Časopis Naše řeč
en cz

K dvojí klasifikaci podřadného souvětí

Jiří Blažek

[Články]

(pdf)

-

V obecně přijímané klasifikaci podřadného souvětí podle větněčlenské platnosti věty vedlejší jsou tyto věty rozděleny na podmětné, předmětné, přívlastkové, doplňkové, přísudkové a příslovečné. I když má uvedené třídění, zvláště ve školské praxi, své výhody, jako je jednoduchost nebo ve velké míře se projevující paralelnost mezi stavbou věty jednoduché a souvětí,[1] některé typické společné rysy vedlejších vět týkající se jejich obsahu, postojové modálnosti i způsobu připojení zůstávají v pozadí; v jednotlivých typech vedlejších vět pak nacházíme zařazeny věty obsahově, modálně i způsobem připojení nesourodé. Nyní, když roste počet prací zabývajících se sémantickou strukturou věty,[2] nabývá proto znovu na aktuálnosti dělení podřadného souvětí podle vztahu mezi obsahem věty závislé a řídící, a zejména vyčlenění tzv. souvětí s vedlejšími větami obsahovými v užším smyslu. Plně souhlasím s názorem Fr. Daneše, že tradiční název „věty obsahové“ není šťastný, neboť zkoumáme-li obecně vztah mezi obsahem věty řídící a závislé, nelze pak jako věty obsahové označit pouze jeden typ vedlejších vět. Termínem, který jsem zvolil, „věty obsahové v užším smyslu“, snažím se postihnout speciální obsahový vztah mezi větou řídící a závislou: obecně naznačený obsah věty řídící, daný především sémantikou slovesa (nebo dějového jména), je totiž teprve konkretizován obsahem věty závislé. Řídící věta je pak doplňována buď závislou větou obsahovou oznamovací, nebo tázací, nebo žádací. Mluvím-li dále o větách obsahových, myslím tím vždy věty obsahové v užším smyslu.

[144]Pokusy o třídění podřadného souvětí podle vztahu mezi obsahem věty závislé a řídící nejsou ovšem nijak nové.[3] Nejhlouběji byla zatím tato koncepce propracována J. Bauerem ve Vývoji českého souvětí a ve Skladbě spisovné češtiny:[4] podřadné souvětí se zde dělí na souvětí s vedlejšími větami obsahovými, doplňovacími vztažnými a příslovečně určovacími. Jednotnost kritérií Bauerova třídění je poněkud narušena formálním hlediskem, které přistupuje navíc při vyčlenění doplňovacích vět vztažných (vztažné jsou ovšem i některé věty příslovečně určovací, např. velká část vedlejších vět místních). Nesporným přínosem je Bauerovo teoretické vymezení obsahových vět; i zde však zůstávají některé problémy nedořešeny, např. hranice mezi obsahovými větami oznamovacími a tázacími, jestliže jsou připojovány tázacími zájmeny, příslovci nebo částicemi, dále přesnější postižení funkcí spojky aby v obsahových větách oznamovacích aj. Nejzávažnějším úkolem tu ovšem zůstává sémantická klasifikace sloves (i dějových jmen) ve větě řídící, doplňované obsahovou větou oznamovací, tázací nebo žádací. Tato klasifikace je velmi obtížná už vzhledem k značnému rozsahu sloves; nadto však musíme brát u každého slovesa v úvahu úlohu kategorií vidu, způsobu a času, dále funkci záporu, ale i postojovou a voluntativní modálnost věty řídící.[5]

Věty obsahové podle Bauerovy definice „přinášejí nutné doplnění obsahu věty řídící hlavně tím, že vyjadřují vlastní obsah toho, co je [145]ve větě řídící jen obecně naznačeno (nejčastěji slovesem nebo dějovým jménem) nebo co se v ní hodnotí různými predikativními adjektivy nebo příslovci. Jsou bezprostředně závislé na slovech, jejichž obsah konkretizují…; jednotlivá slova si v souvislosti se svým věcným významem vyžadují ten nebo onen typ obsahové věty. Tak např. slovesa a jména s významem mluvení, myšlení, zdání, smyslových vjemů apod. si žádají zpravidla obsahovou větu oznamovací (většinou se spojkou že), slovesa a jména vyjadřující volní postoj k ději si žádají obsahovou větu žádací (většinou se spojkou aby), slovesa a jména vyjadřující otázku, nedostatek znalosti, výzvu ke sdělení si žádají doplnění obsahovou větou tázací, hodnotící výrazy si žádají doplnění obsahovou větou oznamovací.[6] Vztah mezi obsahem věty řídící a závislé je přitom oboustranný. Obsahová věta si tedy vyžaduje uvození větou řídící pouze s jistým, určitým obsahem. Někdy dokonce doplnění určitého typu závislé věty obsahové modifikuje význam slovesa ve větě řídící. Srovnej např., jak se mění výpovědní funkce sloves dicendi ve větě řídící po jejím doplnění trojím typem obsahové věty: Volal, že všechno je v pořádku (= oznamoval); Volal, zda (kdo) jim pomůže (= ptal se); Volal, abychom šli (= vyzýval nás). Doplníme-li řídící větu se slovesem připustit buď obsahovou větou oznamovací se spojkou že a indikativem, nebo obsahovou větou žádací se spojkou aby, jsou to z hlediska posluchače dvě významově odlišná slovesa: Nepřipustil, že všechno ztroskotalo (= neuznal); Nepřipustil, aby všechno ztroskotalo (= nedovolil, zabránil). Podobných příkladů lze uvést více. Jádro obsahových vět tvoří, v souhlase s historickým vývojem, závislé věty oznamovací, tázací a žádací (rozkazovací a přací); ovšem rozsah obsahových vět je širší, jak o tom svědčí např. řídící věty se slovesy myšlení či cítění nebo řídící věty vyjadřující hodnocení.

Uvedené vymezení obsahových vět je nutno ještě doplnit. Při posouzení úlohy obsahu řídící věty byla dosud pozornost syntaktiků soustředěna především na sémantický obsah slovesa a (v menší míře) na třídění sloves do jednotlivých sémantických skupin. Malá pozornost byla však přitom věnována úloze slovesných kategorií vidu, způsobu a času. Jejich význam pro gramatickou formu věty závislé je však nesporný. Povšimněme si např., jak je omezeno doplnění řídící věty obsahující nedokonavé sloveso nutit, a to ve srovnání s touž větou řídící, avšak se slovesem dokonavým: Přinutili ho, aby tam zajel; Přinutili ho k tomu, že tam zajel ale jen Nutili ho, aby tam zajel. Obsahová věta se spojkou [146]že a ind. slovesa v minulém čase zde vyjadřuje děj, který byl v minulosti ukončen — což by bylo v rozporu s průběhem děje věty řídící obsahující nedokonavé sloveso nutit, neboť ten probíhal v minulosti bez ohraničení. A jak vysvětlit užití obsahové věty se spojkou aby, doplňuje-li řídící větu se slovesem dokonavým přinutit? Tato obsahová věta nevyjadřuje děj možný, nýbrž reálný, jenž se v minulosti uskutečnil. Modální odstín možnosti, žádoucnosti, typický pro vedlejší věty se spojkou aby, vlivem dokonavého slovesa ve větě řídící zde nemůže být vyjádřen; rozdíl mezi užitím spojky že a aby se proto stírá.

Pozornost je třeba věnovat také funkci větného záporu ve větě řídící. Uvedu pouze některé příklady. Kladná řídící věta oznamovací se slovesem dicendi bývá doplněna obsahovou větou tázací s částicí zda, ve srovnání s doplněním obsahovou větou oznamovací se spojkou že, relativně méně často — jen tehdy, vyjadřuje-li nedostatek informace. Např. Teprve další kolo nám řekne, zda mužstvo sestoupí (povšimněme si také prézentního tvaru dokonavého slovesa ve větě řídící). Po řídících větách záporných je ovšem možnost doplnit obsahovou větu tázací s částicí zda nesporně větší. Podobně — kladná řídící věta oznamovací se slovesem stát se nebo přihodit se v minulém čase nemůže, protože vyjadřuje děj reálný, být doplněna obsahovou větou oznamovací se spojkou že a kondicionálem, ani obsahovou větou se spojkou aby, kdežto touž větu zápornou lze zřejmě doplnit jedině tímto způsobem: Stalo se mi, že jsem… // Ještě se mi nestalo, abych (že bych) tam netrefil (děj věty obsahové se neuskutečnil, proto je náležitý kondicionál). Je nutno přiznat, že funkce záporu při doplňování věty řídící obsahové větami s různou postojovou modálností potřebuje hlubší zkoumání.

Při uvedeném doplňování řídící věty je třeba přihlížet, i když v menší míře, také k úloze obecné (postojové) modálnosti věty řídící. Řídící věta tázací nebo rozkazovací se slovesem dicendi bývá — ve srovnání s řídící větou oznamovací — častěji doplněna obsahovou větou tázací: Oznámil mně, že přijdou; Oznámí mně, zda (že) přijdou // Oznámil ti, zda (že) přijdou?; Oznamte jim (= nevědí o tom), zda (že) přijdete. Obsahová věta tázací s částicí zda vyjadřuje děj nejistý, proto je častější po řídící větě tázací nebo rozkazovací. Porovnejme i jiné příklady s různým doplněním obsahu věty řídící v závislosti na její postojové modálnosti: Přihodilo se mi, že… (pouze doplnění obsahovou větou oznamovací), ale Přihodilo se ti někdy, žes (že bys; abys) zabloudil? Tázací charakter řídící věty umožňuje vyjádřit obsah věty závislé i jako [147]možný, a to obsahovou větou oznamovací se spojkou že a kondicionálem, nebo obsahovou větou oznamovací se spojkou aby.

A konečně chci upozornit na skutečnost, že při doplňování řídící věty různým typem vedlejší věty obsahové (podle postojové modálnosti) hraje úlohu i voluntativní modálnost věty řídící. Srovnej např nejčastější doplnění věty řídící se slovesem vědět: Vím, že máš pravdu // Chci vědět, zda máš pravdu.

Při zkoumání obsahových vět nestačí tedy sledovat pouze sémantiku izolovaného slovesa nebo dějového jména (i když sémantický obsah slovesa a jeho kategorie vidu, způsobu a času mají pro doplnění věty řídící význam základní), nýbrž je nutno sledovat obsah celé věty řídící, neopomíjejíc ani její postojovou, ani voluntativní modálnost.

V další části se pokusím o konfrontaci dvojí klasifikace podřadného souvětí, jak se jeví při vymezení vět obsahových v užším smyslu. Jestliže uplatňujeme při klasifikaci podřadného souvětí jako primární hledisko větněčlenské platnosti vedlejší věty, pak se obsahové věty rozpadají na vedlejší věty podmětné, předmětné a přívlastkové. Naopak při vymezení obsahových vět v užším smyslu lze uplatnit i hledisko větněčlenské platnosti věty vedlejší — stojí však podle závažnosti kritérií až na třetím místě. Ukazuje se, že pro výklad a vnitřní klasifikaci některých typů vedlejších vět podřadného souvětí, a to vět podmětných, předmětných a přívlastkových, je nejvhodnější právě spojení obou klasifikací.[7] Srovnej následující přehled:

obsahové věty oznamovací

Bylo nám oznámeno, že (kteří; kdy) přijdou.

(věta podmětná)

Oznámil nám, že (kteří; kdy) přijdou.

(věta předmětná)

Přišlo nám oznámení, že (kteří; kdy) přijdou.

(v. přívlastková)

obsahové věty tázací

Nebylo mu známo, zda (kdo; který;kdy) přišel.

(věta podmětná)

Ptal se, zda (kdo; který; kdy) přišel.

(věta předmětná)

Překvapil nás otázkou, zda (kdo; který z nich; kdy) přišel.

(věta přívlastková)

obsahové věty žádací

Bylo nám přikázáno, abychom přišli.

(věta podmětná)

Přikázali nám, abychom přišli.

(věta předmětná)

Dostali jsme příkaz, abychom přišli.

(věta přívlastková)

[148]Mezi reprezentanty každého typu (vět podmětných, předmětných a přívlastkových) se vždy vyskytují obsahové věty oznamovací, tázací a žádací. Přehled může být sestaven tedy i tímto způsobem:

obsahové věty podmětné

Bylo nám oznámeno, že (kteří; kdy) přijdou.

(v. oznamovací)

Nebylo mu známo, zda (kdo; který; kdy) přijde.

(v. tázací)

Bylo nám přikázáno, abychom přišli.

(věta žádací)

obsahové věty předmětné

Oznámil nám, že (kteří; kdy) přijdou.

(věta oznamovací)

Ptal se, zda (kdo; který; kdy) přišel.

(věta tázací)

Přikázal nám, abychom přišli.

(věta žádací)

obsahové věty přívlastkové

Přišlo oznámení, že (kteří; kdy) přijdou.

(věta oznamovací)

Překvapil nás otázkou, zda (kdo; který z nich; kdy) přišel.

(věta tázací)

Dostali jsme příkaz, abychom přišli.

(věta žádací)

Zvolil jsem tento přehled proto, abych ukázal všechny druhy spojovacích prostředků, jimiž jsou připojovány vedlejší obsahové věty podmětné, předmětné a přívlastkové. Naše mluvnice totiž u vět podmětných, předmětných a přívlastkových většinou podávají neúplný výčet spojovacích prostředků; nadto neodlišují zájmena a příslovce tázací od vztažných a tázací částice označují jako spojky. Pak tedy nemohou být důsledně odlišeny ani podmětné, předmětné, ani přívlastkové věty obsahové od odpovídajících vět vztažných. Viz o tom ještě na dalších místech. Jak vyplývá z prvního přehledu, vyčlenění souvětí s vedlejšími větami obsahovými a jejich klasifikace podle prvotní postojové modálnosti (tj. té, kterou by tyto věty měly jako samostatné) na oznamovací, tázací (závislé otázky zjišťovací a doplňovací) a žádací přináší některé výhody: respektuje obsahovou a modální svébytnost těchto vět i jejich formální připojení charakteristickými spojovacími prostředky. Při klasifikaci podle větněčlenské platnosti věty vedlejší jsou však obsahové věty v užším smyslu spojeny s větami podmětnými, předmětnými i přívlastkovými vztažnými, od nichž se mimo jiné výrazně liší způsobem připojení. Srovnej např. podmětné věty Objevil se ten, který, kdo (= jenž) všechno zavinil (věta vztažná); Je jasné, že (kdo; který z nich) vše zavinil (věta obsahová), předmětné věty Znali toho, který, kdo (= jenž) vše zavinil (věta vztažná); Věděli, že (kdo, který) vše zavinil (věta obsahová), přívlastkové věty Přišla zpráva, že (kdo; který z nich) vše zavinil (věta obsahová); Přišla zpráva, která oznamovala… (věta vztažná).

[149]Spojovací prostředky vedlejších vět podmětných, předmětných a přívlastkových jsou tedy, jak jsme ukázali, značně nestejnorodé. Patří k nim spojky (že, aby, jak), tázací zájmena (kdo, co, jaký, který, čí), tázací příslovce (kde, kam, kdy, jak…), tázací částice (zda, zdali, -li, hovorové jestli), ale i vztažná zájmena a příslovce (vztažných příslovcí se užívá jen u vět přívlastkových). Jediné zájmeno vztažné, jenž, není homonymní se zájmeny tázacími; této skutečnosti se využívá pro odlišení vět obsahových od vztažných — viz v další části.

Rozlišování, zájmen (příslovcí) tázacích a vztažných

Poněvadž při klasifikaci podřadného souvětí podle větněčlenské platnosti věty vedlejší nejsou obsahové věty primárně odlišeny, nedělá se ani rozdíl mezi zájmeny (příslovci) tázacími a vztažnými. Obojí jsou označována jako vztažná. Tak postupuje např. Česká mluvnice Havránkova a Jedličkova,[8] Novočeská skladba Šmilauerova[9] a mluvnice školní.[10] Přitom však tázací zájmena a příslovce nejen připojují větu závislou, ale často naznačují i její modální charakter (závislou otázku doplňovací). Nadto nemohou být nahrazena skutečnými relativy. Na potřebu odlišovat tázací zájmena a příslovce od vztažných upozorňoval již dříve Fr. Trávníček a J. Bauer,[11] mimo jiné i poukazem na rozdílný vznik vět obsahových a vztažných. V nedávno vyšlé Hauserově Skladbě na základní devítileté škole jsou již i pro školní potřebu tázací zájmena a příslovce od vztažných odlišena, na škodu však pouze u vedlejších vět předmětných. Jak bylo připomenuto v našem přehledu na str. 147, tázacích zájmen a příslovcí (i částic) se užívá i k připojování vět podmětných a přívlastkových, i když ne tak často jako relativ. Nicméně při výčtu spojovacích prostředků vět předmětných postrádáme u Hausera relativa,[12] a to tím více, že [150]u vět podmětných a samozřejmě i u vět přívlastkových v jeho práci uvedena jsou.[13] Relativa přitom k spojovacím prostředkům vět předmětných nesporně patří, srovnej naše doklady Náhodou se ptal právě toho, kdo byl informován; Nic není ušetřeno tomu, kdo nemůže spát (Čapek).

Vraťme se ještě k otázce rozlišování zájmen tázacích a vztažných. V dokladech s dvojicí zájmen tomu kdo (který); o tom kdo (který), např. Bavili se o tom, kdo je vinen; Hovořili o tom, kdo má největší šance; Neuvěřili tomu, kdo je vinen (= neuvěřili zprávě, kdo je vinen // neuvěřili tomu (= člověku), jenž je vinen), v dokladech, jež jsou obsahově dvojznačné, a v nichž lze proto zájmeno kdo, který interpretovat buď jako tázací, nebo jako vztažné, náhrada vztažným zájmenem jenž nepomáhá. O tom, zda věta vedlejší je obsahová, nebo vztažná, rozhoduje pouze kontext. Ovšem i tvary demonstrativa tomu, o tom jsou zde dvojznačné; buď patří k nominativu ten, nebo k nominativu to. Uvedená okolnost rovněž napomáhá při odlišení obou typů vět vedlejších. V dokladech s dvojicí zájmen to co, v dokladech obsahově také dvojznačných, např. Dohadovali se o tom, co je závažné (= o závažném tématu), vedlejší věta vztažná // Dohadovali se o tom, co je (a co není) závažné, vedlejší věta obsahová, má však demonstrativum to význam jen jeden. I zde rozhoduje výhradně kontext, zda závislá věta je obsahová, nebo vztažná.[14]

Odlišení tázacích částic a spojek

Pokud jde o tázací částice zda, zdali, -li, hovorově jestli v naší souvislosti, jsou v mluvnicích téměř obecně označovány jako spojky.[15] Také ony ovšem připojují nejen závislou větu, ale současně naznačují [151]i její modalitu (závislou otázku zjišťovací). Některé částice, jako např. -li, mohou uvozovat jak přímou, tak i závislou otázku zjišťovací.[16] Této souvislosti si všímá i Př. Hauser v již zmíněné Skladbě na ZDŠ. Jeho příklady Zdalipak si vzpomínáš? Ptám se tě, zdalipak si vzpomínáš; Máte-li s sebou všechno potřebné? — Tázal jsem se, máte-li všechno… nejsou však vhodně voleny.[17] Částice zdalipak uvozující přímou otázku je totiž citová a v závislých otázkách se téměř nevyskytuje; běžná je zde částice zda, zdali. U druhého dokladu, s částicí -li, je třeba doplnit jeho stylové omezení. Zjišťovací otázky přímé s částicí -li jsou v současném spisovném jazyce již archaické; vyskytují se však v moravských nářečích.[18] Údaj SSJČ[19] o výskytu takto uvozených přímých zjišťovacích otázek v obecné češtině je nutno brát s rezervou. Obecná je tendence k pronikání hovorové částice jestli v závislých zjišťovacích otázkách do jazyka spisovného. Je způsobena (větší či menší) knižností částic -li, zdali, zda a silnou oporou, kterou částice jestli má (v nerůznějších hláskových obměnách) v nářečích, zejména moravských.

Ve svém příspěvku jsem chtěl upozornit na komplex činitelů, kteří se podílejí na doplnění věty řídící různým typem vedlejší věty obsahové podle postojové modality. Hlouběji poznat tyto činitele je teprve úkolem dalších studií. Odlišení obsahových vět v užším smyslu a jejich rozdělení na obsahové věty oznamovací, tázací a žádací má své výhody v tom, že jsou sjednoceny vedlejší věty se stejnou postojovou modalitou a se stejnými, charakteristickými spojovacími prostředky. Konfrontace dvou nejčastějších klasifikací podřadného souvětí (v souvislosti s vymezením vět obsahových v užším smyslu) pak měla za úkol ukázat všechny druhy spojovacích prostředků vedlejších obsahových vět podmětných, předmětných i přívlastkových a zároveň měla různorodost uvedených prostředků funkčně vysvětlit. Z práce vyplývá, že pro hlubší poznání vedlejších vět podmětných, předmětných a přívlastkových a pro odlišení vět obsahových od vztažných je nutné obě klasifikace podřadného souvětí spojovat.


[1] Přehled názorů na vhodnost či nevhodnost klasifikace podřadného souvětí podle větněčlenské platnosti věty vedlejší a zavádění vět obsahových, vztažných a určovacích uvádí Vl. Šmilauer v Novočeské skladbě (NS2, Praha 1966, s. 431—433). Sám z klasifikace podle větněčlenské platnosti věty vedlejší důsledně vychází.

[2] Přehled a rozbor těchto studií je obsažen v kolektivním díle Fr. Daneše, J. Kořenského, Z. Hlavsy, aj. Práce o sémantické struktuře věty, ÚJČ ČSAV, Praha 1973.

[3] Připomeňme zde alespoň práce nejdůležitější, Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské V. Ertla a J. Gebauera (II9, Praha 1926, s. 93—97), v níž jsou vedlejší věty podmětné, přísudkové, předmětné, přívlastkové a doplňkové děleny na vztažné, obsahové a určovací a uvádějí se i příslušné sémantické skupiny sloves ve větě řídící, a Mluvnici spisovné češtiny II (II3, Praha 1951, s. 685 n.) Fr. Trávníčka, který rozlišuje věty obsahové a doplňovací (věty doplňovací jsou v podstatě vztažné a příslovečné).

[4] J. Bauer, Vývoj českého souvětí, ČSAV, Praha 1960, s. 115—345; J. Bauer, M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1972, s. 236—308, Podrobný rozbor klasifikace obsahových vět podává J. Bauer v závažném článku Souvětí s větami obsahovými, Sborník prací FFBU, A 13, 1965, s. 55—66.

[5] O takové řešení se pokouším ve své studii K činitelům určujícím modalitu vedlejších vět obsahových, zvláště žádacích v češtině, Otázky slovanské syntaxe III, Brno 1973, s. 247—256.

K negaci, slovesnému vidu, postojové modalitě a k jiným činitelům přihlíží u jednotlivých sloves v sémantických skupinách také K. Svoboda, a to v Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972 (např. při výkladu podmětných a předmětných vět s aby, s. 138—144). V téže knize věnuje Svoboda modálnosti souvětí celou III. kapitolu (s. 20—24).

Cenné postřehy o úloze slovesných kategorií, postojové a voluntativní modality věty řídící při jejím doplnění závislými otázkami zjišťovacími přináší diplomní práce P. Karlíka Závislé otázky zjišťovací, fil. fak. UJEP v Brně, 1974.

[6] J. Bauer, M. Grepl, o. c. v pozn. 4, s. 240.

[7] Tak postupuje J. Bauer v Příruční mluvnici ruštiny pro Čechy II, spoluautoři R. Mrázek a St. Žaža (SPN, Praha 1960, s. 359—374), když rozděluje ruské vedlejší věty podmětné, předmětné a přívlastkové na obsahové a vztažné.

[8] B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, s. 379.

[9] Vl. Šmilauer, o. c. v pozn. 1, s. 145.

[10] Např. autoři učebnice Český jazyk pro osmý ročník, J. Jelínek, Vl. Styblík, Al. Anderle, tázací zájmena a příslovce od relativ neodlišují (jisté je, že by to bylo pro žáky velmi náročné). Uvádějí, že vedlejší věty podmětné jsou připojovány „různými spojovacími výrazy že, aby…, kdo, co“, věty předmětné „spojovacími výrazy že, aby, jak i spojovacími výrazy jinými“. Až u vět přívlastkových jsou rozlišeny „spojky a vztažná slova“. Český jazyk pro osmý ročník, Praha 1967, s. 18—19.

[11] Fr. Trávníček v MSČ II3, s. 639; 1167—1168, J. Bauer v SSČ (spoluautor M. Grepl), Praha 1970, s. 251.

[12] Př. Hauser, Skladba na základní devítileté škole, Praha 1973, s. 132—134; 138—140.

[13] O. c. v pozn. 12, s. 134—136; 157—159.

[14] K prvním, kteří se tímto problémem zabývali, patří u nás J. Hrbáček; viz jeho článek O syntaktické funkci korelativního spojení řídící a závislé věty, SaS 25, 1964, s. 81—85. O vztahu obsahových a relativních vět a jejich možné homonymii psal v poslední době P. Trost v článku Poznámky o relativní větě, SaS 34, 1973, s. 59—60. Uvádí i bohatou literaturu. Nutno ještě připomenout i Svobodovo Souvětí spisovné češtiny, kapitolu Vedlejší zájmenné věty substantivní (o. c. v pozn. 5, s. 91—103). Svoboda dělí uvedené věty na otázkové a neotázkové a přesně je rozlišuje.

[15] V Havránkově a Jedličkově České mluvnici nejsou tyto poměrně dosti frekventované částice (jsou zde označeny jako spojky) ve výčtu spojovacích prostředků vedlejších vět předmětných a podmětných přímo uvedeny. Objevují se zastoupeny dvěma doklady, až v části materiálové, a to jen u vět předmětných. Teprve u vět přívlastkových se výslovně uvádí zda (jako spojka). O. c. v pozn. 8, s. 379—380.

[16] Vztahem mezi přímými a závislými otázkami zjišťovacími a souvislostmi při jejich uvození, dále pronikáním hov. částice jestli do spisovného jazyka jsem se mj. zabýval v článku Závislé zjišťovací otázky v češtině a problémy jejich klasifikace, sborník Jazykovědné symposium 1971, Brno 1973, s. 171—177.

[17] Př. Hauser, o. c. v pozn. 12, s. 133.

[18] Dosvědčují to četné dialektologické práce, nejnověji např. Studie o východomoravské nářeční větě V. Michálkové, Academia, Praha 1971, s. 81n.

[19] Slovník spisovného jazyka českého I, Academia, Praha 1960, s. 1104.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 143-151

Předchozí Ludmila Uhlířová: O frekvenci příslovečného určení v souvislém textu

Následující František Kopečný: O problematice příjmení typu Kopal, Koupil a věcech příbuzných

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1