Časopis Naše řeč
en cz

O frekvenci příslovečného určení v souvislém textu

Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

-

V semináři profesora Vl. Šmilauera bývalo nezřídka poukazováno na to, že je vhodné a užitečné doplňovat výklady o větě a větných členech číselnými údaji, které mohou zpřesnit naše poznatky o užívání syntaktických prostředků v promluvě. Také Novočeská skladba[1] v Dodatcích příklady takových dat uvádí. V tomto příspěvku chceme na základě frekvenčních údajů o výskytu jednotlivých druhů příslovečného určení v souvislých textech ukázat jednak na rozdíly v jejich užití podmíněné věcným obsahem a stylem textu (oddíl 1), jednak na rozdíly ve způsobech vyjádření tohoto větného členu (oddíl 2) a konečně na některé souvislosti mezi způsoby vyjádření a sdělnou funkcí příslovečného určení ve větě (oddíl 3).

Informaci o podílu příslovečného určení na větné výstavbě lze získat již pomocí jednoduché syntaktické statistiky, např. zjištěním četností jednotlivých větných členů v souvislém textu. Víme například, že ve stylu odborném tvoří příslovečné určení průměrně 22 % všech větných členů, podíl předmětu činí 8 %, podmětu 11 %, doplňku pouze 1 % atd.[2] Tato vysoká průměrná frekvence příslovečného určení ovšem těsně souvisí s tím, že pro odborný styl jsou charakteristické dlouhé věty, a víme, že čím delší je věta, tím vyšší je i podíl fakultativních[3] větných členů v ní — kromě příslovečného určení je tedy vysoký zejména podíl přívlastků, a to 29 %.

Údaj o průměrné frekvenci je však jen první, hrubou statistickou charakteristikou. Pro podrobnější statistická zkoumání, o něž se chceme pokusit v tomto příspěvku, je nutno příslovečné určení podrobněji roztřídit na jednotlivé druhy podle kritérií sémantických a podle gra[134]matických prostředků tak, jak je to obvyklé v našich mluvnicích. Základem pro statistiku v tomto článku je třídění v Novočeské skladbě na tyto druhy: místo, čas, způsob (vlastní způsob, míra, prostředek, zřetel), příčinnost (příčina spolu s důsledkem, účel, podmínka, přípustka), původ (látka), výsledek děje a původce děje.

Materiál byl vybrán ze čtyř textů odborného stylu, a to z knihy J. Staňkové — J. Pechara Tisíciletý vývoj architektury (Praha 1971; zkracujeme TVA) a z časopisů Československá psychologie (ČsP), Sociologický časopis (SČ) a Sdělovací technika (ST), z ročníků 1974. Z každého textu bylo vyexcerpováno 250 příslovečných určení tak, jak v textu po sobě následovala; celkový rozsah materiálu činí tedy 1000 příslovečných určení. Excerpována byla jen příslovečná určení přímo závislá na přísudku a vyjádřená substantivem, adverbiem nebo větou vedlejší.[4]

1. Frekvence příslovečného určení v textech

Z celkového počtu 1000 příslovečných určení v materiále je 273 (tj. 27 %) příslovečných určení místa, 204 (tj. 20 %) času, 172 (tj. 17 %) vlastního způsobu. Tyto frekvence i frekvence ostatních druhů příslovečného určení jsou uvedeny v posledním sloupci tabulky č. 1 na s. 136. Podle průměrné frekvence lze příslovečné určení uspořádat do tří skupin:

1. Příslovečná určení s průměrnou frekvencí nad 10 %. Do této skupiny náleží příslovečná určení místa, času a způsobu, jejichž výskyt dohromady činí přibližně dvě třetiny všech příslovečných určení v celém materiále.

2. Příslovečná určení s průměrnou frekvencí 5—10 %. Sem patří příslovečné určení prostředku (7 %), zřetele (6 %), podmínky (6 %), a míry (5 %).

3. Příslovečná určení s průměrnou frekvencí nižší než 5 %. Jsou to příslovečná určení důvodu (3 %), dále původu, výsledku, účelu a přípustky (2 %) a původce (1 %).

[135]Nejčastější — a obsahově nejdůležitější — adverbiální charakteristiky děje vyjádřeného určitým slovesem se týkají, jak statistika ukazuje, jeho časového zařazení a jeho kvalifikace (popř. vyjádření průvodních okolností). Mezi druhou a třetí skupinou není ostrá hranice.

Od tohoto průměru jsou v jednotlivých textech odchylky, v nichž se obráží obsahové, tematické zaměření textu i stylový postup.[5] Uvedeme příklady, kdy se jeden text nápadně odchyluje od zbývajících tří, a tedy i od průměru. Tak např. v textu TVA je vysoká frekvence příslovečného určení času (30 %) podmíněna tím, že kniha pojednává o vývoji stavebních stylů v průběhu dvou tisíciletí; tento text má také nejvyšší četnost příslovečného určení původu (6 %), protože se v něm popisuje výstavba z různých stavebních materiálů a látek. Text výrazně popisný (TVA) se od textů s převahou výkladu (ČsP, SČ, ST) odlišuje nízkým výskytem příčinných příslovečných určení; v textu TVA činí součet četností příslovečného určení důvodu, účelu a přípustky (při nulovém výskytu podmínky) pouze 10 výskytů, (tj. 4 %), v ostatních třech textech 35—40 výskytů, tj. 14—16 %. V textu ST se popisují podmínky, za nichž probíhají děje v elektronických obvodech, a logické vztahy mezi nimi, což způsobuje vysokou četnost příslovečného určení podmínky (10 %). Tyto odchylky od průměru, pokud jsou postižitelné statistickými testy (např. Dixonovým testem), mohou být při dostatečně rozsáhlém materiálu vhodnou charakteristikou tematické a kompoziční výstavby textu.[6]

2. Vyjádření příslovečného určení

Ponecháme-li stranou zájmenné vyjádření, pak nejčastěji je příslovečné určení v textech vyjádřeno substantivem (68 %), méně často adverbiem (23 %) a ještě méně často větou vedlejší (9 %). Rozdíly ve vyjádření jednotlivých druhů jsou dány jednak již definičně — např. příslovečné určení původu, výsledku a původce děje nelze vyjádřit větou vedlejší (srov. s. 258 v Novočeské skladbě), jednak je lze zachytit také kvantitativně. I když v gramatickém systému existuje u každého druhu několik vzájemně synonymních prostředků vyjádření, jejichž výčet je v mluvnicích uveden, u jednotlivých druhů se jejich relativní frekvence liší. Ukazuje to tabulka č. 1.

 

[136]Tab. č. 1. Vyjádření jednotlivých druhů příslovečného určení a jejich frekvence

 

způsob vyjádření

substantivum

příslovce

vedlejší věta

celkem

 druh A 1

místo

263

9

1

273

čas

96

104

4

204

způsob

79

75

18

172

míra

21

30

1

52

prostředek

68

68

zřetel

46

13

2

61

důvod

11

19

30

účel

10

7

17

podmínka

30

29

59

přípustka

4

12

16

původ

18

18

původce

12

12

výsledek

18

18

celkem

676

231

93

1000

 

Některé druhy, např. místo, prostředek, původ, původce, výsledek, se vyjadřují převážně substantivy, u jiných jsou — víceméně — v rovnováze dva způsoby vyjádření, a to substantivum a adverbium u příslovečného určení času, způsobu a míry, substantivum a vedlejší věta u důvodu, účelu, podmínky a přípustky. U žádného druhu nejsou rovnoměrně zastoupeny způsoby tři. Právě uvedená statistická data charakterizují poměry v textech, a jsou tedy výsledkem působení řady různých činitelů gramatických i stylistických. Nicméně je zřejmé, že podle frekvenční převahy jednoho, popř. dvou způsobů vyjádření lze příslovečné určení roztřídit do sémantických skupin:

a) převážně substantivy se vyjadřují příslovečná určení označující různé substance, jichž se slovesný děj týká (místo, prostředek, původ, původce, výsledek, zřetel);

[137]b) značný podíl adverbií (v průměru 51 %) mají příslovečná určení označující kvalitativní stránku děje (způsob, míra) a také ta, která vyjadřují časové zařazení děje;

c) značný podíl vedlejších vět (v průměru 57 %) je u příslovečných určení označujících příčinné vztahy mezi ději (důvod, účel, podmínka, přípustka).

Třídění podobná — až na příslovečné určení času — bývají v různých variantách a obměnách často uváděna v mluvnicích. Skupiny (b) a (c) se např. — kromě příslovečného určení času — shodují s tříděním v Novočeské skladbě (s. 257—8), skupina (a) je v Novočeské skladbě rozdělena do tří podskupin. Třídění obdobné — opět s výjimkou času — nacházíme dále např. u V. G. Gaka.[7]

Čas a místo, někdy i terminologicky shrnované do jediné kategorie „časoprostorového“ určení děje, se na základě statistiky o výskytu v textech dostaly do dvou různých skupin: místo je ve skupině substancí označujících nějaký vztah k slovesnému ději, čas naopak je díky vysoké frekvenci adverbií v blízkosti způsobu a míry. Projevuje se tu závažný rozdíl mezi tříděním z hlediska jazykového systému a tříděním z hlediska textu. Ta třídění, která spojují — v souvislosti se slovnědruhovým vyjadřováním — čas a místo do jediné kategorie, jsou založena na tom, že jak příslovečné určení místa, tak příslovečné určení času lze vyjádřit velkým počtem substantiv, ale jen omezeným počtem příslovcí, tj. jsou založena na poměrech v inventáři, v systému vyjadřovacích prostředků. V třídění druhého typu se odráží to, do jaké míry jsou substantiva a adverbia, která jsou v inventáři prostředků k dispozici, využívána (frekventována) v textech. — Z metodologického hlediska je závažné, že každá syntaktická statistika je vždy statistikou textovou.

V našem materiále se vyskytlo celkem 27 různých časových adverbií s celkovou absolutní četností 104 výskyty. Vyjadřují nikoli konkrétní časový bod nebo interval s dějem spjatý, jak tomu zpravidla bývá u substantivních a větných časových určení, nýbrž relativní platnost děje v čase (vždy, nikdy, někdy, často, jindy zpravidla, obvykle, kdysi, zřídka, stále, odedávna), charakteristiku časového průběhu děje (postupně, pozvolna), časový vztah dvou dějů (zároveň, současně) apod. Podobná adverbia místní existují ovšem také (všude, jinam, někam, někde), ale jejich inventář je chudší a kromě toho mají v textech [138]nižší frekvenci. Substantivní místní určení děje, jak klidová, tak pohybová, vyjadřující konkrétní bod v prostoru, nad nimi vysoko převažují. Různé frekvenční využití adverbií a substantiv u místa a času odhaluje hlubší rozdíly ve vyjadřování obsahu: Zatímco k prostorovému zařazení slovesného děje je obvykle nutné označit substantivem konkrétní umístění v prostoru, do něhož je děj lokalizován, k určení časovému často stačí jen relativní (nikoli absolutní) umístění na časové ose pomocí adverbia, blíže charakterizujícího, popř. omezujícího časovou platnost děje vyjádřenou již slovesným časem u určitého slovesa. Je-li v nějakém textu čas centrální kategorií z hlediska obsahového, projeví se to statisticky jak nadprůměrnou frekvencí časových určení v relaci k textům jiným (srov. tab. č. 1), tak tím, že stoupne počet konkrétních časových určení vyjádřených substantivy (na úkor časových adverbií). Tak je tomu v textu TVA, který je jediným z našich textů, v němž substantivní časová určení frekvenčně převažují nad adverbiálními (58 % proti 42 %). V ostatních textech je mezi oběma způsoby vyjádření početní rovnováha (ČsP a ST), nebo dokonce převažují adverbia (SČ).

Další dvě adverbiální kategorie, které patří do skupiny (b) uvedeného třídění, způsob a míra, se vyjadřují adverbii zejm. tehdy, znamenají-li kvalitativní nebo kvantitativní určení slovesného děje v užším slova smyslu, tj. mají-li funkci tzv. „příslovesného přívlastku“.[8] V ostatních případech, které mluvnice rovněž zahrnuje pod kategorie způsobu a míry, např. při vyjádření společenství, různých druhů přirovnání, účinku, omezení, udání množství místo přímého předmětu apod., se vyjadřují častěji substantivem. Od adverbií časových se způsobová a měrová adverbia liší způsobem tvoření. Způsobová adverbia jsou tvořena především z kvalitativních adjektiv, mnohá časová jsou zájmenného původu. Co do sémantiky však není mezi oběma skupinami ostrá hranice a jejich zařazením do jedné z obou kategorií se různí lingvisté liší.[9]

Adverbii se vyjadřuje, i když v menší míře, také příslovečné určení zřetele (poměr substantivum : adverbium je u tohoto druhu 78 % : 22 %). To je dokladem blízkosti kategorií zřetele a způsobu a důsledkem [139]faktu, že totéž příslovce může být užito jako způsobové, jindy jako zřetelové.[10]

Velký podíl vedlejších vět je u příslovečných určení vyjadřujících příčinné souvislosti (skupina [c] v našem třídění). Tyto vedlejší věty vyjadřují často samostatnou myšlenku. Z toho důvodu bývá příčina vyjadřována nejen větou vedlejší, ale i větou hlavní v souvětí souřadném (se souřadícími spojkami proto, tudíž, tedy aj.), přičemž je plynulá hranice např. mezi vztahem odporovacím a přípustkovým a dále mezi vztahem slučovacím a důvodovým (viz o tom v Novočeské skladbě na s. 324 a jinde). Pokud se příčina vyjadřuje substantivem, jde často o substantivum dějové, tedy o kondenzační prostředek druhého sdělení ve větě.

3. Slovosled příslovečného určení

Pro umístění příslovečného určení ve větě je rozhodující jeho funkce v aktuálním členění. Tematická příslovečná určení stojí na větném počátku, popř. uprostřed věty kolem určitého slovesa (zejm. tehdy, je-li ve větě přítomno současně více tematických prvků), rematická na větném konci, popř. uprostřed věty za určitým slovesem (je-li ve větě více rematických prvků). Některé druhy bývají častěji tématem než rématem, u jiných naopak převažuje funkce rematická nad tematickou. Typicky tematické je např. příslovečné určení podmínky, přípustky, zřetele a času, mírnou převahou tematičnosti se vyznačují také účel a příčina, zatímco místo, prostředek, způsob a zejména míru, původ, původce a výsledek nacházíme častěji v rématu.[11] Převaha tematických, resp. rematických užití nad opačnými souvisí se sémantikou příslovečného určení. Čím větší je sémantický rozsah určitého druhu příslovečného určení, tím častěji je tento druh ve větě tematizován, a naopak, čím je určitý druh příslovečného určení sémanticky užší, tím častěji funguje ve větě jako prvek rématu. Sémantický rozsah lze vyjádřit množstvím různých sloves, u kterých se může daný druh příslovečného určení vyskytnout, a s tím související těsností vztahu ke slovesu. Volný vztah ke slovesu charakterizuje spíše tematická příslovečná určení, vyjadřující různé předpoklady, „expozici“, „kulisy“[12] děje, zatímco těsným [140]vztahem ke slovesu se obvykle vyznačují příslovečná určení děj „specifikující“, vyjadřující to, co z děje vyplývá. Přímá úměrnost mezi sémantickým rozsahem příslovečného určení a jeho „tematičností“ je matematicky popsatelná přímkou, pokud se zkoumají příslovečná určení v rámci jednoho slovního druhu.

Převažující tematické, resp. rematické funkci jednotlivých druhů příslovečného určení odpovídá i jejich slovosledné postavení ve větě: přípustku, podmínku, zřetel, čas, důvod a účel nacházíme častěji na počátku věty, ostatní druhy spíše na větném konci. Tak je tomu u příslovečných určení vyjádřených substantivy.

Jiný než substantivní způsob vyjádření má důsledky jak pro slovosled, tak pro aktuální členění. Lze to dobře ukázat u těch druhů, které se často vyjadřují adverbiem nebo větou vedlejší. Příslovce časová, způsobová a měrová bývají zpravidla umístěna uprostřed věty těsně před slovesem. Naproti tomu substantiva ve funkci příslovečného určení času, způsobu a míry stojí nejčastěji buď na absolutním počátku, nebo na absolutním konci věty. Obrácený poměr v rozložení podle pozic ve větě mezi substantivními a adverbiálními příslovečnými určeními je patrný z následujících čísel:

 

Tab. č. 2. Frekvence příslovečných určení času, způsobu a míry vzhledem k jejich pozicím ve větě

 

substantivum

adverbium

čas

způsob

míra

čas

způsob

míra

počátek + konec

68

72

8

31

18

4

střed

32

28

11

73

64

26

 

Příslovečná určení času vyjádřená substantivem a příslovce shodně náležejí ve většině případů k tematickým prvkům ve větě. U kategorií způsobu a míry taková shoda už není. Na rozdíl od substantivních příslovečných určení způsobu a míry, která jsou obvykle rematická, jsou měrová a způsobová příslovce mnohem častěji tematická. Tomu odpovídá i častější postavení těchto příslovcí před slovesem než za ním:

 

[141]Tab. č. 3. Frekvence časových, způsobových a měrových adverbií v pozici před určitým slovesem a za ním

příslovce

před Vfin

za Vfin

čas

57

16

způsob

57

7

míra

24

2

 

U vedlejších vět adverbiálních je pozice před větou řídící nebo za ní zhruba stejná jako pozice větných členů ve větě jednoduché. Např. věty časové obvykle před větou řídící předcházejí, věty místní za ní následují atd. Hierarchie činitelů působících na větosled je ovšem složitější, proti aktuálnímu členění působí tzv. „princip organické stavby souvětí“,[13] spolupůsobí tu i rytmus rozměrový. Nejvolnější vztah mezi aktuálním členěním a pozicí je u vedlejších vět příčinných.[14] Vyskytují se jak v antepozici (27 výskytů), tak v postpozici (36 výskytů), někdy i v interpozici, zejména jde-li o věty přípustkové (3 výskyty). Stěží však lze dokázat, že všechny příčinné věty v antepozici jsou tematickým (kontextově zapojeným) prvkem věty řídící a podobně že všechny příčinné věty v postpozici jsou rematickým (kontextově nezapojeným) prvkem věty řídící. Vedlejší věta udávající důvod, účel, podmínku atd. děje věty řídící vyjadřuje často — a to bez ohledu na pozici v souvětí — odbočku od tematické posloupnosti textu, obsahově i sdělně autonomní. Na pořadí vět tu má vliv logický, popř. časový sled dějů vyjádřených větou řídící a vedlejší.

Vliv způsobu vyjádření příslovečného určení na jeho funkci v aktuálním členění se tedy projevuje jinak u substantiv, jinak u příslovcí i u vedl. vět. Příslovce jsou jako celek tematičtější než substantiva vyjadřující týž druh přísl. určení. To platí nejen o příslovcích způsobu a míry, ale i o příslovcích času; pokud je příslovečné určení času re[142]matické, je častěji vyjádřeno substantivem než příslovcem. Naproti tomu u vedlejších vět k posunu směrem k tematičnosti nedochází. Vedlejší věty příčinnosti buď svým aktuálním členěním korespondují se substantivními příslovečnými určeními téhož druhu, nebo je jejich vztah k aktuálnímu členění věty řídící natolik uvolněný, že nejsou vždy dostatečné kontextové (a někdy ani formálně gramatické) důvody proč tyto věty považovat za sdělné jednotky nižšího řádu, než je věta řídící.


[1] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 3. vyd., Praha 1966.

[2] L. Uhlířová, O frekvenci větných členů v souvislém textu, SlReč 39, 1974, č. 3, s. 141n.

[3] K tomuto termínu viz F. Daneš, Větné členy obligatorní, potenciální a fakultativní, Miscellanea linguistica, Ostrava 1971, s. 131n.

[4] Toto nikoli nepodstatné omezení výběru příslovečných určení jsme učinili proto, že jde v první řadě o vztah příslovečného určení k celé větě (k celé predikační jednotce), nikoli o taková příslovečná určení, která jsou součástí výrazů vstupujících do věty jako celek, tj. např. o rozvití přívlastků příslovci apod. Nejde ani o zachycení vztahů mezivětných, proto nebyla do excerpce pojata příslovečná určení vyjádřená zájmeny jako prostředky textové povahy. A konečně nejsou zařazena ani příslovečná určení vyjádřená jinak než uvedenými třemi způsoby (např. infinitivem aj.), protože se v textech vyskytují mnohem vzácněji a jejich statistické zpracování by bylo materiálově podstatně náročnější.

[5] Podobně se hodnotí některé statistické odchylky v rovině lexikální. Viz o tom podrobně v práci M. Těšitelové, Otázky lexikální statistiky, Praha 1974.

[6] B. Ja. Slepak, O někotorych voprosach metodiky organizaciji statističeskich issledovanij na sintaksičeskom urovně, ve sb. Strukturnaja i matematičeskaja lingvistika 2, 1974, s. 99—105.

[7] V. G. Gak, Vyskazyvanije i situacija, ve sb. Problemy strukturnoj lingvistiky 1972, Moskva 1973, s. 349—372.

[8] F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962.

[9] A. Steube, Über die Beziehung der Zeitadverbien zum Satz und ihre Selektionsbeziehungen zu den relevanten Elementen im Satz, ASG — Bericht Nr. 3, Januar 1969, Berlin.

[10] F. Daneš, — M. Knappová, Příslovce a příslovečné určení zřetelově vymezovací, SaS 33, 1972, s. 106—115.

[11] L. Uhlířová, O vztahu sémantiky příslovečného určení k aktuálnímu členění, SaS 35, 1974, s. 99—106.

[12] J. Firbas, Two chapters on the function of the question in the act of communication (A comparative study in the English and the Slavonic questions), (Dvě kapitoly o funkci otázky v komunikačním aktu — Srovnávací studie o anglické a slovanské otázce), BSE 12, Brno 1974.

[13] V. Mathesius, Rozpor mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 360—366.

[14] St. Žaža, K problematice větosledu a aktuálního členění podřadného souvětí v ruštině, sb. Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů (Praha 1968), Praha 1968, s. 175n. — I. Nebeská, Poznámka k příslovečným určením příčinnosti, SaS 35, 1974, s. 21n. — P. Sgall — E. Hajičová — E. Benešová, Topic, focus and generative semantics (Aktuální členění a generativní sémantika), Kronberg 1973.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 133-142

Předchozí František Štícha: K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních

Následující Jiří Blažek: K dvojí klasifikaci podřadného souvětí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1