Časopis Naše řeč
en cz

K morfologické stránce povídek Jana Nerudy a Vítězslava Hálka

Marie Čechová

[Články]

(pdf)

-

V letošním roce si připomínáme 140. výročí narození Vítězslava Hálka (1835—1874), vloni jsme si připomínali stejné výročí Jana Nerudy (1834—1891) a zároveň sté výročí úmrtí V. Hálka.

Oba autoři měli mnoho společného ve svých postojích a názorech (demokratičnost, pokrokovost, příslušnost k jedné básnické škole, k májovcům apod.), ale i odlišného ve svých povahových rysech (např. Nerudova reflexívnost, Hálkova citová prostota); rozdílný byl i vztah veřejnosti k uměleckému dílu obou autorů.

Neruda vyjádřil své demokratické názory r. 1866 takto:

„Čímkoli se český národ v dějinách proslavil, nic téměř nepřičiněno tomu z kruhů panských, z kruhů vyšších, všechna sláva, vojenská a kulturní, vzešla z práce lidu. Z téhož lidu stalo se i zázračné naše znovuzrození — rosteme zdola k výši, přirozeně jako strom a také stejně pevně.“

Svůj vztah k lidu, k jeho jazyku a slovesnosti vyjádřil Neruda i v mottu k sbírce básní Balady a romance:

Volím slovo prosté,
chci tu báji vypravovat,
z úst jak lidu roste.

Pokrokovost obou autorů se výrazně projevila v tematice jejich povídek. Oba v nich zobrazili skutečný současný život chudých; Hálek život vesnický, Neruda hlavně městský.

Jazyk obou autorů by si zasloužil důkladný rozbor, a to především z hlediska vztahu jazyka jejich děl k živému jazyku mluvenému.

Naše stručná charakteristika je založena na rozboru tvaroslovných jevů v některých jejich povídkách,[1] (proto také naše závěry mohou [119]mít jen dílčí platnost). Při hodnocení těchto jevů vycházíme z tvaroslovné kodifikace v soudobých mluvnicích, Hankově a Tomíčkově,[2] z níž čerpal Neruda poznatky o spisovné češtině, a která tedy jistě ovlivnila jeho postoj k jazyku. Přihlížíme i ke Gebauerovým mluvnicím školským i k Historické mluvnici jazyka českého a k charakteristice vypracované ve Vývoji spisovného jazyka českého B. Havránka (1936).

Spisovný úzus v druhé polovině minulého století byl v mnoha jevech rozkolísaný. Někde se držely starší tvary, postupně z jazyka ustupující, jinde se objevovaly nové tvary, shodné s dnešními tvary spisovnými (a také běžně mluvenými). Ve vztahu ke kodifikaci této doby se jeví rovněž značné rozpětí. To se také projevuje v jazyce obou našich autorů.

Na základě rozboru daných povídek je možno říci, že základem tvaroslovné stránky jazyka v textech povídek obou autorů je spisovná norma, ale že v četných případech tuto normu opouštějí a volí tvary z běžně mluvené řeči, z řeči prostých lidí, z jejichž života čerpají pro své povídky látku, avšak i tvary jiné.

Doklady prvků běžně mluvené řeči nalezne čtenář ve slovníku, v hláskosloví, morfologii i syntaxi. Oba autoři užívají těchto prvků náznakově. Poměrně často jsou zastoupeny tyto prvky v tvarosloví. I když je u obou autorů zřejmá tendence oprostit jazyk od tvaroslovných archaismů, liší se navzájem tím, v jaké míře a v kterých jevech pronikají do jejich textů prvky nespisovné. Neruda volí nespisovná slova i tvary slov nejen v řeči postav (P), ale i v řeči autorské při popisu a charakteristice postav, v přirovnáních i ve vlastním vyprávění (V). Pokud se s nimi setkáme v řeči Hálkových postav, vidíme, že slouží k charakteristice mluvící postavy. V autorské řeči se tyto prvky vyskytují zřídka.

Uvádíme některé příklady tvaroslovných prvků užitých v textech obou autorů a podáváme jejich charakteristiku z hlediska vztahu ke kodifikaci a normě:

a) Neruda někdy užívá ve větší míře tvarů, které jsou shodné s živým mluveným jazykem, zčásti byly i součástí soudobého spisovného úzu, avšak pozdější kodifikace (Gebauerova, a zvláště přímočará kodifikace v Pravidlech) je potlačila.

U Nerudy převažují v infinitivu tvary na -t i v řeči vypravěče: začal se roztrpčovat, musím prosit. Neruda tedy užívá tvarů „sprosté řeči“ [120]tam, kde i Hálek má většinou tvary jen spisovné (inf. na -ti): lépe státi v kanceláři (P); moje podpisy posejpati (!) pískem. Pravidla z r. 1902 dávají přednost tvarům na -ti.

Jaký je kvantitativní poměr infinitivu na -ti a na -t u J. Nerudy a V. Hálka? V Povídkách malostranských jsou tvary na -ti zastoupeny zcela nepatrně: proti 33 tvarům na -ti stojí stovky tvarů na -t. Hálek naproti tomu užívá převážně infinitivů na -ti, tvary na -t má jen v přímé řeči postav, v řeči autorské se tvary na -t nevyskytují (např. v povídce Poldík rumař je 63 tvarů na -t, 146 tvarů na -ti).

Neruda někdy — a to nejen v řeči postav, ale i v řeči autorské — má v minulém čase tvary typu řek’, pad’, tedy s odsunutým -l, místo něhož klade apostrof. Volí tedy tvary obecné češtiny, např. nemoh’ ven, tomu jsem ještě nenavyk’, jak bych to honem řek’ (PJ; zatřás’, vytáh’, pozdvih’, neohlíd’, oddych’, utrh’ (V). Hálek tohoto prostředku užívá zřídka, a to jen v řeči postav: a já z poslední školy propad’, Nu proved’ jsem ji.

U sloves typu tisknout (v 2. třídě slovesné) převládají v příčestí minulém v Nerudových i Hálkových povídkách tvary s -nu-; tedy vrhnul se, chudnul (Neruda); zaprásknul, sáhnul (Hálek), i když tvary bez -nu- nalézáme také. U Hálka je: trhnul opratí, ale všecko s sebou strhl; vytáhnul i vytáhl atd. U Nerudy je i v ženském rodě tvar bez -nu- u sloves, u nichž v mužském rodě je -nu-: kývnul hlavou, ale kývla mlčky hlavou, sklapnul knihu, ale brada … sklapla.

U sloves typu maže (mazati) v 1. osobě jedn. čísla a 3. osobě množ. čísla přít. času užívají oba autoři koncovky -u, -ou v řeči postav i v řeči autorské: Píšu vám já (P, Neruda); lehce se svážou (V. Hálek). Nemůžeme však pokládat tento jev za charakteristický znak vlastní jen Nerudovi a Hálkovi, Tomíčkova mluvnice zaznamenává v 1. osobě jedn. i v 3. osobě množ. čísla obojí koncovky (-u, -ou; -i, -í); Mluvnice českého jazyka má však jen tvary typu maži; B. Havránek se zmiňuje ve Vývoji českého jazyka o tom, že tvary na -u, -ou (místo -i a ), obecně české, byly uznány koncem století za spisovné. Později však (např. v Pravidlech českého pravopisu z r. 1902) se tvary na -u odmítají. J. Gebauer v Historické mluvnici připomíná, že v měkkých koncovkách u sloves typu tesat se časem přehláska ruší a vrací se zase -u (u sloves, kde nenastoupila mezitím změna jiná, zejména novotvar na -m…).

V 1. osobě množ. č. přít. času převládají u obou autorů u sloves, která nemají -m v 1. os. jedn. č., tvary na -m: vrhnem se na stráž, vezmem jí pušku (Neruda); táhnem nahoru, dokud žijem (Hálek). Tuto možnost [121]uvádějí i obě soudobé mluvnice. Tvar na -m se vyskytuje u Nerudy i v 1. os. množ. č. rozk. způsobu: začněm, řekněm.

V 1. osobě jedn. č. a v 3. os. množ. č. sloves typu kryje, kupuje převažují u obou autorů koncovky -u, -ou nad -i, -í. U Nerudy jsou koncovky -u, -ou v řeči postav i v řeči autorské: Já se pamatuju (P), když se napiju (P), lituju čtenáře (V), všichni přítomní se rozesmějou (V). Koncovka -i je u něho ojedinělá: pamatuji (V), slibuji (V). Hálek užívá koncovky -u, -ou v řeči postav, v řeči autorské koncovek obou, častěji -i, -í: to se dějou zázraky (P), sousedé se smějí (V), vysvětluju (V). Obě mluvnice uvádějí koncovky obě, Tomíčkova mluvnice připomíná rozdíl v jejich užívání: -u v obyčejné mluvě, -i v písemném projevu. — U slovesa moci užívá J. Neruda v řeči postav tvarů typu můžu (já můžu všudy).

V 3. os. pl. přít. času u sloves typu prosí, trpí se u J. Nerudy objevují tvary na -ejí: lidé myslejí. U V. Hálka tyto tvary nejsou, Hálek naopak užívá tvaru neumí (v 3. osobě. množ. čísla) na rozdíl od Tomíčkovy mluvnice, avšak ve shodě s převažujícím územ.[3]

U sloves dávají oba autoři tedy přednost tvarům shodným s tvary běžného mluveného jazyka. Sledujeme-li však vzájemný vztah mezi územ Nerudovým a Hálkovým, zjistíme, že Neruda právě v této oblasti šel dále než Hálek.

V oslovení užívá Neruda 1. pádu muž. rodu na místě tvarů 5. pádu: kuš, Azor; Azor, buď hodný. Hálek užívá nominativu — vokativu u obecně českého slova holka, což je jedině možná forma i dnes: mlč, holka, považ….

V 2. a 6. pádě jedn. č. muž. a stř. rodu volí oba autoři koncovky, které jsou dnes nejproduktivnější, nejčastěji nalezneme koncovku -u (a to v 6. pádě i tam, kde soudobé mluvnice uvádějí -e). Neruda užívá koncovky -u v 2. p. i v ustálených spojeních, v nichž je dnes běžné jen -a: z koutku do koutku, skanula (slza) do soucitného klínu. Obdobně i u Hálka nacházíme tvary s koncovkou -u tam, kde je v dnešní spisovné normě -a: … z tvého obědu.

Za zmínku stojí užívání tvarů životných (s koncovkou -i) v 1. pádě množ. čísla u maskulin neživotných: byli by jako automati šli, táhnou (koně) jako šroubi (Hálek). Koncovku -i chápeme jako prostředek zživotnění při srovnávání (v dialogu).

[122]Dobovou normu zachovává Hálek u podst. jmen na -l. V jeho povídkách nalézáme u všech těchto jmen tvary měkké: vytvořil modele koní, kde jsou kyčle; dokonce i: dostoupil nejvyššího vrchole. Obě dobové mluvnice doporučují u jmen na -el měkké sklonění.

V 2. p. množ. č. podst. jmen muž. r. převládají u Nerudy tvary s koncovkou : ze spáčů, biografie těch pánů, několik opatrných kroků… nad tvary na -ův (od nepamětných časův, nechuť sousedův k cizákovi). V Hálkových povídkách (uveřejněných v Lumíru) se setkáváme s koncovkou -ův: dosti divákův, originál křídel poetův, šatův nemá… J. Gebauer zaznamenává obě koncovky vedle sebe s tím, že úzus mezi těmito variantami kolísá.[4]

V 6. pádě množ. č. muž. a střed. rodu v povídkách obou autorů převažují tvary s koncovkou -ech (nad -ích), jíž dává přednost i Hankova Mluvnice českého jazyka. Shodují se i s nejnovější mluvnicí (Tomíčkovou): po rtech (Neruda); po čelech, po třech slovech (Hálek). Koncovku -ích nacházíme jen u jmen, u nichž se jí užívá i dnes (zakončených na zadopatrovou souhlásku): Čísla v tazích veřejných, po čtverácích (Neruda); na březích, po trzích (Hálek). U Nerudy i Hálka se vyskytuje i koncovka -ách, a to u podst. jména poledne: o polednách.

V 7. p. množ. č. stř. rodu volí u tvrdých podstatných jmen tvary s koncovkou -y: se svými numery (Neruda), zadními kopyty (Hálek). Nenalézáme u nich tvary s koncovkami -mi, -ami, které ještě soudobé mluvnice uvádějí. Výjimkou je u Nerudy tvar s koncovkou -ama na místě -y: tlustýma písmenama.[5]

U jmen typu kost přecházejících v úzu postupně k typu píseň volí J. Neruda u mnoha jmen tvary vzoru píseň: od kmene nějaké nemoce, pro obveselení mysle, vyndala nitě… Hálek se drží ve shodě s kodifikací v Hankově mluvnici spíše původních tvarů: vezmete do ruky oprati.[6]

Oba autoři se shodují v užívání novějších tvarů u podstatného jména slza: bez ohledu na slzy (Neruda), Málčiny slzy (Hálek).

[123]U jmen typu pláně — pláň dávají oba autoři přednost tvarům s odsunutým -e: byla to tvář dobrácká (Neruda), jeho zář (Hálek), třebaže dobové mluvnice u těchto jmen zaznamenávají jako základní tvar s -e.

Oba autoři užívají duálových tvarů v rozsahu jako dnes (to odpovídá i normě minulého století). V 3. p. místo původních duálových tvarů vyskytují se u obou autorů novější tvary prsoum, nohoum, v 7. p. tvar rameny vedle tvaru ramenama (ale i tvary prsoma, rtoma. Tyto tvary uvádí i Tomíčkova mluvnice).

Vlastní jména osobní skloňují Neruda i Hálek podle obecných zvyklostí. Od pravidel stanovených v soudobých mluvnicích se Neruda odchyluje (ale shoduje se s dnešními) u vlastních jmen mužského rodu na -o (list Jana Střepeníčka), u nichž se v mluvnicích uvádějí tvary dnešního typu předseda (Střepeníčko, Střepeníčky).

Složené tvary přídavných jmen odpovídají v Nerudových a Hálkových povídkách spisovné normě soudobé i dnešní. Jen ojediněle se u Nerudy objeví v řeči postav tvar obecné češtiny: asi hezky starej, Dej dobrýtro.

b) Na druhé straně drží Neruda některé starší, knižnější tvary někdy i ve větší míře než Hálek, popř. ve stejné míře jako Hálek. V některých případech jde i o individuální oblibu, o individuální rysy jeho jazyka.

V 1. p. pl. muž. jmen neživotných se vyskytuje konc. -ové: smyslové pozorují, měsícové, jediní paprskové, snové, kteří pocházejí (Neruda), zápasili tu téměř dva živlové (Hálek). Koncovky -ové se podle J. Gebauera užívalo ve „slohu vznešenějším“.

U obou autorů se vyskytuje velké množství jmenných tvarů přídavných jmen, u Nerudy dokonce nad míru uváděnou soudobými mluvnicemi. Vyskytují se i u jiného rodu než mužského, a také v množném čísle: as dvěmecítma let stara, na to byla příliš rozumna, její matka není hodna a není upřímna, zůstanou mně nezapomenutelni mužové dva, byly už přišedly (vlasy), velmi podobny, byly dnes nápadny.[7] V. Hálek užívá nadměrně jmenných tvarů adjektiv jen v řeči autorské (seděl tich, jsou nevyhnutelni, rozmluvy jsou tak bezvýznamny…).

U Nerudy nacházíme silně archaický zájmenný tvar onino (páni), jenž předpokládá 1. pád jednotného čísla onenno (onohono…), u Hálka pouze tvary zájmena onen (onoho…).

V platnosti přivlastňovací se vyskytují u obou autorů tvary 2. pádu jeho, její, jejich, ale i jich: zrak jeho spočinul na panu Vojtíškovi, tváře [124]jejich pořád jaksi připomínaly zaměstnání dřívější, za jich místem (Neruda); po jeho koních, životopis jejich neznám, pán jich trhnul opratí (Hálek). Často bývají tyto tvary v postavení postpozitivním.

Tvar její v platnosti přivlastňovací Neruda neskloňuje (obsáhlých její operac). Tomíčkova mluvnice sice uvádí, že se začíná skloňovat, avšak Gebauer označuje nesklonné podoby za „zbytečnou a nemístnou novotu“, neboť už od 15. století byly skloňované podoby pravidlem.

V Nerudových a Hálkových povídkách nacházíme absolutní tvar vztažného zájm. jenž pro 1. pád bez rozdílu rodu a čísla: za lutristkou nejvznešenějšího druhu, jenž již o samu vědu zavazuje (Neruda), koně vyššího druhu, jenž bývali zapřaženi (Hálek). V tom se autoři řídí podle dobových zvyklostí. Tomíčkova mluvnice dobový úzus zaznamenává, ale za vhodnější pokládá tvary rodově rozlišené: jenž, jež, jež; již, jež, jež. B. Havránek považuje neshodné jenž už i pro I. polovinu 19. stol. za tvarový archaismus (str. 96).

Ve shodě s Hankovou Mluvnicí českého jazyka nacházíme u J. Nerudy staré tvary 1. p. množ. č. podst. jmen rodu středního typu: lysé témě, rámě kulaté, plémě, příjmí tlustá Máry (v pl. příjmena). — Ojediněle najdeme u Nerudy archaický tvar 6. pádu: ve vojště sloužil.

Na rozdíl od dnešního úzu zůstávala některá podstatná jména cizího původu u Nerudy nesklonná, např. akvárium; jde o tvary starší normy;[8] to platí i o tvarech přejatých jmen na -ce bez koncovky: a základem obsáhlých její operac.

Místo číslovky typu dvacet jedna nebo jedenadvacet nalézáme u J. Nerudy tvary typu jedenmecítma: byla slečna Schleglova as dvěmecítma let stara, jedla vdoví chléb svůj již pětmecítma let. Tyto tvary vzniklé z tvarů jeden mezi desítma, dvě mezi desítma… zaznamenávají ještě obě dobové mluvnice a Gebauerova Historická mluvnice, avšak Příruční mluvnice je neuvádí, byly jistě už v době Nerudově zvláštností.

U Nerudy se vyskytuje i v řeči postav stažený tvar dvé a obé (bylo vidět dvé zubožených, vychrtlých rukou, chová jen dvé podsvinčat, Učinil jsem obé z opatrnosti). Tento tvar zaznamená i Gebauerova Historická mluvnice s tím, že „zřídka vyskytuje se ve významu zpodstatnělém tvar nestažený“.

U sloves typu mříti v 1. osobě jedn. čísla a v 3. osobě množ. čísla volí Neruda i Hálek tvary původní, starší (bez měkčení): zavru dveře, [125]dveře chrámové se otevrou (Neruda); raději umru já (Hálek). Rovněž starší tvar volí Neruda v 2. a 3. osobě slovesa bráti: Provazník si mne … bere stranou…

Hálek výhradně, ale někdy i Neruda užívají tvaru jest v 3. osobě jedn. čísla slovesa býti, třebaže Tomíčkova mluvnice uvádí už vedle jest i tvar je.

Na rozdíl od Nerudy užívá Hálek často opisného trpného rodu s příčestím trpným, tj. tvaru typického pro psaný projev. Po stránce formální jsou u obou autorů tvary příčestí ve shodě s tvary uváděnými v dobových mluvnicích (i s tvary dnešními). Ojediněle se vyskytl u J. Nerudy tvar nešen.

J. Neruda se nevzdává některých slovesných forem a kategorií čistě spisovných, zčásti i stylově omezených. Např. užívá v řeči vypravěče předminulého času: výjev byl tak rychle se ukončil, na konci jeho byly se sešly Lakmusovy (= ženy) s domácími, s kterými byl právě seděl… Ve srovnání s Nerudou užívá Hálek předminulého času zřídka: na níž byl převážel Málku, komu byl Kvoch odsekl. Tehdejší mluvnice uvádějí tento prostředek bez omezení.

c) Další tvary nemůžeme zařadit pod bod a, ani b. Ve shodě s Gebauerovou Historickou mluvnicí užívá Neruda u zájmena on ve 4. pádě u životných tvarů ho: pohladil ho po tváři, zastavil ho (Neruda); přece jsem ho přemluvil (Hálek). Gebauer konstatuje, že v novočeském spisovném úzu jsou v platnosti akuzativu tvary -ň, jej, něj (někdy), jeho, něho, ho (Skloňování str. 474) a dále pak dokládá, že novočeský úzus spisovný má jej za akuzativ vůbec, ho, jeho za akuzativ životných.[9]

U zájmena dávají autoři — ve shodě s Hankovou i Tomíčkovou mluvnicí — přednost tvarům delším: co mne otec pro obveselení mysle na světlo vydal, byl mně protivný (Neruda); jak mne vidíte, ta mně povídá (Hálek). Delšímu tvaru dávají přednost i u zvratného zájmena se: Nikdy sobě nevšimnul (Neruda), kde jako by mohli sobě říci (Hálek).

Neruda i Hálek užívají tvaru čtyry, čtyr… u všech rodů bez odlišení, třebaže Hankova Mluvnice českého jazyka tyto tvary uvádí pouze u rodu ženského a středního.

Pokusili jsme se naznačit, jaký vztah má tvaroslovný úzus v povídkách obou autorů k jazykové normě minulého století. Toto srovnání je obtížné, neboť tehdejší spisovný jazyk nebyl tak ustálen jako dnešní a rozpětí jazykových prostředků považovaných za spisovné bylo širo[126]ké. Součástí spisovné normy byly — jako variantní — i některé tvary hodnocené později (a mnohdy ještě i dnes) jako nespisovné. Z našeho srovnání je patrno, že jazyk povídek obou autorů byl ovlivněn živým mluveným jazykem, že v některých případech, zvláště v tvarech sloves, Neruda více využíval prostředků řeči prostých lidí než Hálek, avšak jindy, z uměleckých i osobních důvodů, užil prostředků stylově omezených nebo archaických. Celkově však je příklon k živému jazyku u Nerudy patrnější než u Hálka.


[1] Materiál jsme čerpali z těchto prací: J. Neruda, Povídky malostranské, Praha 1948, Národní knihovna; Praha 1956; V. Hálek, Poldík rumař, Lumír I, 1873; Student Kvoch, Lumír II, 1874; Husar, Lumír II, 1874; Dvě křídové kresby (Poldík rumař, Študent Kvoch), Praha 1960.

[2] Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského od V. Hanky, Praha 1849; Česká mluvnice nově vzdělaná od Jana Slav. Tomíčka, Praha 1850; Česká mluvnice nově vzdělaná od Jana Slav. Tomíčka, Praha 1863 (sedmé, příklady rozmnožené vydání).

[3] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda, II. řada, str. 124.

[4] Historická mluvnice jazyka českého, díl III, Tvarosloví, I. Skloňování, r. 1896, str. 56—57. V Příruční mluvnici z r. 1900 pak pokládá tvar na za základní, -ův bývá na konci věty a před samohláskou.

[5] O kolísání v úzu v 6. a 7. pádu pl. mezi tvary na -ách, -ami a -ích, -ech, -y píše B. Havránek ve Vývoji na str. 96. Zmiňuje se (str. 119) o pronikání „lidových“ tvarů na -ami, -ách (zčásti i -ám v 3. p.), avšak konstatuje, že mluvnice se na konci století od tvarů na -ám, -ách, -ami (-emi, -mi) u středního a mužského rodu stále více odvracejí. — Stav v užívání těchto tvarů charakterizuje podrobně i Gebauerova Historická mluvnice česká (str. 63).

[6] Hálek užívá tvarů podle vzoru kost i u podstatného jména kůň: koní, koním …koňmi, třebaže mluvnice Tomíčkova uvádí na 1. místě tvary koňů, koňům.

[7] Tento jev vysvětlují někteří lingvisté jako „pospisovňování“ obecně českých podob na (podobny, nápadny místo podobný, nápadný).

[8] B. Havránek mluví o tom, že starší úzus (před vydáním Německo-českého slovníku vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy) buď připínal koncovky k nominativu, nebo neskloňoval.

[9] U J. Nerudy se objevuje u sloves, ale i v jiných případech příklonné i -ž: bylť zmizel, nezůstavilť, bralť, sešliť, arciť, žeť, třebať; takž, odkudž, dejž.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 118-126

Předchozí Jana Ondráčková, Milan Romportl: Kvalita samohlásek přejatých slov v českém kontextu z hlediska výslovnostního

Následující František Štícha: K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1