Časopis Naše řeč
en cz

Kvalita samohlásek přejatých slov v českém kontextu z hlediska výslovnostního

Jana Ondráčková, Milan Romportl

[Články]

(pdf)

-

Správná výslovnost přejatých slov v českém kontextu neznamená ve většině případů úplnou shodu s výslovností v původním jazyce.[1] Důvodem je skutečnost, že kritérium, co je „správná“ výslovnost slov přejatých, vychází z výslovnosti ustálené v českém spisovném jazyce. K tomu přistupuje určitá výslovnostní variabilita, která se projevuje v čase, tj. vyvíjí se, podobně jako u slov domácích. Kritériem pro „správnost“ je tedy výslovnostní podoba realizovaná v současné době uživateli spisovného jazyka.[2]

Zvuková podoba přejatých slov není ani v zajetí jejich podoby grafické, ani nevyžaduje přísné dodržování jejich původní podoby výslovnostní.[3]

Hlavní zásadou pro výslovnost samohlásek (popř. dvojhlásek) v přejatých slovech je náhrada samohlásek kvalitativně nejbližší samohláskou českého spisovného samohláskového systému. Tolerance této náhrady je dosti značná vzhledem k poměrně jednoduchému samohláskovému systému v češtině.

Český samohláskový systém obsahuje, jak známo, pět samohlásek krátkých (i, e, a, o, u), pět dlouhých (í, é, á, ú ve slovech domácích, ó v citoslovcích a ve slovech přejatých) a jednu dvojhlásku (ou). Z hlediska artikulačního se tyto samohlásky obvykle dělí podle horizontálního posunu jazyka na přední (i, í, e, é), střední (a, á) a zadní [114](o, ó, u, ú), podle vertikálního posunu jazyka na vysoké (i, í, u, ú), středové (e, é, o, ó) a nízké (a, á). Dlouhé samohlásky v češtině jsou zavřenější než krátké, výjimkou je pouze dlouhé á, které je otevřenější než a krátké.[4]

Kvantita samohlásek, tj. lišení samohlásek krátkých a dlouhých, nečiní výslovnostní potíže. Český mluvčí vzhledem k tomu, že v jeho mateřštině má kvantita fonologickou platnost, dovede velmi citlivě vnímat a rozlišovat relativní hodnoty trvání krátkých a dlouhých samohlásek.[5] Co však činí uživatelům spisovného českého jazyka často potíže, je to, kde vyslovit samohlásku krátkou a kde dlouhou (a nikoli, jak ji vyslovit).

Zatímco u slov domácích má mluvčí většinou jasné povědomí, kdy vyslovit samohlásku krátkou a kdy dlouhou, u slov přejatých se někdy vyskytuje rozkolísanost v tom smyslu, že uživatele spisovného jazyka užití krátké nebo dlouhé samohlásky v témže slově neruší. Tento stav v některých případech dosud neustálené výslovnostní podoby se také obráží ve výslovnostních normách uvedených v Pravidlech českého pravopisu z r. 1957, např. důsledně dubletní výslovnostní podoba sufixu [-ivňí], [-ívňí]. Návrh kodifikace výslovnostní normy zde však uvádí pouze výslovnost dlouhé samohlásky.

Uvedeme podrobněji některé případy, v nichž dochází k pochybnostem o správné výslovnosti samohlásek v přejatých slovech.

Náhrada jednotlivých typů samohlásek v přejatých slovech se děje podle těchto zásad:

a) V českém samohláskovém systému neexistují zaokrouhlené přední samohlásky [ö, ü] krátké ani dlouhé. V češtině jsou nahrazovány předními samohláskami nezaokrouhlenými [e, i]. Nejčastěji se setkáváme se zaokrouhlenými samohláskami v němčině (kde se píší ö, ü, ale také jako oe, ue), ve francouzštině (píší se obvykle eu, u), ale také v maďarštině (kde jsou krátké i dlouhé), v dánštině, švédštině, finštině atd.

b) Otevřené a zavřené samohlásky nahrazujeme v češtině běžně českými samohláskami střední kvality (ani zavřenými, ani otevřenými). [115]Týká se to zejména zavřených samohlásek [e, o] francouzsky psaných nejcastěji é, o, au, eau atd., dlouhých samohlásek [é, ó] německých (nejčastěji psaných e, ee, eh; o, oo, oh), popř. zavřených samohlásek i v jiných jazycích, např. v angličtině (psané e).

Také otevřené [e] a [o] cizích jazyků nahrazujeme českými [e, o]. jsou to v němčině krátká [e] (psaná e, ä), i dlouhá otevřená [é] (psaná ä, äh), široká [e] různých jazyků (např. slovenštiny, švédštiny, dánštiny atd). Zvláště je třeba upozornit na anglické široce otevřené [e] (obvykle psané a, které bychom přepsali [ä]).

Rovněž francouzské otevřené [e] a [o] (psané např. è, ê, ai; ô atp.) v češtině nahrazujeme českým [e], [o].

c) V některých jazycích se vyskytují samohlásky nosové, např. ve francouzštině, v portugalštině, v polštině. Při přejímání z těchto jazyků se obvykle nosové samohlásky, nejčastěji [ã, ẽ, õ], nahrazují spojením příslušné samohlásky nenosové s nosní souhláskou [n] nebo [m]. Tak za francouzské [ã] (psané an, am, en, em) máme [an, am] (šantán, camembert/kamambér), za [ẽ] (psané in, im, také ein, eim atp.) je [en, em], např. plenér (dř. ps. plenair), za [õ] (psané nejčastěji on, om) je obvykle [on, om], ale též [ón, óm]), jako pardon, pontón, bonbón, fantom, za [ö̃] (psané un, um apod.) je [en], [ém], např. parfém. Jen někdy se nahrazuje v koncových slabikách francouzská nosovka samohláskou samotnou, např. abonmá, apartmá.

d) V řadě jazyků se vyskytují samohlásky, které můžeme klasifikovat jako střední a středové, v transkripci označované jako ə. V češtině se vyskytují pouze výjimečně a nejsou nikdy vnímány jako samostatná hláska (např. při pojmenování souhláskových písmen b, d, f, jako [bə, də, fə]).

V různých jazycích mají rozdílnou povahu. Nejčastěji se vyskytují jako výsledek silné redukce v nepřízvučných slabikách,[6] např. v ruštině, němčině nebo angličtině a někdy i francouzštině. Někdy se však mohou vyskytovat i v slabikách přízvučných (v angličtině nebo v bulharštině dokonce i v dlouhé podobě). V těch případech, kdy je v původním jazyce tento neurčitý vokál nepřízvučným protějškem některé samohlásky přízvučné, nahrazujeme jej v češtině touto přízvučnou sa[116]mohláskou (resp. její obvyklou českou náhradou). Tak německé [ə] vždy nahrazujeme plným [e]; pokud však stojí před některou sonorní souhláskou (l, r), nahrazujeme spojení této samohlásky se sonorou slabikotvornou souhláskou, např. betl, pudl, sachr(ův dort) atp. Za anglické [ə] se v češtině užívá buď plné [e], nebo samohláska, která tu odpovídá redukované samohlásce v přízvučném postavení (resp. se objevuje v psané podobě), např. boxer, sprinter, popř. bedminton. Za ruské [ə] se v češtině vyslovuje hláska, která je v jiných tvarech slova v ruštině v přízvučné pozici (a která se zde také píše), tedy buď [a], nebo [o], např. sovchoz, vostok. Při možném převzetí z bulharštiny se vokál [ə] (psaný jako ъ) přepisuje jako ă a vyslovuje jako [a], pokud je však před (nebo po) r nebo l, vyslovuje se tu slabikotvorná souhláska.

e) Pro výslovnost rázu (tvrdý nebo ostrý hlasový začátek) platí v slovech přejatých v zásadě stejná pravidla jako v slovech domácích. Výslovnost rázu se nepředpisuje před samohláskou na počátku slova po pauze v slovech domácích stejně jako v přejatých (např. obstát, obstrukce, exhibice), ani při styku dvou samohlásek náležejících dvěma slabikám na švu složeniny (např. neestetický, dielektrický, antioxidační), ani mezi předponou zakončenou souhláskou a samohláskou na počátku základu slova (např. anorganický, subalterní). Ve všech těchto případech se však výslovnost rázu připouští, před samohláskou na počátku slova po pauze je dokonce obvyklá.

Na rozdíl od domácích slov však v přejatých slovech dochází k styku dvou samohlásek uvnitř nesložených slov (uvnitř základu) nebo tam, kde český uživatel složenost slova necítí. Zde se v přejatých slovech ráz nevyslovuje (např. ideál, reálný, chaos). Výslovnost s rázem se tu cítí jako afektovaná.[7]

Zásady, které tu byly nastíněny, jsou uplatněny při stanovení výslovnosti jednotlivých přejatých slov, pokud se jejich spisovná výslovnost neustálila v jiné podobě.

Obecná zásada náhrady vokálů původního jazyka, z něhož se přejímá, samohláskami českého systému neplatí ve dvou případech: u vlastních jmen a v citátech.

V citátech se doporučuje buď výslovnost v původním jazyce zachovat, nebo se jí přijatelným způsobem přiblížit. Z toho plyne, že totéž [117]slovo může mít dvojí výslovnost podle toho, zda je ho použito jako slova přejatého, nebo jako výrazu citátového. Jestliže např. slova detail užijeme jako slova přejatého (a toto slovo je značně frekventované), pak se vysloví jako [detajl]. Naproti tomu citátový výraz en détail (fr.) se doporučuje vyslovit [ã de’taj], tedy i s přízvukem na koncové slabice.

V některém z příštích čísel Naší řeči věnujeme pozornost výslovnosti dvou sousedních samohlásek v přejatých slovech.


[1] Taková výslovnost by mohla působit jako hyperkorektní, někdy i jako směšná, nebo jako výslovnost přežitá.

[2] Srov. např. M. Romportl, K výslovnosti cizích slov v češtině, Naše Řeč 36, 1953, 268n. Obecné zásady výslovnosti přejatých slov a výslovnostní slovník připravuje v Ústavu pro jazyk český ČSAV autorský kolektiv za vedení M. Romportla.

[3] Není třeba zvlášť připomínat, že slovo cizího původu může být přejato nejen přímo z původního jazyka, nýbrž také zprostředkovaně přes jiný jazyk. V druhém případě obvykle nezůstane tato skutečnost bez vlivu výslovnostní podoby zprostředkujícího jazyka.

[4] Odchylky v kvalitě čes. samohlásek směrem k větší otevřenosti nebo k větší zavřenosti se uplatňují v nářečních samohláskových systémech. Je známo, že přední středový vokál [e] se vyslovuje v některých moravských (zejm. hanáckých) nářečích zavřeněji a např. v středních Čechách otevřeněji než základní české e.

[5] V poslední době psali o tom např. P. Janota — P. Jančák, An Investigation of Czech Vowel Quantity by Means of Listening Tests (Výzkum kvantity samohlásek v češtině pomocí poslechových testů), AUC Philologica 1, Phonetica Pragensia II, 1970, 31n.

[6] V češtině je přízvuk na první slabice slova nebo rytmické jednotky. (Podrobněji viz např. J. Ondráčková, Contribution to the Question Concerning the Rhytmical Units in Czech. (Příspěvek k otázce rytmických jednotek v češtině), Phonetica 8, 1962, s. 55—72. Kapitola o přízvuku v přejatých slovech bude obsažena v připravované příručce o výslovnosti přejatých slov (viz pozn. 2). Na uvedenou problematiku upozorňujeme proto, že úzce souvisí s užitím redukovaného vokálu v nepřízvučné pozici.

[7] Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla, díl I. Výslovnost slov českých (na základě jednání ortoepické komise Ústavu pro jazyk český ČSAV zpracoval B. Hála), Praha 1955.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 113-117

Předchozí Antonín Rubín: Vratka

Následující Marie Čechová: K morfologické stránce povídek Jana Nerudy a Vítězslava Hálka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1