Slovenská lexikológia II

Jiří Damborský

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nauka o slovní zásobě spisovné slovenštiny P. Ondruse, vydaná ve svazku Slovenská lexikológia II (SPN Bratislava 1972, s. 90)[1] je první samostatnou učebnicí lexikologie pro posluchače slovenštiny na filozofických a pedagogických fakultách. Toto její hlavní určení je však nutno rozšířit ještě i o praktickou použitelnost, zejména pro učitele. Pro svou přehlednost je zajisté vhodná i pro širší odbornou potřebu.

Ondrusova knížka si zaslouží tím větší pozornosti, poněvadž v naší odborné literatuře dosud postrádáme podobnou soubornou práci o lexikologii, ať již [259]v podobě vědecké monografie, nebo vysokoškolské učebnice.[2] Je ovšem nutno upozornit, že některé otázky české lexikologie byly zpracovány monograficky[3] a že Česká mluvnice B. Havránka a Al. Jedličky (srov. pozn. 1) obsahuje dodatek O slovní zásobě a o významu slov, který do určité míry tento nedostatek vyvažuje.

Slovenská lexikológia je jistým zobecněním poznatků uložených v popise současné slovní zásoby spisovné slovenštiny, v moderním Slovníku slovenského jazyka.[4] Také v tomto ohledu je situace v českém slovnikářství pro podobnou práci příznivá, protože oba slovníky, jak Příruční slovník jazyka českého, tak zejména Slovník spisovného jazyka českého, usnadňují studium i teoretických otázek lexikologie.

Lexikologii chápe Ondrus jako součást jazykovědy, která se zabývá slovní zásobou jazyka. Jejím předmětem tedy je zkoumat význam slov a vztahy mezi slovy. Stejně jako jiné jazykovědné disciplíny může být rovněž nauka o slovní zásobě pojímána buď historicky, nebo synchronně. Z tohoto posledního hlediska přistupuje pak autor k rozboru slov-pojmenování a k jejich klasifikaci, co se týče sémantiky, expresivity, stylistiky, teritoriálního a sociálního užití (jsou to zároveň názvy kapitol). Slovní zásoba se dále popisuje z hlediska původu, aktivního a pasívního užívání slov, frekvence a správnosti užití (normativní zřetel nemůže být v práci příručkového typu pominut). Závěrem jsou připojeny dvě stručné kapitoly s názvy Frazeológia a Zo slovenskej lexikografie (ty považuji za velmi instruktivní vzhledem k nedostatku vhodných souborných pojednání), dále věcný a jmenný rejstřík. Seznam doporučené literatury v závěru každé kapitoly je dnes už nezbytným praktickým vodítkem pro studující. Přihlíží hlavně k pracím domácím, a to i časopiseckým, především slovenským[5] a českým,[6] zčásti rovněž k zahraničním, hlavně sovětským.

Protože lexikologie je — vedle mluvnice — základní jazykovědnou disciplínou, musí to mít své důsledky i pro pedagogickou praxi; ve škole však dosud jednostranně převažuje učivo mluvnické. Proto autor právem klade v Lexiko[260]lógii důraz na systémovost slovní zásoby (jde arciť o systémovost svébytnou, jiného řádu, než je systémovost mluvnických jevů). Studenti si musí uvědomovat povahu systémových vztahů v slovní zásobě. V tom je významný jak poznávací, tak rovněž didaktický prvek.

I když si Ondrus neklade v příručce cíle konfrontační, lze na jejím základě učinit jisté obecnější závěry, např. pro konfrontaci slovenštiny s češtinou. Jsou zde značné shody, ale také jemné diference. Uveďme alespoň několik dokladů. Slovenština má četné neologismy společné s češtinou (nadplán, previerka, nábor, agitátor, úchylka, zlepšovací návrh), zvláště v terminologii (vetná dvojica, rozšírený vetný člen, syntagma). Existence mnohých dublet v slovenské terminologii je spjata s existencí příslušných českých dvojic, např. lingvistika — jazykoveda, geografia — zemepis, botanika — rastlinopis, biológia — živočichopis, aritmetika — počty apod. Tento paralelismus vystupuje zřetelně do popředí při srovnávání s dalšími slovanskými jazyky, např. polštinou (lingwistyka — językoznawstwo, ale jen geografia, botanika, biológia, arytmetyka, podobně v ruštině). K tomu je třeba poznamenat, že shody zejména v oblasti terminologie přispívají k praktické komunikaci dvou národů v jednom společném státě a nejsou žádnou stranou pociťovány jako násilné sbližování.

Rozdíly můžeme pozorovat v rozsahu a povaze přejatých slov. V slovenštině zčásti chybí vrstva německých přejetí rozšířených v obecné češtině typu šlajfka (i když naopak právě prostřednictvím češtiny pronikají do mluvené slovenštiny slova jako fajn, fest, fuč). Některá přejatá slova z němčiny mají ve slovenštině na rozdíl od spisovné češtiny neutrální ráz, např. fľaša (domovské právo má tento výraz v českých dialektech, srov. han. flaša). Konfrontační zřetel uplatnil při charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny Al. Jedlička ve vysokoškolské učebnici češtiny pro Slováky, kde je řada dalších dokladů.[7]

Rozdíly jsou dále v stylistické platnosti slov. To si dobře uvědomuje český mluvčí u takových výrazů jako zástava, žatva, jež jsou v slovenštině neutrální (viz rovněž u Jedličky). Naopak když slovenský mluvčí slyší nebo čte výrazy činža, dôtka, které jsou v češtině neutrální, pociťuje je jako stylisticky příznakové. Rovněž tak v oblasti expresivity se projevují někdy i podstatnější rozdíly, ať už jde o skupinu slov familiárních, hypokoristik nebo slov pejorativních.

Protože jsme se v jiné souvislosti pokusili o knfrontaci slovenštiny, češtiny a polštiny, a to jak ve fonetice, tak rovněž v morfologii, v tvoření slov a ve slovní zásobě,[8] můžeme k obecným konfrontačním závěrům připojit poznámky i z tohoto hlediska:

[261]Tak ve slovenštině a v polštině existují mnohé shody v běžné slovní zásobě a také v expresívním lexiku (tím se zároveň oba jazyky liší od češtiny), např. bielizeň — bielizna (prádlo), drabina (žebřík), kura (slepice), parkan (plot), tovar (zboží), kara (trest), múr (zeď), zbožie (obilí), živica (pryskyřice), kudlatý (chlupatý), mútny (kalný), plúhavý (špinavý), šibký (rychlý), hamovať (brzdit), obecať (slíbit), ratovať (zachraňovat), žičiť (přát)…[9]

Pokusili jsme se (hypoteticky ovšem) odpovědět na otázku, zda lze četné slovensko-polské paralely nějak vysvětlit. Rozdíly proti češtině jsou patrně spjaty s jejím větším stylistickým a funkčním odstíněním, existencí obecné češtiny. Slovenštinu stejně jako polštinu charakterizuje pouze relace spisovný jazyk — nářečí, z čehož rovněž vyplývá těsnější souvislost mezi oběma podobami národního jazyka.[10] V češtině je relace třístupňová (spisovný jazyk — obecný jazyk — nářečí) s odlišnými závislostmi, které z toho vyplývají.

V oblasti terminologie a intelektuálního lexika se naopak slovenština spolu s češtinou od polštiny dost výrazně liší. Vysvětlení je nasnadě hledat v odlišném historickém vývoji, v utváření spisovné podoby češtiny a slovenštiny. (Polština má v podstatě nepřetržitou spisovnou tradici, kromě toho při jejím formování značnou roli sehrála francouzština. V tomto ohledu má polština mnoho společného s ruštinou, což zde nelze podrobněji rozvádět.) Uveďme alespoň několik příkladů: rozhlas, dálnice (slov. diaľnica je podle Slovníku slovenského jazyka VI z češtiny), veřejné mínění, zájem, výzkum, soustava, prvek, vztah, souvislost — v polštině radio, autostrada, opinia publiczna, zainteresowanie, badania, system, element, stosunek, związek.

Značné množství česko-slovenských paralel existuje rovněž v nespisovném lexiku, např. kýbl, vizita, šprták, štamprle, vynadat komu, splašit co — v polštině wiadro, obchód (lekarski), kujon, kieliszek, objechać kogo, zorganizować co.

Shody mezi slovenštinou a češtinou (zároveň rozdíly proti polštině) se projevují i v stylistické platnosti slov shodných ve všech třech jazycích. Tak příznaková (nespisovná) jsou v češtině a slovenštině slova špitál, plac (pľac), která jsou v polštině slovy neutrálními (spisovnými).

[262]Závěrem shrňme: Slovenská lexikológia II P. Ondruse bude dobře sloužit jako vysokoškolská příručka jak budoucím učitelům slovenského jazyka, tak rovněž i širší odborné potřebě. Nejde o teoretický spis, nýbrž o didakticky velmi vhodně zpracovaný výklad o slovní zásobě slovenštiny ze systémového zřetele.

---

[1] První svazek Slovenská lexikológia I je od J. Horeckého a obsahuje tvoření slov (SPN Bratislava 1971). V české vědecké literatuře je k dispozici zevrubný vědecký popis v obou svazcích Tvoření slov v češtině; 1 — Teorie odvozování slov je od M. Dokulila, Praha 1962, 2 — Odvozování podstatných jmen zpracoval kolektiv, Praha 1967. Znamenitým protějškem Horeckého Lexikológie je kniha V. Šmilauera Novočeské tvoření slov, Praha 1971, která se nejlépe hodí pro studijní účely. Vhodná je vysokoškolská učebnice Havránkova — Jedličkova Česká mluvnice, 2. vyd. Praha 1963, jež v III. oddílu probírá rovněž tvoření slov.

[2] Zčásti tuto mezeru zaplňují skripta P. Hausra Nauka o slovní zásobě a tvoření slov, Praha 1969; viz od téhož autora O slovní zásobě a tvoření slov v 6.—9. ročníku ZDŠ, Praha 1971. Šmilauerova skripta Zásoba slovní a význam slova a Obohacování slovní zásoby, stejně jako Trávníčkovo skriptum Nauka o slovní zásobě, všechna tři Praha 1953, nevyšla v dalších vydáních a jsou zcela rozebrána. Kniha V. Šmilauera Nauka o českém jazyku, Praha 1972, zahrnuje rovněž lexikologii (také ovšem tvoření slov).

[3] Srov. např. J. Filipec, Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, Praha 1961. Viz též některé studie (Dokulil, Zima) ve sborníku O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958.

[4] Slovník slovenského jazyka I—V, Bratislava 1959—1965, VI. svazek z roku 1968 obsahuje doplňky a dodatky.

[5] Autor se mohl opřít zejména o práce J. Horeckého, J. Mistríka, E. Paulinyho a dalších.

[6] Z českých prací je hojně citováno Dokulilovo Tvoření slov v češtině I a Němcova monografie Vývojové postupy české slovní zásoby.

[7] Čeština, vysokoškolská učebnica, zprac. kolektiv, Bratislava 1972 (zejména § 141, s. 143n.).

[8] V příspěvku Język polski, słowacki i czeski we wzajemnym stosunku pro Studia z filologii polskiej i słowiańskiej. V tisku.

[9] V tvoření slov lze rovněž najít některé slovensko-polské paralely, např. shodnou frekvenci sufixu —isko (za české —iště): ohnisko, sídlisko, kúpalisko; bohatší derivaci v tvoření deminutiv: drevo — drievko, drievce, drevečko (č. dřevo — dřívko) a augmentativ: vojačisko, blatisko, dubisko. Rozdíly proti češtině však vyplývají hlavně z distribuce (v podstatě týchž) formantů a jejich frekvence. Značně ovšem převažují česko-slovenské shody, srov. zejména v tvoření místních jmen — v č. a slov. je jednoslovná odvozenina: spořitelna, v pol. genitivní sousloví: kasa oszczędności; u přechýlených ženských substantiv je v č. a slov. příponová odvozenina: svědkyně, v pol. apoziční spojení kobieta-świadek, u jmen činitelských je v č. a slov. jednoslovná odvozenina: výtvarník, v pol. apoziční spojení: artysta-malarz apod.

[10] Pokud jde o možnost vlivu vyplývající z kontaktů mezi slovenštinou a polštinou, netroufáme si zatím bez širšího konfrontačně historického studia na tuto otázku odpovědět.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 5, s. 258-262

Předchozí Josef Hrbáček, Alois Jedlička: O inovačních procesech a tendencích v současných spisovných jazycích slovanských

Následující Zdeňka Hrušková: Drobné úpravy v novém vydání Pravidel českého pravopisu