Lexikální prvky rumunského původu ve Slovníku spisovného jazyka českého

Teodora Alexandru (Bukurešť)

[Články]

(pdf)

-

V tomto článku se nemíníme obšírněji zabývat historií lexikálních prvků rumunského původu v češtině ani její periodizací. Připomeneme jen to, že už od konce 19. stol. existoval v českém prostředí, hlavně u národopisců a filologů Fr. Bartoše[1] a J. Válka[2], zájem o původ pastýřských názvů v řeči moravských Valachů.

Obsáhlejší práci o rumunských vlivech na moravská nářečí uveřejnil roku 1938 D. Krandžalov.[3] Tehdy i ve svých studiích pozdějších[4] omezuje Krandžalov zmíněné vlivy na nejmenší míru, upíraje [143]rumunský původ mnoha pastýřským výrazům. To se obrazilo i u některých etymologií uváděných v SSJČ.

O valašské kolonizaci na Moravě a jejím skutečném kvantitativním a kvalitativním přínosu k lexikálnímu obohacení moravských nářečí psal v posledních dvou desetiletích Josef Macůrek,[5] A. de Vincenz,[6] A. Vašek,[7] Fr. Kopečný.[8] Nová, třebaže leckdy sporná hlediska obsahuje mimo jiné přehlédnuté vydání Machkova Etymologického slovníku jazyka českého z roku 1968.

Otázkou vlivu rumunštiny na slovanské jazyky vůbec se v poslední době zabývá několik prací rumunských. Připomínáme hlavně kolektivní studii L’influence roumaine sur le lexique des langues slaves, přednesenou na pražském sjezdu slavistů v roce 1968,[9] která pojednává o dosti velkém počtu výpůjček z rumunštiny a o rumunském podílu na vytváření pastýřského názvosloví v jazycích slovanských, tedy i v českých a slovenských nářečích.

Dále je třeba uvést práci Silvie Niţă-Armaşové,[10] která při anketě na Slovensku zjistila v slovenštině 30 výpůjček z rumunštiny, z nichž mnohých se užívá také v moravských nářečích a některé jsou doloženy i v různých českých slovnících.

Náš článek vychází z materiálu obsaženého ve Slovníku spisovného jazyka českého (do něhož se dostala nářeční slova potud, pokud se objevují v literatuře) a všímá si, jakým způsobem a do jaké míry jsou v něm uvedeny lexikální prvky rumunského původu. Čtyřdílný SSJČ, zaměřený na současný jazyk, jich obsahuje méně, ale na rozdíl od PSJČ uvádí původ přejatých slov.

[144]Výrazy zaznamenané v SSJČ jsme rozdělili do těchto skupin:

1) slova, u nichž se uznává, že pocházejí z rumunštiny;

2) slova, u nichž se uvádí původ jiný než rumunský;

3) slova bez udání etymologie, o nichž se však domníváme, že pocházejí z rumunštiny.

1) Výrazy uváděné jako přejaté z rumunštiny

arkán ‚huculský mužský tanec rumunského původu‘ (SSJČ I, s. 50); v rumunštině se pojmenování tohoto tance spojuje se slovem arcan označujícím dlouhý provaz se smyčkou na konci, kterým chytá hlídač stáda koně (DA I, část 1) a kterého se zpočátku asi užívalo při zmíněném tanci (podle popisu jeho moldavských a bukovinských variant).[11]

bača (báča) na Slovensku a na Valašsku ‚vrchní ovčák‘ (ze slov. < rum., SSJČ I, s. 69). Zde autoři slovníku nepřijali etymologii navrhovanou Krandžalovem (Rumunské vlivy …, s. 445), podle něhož jde v češtině a ve slovenštině o výpůjčku z maďarštiny. B. Petriceicu Hasdeu tvrdí, že v rumunštině je to slovo velmi staré a rozšířené.[12] Z odvozenin nacházíme ve Slovníku spisovného jazyka českého bačovat ‚být bačou‘. Jiné prameny o slovech nářečních[13] však zaznamenávají také bačovství, bačák, báček, bačuvku, bačovisko.

brynza, brymza z rum. (SSJČ I, 175) ‚tvarohovitý uzrálý ovčí sýr‘. V češtině jde o zúžení významu (rum. brînză = sýr (jakýkoli). Tento název proniká, podobně jako čutora, fujara a další, téměř do všech českých nářečí „vlivem spisovného jazyka a hovorové češtiny“.[14] Jeho rumunský původ uznává V. Machek (srov. Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1957 i 1968) a D. Krandžalov (Rumunské vlivy …, s. 441—444). Na životnost slova brynza ukazuje [145]i poměrně velký počet odvozenin: brynzárna ‚výrobna brynzy‘, brynzařský ‚týkající se výroby brynzy‘ (SSJČ I, s. 175), brynzovník ‚koláč mazaný brynzou‘ (PSJČ I, s. 201), brynzoch ‚výrobce brynzy na salaši‘ (při určitých zimních obyčejích; srov. Fr. Bartoš, Dialektologie moravská II, Brno 1895, s. 475).

čutora (se staršími variantami čutera, čutura) je uvedeno v SSJČ (I, s. 271) jen s významem ‚plochá okrouhlá láhev, zvl. na cesty‘. Vysvětluje se slovenským čutora[15] a to z rumunského ciutură. Toto slovo bylo asi velmi rozšířeno v moravských i českých nářečích. Dnes se ho užívá na východní Moravě. Zastaralé podoby čutera, čutura lze najít u A. Jiráska, V. Kosmáka, A. Mrštíka, B. Němcové a J. Holečka. Zdá se, že pro čutoru neexistuje původní český ekvivalent.

fujara ‚dřevěná pastýřská píšťala‘; podle SSJČ I, s. 527, je rumunského původu. Vyskytuje se na Valašsku a na Slovensku spolu se zdrobnělým fujarka a s odvozeninami fujarový, fujarista (‚hráč na fujaru‘), fujarovat (‚hrát na fujaru‘). Základem českého, slovenského a polského tvaru bez l je zřejmě rumunské nářeční fluiera (Tiktin, II, s. 643). Krandžalov[16] uznává jeho rumunský původ. Názvu fujara (podobně jako výrazu brynza) se užívá běžně. Domácí ekvivalent chybí.

koliba ‚dřevěná bouda pro pastevce v horách‘ (SSJČ I, s. 909); viz též zdrobnělinu kolibička. Všeobecně se má za to, že pochází z rumunštiny. Figuruje ve všech slovnících jazyka českého, jež na ně uvádějí doklady z díla A. Mrštíka, A. Heyduka, I. Olbrachta, B. Němcové aj.

grapa, grap ‚příkrá stráň, sráz; strž, rokle, propast‘ z rumunského groapă (SSJČ I, s. 550). Pastýři přenesli toto slovo do slovenských nářečí a odtud na Moravu. V. Machek (Etymologický slovník …, s. 151) zaznamenává též s významem ‚neúrodné, zmolami rozryté pole‘.

redikat se, redikovat se, nářeční ‚stěhovat se‘ z rum. (SSJČ III, s. 23). Machek[17] i Krandžalov[18] vysvětlují z rum. a ridica. Český význam odvozen ze spojení a ridica stîna (= ‚odejít na podzim se stády a pastýřským náčiním z horské salaše‘).[19] Slovníky uvádějí příklady hlavně z díla B. Němcové.

[146]strunga, struňga, nářeční, ‚ohrada, ve které jsou ovce shromážděny před dojením‘. V SSJČ (III, s. 571) se poznamenává, že tento výraz přešel do českých nářečí prostřednictvím slovenštiny. U V. Machka (viz Etymologicky slovník …, 1957, s. 447) také ve významu ‚kůlna‘. Na Moravě a na Slovensku existuje patrně podobné významové rozlišení jako na rumunském jazykovém území: slovem strungă se rozumí v sev severním Moldavsku ‚ohrada‘, v jižním ‚kůlna‘.[20]

cap, cab, ‚kozel‘, pouze nářeční, z rum. ţap (SSJČ I, s. 198). Četnost výskytu se různí: na Valašsku a v severovýchodní části nářečí středomoravského užívané obecně, jinde se slovu nerozumí a užívá se ho jen ve spojeních jako smrdí jak cap, shnilý jak cap, špinavý, neupravený jak cap; podobně augmentativum capisko: skákal u muziky jak capisko[21].

urda ‚výrobek z ovčí syrovátky podobný tvarohu‘, zvl. na Valašsku. Význam bývá definován i jinak, ale rumunský původ slova je českými odborníky uznáván (srov. SSJČ III, s. 1011).

2) Výrazy, u nichž se uvádí původ jiný než rumunský

geleta ‚dřevěná dížka na ovčí mléko‘. SSJČ (I, s. 537) odkazuje na němčinu. Má při tom asi na zřeteli německé Gelte, z něhož vychází i D. Krandžalov[22]. Původ českého geleta s uvedeným významem lze podle našeho soudu hledat v rumunském găleată (z lat. galetta)[23]. Svědčí pro to i zvuková podoba geleta, snáze odvoditelná z rum. găleată (viz DA II, s. 215): rumunské samohlásce ă odpovídá v češtině zpravidla a nebo e, rumunské dvojhlásky čeština zjednodušuje. V. Machek (Etymologický slovník …, 1968, s. 150) připomíná rovněž slovenskou podobu gaľata.

hafera ‚borůvka‘ (Vaccinum myrtillus), nářeční, v SSJČ (I, s. 560) odvozováno z maďarského afonya. Tento výklad se nám nezdá přesvědčivý, protože maďarština nezná, na rozdíl od rumunských nářečí sedmihradských, přechod intervokálního n v r[24]. Domníváme se, že [147]české hafera < rum. nářeční aferă, afiră[25]. Pokud jde o navrhovanou etymologii viz též V. Machek, Etymologický slovník …, 1968, s. 155.

3) Výrazy bez udání etymologie, o nichž však soudíme, že pocházejí z rumunštiny

četina, četyna, nářeční, ‚jehlice jehličnatého stromu; chvojí‘ (SSJČ I, s. 253). V českých nářečích na Moravě zaznamenáno u Fr. Bartoše, Fr. Svěráka a A. Vaška. Jinde v českých nářečích se užívá názvu chvoj(í). Česká a slovenská nářečí přejala slovo četina (a podobně košár, košiar) asi od rumunských pastýřů. V rumunštině je cetină původu jihoslovanského (srov. bulh., sch. četina; viz DA I, s. 312).

grúň, nářeční, ‚úbočí, stráň, zprav. travnatá‘. Tvar s ň dokazuje, že k této výpůjčce došlo před 15. stoletím (dnešní rum. grui < staré dákorum. gruň < lat. grunium). Srov. též české nářeční gruník.

košár (slovensky košiar), nářeční, 1. ‚lehká ohrada, kam se zahání dobytek na noc‘; 2. zeměd. ‚přenosná ohrada na pastvině, v které se umisťuje dobytek, aby v ní svými výkaly pohnojil půdu‘ (SSJČ I, s. 966). Méně rozšířena je na Moravě odvozenina košarovat (ze slovenštiny) ‚chovat ovce na košárech‘; zeměd. ‚hnojit půdu měněním místa košáru‘. V češtině a slovenštině získalo tedy slovo košár další význam (týkající se hnojení půdy). Domníváme se, že košár i košiar lze chápat jako jihoslovanský prvek, který se dostal do češtiny a slovenštiny z mluvy rumunských pastýřů (< rum. coşar < bulh., sch. košara). Srov. D. Krandžalov, Rumunské vlivy …, 322.

krdel, krdél, kŕdeľ, nářeční a slovenské ‚hejno, houf, zástup‘ (SSJČ I, s. 993). V rumunštině, z níž přešlo do češtiny, slovenštiny a polštiny, je cîrd původu jihoslovanského (srov. sch. krd; DA I, s. 137).

prť, pirť ‚ovčí pěšinka, horská n. lesní stezka‘, nářeční a slovenské (SSJČ II, s. 979). D. Krandžalov popírá, že by pocházelo z rumunštiny. Ve výše jmenované studii L’influence roumaine …, s. 93, se pro toto slovo předpokládá rumunský původ. Srov. též V. Machek, [148]Etymologický slovník …, 1968, s. 487. Třeba klást do souvislosti s rumunským pîrtie ‚stezka vyšlapaná ve sněhu‘, DLRM, s. 625).

žinčice ‚syrovátka z ovčího sýra‘ (SSJČ IV, s. 920). Rumunský původ tohoto slova v českých, slovenských a polských nářečích je uznáván E. Petroviciem a V. Machkem[26].

Naše poznámky k několika českým slovům rumunského původu nemění nic na hodnotě tak rozsáhlé lexikografické práce, jako je Slovník spisovného jazyka českého, díla nadmíru užitečného i pro cizince, kteří se zabývají studiem češtiny.

Z rumunštiny přeložil Jiří Felix

Seznam zkratek

CADE I. A. Candrea - G. Adamescu, Dicţionarul enciclopedic ilustrat „Cartea Românească“, Bukurešť 1932

DA Academia Română, Dicţionarul limbii române, Bukurešť 1913

DLRM Dicţionarul limbii române moderne, Bukurešť 1958

PSJČ Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935—1957

SCL Studii şi cercetări lingvistice, Bukurešť 1950

SSJ Slovník slovenského jazyka, Bratislava 1959—1965

SSJČ Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1958—1971

---

[1] Srov. Lid a národ, Velké Meziříčí 1883; Dialektologie moravská I, Brno 1886, II, Brno 1895; Dialektický slovník moravský, Brno, 1906.

[2] Viz Poznámky k mapě moravského Valašska, ČMMZ 7, 1907, s. 51—85, 220—233; 8, 1908, s. 81—118, 257—293; 9, 1909, s. 109—130, 194—211; 10, 1910, s. 133—146, 289—304; 11, 1911, s. 123—135, 282—288.

[3] D. Crânjală, Rumunské vlivy v Karpatech se zvláštním zřetelem k moravskému Valašsku, Praha 1938.

[4] D. Krandžalov, Le problème des influences roumaines dans les Carpathes du Nord et de l’Ouest surtout la région dite Valachie Morave (en Tchécoslovaquie) v Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis, Sborník prací historických II, 1961, s. 143—190; viz též L’état actuel des études sur les influences roumaines en Slovaquie et en Moravie, v Les études balkaniques tchécoslovaques II, Universita Karlova 1967.

[5] Valaši v západních Karpatech v XV.—XVIII. století, Ostrava 1959.

[6] Jde zvláště o referát Le substrat roumain dans les Carpathes du Nord otištěný v Communications et rapports du Premier Congrès International de Dialectologie Générale, Louvain 1965.

[7] Viz Sur la méthodologie des recherches carpatologiques linguistiques. À propos de l’ouvrage Valaši na Moravě de D. Krandžalov v Romanoslavica XIV, 1967, s. 13—38.

[8] Ještě k rumunskému přínosu do valašského slovníku, Slezský sborník 2/1966, s. 250—259.

[9] Vyšlo v Romanoslavica XVI, 1968, s. 59—121. Autoři: Silvia Armaş, Nicolae Pavliuc, Dorin Gămulescu, Tiberiu Pleter, Mihai Mitu, Elena Timofte, Maria Zavera, Ion Rebuşapcă, Dumitru Zavera, Anton Tănăsescu a Teodora Alexandru.

[10] În jurul problemei cuvintelor de origine românească în limba slovacă, v SCL XVII, 1966, 5, s. 579—581.

[11] Srov. B. Petriceicu Hasdeu, Etymologicum magnum Romaniae I—III, Bukurešť, 1886—1893, s. 1495; Tudor Pamfile, Jocuri de copii II, v Analele Academiei Române XXIX, Memoriile secţiei literare, 1907, s. 17—18.

[12] B. Petriceicu Hasdeu říká, že mnoho pastýřských slov je původu dáckého či ještě staršího. Mezi příklady uvádí baciu. O územním rozšíření tohoto výrazu informuje H. Tiktin, Rumänisch-deutsches Wörterbuch I, Bukurešť 1887, s. 394.

[13] Viz např. Fr. Bartoš, Dialektický slovník moravský; Fr. Kott, Dodatky k Bartošovu dialektickému slovníku moravskému, Praha 1910; J. Jungmann, Slovník česko-německý I, Praha 1835.

[14] K tomuto zjištění dochází Jaromír Bělič v knize Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 183.

[15] Ve slovenštině si čutora, čútora uchovalo i druhý význam, a to ‚zesílená část dýmky‘ (SSJ I, s. 226).

[16] Rumunské vlivy …, s. 444.

[17] Tamtéž, s. 510.

[18] Rumunské vlivy …, s. 414.

[19] Viz DLRM, s. 718.

[20] Viz T. Pamfile, Din viaţa poporului român. Industria casnică la români; Bukurešť, 1910, s. 29.

[21] Příklady citovány podle J. Zaorálka, Lidová rčení, Praha 1964, s. 466—467, a A. Lamprechta, Slovník středoopavského nářečí, Ostrava 1963, s. 26.

[22] Rumunské vlivy …, s. 417.

[23] Srov. CADE, s. 112.

[24] Podle názoru některých lingvistů je i maďarské afonya > rum. afină; viz. S. Puşcariu, Limba română, I, Privire generală, Bukurešť 1940, s. 245—246; J. Bledy, Influenţa limbii române asupra limbii maghiare, Sibiň 1942, s. 18.

[25] Této podoby užívají i dnes běžně Rumuni v západním Sedmihradsku. Srov. N. Mocanu, Asupra rotacismului dacoromân. Situaţia actuală în Ţara Moţilor, v Cercetări de lingvistică XVII, 1972, 1, s. 89. — Spisovná podoba afină vznikla podle S. Puşcaria (Dacoromania VII, 1931—1933, s. 103—105) zkřížením latinského acivus s vulgárně lat. dafinus.

[26] Z rum. nářeč. jintiţă, jinciţă. Viz E. Petrovici, Zętica „zer“ în limba română, în limbile slave şi în limba maghiară, v Studia Universitatis Babeş-Bolyai — Philologia 1960, s. 7—13; V. Machek, Etymologický slovník …, s. 727.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 142-148

Předchozí Karel Kučera: S ženou na pouť do Kyjova

Následující Josef Skulina: Zdvojené předložky do + na, na + pod, kolem + do, pod + za v českém nářečí na území rumunského Banátu