S ženou na pouť do Kyjova
Karel Kučera
[Články]
-
Čeština disponuje značně velkým počtem rčení, ve kterých se vyskytují zeměpisná jména.[1] Tato rčení ovšem jen zřídka narážejí na některý podstatný znak místa, jehož jméno obsahují; takový narážkový typ je běžnější spíše v jiných jazycích (srov. např. anglické carry coals to Newcastle ‚nosit dříví do lesa‘ nebo porůznu v celé Evropě užívané rčení pocházející z latiny v Římě byl, a papeže neviděl ‚to nejdůleži[140]tější mu uniklo‘). Českých rčení, která podobným způsobem využívají existujících místních jmen, je poměrně málo a jsou většinou jen mírně expresívní nebo neexpresívní, jako např. povědět, zač je v Pardubicích perník;[2] hledí do Slavkova, a vidí do Turkova ‚šilhá‘ (naráží se na vzdálenost mezi těmito dvěma místy) atp. Jediný typ s větší mírou expresivity tu tvoří vlastně jen metonymická rčení utekl z Beřkovic (Bohnic, Černovic, Dobřan, Kateřinek, Kroměříže, Šternberka), popř. patří do Beřkovic (Bohnic …), jejichž úzus je ovšem úzce lokální. (V těchto místech byly nebo jsou léčebny pro choromyslné.)
V naprosté většině českých rčení využívajících zeměpisných jmen stojí podobné věcné souvislosti zcela stranou; jde tu spíše o jazykové hříčky vzniklé buď žertovným chápáním etymologie místního jména již existujícího, nebo vytvářením jistých konstruktů, tj. umělých útvarů formálně napodobujících skutečná zeměpisná jména. Přitom samozřejmě není vyloučeno, že se v některých případech dospělo k dnešní podobě takového rčení oběma způsoby, z obou stran, čímž vznikla zdvojená, zvláště působivá slovní hříčka.[3]
Rčení, která obsahují jazykově ozvláštněné místní jméno (ať už skutečné nebo fingované), jsou ve srovnání s rčeními prvního typu mnohem expresívnější, přičemž větší míra expresivity připadá na jména fingovaná (srov. např. být z Balíkova, z Blbákova, z Fňukálova, z Chamova n. Chamrova, z Hulvátova atp.). Rčení, v nichž nacházíme existující místní jména, jsou zpravidla méně expresívní než ta, která obsahují místní jména fingovaná (např. je z Chval ‚rád se chválí‘, je z Rychlova ‚je rychlý‘, je ze Slepotic ‚špatně vidí‘). Že tu leckdy jde vlastně jen o náhodnou shodu jména fingovaného se jménem skutečně existujícím, naznačují případy, kdy podoba s existujícím jménem stojí vedle podoby s jeho fingovaným protějškem (srov. např. táhnout do Nouzova // Nuzovic ‚vlastní vinou upadat do nouze‘, je dlužen do Třeště // Třeštilova ‚blázní, třeští‘). Některá rčení jsou navíc zaznamenána jen v podobě s fingovaným místním jménem, ač se u nich možnost využít existujících místních jmen přímo nabízí. Tak nacházíme např. jen podobu je z Chudinkova ‚je chuďas‘ nebo táhnout do Chudobic ‚dostávat se na mizinu‘, ač by tu bylo možno užít se stejným účinkem skutečných místních jmen Chudčice, Chuderov, Chudeřice, Chudeřín, [141]Chudobín; podobně by ve rčení je z Prosíkova mohla vystupovat existující jména Prosetín, Prosenice, Prosíčko nebo Prosíčka.
Rozdíl v míře expresivity mezi rčeními, která obsahují existující místní jména, a těmi, ve kterých se vyskytují jména fingovaná, není ovšem jediným rozdílem mezi nimi. Zdá se, že bychom zde mohli mluvit také o rozdílu historickém, alespoň v tom smyslu, že velký počet rčení s jazykově ozvláštněnými existujícími místními jmény má doklady velmi staré, zatímco pro jména fingovaná jsou doklady poměrně nové, většinou z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tak např. rčení pohnat do Pasova nacházíme již ve 14. století, být z Teletína v 15. století (V. Koranda) a být dlužen do Třeště v 17. století (V. Rosa). Nemanice a Chudobín uvádí J. A. Komenský v Moudrosti starých Čechů. Na stejném místě najdeme i doklady na dvě rčení s místními jmény z Kyjovska, rodného kraje J. Běliče: Kdo má zlou ženu, veď ji na pouť do Kyjova, tož do Buchlova, naposled do Modřic a pamatuj na Vracov ‚pamatuj na návrat‘. Velké množství dalších rčení opírajících se o existující toponyma je pak doloženo u Jungmanna.
Na základě těchto faktů by bylo možno vyslovit hypotézu (která by ovšem vyžadovala důkladné prověření), že rčení obsahující konstrukty, které napodobují místní jména, vznikala teprv na pozadí rčení žertovně etymologizujících místní jména již existující. Jak se zdá, novější postup se přitom stal časem běžnější než postup původní:[4] téměř všechna nověji vytvářená rčení a hříčky tohoto typu obsahují místní jména fingovaná, jako např. Zlámaná Lhota, Horní Dolní (často se uplatňující v anekdotickém vyprávění), Koudelkovice, Šosov (obě vytvořená K. Havlíčkem Borovským[5]), Čoudov-Bubáčkov (B. Hrabal), Spáňovice, Peřinov, Houňov (J. John), Praskačka nad Černými lesy (J. Žák), Chlubice (čas. Květy, 7. VIII. 1971).
Je pozoruhodné, že tato novější fingovaná jména obohacují především model být z + místní jméno, který je zřejmě nejproduktivnějším gnómickým modelem v češtině. Ostatní podobné modely, jako dostat se do + místní jméno (např. dostat se do Vomizína ‚octnout se na mizině‘) nebo dát se do + místní jméno (např. dát se do Prosenic ‚začít [142]prosit‘), a modely složité, jako např. Kdo má zlou ženu, veď ji na pouť do Kyjova …, jsou zřejmě na ústupu. Produktivitu modelu být z + místní jméno by bylo možno vysvětlit zejména tím, že má oporu v některých příbuzných modelech, hlavně ve rčeních typu být z laciného (hojného, lekavého …) kraje. Důležitá je ovšem také ta skutečnost, že tímto modelem lze (v obměně i formou žertovného přídomku) snadno vystihnout určitou, zpravidla zápornou povahovou vlastnost, na což se ostatně vždy zaměřovala velká část rčení v češtině i v jazycích ostatních.
[1] V Lidových rčeních J. Zaorálka (Praha 1963) je uvedeno takových rčení více než sto.
[2] Srov. výklad tohoto typu rčení v Češtině všední i nevšední, Praha 1972, s. 340.
[3] Srov. S. Utěšený. Na okraj sovětského příspěvku k české frazeologii, ZprMK II, 1961, s. 327.
[4] Ústup staršího typu je pochopitelný, neboť existujících místních jmen, kterých by bylo lze snadno využít ve rčeních, je omezený počet.
[5] Srov. A. Stich, Neologismy v Havlíčkově publicistickém slohu, NŘ 54, 1971, s. 287. Havlíček ovšem zřejmě není autorem jména Laputa — je to jméno vznášejícího se ostrova z Gulliverových cest J. Swifta.
Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 139-142
Předchozí Adolf Kamiš: K některým nářečním lexikálním prvkům v městských knihách lounských z 16.—18. století
Následující Teodora Alexandru (Bukurešť): Lexikální prvky rumunského původu ve Slovníku spisovného jazyka českého
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1