Časopis Naše řeč
en cz

K některým nářečním lexikálním prvkům v městských knihách lounských z 16.—18. století

Adolf Kamiš

[Články]

(pdf)

-

K úkolům nářeční lexikologie patří mimo jiné zjišťovat prostorovou (jazykově zeměpisnou) diferenciaci lexikálních prostředků ve starším období českého jazyka a sledovat jejich vznik a vývojové změny.

Historická nářeční lexikologie je teprve v začátcích, protože kromě jiného známe jen malou část slovní zásoby (především se to týká 15.—18. stol.). Rovněž ani dnešní nářeční diferenciace českého le[136]xika nebyla dosud systematicky zkoumána[1], neboť i zde chyběly předpoklady pro tuto práci. Dnes se situace zlepšila; je shromážděn dosti bohatý lexikální materiál, který byl získán dotazníkovou akcí uspořádanou Ústavem pro jazyk český ČSAV. Kromě toho se dále sbírá nářeční lexikální materiál pro archív lidové řeči. Připravovaný jazykový atlas — jeho lexikální část — přinese jistě některé zajímavé skutečnosti o jazykově zeměpisném rozšíření určitých lexikálních prvků.

Poznatky o dnešním rozvrstvení nářeční slovní zásoby v konfrontaci se starým stavem budou důležitým svědectvím pro změny a vývoj českého lexika.

Chceme ukázat na neliterárních textech, z nichž některé mají blízko jazyku běžně mluvenému, na některé nářeční lexikální prvky z 16.—18. století. Jde o materiál získaný studiem písemných památek z okresního archívu v Lounech. Je to materiál omezený, nemůže proto zachytit celé bohatství slovní zásoby, vychází z excerpce z několika městských knih.

Některé z dnešních nářečních rozdílů jsou staré, někdy už z doby předhistorické[2]. Nelze ovšem, jak upozorňuje Fr. Trávníček[3], přenášet dnešní nářeční různosti v lexiku do starého jazyka. Tak neexistence některého slova na určitém území v dnešních nářečích nijak nepotvrzuje, že by se toto slovo na něm ve starším období nevyskytovalo.

Tak např. ve východní oblasti českého jazyka žijí některá slova, která v oblasti vlastních Čech vyšla z užívání; jako příklad možno uvést slova tož a včil — dnes moravismy —, která podle svědectví starých památek byla i v Čechách[4].

Nářeční nebo oblastní slova vznikla velmi často zanikáním slov v určitých oblastech nebo někdy též změnou jejich významu. Hodně slov, která zanikla v západní oblasti českého jazyka, udrželo se v části východní. Souvisí to nepochybně s velkou nivelizací nářečí [137]na území vlastních Čech. K takovým slovům z našeho materiálu patří např. tato:

Slovo rež, resp. adj. režný, jež se stalo nářečním moravským[5]; v 16. a na zač. 17. stol. byla v Čechách slova rež a žito běžná, nepochybně synonymní, jak svědčí písemné památky z Lounska: ta sláma byla režná a pšeničná (RZák, 27, 1552)[6] item prodal sem slámu žitnou (ib., 246, 1571); znamenitý nedostatek chleba, zvláště režného (KrLoun, 369, 1615) apod.

Podobně bylo ve zkoumaných textech běžné slovo křidlice/křidla, které je dnes rovněž nářeční moravské (proti spis. břidlice): vopravoval na kostele křidlicí krov (KrLoun, 297, 1607); krov na věži a kostele s křidlami opravoval (ib., 87, 1591) ap.

Expresívní slovo huncút (‚čtverák, darebák‘), jehož se užívá v slovenštině a moravskoslovenských nářečích v nejstarší generaci[7], je podle svědectví památek ještě v 18. stol. na Lounsku živé: sakramentský hundsfute (I C 35, 241a, 1613); hromští unsfuti (ib., 103b, 1608); hned šelem a hundtsfutův etc. Antonovi Toman nadával (I C 32, 178b, 1749); hundtsfutů a kluků jemu vynadal (I C 39, 3b, 1674) apod.

Vedle těchto slov — která se stala nářečními — nacházíme některá, která můžeme snad už pro tehdejší dobu pokládat za dialektismy. Většina z nich jsou známa v lidové mluvě na Lounsku dodnes.

Ze slov označujících reálie ze zemědělství možno uvést: lopáč (‚velká lopata‘, Vel. 0, uvádí Haller[8]): lopáče a lopaty (I A 3,60a, 1590);

radvanec (Jg III/485 Us.): Václav Šorna sebou radvanec neb kolečko jest vezl (KnSv, 1117, 1604);

šintovačka (Jg IV/460, ‚krace, motyčka‘, pramen Dobrovský; PS ‚druh plečky‘): šintovačka, item rejče tři, lopaty dvě (IC 43, 1064, 1604);

[138]válek (Jg V/361 ‚otýpka dříví kolkového, klestí‘, pramen Vel., Us.; uvádí Haller[8]): když by tyčky, zlomky, války a jiné dříví z vinic, zahrad, chmelnic a lesův domů nosil (H 1, 15, čl. XIII, 1589);

výšina (Jg V/361 § bot. ‚rákos, Schilf‘, Us.; Vel. 0): chtěje na rybníce, slove Vysušile, výšinu k pošívání stohův ouředníkům obecním sekati (KrLoun, 271, 1606) ap.

Z jiných slov:

brah (Geb. 1/82 ‚kupa, stoh‘; Cuřín[9]: v staré češtině ‚jakýsi stoh se střechou posouvanou na 4 sloupích‘, v severozáp. chmelařské oblasti označení kopy chmelových tyčí nebo hranice dříví): hrubý brach dříví nadělati (KnSv, 457, 1597); dříví ve dvoře tři hranice, dvě hromady dubí, dva brahy válků (I C 47, 81, 1573);

hrubý (v stč. též význ. ‚velký‘; podle Cuřína[10] je v nářečích omezeno jen na oblast severočeskou; nářeční omezení proběhlo zřejmě už ve střední době): dám mu hrubý hůvno (KnSv, 82, 1592);

hrubě: nebyl štědrej hrubě (I C 39, 3b, 1674); tak hrubě pláče a sobě stejská (KnSv, 1008, 1602);

křídlo (‚klín‘): nesla v křídle peníze (KnSv, 192, 1588);

los (‚díl obecního pozemku připadající na jednu usedlost‘): Matouš sladovník prodal los svůj v Benátkách podlé domu Volejníčkova (I C 43, 12a, 1553);

loub (‚přístřeší, půda‘): on se skryl na loub za komín (KnSv, 345, 1592);

peteče (‚černé neštovice‘, Jg III/74): že by nebožka úbytě i peteče míti měla (I C 39, 120b, 1715) atp.

Ze sloves:

hamtati: Adam držel se stolu, hamtal mu nohama po hlavě a ten Matějíček též po lůnu (KnSv, 430, 1594);

rousati se: (‚rvát se‘) počali se rousati, hubatka již letěla (KnSv, 238, 1589); rousaly se o nějaké šaty (ib., 122, 1587);

dále slovesa ve význ. ‚nazývat koho jak‘:

[139]heroltovati: já sem nikdy neslyšel, aby se tento Jakub měl heroltovati, otci jeho říkají toliko Šebestián Mlynář (KnSv, 228, 1589);

kmotrovati: a tak společně seděli a sobě kmotrovali (KnSv, 781, 1600);

strejcovati: že jsou strejcovali sobě (KnSv, 178, 1588);

šelmovati: ona Johana Kameníčková šelmovala dceři svý (ib., 162, 1588) apod.

Při hlubším zkoumání zjišťujeme, že ve zkoumaném archívním materiálu není lexikálních dialektismů mnoho a že se velká část slovní zásoby shoduje se spisovnou.

Abychom dospěli k hlubšímu poznání nářečního rozrůznění lexikálních památek ze střední doby, bude zapotřebí dalšího pramenného studia jak památek literárních, tak neliterárních. Právě tyto neliterární památky, různé městské knihy apod., které jsou místně určeny, mohou být nejvhodnějším pramenem.[11] Naše archívy skrývají dosud bohatý jazykový materiál, který nebyl soustavně studován.


[1] V poslední době vznikají některé dílčí studie, srov. zvl. J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, 212n.

[2] Srov. J. Bělič, K předhistorickým nářečním rozdílům v oblasti čes. jazyka, Přednášky v XV. běhu LŠSS v r. 1971, Praha 1972, s. 61.

[3] Příspěvky k dějinám českého jazyka, Brno 1927, s. 57.

[4] Viz dílo cit. v poznámce 3, s. 54.

[5] Srov. J. Bělič, Hranice žito — pšenice v oblasti dolských nářečí, Vlastivědný věstník moravský 2, 1947, s. 122—126 a 204; A. Kamiš, Rež žito, Jazykovědné sympozium 1971, Brno 1973, s. 29.

[6] Registra Jana Zákostelského z Bílejova — inv. č. I G 24 (z let 1553—1571); další zkratky: KnSv — kniha svědomí — inv. č I C 34 (1584—1605); KrLoun — Kronika Pavla Mikšovic — inv. č. Ch 1 (1490—1632); jinak citujeme inv. č. I A 3 — registra pamětní (1589—1596); I C 32 — protokol práva rychtářského (1746—1749); I C 35 — Tabulae depositionis testium (1602—1622); I C 39 — kniha svědomí (1674—1734); I C 47 — kniha trhová (1572—1578); H 1 — registra perkmejstrská města Loun (1580—1688); na druhém místě uvádíme stranu, na třetím rok zápisu.

[7] Viz I. Malina, Slovník nářečí mistřického, Praha 1946, s. 36.

[8] Haller — J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, Praha 1932, s. 95. — Další zkratky — Jg — J. Jungmann, Českoněmecký slovník, Praha 1835—39. — Vel. — Daniel Adam z Veleslavína, Silva quadrilinguis, Praha 1598; — Geb. — J. Gebauer Slovník staročeský I, II, Praha 1970, 2. vyd.

[8] Haller — J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, Praha 1932, s. 95. — Další zkratky — Jg — J. Jungmann, Českoněmecký slovník, Praha 1835—39. — Vel. — Daniel Adam z Veleslavína, Silva quadrilinguis, Praha 1598; — Geb. — J. Gebauer Slovník staročeský I, II, Praha 1970, 2. vyd.

[9] Kapitoly z dějin českých nářečí, Praha 1969, s. 69.

[10] Studie cit. v pozn. 9, s. 59.

[11] Např. Fr. Cuřín v díle cit. v pozn. 9 a v práci Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech (Praha 1967) vychází z jazykového materiálu tereziánského a josefského katastru.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 135-139

Předchozí Dušan Šlosar: Slovesný vid v nářečích na Moravě a ve Slezsku

Následující Karel Kučera: S ženou na pouť do Kyjova

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1