Časopis Naše řeč
en cz

Slovesný vid v nářečích na Moravě a ve Slezsku

Dušan Šlosar

[Články]

(pdf)

-

Nářeční diferenciaci ve vyjadřování slovesného vidu věnovaly sice pozornost už starší nářeční popisy, ale nesoustavnost jejich poznámek nedovolovala postihnout teritoriální diferenciaci pod širším zorným úhlem. Teprve J. Bělič ve svém Nástinu české dialektologie[1] podává [128]aspoň globální situaci některých jevů z kmenosloví slovesa v našich dialektech. Náš příspěvek je pokusem o jisté zpřesnění pohledu na situaci v dialektech moravských a slezských, kde je těchto rozdílů nejvíce. Omezujeme se ovšem jen na sledování podoby slovesných kmenů; problematiku prefixace zatím ponecháváme stranou. Přitom považujeme za účelné konfrontovat nářeční stav s historickým vývojem, protože i zde aspoň zčásti platí, že nářeční diferenciace je prostorovou projekcí vývoje, který se odehrával v dřívějších dobách.

Imperfektivizace

Kromě vidových opozic slovesných kmenů zděděných z praslovanštiny (doložených ve staroslověnštině): -klasti — -kladati, stč. sklástiskládati; sъchnǫti — -sychati, stč. stihnúti — stíhati; -biti — -bivati, stč. odieti odievati; konьčati konьčavati, stč. poznati poznávati; -běditi -běždati, stč. obrátiti obracěti; a neproduktivního lobъzati lobyzati, stč. vezvati — vzývati, v nichž je nedokonavý člen opozice zpravidla sekundární, vzniklo v historické češtině několik protikladů dalších, ještě před změnou ’a > ě se vytvořila nová opozice i-kmenů proti ova-kmenům (přěsaditi přěsazovati), jež byla vyvolána v život vidovou nejednoznačností některých prefigovaných ja-kmenů typu přěsázati[2]. Později pak ova-kmeny představují (samozřejmě vedle výsledků deprefixace typu usušiti — sušiti) jediný produktivní protiklad dokonavých i-kmenů. Na základě formové podobnosti vznikl nato nový protiklad typu svázati svazovati (přěsázati : přěsazovati = svázati : svazovati), ale jeho existence nebyla podepřena systémově, a proto zůstal nevýznamný. Menšího rozšíření také došel nově vzniklý protiklad pohnúti pohybovati, jehož geneze měla jinak stejný stimul jako u protikladu přěsaditi — přěsazovati. Ve staré češtině se dále rozšířil formant -va- jako prostředek imperfektivizace od typu odievati a začala se jím tvořit imperfektiva typu vstávati, typu zasypávati (jimž ovšem zprvu konkurovala imperfektiva typu zasypovati), pak typu smilovávati se a konečně iterativa k imperfektivním i-kmenům — typu činievati[3].

[129]V tradičních dialektech moravských a slezských je situace zčásti odlišná od spisovného jazyka a českých dialektů, v odlehlých archaických typech někdy odlišná dost podstatně.

Především ve většině východomoravských a ve slezských nářečích a v severovýchodní části dialektů hanáckých, kde neproběhla změna ’a > ě v typu vracat, vracám[4], nevznikly takové předpoklady pro hromadné šíření novějších imperfektiv typu stlačovati, překrývajících starší typ stláčeti, jako v nářečích západnějších, kde by v některých případech byly oba členy vidového protikladu odlišeny jen kvantitou kořenné samohlásky (stlačím *stláčím), nebo by hrozila i úplná jejich homonymie (rozloučím — *rozloučím < rozlúčiem)[5]. Zajímavá je situace ve znojemském typu západohanáckých nářečí, kde nadto došlo k analogickému vyrovnání některých alternujících konsonantů: několik vidových dvojic je tu vskutku odlišeno jen kořenným vokálem, např. hoďet háďet, doprovoďet doprováďet, popř. jen jeho kvantitou: veškvařet veškvářet. Takových útvarů je tu ovšem doloženo jen velmi málo[6]. Jinak zde valná většina i-kmenových perfektiv má vidové protějšky v 6. třídě podle kmene infinitivního, podobně jako dialekty odsud na západ i na celé střední Moravě.

Odlišná je situace v archaické části nářečí východomoravských[7]: zde jsou ova-kmenová imperfektiva k i-kmenovým perfektivům v menšině. Přitom mezi nimi nacházíme i nesporná přejetí z kulturních útvarů (přetvařovat sa, pohoršovat, zakročovat, považovat si), dále řadu formací, k nimž existují dublety, někdy odstíněné významově (např. -hazovat // -házat, -palovat // -pálat, -valovat // -válat aj.) a jen velmi málo případů, kdy je sloveso 6. třídy jediným vidovým protějškem slovesa i-kmenového (jako spravovat, vitrubovat, obličovat, doraďovat sa, zacigaňovat, schraňovat, roščapovat sa aj.). Většinu tu tvoří imperfektiva ja-kmenová, mezi nimi i formace jako krúcat, ukŕčat sa, vitŕčat, odúčat sa, -cmŕďat, zhášat, visúšat, zbúzat a řada dalších, jež nejsou v západních dialektech obvyklé.

[130]Velká produktivita ja-kmenů jako nedokonavých deverbativ přivedla k rozvoji i typ imperfektiv, který je ve staré češtině doložen jen ojediněle (3. pl. zahýnie EvPraž — za upozornění na jeho existenci a za doklad děkuji kol. I. Němcovi) a neexistuje v jiných českých dialektech: zahíňat ‚hynout‘, míňat ‚míjet‘, zavíňat ‚zavinovat‘ prokĺňat ‚proklínat‘, zahŕňat ‚zahrnovat‘.

Obdobná jako na vých. Moravě je distribuce imperfektiv k i-kmenům v nářečích slezských. Již Lamprecht upozorňuje na existenci imperfektiv jako otpraš’ač’, zarabjač’, stłač’ač’, vystrajač’, stvařač’, zatapjač’, vyhraž’ač’ a větší množství jich uvádí v seznamu sloves ke konjugačnímu typu vołač’ / stavjač’[8]. Starší nářeční monografie nevěnovaly vyjadřování vidu mnoho pozornosti, ale přesto obdobné formace najdeme i u A. Kellnera, i když bez zvláštního upozornění, pouze v seznamu sloves patřících ke konjugačnímu typu ďełať / stavjať. V ostravickém (ostravském) typu slezských nářečí je situace shodná. Ova-kmenové imperfektivní protějšky i-kmenů jsou nepočetné: zhazovac’, presa3ovac’ usa3ovac’ a rozvažovac’, spravovac. Existence prvních tří dává za pravdu citované Komárkově teorii o vidové nejednoznačnosti staročeských sloves typu osázati jako impulsu ke genezi nového typu imperfektiv ova-kmenových — osazovati. (Druhá dvě jsou výsledkem snahy po zamezení nežádoucí homonymie: např. rozvažac’ by bylo imperfektivum k rozvažic’ i k rozves’c’ ‚rozvézt‘.) Východomoravské a zejména slezské dialekty mají tedy zachován stav, jaký byl ve starém jazyce v rané historické době před změnou ’a > ě.[9]

Poměrně malé funkční zatížení ova-kmenů v rané historické době mělo na tomto území specifické důsledky. Zatímco na západě území byla alternativa imperfektivizace

vyřešena nakonec ve prospěch imperfektiv s formantem -va- (tj. typu zasypávati), nastal ve východomoravské oblasti daleko větší příklon k ova-kmenům: jsou zde doloženy nejen útvary jako vičuhovat, otfukovat, přešlapovat, otpisovat, vikusovat, svazovat, známé ze spisovného [131]jazyka a západních dialektů, ale i usrkovat, přičapovat, viždarovat, vičitovat, zamazovat, ořezovat atd. (Obdobné formy však, bez lokálního omezení, uvádějí Rosa i Dobrovský.) Zejména je tu pak rozvit typ specifické modifikace slovesného významu: slovesa jako pogabovat ‚posahávat‘, posmrkovat, usrkovat, vibřeskovat, popiskovat … A-kmeny typu (při)volat mívají ovšem častěji imperfektiva s formantem -va-: přetrhávat, podrovnávat atd. V menší míře se s tímto typem imperfektiv setkáváme na širší východomoravské oblasti, ale zasahuje jednotlivými slovesy i do středohanáckého typu, srv. Kopečného doklady předřikôje // předřikává, vêpadôje // vêpadává apod.[10] Západněji však obdobné formy nacházíme už jen ojediněle, např. veřezuvat, vemazuvat v nářečí na Boskovicku[11].

Avšak mnohem jednoznačněji vyřešila tuto alternativu nářečí slezská, hlavně jejich opavský a ostravský typ. Všechna dokonavá slovesa s infinitivním kmenotvorným -a- tu mají imperfektivní protějšky ova-kmenové. Nacházíme tu tedy nejen obdoby východomoravských ova-kmenových imperfektiv, srovnej ostravické pohrabovac’, okopovac’, pomazovac’, popiskovac’ …, ale nadto i imperfektiva opadovac’, ostřyhovac’, ňechovac’ ‚nechávat‘, do3’ełovac’, roskutovac’, zachovovac’, schovovac’ se, vyšpyrtovac’ ‚vyšťárávat‘ apod. Obdobné útvary jsou doloženy i z opavského a některé i z moravskolašského úseku slezských nářečí, zde však jsou i imperfektiva typu skovavať.

Už F. Trávníček vyvrátil ve svých Studiích o českém vidu slovesném Lorišovu domněnku, že tento typ imperfektiv je výsledkem nářeční změny á > o (tedy *něchávac’ > ňechovac’ a odtud prézens ňechuju …) poukazem na to, že tento typ imperfektiv je běžný i mimo oblast změny á > o, i upozorněním na fakt, že v některých případech neexistuje infinitiv, jenž by měl být nutným zprostředkujícím článkem.

Imperfektivizační role formantu -va- je tedy na podstatné části slezských dialektů omezena, stejně jako v nejranější staré češtině, jen na slovesa typu (s)krývat: okravac’ ‚okrajovat‘, přelivac’, přeživac’, přežuvac’ ‚přežvykovat‘, a dále se jím odvozuje od sloves -dac’, -stac’ a -byc’.

Jak upozorňuje F. Kopečný[12], ova-kmeny spolu se slovesy odvozenými formantem -va- bývají na Moravě také častěji než a-kmeny protějškem [132]perfektivních n-kmenů: častější než typ pozvedat jsou imperfektiva typu pozvedávat a zejména typu pozvedovat. Zeměpisné vymezení situace těchto imperfektiv není pro kusost dosavadního materiálu možné. Jisté je jen, že imperfektiv typu pozvedovat směrem k východu přibývá, avšak v archaické východomoravské oblasti některým z nich, jak bylo řečeno, konkuruje typ zahíňat. V ostravickém typu slezských nářečí existují imperfektivní protějšky jednak a-kmenové (posłuchac’, mijac’, vyc’inac’, zařykac’, vyřynac’ — k vyřnuc’ ‚vyříznout‘), jednak ova-kmenové (natahovac’, zajmovac’, nadymovac’ ‚nadýmat‘), ojediněle jiné (spočivac’).

V dialektech slezských a v severní části dialektů východomoravských je dále nedokonavým protikladem prefigovaného slovesa -jít sloveso -choďit, nikoli -cházet: např. ostravické přycho3’ic’, karlovické uchoďiť apod.

Výrazněji odlišné poměry ve vyjádření protikladu perfektivum — imperfektivum, v němž je přitom imperfektivum členem geneticky sekundárním, jsou tedy pouze ve východomoravských a slezských nářečích východně od izoglosy vracet, vracím × vracat, vracám. Specifický místní vývoj tu byl podmíněn právě okolností, že změna ’a > ě v tomto případě nebyla provedena. Jinak mají moravské dialekty ve srovnání s českými jen mírně archaičtější povahu v tom smyslu, že zachovávají ve větší míře kolísání mezi dvěma možnostmi imperfektivizace (viz konkurenci typů na -ávat // ovat či -at // -ovat), kdežto spisovný jazyk a dialekty Čech toto kolísání odstranily příklonem k jednomu z obou typů.

Iterativnost

Vidový protiklad násobenosti — nenásobenosti se rozvinul teprve během historické doby. Impulsem k jeho vzniku a rozvoji byla snaha o dostavbu vidového systému, jak ukázal I. Němec[13], usnadněná možností vyznačit násobenost jednoznačnou formou — formantem -va- ve spojení s neprefigovaným základem. Nejmarkantnější vývoj této kategorie lze sledovat teprve mezi 16.—18. stoletím.

[133]Nářeční diferenciace je poněkud jiné povahy než u imperfektiv: na celé Moravě (včetně nářečí českomoravských) se vyvinul odlišný typ iterativ ke slovesům typu bíti: bijávat, šijávat atd. V archaických nářečích východomoravských (s částečným přesahem do oblasti dolské) existují dále specifické iterativní protějšky k nedokonavým ova-kmenům: pracúvat, tancúvat, nocúvat, malúvat, kupúvat (v dolských nářečích doloženo kupouvat), čarúvat, šrotúvat, pjestúvat … Jak známo, o tomto typu „frekventativ“ se zmiňuje (bohužel bez jakéhokoli bližšího vymezení) už Rosa. Vznik tohoto typu vysvětluje Trávníček[14] analogií se slovesy typu -čuju (jež mívají imperfektivní protějšek -čúvám). — Je pozoruhodné, že při obou moravských inovacích je základem či východiskem novotvaru prézentní kmen nebo prézentní tvar slovesa (bij-e bij-ávat; -čuje: -čúvá = pracuje : pracúvá), nikoli kmen infinitivní. Je to zajímavá koincidence s tvrzením F. V. Mareše (které cituje F. Kopečný[15]), že v Čechách se užívá prézentních tvarů iterativ řidčeji než na Moravě; na Moravě by tedy mohla být živější korelace prézentní neiterativum — prézentní iterativum. Analogie -čúvat pracúvat má nadto materiálové zázemí pouze v dialektech, které neprovedly změnu ’u > i ve slovních základech, nikoli však v dialektech středomoravských, kde je toto u změněno v o.

Docela jiná je situace iterativ v nářečích slezských. Protiklad neiterativum — iterativum je tu zřetelně méně rozvit než v jiných českých dialektech; zdaleka není paradigmatický a realizuje se jen v omezeném počtu dvojic: z ostravického typu máme doloženo např. robovac’, 3’ivovac’ se, cho3ovac’, z opavského słychovač’, straš’ovač’, vidovač’, bolovač’. V době novějších výzkumů už nebyly nikdy zaznamenány podoby zapsané Lorišem[16]: jidovac’, kos’ovac’, lihovac’ ‚lehávat‘, pijovac’ ‚pívat‘, vařovac’ a řada dalších. Je otázka, zda jsou tyto Lorišovy doklady vůbec spolehlivé.

Jak je zřejmo, vznikla tato lašská iterativa na bázi nejrozšířenějšího typu imperfektiv, tzn. imperfektiv ova-kmenových. Ze samé této skutečnosti plyne morfologické omezení: nelze tvořit iterativa k řadě morfologických typů, např. k ova-kmenům, ke slovesům typu tyrpjec’ apod.

[134]Jinak je tomu v jižním (tj. moravskolašském) typu: Kellnerovy doklady bečyvavať, hrajavať, piravať, pijavať, šyjavať, sedavať (pijavať a šijavať je doloženo i z Frenštátska[17]) aj. svědčí o tom, že iterativa se tu tvoří v podstatě stejným způsobem jako v nářečích moravských.

Diference v tvoření iterativ jsou výsledkem dílčího specifického vývoje, který v případech jako pijávat zasáhl téměř celou Moravu, v typu kupúvat jen nářečí východomoravská. Nejodlišnější jsou dialekty slezské, v nichž se většinou typ iterativ jako paradigmatický nerozvinul.

Perfektivizace

Kmenové opozice, v nichž je naopak primárním nedokonavý člen, jsou mnohem méně obvyklé než opozice opačného směru fundace. Je to pochopitelné, protože základním prostředkem perfektivizace byla v historické době prefixace. Historicky vzniklá opozice padati padnúti se upevnila přibývajícími formacemi typu lekati sě — leknúti sě, podporována přitom existencí nejpůvodnějšího a velmi produktivního postupu inverzního — imperfektivizace n-kmenů přechodem k a-kmenům. Další protiklad vъschytati vъschytiti, zděděný z praslovanštiny, se však v historické češtině nestal významným a patří k němu poměrně málo slovesných dvojic (jako strkati — strčiti); v novější době jsou dokonavé i-kmenové protějšky vytlačovány n-kmenovými (chytat chytnout).

Zatímco n-kmeny jako dokonavý protiklad a-kmenů se vyskytují bez větších výkyvů na celém moravském a slezském území, pozorujeme ve využití druhého protikladu zeměpisné rozdíly. Západní dialekty na Moravě mají (ve shodě s dialekty českými a se spisovným jazykem) jen velmi málo vidových dvojic typu strkat — strčit: z dialektu znojemského máme např. doloženy jen páry skákat skočet, strkat — strčet a chetat cheťet. Ale na opačném konci Moravy, v archaických nářečích východomoravských, je takovýchto perfektiv doloženo velké množství: bacit, pacit, ušvacit ‚ukrojit velký kus‘, gecit ‚uhodit‘, skočit, mlaščit, praščit, pleščit, liščit, ťapit, drápit, chlopit ‚silně udeřit dlaní‘, chmasit ‚silně uchopit‘, ukúsit, chmaťit, chiťit. Většina těchto sloves má paralely mezi n-kmeny: bácnút … Z dokladů je patrno, že tohoto protikladu bylo ve východomoravských dialektech využito osobitým způsobem: kromě jen několika starých sloves, jež jsou známá i ve spisovném [135]jazyce (skočit, strčit, chytit), se zde tak tvoří pouze perfektivní slovesa pohybová s expresívním zabarvením. Západnější typy východomoravských dialektů (nářečí hranicko-kelečské a nářečí dolská) jich přitom dokládají méně, avšak i ve východohanáckém typu slavkovském jich několik existuje: bacit, mlaščit, praščit, pleščit, liščit, chmaťit a snad i další[18]. V nářečích slezských nacházíme obdobné útvary také, např. chlaščic’, mlaščic’, plaščic’, chluščic’, uščipic’, ukus’ic’ apod. I zde k nim ovšem existují paralely n-kmenové, jež se významově v podstatě neodlišují jinak než menší mírou expresivity.

Při perfektivizaci sloves kmenotvorným formantem se tedy naše východní dialekty v podstatě shodují s dialekty Čech a se spisovným jazykem. Východní úseky hanáčtiny, nářečí východomoravská a slezská však využívají protikladu imperfektivních a-kmenů proti perfektivním i-kmenům k zvýraznění expresívní platnosti sloves typu liskat liščit. Je to zřejmě jejich samostatná inovace.

Je ovšem třeba konstatovat, že dosavadní nářeční popisy postižení slovesného vidu komplexnějším způsobem neumožňují. Bylo by proto účelné příslušnou kapitolu v příštích nářečních monografiích prohloubit: měla by přinášet údaje o všech typech kmenových opozic u sloves.


[1] Praha 1972, str. 185 a 210.

[2] Viz M. Komárek, Prefixální slovesa ve vývoji českého slovesného vidu, in: Miscellanea linguistica, Ostrava 1971, str. 107—112.

[3] Podrobněji o vývoji ve spisovné češtině pojednává F. Trávníček, Studie o českém vidu slovesném, Praha 1923; I. Němec, Genese slovanského systému vidového, Praha 1958; týž autor, A Diachronistic Approach to the Word-Formative System of the Czech Verb, TLP 1, Praha 1964, 173—182; týž autor, K studiu soudobého kmenoslovného systému českého slovesa, SaS 22, 1961, 107—120, aj.; F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962, aj.; dále také D. Šlosar, Kmenoslovný vývoj slovesných a-kmenů v češtině, SPFFBU A 20, 1972, 133—142; týž autor, Derivační vyjadřování vidových protikladů ve staré češtině, SPFFBU A 21, 1973.

[4] Viz J. Bělič, cit. dílo str. 122—123.

[5] Viz I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1963, str. 80.

[6] Údaje z disertační práce R. Staudkové, Slovotvorná soustava tradičního teritoriálního dialektu v obci Plaveč, rkp., Brno 1971.

[7] Jako jejího reprezentanta analyzujeme materiál I. Maliny, Slovník nářečí mistřického, Praha 1946. Jinak je tomu ve spisovné slovenštině, jak ukazuje I. Němec v Jazykovedných štúdiích 1974.

[8] V monografii Středoopavské nářečí, Praha 1953, str. 41 a 64—65.

[9] Štramberské nářečí, Brno 1939, str. 66.

[10] V monografii Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, str. 120.

[11] Srovnej F. Svěrák, Boskovické nářečí, Brno 1941, str. 67.

[12] Slovesný vid v češtině, Praha 1962, zejm. str. 100—101 a 104—106.

[13] I. Němec, Iterativnost a vid, SaS 19, 1958, 189—199. Méně pravděpodobný je názor A. G. Širokovové (Iz istorii vozniknovenija i razvitija markirovannych mnogokratnych glagolov v češskom jazyke, Vestnik Moskovskogo universiteta, Filologija — žurnalistika, 1965, č. 2, 33—45) o zániku jednoduchého imperfekta jako impulsu k rozvoji kategorie násobenosti i domněnka V. I. Černova o jejím plusquamperfektním východisku (Über die Entstehung und anfängliche Entwicklung der iterativen Verben im Russischen und Tschechischen, Zeitschrift für Slawistik 14, 1969, 45—50).

[14] Studie o českem vidu slovesném, str. 54.

[15] Slovesný vid v češtině, str. 64 a 65.

[16] Z monografie Rozbor podřečí hornoostravského ve Slezsku, Praha 1899, str. 62 a zvl. 66.

[17] F. Horečka, Nářečí na Frenštátsku, Frenštát pod Radhoštěm 1941. Dodatky str. 1.

[18] Podle A. Gregora, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického, Praha—Brno 1959.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 127-135

Předchozí Radoslava Brabcová: Stylová charakteristika slovní zásoby v mluvených projevech

Následující Adolf Kamiš: K některým nářečním lexikálním prvkům v městských knihách lounských z 16.—18. století

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1