Využití odvozenin při určování mnohoznačnosti

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

Při systémovém popisu slovní zásoby je důležitý postup onomaziologický, teoreticky propracovaný českou lexikologií a naukou o tvoření slov. Tento postup záleží v tom, že se zjišťují pojmenovací jednotky patřící k téže označené skutečnosti (třídě skutečností), popř. jde-li o abstrakta, k témuž pojmu. Specifickou situaci pomocných druhů slov zde necháváme stranou. Uvedený postup je důležitý při výzkumu slovní zásoby spisovného jazyka, při konfrontaci jazyků i při výzkumu nářečí. Zvláště v dnešní době, kdy se začínají realizovat nářeční slovníky různých typů, např. slovník víceméně homogenní nářeční oblasti, slovníky diferenční, nářeční tezaurus aj. (tato práce se velmi úspěšně rozvíjí např. na Slovensku), a kdy se začínají řešit různé teoretické otázky s tím souvisící,[1] je třeba, aby se začalo uvažovat o dílčích teoretických a metodologických otázkách a o jejich aplikacích. Náš příspěvek si chce všimnout jednoho takového aspektu.

V spisovné a stejně tak i v nářeční slovní zásobě je množství dílčích systémů, na jejichž výstavbě se podílejí jednotlivé slovní [65](lexikální) jednotky na základě svého společného významového prvku a v nichž mají specifické místo, dané jejich rozlišujícím příznakem. Na základě společných významových prvků jsou lexikální jednotky navzájem souvztažné. Vedle významových vztahů v užším smyslu (synonymických, antonymických aj.) jsou důležité i vztahy slovotvorné, především vztahy slov patřících k téže slovotvorné čeledi.[2] Slovotvorný význam je proti lexikálnímu významu obecnější, je to význam třídy slov s jistým slovotvorným formantem (příponou, předponou, částí složeniny). Tu jde především o dva případy: základní slovo slovotvorné čeledi je buď svým tvořením jednoduché, neodvozené (srov. dále typ důl, honit/hnát), nebo i ono samo je odvozené jako ostatní slova čeledi (srov. dále typ doložit/dokládat). Předpokladem je, že toto základní slovo je mnohoznačné (polysémické). Chceme dovodit, že v takovém případě je důležitý celostní pohled na celou slovotvornou čeleď a že je vhodné využít vztahů základního slova a jeho odvozenin k rozlišení jednotlivých významů tohoto základního slova. Odvozeniny v tomto případě ozřejmují, zvýrazňují a pomáhají odlišit různé významy základního slova. Ukážeme to na několika příkladech:

Např. slovo důl, dolu má podle Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) čtyři významy:

1. ‚šachta, jáma (na uhlí, železo aj.)‘. Tomuto významu odpovídá význam přídavných jmen důlní, dolový a význam slovesa dolovat 1. (čísla významů se uvádějí podle SSJČ) ‚pracovat v dole‘.

2. ‚údolí, dolina, úval‘. První dvě slova jsou odvozeniny od základu -dol-, stejně jako zdrobnělina dolík 2. a dolíček 2.*

3. zast. a nář. ‚jáma, důlek‘. K tomu se vztahují slova dolík 1. ‚dolíček 1., zdrobnělina důlek a dále důlkovat (zeměd.) ‚dělat důlky‘, příd. jméno důlkový.

4. řidč. ‚místo položené dole‘, antonyma vrch, vrchol; k tomu příd. jméno dolní I., příslovce dolů 1. aj.

Přídavné jméno křivý má dva významy:

1. ‚nerovný, pokřivený, zakřivený‘ ap. S tímto významem souvisí slova křivák, křivice, křivit 1., křivka, křivolaký, křivost 1., křivule.

[66]2. ‚nepravdivý, falešný, lživý, chybný‘ (křivá výpověď, křivý svědek). Sem se vztahují slova křivda 1. ‚bezpráví‘, křivit 2., křivopřísežník.

Sloveso honit

1. ‚stíhat, pronásledovat‘ (honit zloděje, míč). S tím souvisí slova hon 3., honba 2., honěná, honička 1.

2. ‚lovit (zvěř)‘. Odvozeniny jsou: hon 1., honba 3., honec 2., honbiště, honitba 1.

3. ‚po(po)hánět‘ (dobytek; vítr po(po)hání listí). Souvztažná slova: honák, honec 1., honič.

4. expr. ‚nutit‘ (do práce, z postele). Odvozeniny: po(po)hánět, vyhánět aj.

doložit

1. ‚dokončit nakládání‘ — nakládka, antonymum vyložit.

2. ‚plně naložit‘ — dokládat.

3. ‚dosvědčit‘ (žádost) — doklad 2. a 1. (‚činnost‘ a ‚listina‘).

4. ‚uvést‘ (tvrzení) — doklad 3.

5. ‚připojit, dodat‘ — doložka.

Do této souvislosti mohou patřit i některá přejatá slova, i když u nich bývají slovotvorné vztahy často zastřenější než u domácích. Slovotvorná souvislost bývá více patrna v původním jazyce (srov. korigovat z lat. corrigo, correxi, correctum), v češtině může jít o přejetí různých tvarů slov v různých dobách a bez zřetele k původním souvislostem, o jistou formální i významovou adaptaci ap.:

korigovat 1. ‚opravit, opravovat‘. Souvztažná slova: korektor, korektura 1. a 2. (‚činnost‘ a ‚věc‘).

2. ‚napravit, napravovat‘ (chybu) — korektiv.

3. tech. ‚provést, provádět korekci‘ — korekce 1.

Tyto příklady by bylo možno rozhojňovat. Jde vlastně o významovou korespondenci synonym, ať značkových, ať slovotvorně motivovaných, antonym a slovně druhových odvozenin. V důsledku asymetrie slovního tvaru (lexému) a významu žijí některé odvozeniny svým životem, tj. nabývají dalších významů, které už nekorespondují s příslušným slovem, např. doplnit 1. souvisí s doplněk 1. ‚doplnění‘. K tomu vznikly další významy: 2. ‚ozdobný předmět doplňující oděv, bytové zařízení‘ ap. 3. jaz. ‚větný člen rozvíjející přísudkové sloveso a jméno v pod[67]mětu nebo předmětu‘. Jindy zase je polysémická odvozenina zahrnuta v jednom významu základního slova, v. korigovat 1. — korektura 1. a 2.

Z uvedených příkladů je jasně vidět, že je rozdíl mezi tzv. slovníkovou jednotkou a slovní jednotkou. Mnohoznačný lexém je abstrakce zahrnující dvě i více slovních (lexikálních) jednotek. Něco jiného je důl 1. ‚šachta‘ a důl 2. ‚údolí‘. Stejný lexém má v tomto případě funkci nadřazené jednotky (hyperlexému) a významy, které jsou mu přiřazeny a jsou vzájemně motivovány, tvoří dílčí strukturu sui generis.[3]

Do onomaziologického (pojmového) slovníku vstupují jednotlivé lexikální jednotky dané spojením lexému (reprezentativní lexikální formy) a jednotlivého invariantního významu. Jsou to tedy jednotky symetrické, tj. jednomu slovnímu tvaru odpovídá jeden význam jako sociologická hodnota společná většině uživatelů daného jazyka (intersubjektivní). Také slovo je taková jednotka. Chápeme-li slovo jako spojení formy s významem, vylučujeme tím zároveň pojem polysémické slovo, kterého se užívá tradičně a kterého i my jsme zde dříve pracovně užili.

---

[1] Srov. F. P. Filin, Aktual’nyje problemy dialektnoj leksikologii i leksikografii. In: VII. Meždunarodnyj s’jezd slavistov. Slavjanskoje jazykoznanije. Moskva 1973, 347—377. — Srov. k problematice naznačené v tomto našem článku i můj příspěvek Synonyma a studium nářeční slovní zásoby, NŘ 36, 1953, 97—109.

[2] M. Dokulil, Ke koncepci porovnávací charakteristiky slovanských jazyků v oblasti tvoření slov, SaS 24, 1963, 85—105. Srov. též diskusi ve Voprosy jaz. 1973, č. 4, 159n.

[3] J. Filipec, Zur Polysemie und lexikalisch semantischen Sprachkonfrontation, TLP 4, 1971, 217—228.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 2, s. 64-67

Předchozí Miloš Dokulil: K jednomu typu slovesných pojmenování

Následující Karel Svoboda: O časovém rozvrstvení přípustkových spojek v současné spisovné češtině