Časopis Naše řeč
en cz

Dva české nářeční texty

Luděk Bachmannn, Slavomír Utěšený

[Drobnosti]

(pdf)

-

Kromě krátkých ukázek v souborných přehledech našich nářečí (u Šembery, Bartoše, Havránka a Běliče) a kromě textových příloh k nečetným monografiím, jichž bylo až dosud publikováno zvlášť v Čechách za celé století vývoje české dialektologie jen velmi málo, setkáme se s věrně reprodukovanými nářečními projevy v naší časopisecké a knižní literatuře vlastně zcela ojediněle. Přitom zvlášť za poslední dvacetiletí nesmírně vzrostl počet takovýchto magnetofonových záznamů na pražském i brněnském dialektologickém pracovišti Ústavu pro jazyk český ČSAV: právě z těchto záznamů pochází většina ukázek v novém Nástinu české dialektologie od J. Běliče a v dohledné době z nich má být z iniciativy brněnského pracoviště sestavena souborná nářeční čítanka. Ani touto čítankou ovšem nemůže být naléhavá potřeba nářečního materiálu k studijním, dokumentačním, porovnávacím i jiným účelům plně uspokojena.

Vybrali jsme dva záznamy z okrajové oblasti na „horáckém“ úseku východních Čech z okolí Lanškrouna. V ukázce z vyprávění šestašedesátileté ženy je zachycena řada dnes již vzácných okrajových severovýchodočeských nářečních znaků, víceméně dobře známých i po celém podkrkonošském a podorlickém podhůří, na lanškrounském úseku však donedávna snad ještě živějších než jinde v tomto okrajovém pásu: jennou, hošu, najdout, túze, vilézla, jenomej, s tátem aj.; kromě toho jsou zde ojedinělé znaky „moravské“ jako dvanást, mit, ale ve významu ‚asi‘, bečka ‚sud‘.

Ukázky jsou z obce Mistrovice, okr. Ústí n. Orl., jednoho z bodů opěrné sítě Českého jazykového atlasu. Při výzkumu v r. 1965 je zde zaznamenal L. Bachmann a M. Racková, jejich přepis pořídil L. Bachmann za spolupráce J. Novotné. Uveřejněný text se v podstatě opírá o Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů českých a slovenských z r. 1951. Proti pravidlům je hlavně z typografických důvodů provedeno několik zjednodušení: nezaznamenává se stupeň otevřenosti ani míra délky samohlásek (ani tzv. polodélky); neoznačují se psaním nad řádek nevýrazně, oslabeně vyslovené hlásky; neoznačuje se stupeň labializace obouretného v; polosamohláskové u (ve spojení s předcházející samohláskou) se píše bez obloučku pod písmenou (chlíu = chlév); neoznačuje se spodními oblouky vázaná výslovnost na rozhraní splývajících slov; zvláštní zvuk zezněleného ch se neoznačuje předepsaným řeckým písmenem gamma, a zeznělení ch tak zůstává neoznačeno, zatímco ve všech jiných případech se píše podle skutečné výslovnosti vot Šťepánku, tenkrád řikali ap.: neoznačuje se rovněž ani zadopatrové n.

1. — Vo ťěch velikonocích se choďilo — to bich vám ešťe mohla vipravovat, co sem já teda prožila. Já sem už nečekala, že hoši přídou, a tenkrát ale, to jich choďilo dvanást patnást, ťech hošu. A teť já vám vibjehnu na tu naši paulač a viďim, že se hrnou tadi vot Šťepánku. [56]Jémine, tak teť kam já, kam já se poďeju! A tak sem uťikala po schodech — víte, mí sme tam mňeli takoví daremní schodi, každej schod bil jinačí prosťe, jeden mňel ale tři cihli a jeden bil ze dřeva a třeťi bil třeba rozbitej — a tak já po ťech schodech dólu a takle sme mňeli chlíu a takle sme mňeli sklep. A ve sklepje sme mňeli stát takovou velikou bečku vot tohodletoho tchéru. Ve sklepje tma bilo a já sem vám vlezla do toho koutku za tu bečku. A voňi fšude fšechno prolezli, a: Musíme ji najdout, musíme ji najdout! A hledali a hledali, ale nenašli mňe. A nevilézla sem ten den uš aňi ze staveňi, to víte, to teda bich bila ňeco dostala, diš jich bilo toliko, a každej bi vám dal jen jennou. A tenkrát ešťe hoši viplaceli!

A diž bilo Mikuláše, tak taki jennou přišli k nám Mikuláši, to uš sem bila taki vijdutá ze školi, a teť ten jeden čert mňe vines na venek a von ňe tam tak strašně líbal na tom venku, teď bil tag dobře zamazanej a von ňe zas přines spátki a teť šecki na mňe koukali, jo. Ale ešťe bilo šťesťi, že voňi nevjeďeli, vot čeho já sem tag zamazaná. Tenkrád řikali prcki“, tenkrát se neřikalo čerťi, to bili prcci. A ten chlap ešťe žije, co bil ťim prckem, ten se mňe pled do cesti celej život.

2. — A přeci sem taki neposlechla tej radi, diž řikali: Nevdávej se, takle se ňigdi mit nebudeš!Já sem si dicki mislela: Já se nebudu mit tak, jako se máte vi, já se budu mit lepší, že! A pak sem šla jednou k muzice, taki sem nechťela jít, a ďefčata se pro mňe stavili a: Jen poť s námi, bes tebe nepudeme …A tak sme k tej muzice šli, žejo, a teť pro mňe začal choďit jeden hoch — no a bil to náš táta! Já sem se tag bráňila, a přeci jenomej — A teť mňe šel viprovoďit, já diš si na to spomenu — mi sme mňeli takovou starou chalupu a já sem se nechťela nechad doprovoďit, k chalupje, protože sme se za ňi stiďeli, tak sme se nechali doprovoďit třeba k ňekterej jinej. No a tenkrát s ťim tátem, to taki sestra šla vot tej zábavi, šli sme společňe. Voňi stáli takle kouseg dál s ťim hochem — mi sme tam mňeli hrušku, padali právje hruški, tak voňi zbírali ti hruški — a mi sme stáli s tátem u prasečiho baráčku a teť, prosťe tak sme se domlouvali, proč já ňikoho nemám a proč von je ešťe svobodnej, a pak mňe ešťe spíval takovou pisňičku. Dicki diš si na ňí spomenu, tak si ji ešťe přenotuju, ta mňe připomíná naše seznámeňí. No a já povidám: Nebudeš mňe ňigdi trápit? A von mňe povidá: Nebudu. A ftom já sliším takoví chroupáňi, jo, a teť sme zjisťili — von si postavil dešňík k tomu vokinku — a voňi prasata křápali ten dešňík. Já povidám: No, tak nebude snat tak vo dešňíg zle. Jo ale von povidal: No jo ale, to nebil dešňík muj, diť já sem ho mňel vipučenej vod hosťinckího! No, po dešňíku bylo veta, to víte, diž ho dostali do parádi. Vono se uš teda rozedňívalo, no a teť — von pak musel ráno do tej službi, že, von choďil na dráhu, tak sme se museli rozloučit a sestra s ťim hochem se taki museli rozloučit. Voňi zbírali ti hruški vobá dvá, sestra bila vždicki tak túze vopatrná na tu hubičku — kolig hošu mňela, a skrz hubičku se s ňíma rozešla — a posleňňí slovo, co sem vod ňich zaslechla, bilo: Slečno, nechte toho čaňeňi a dejte mňe tu hubičku, aď du domu! No tak potom sme šli domu. A to bilo prvňí naše seznámeňi a choďili sme spólu, aš sme se teda vzali.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 1, s. 55-56

Předchozí Milena Tylová: Bibliografický soupis publikační činnosti prof. Jaromíra Běliče

Následující Miloš Dokulil: K jednomu typu slovesných pojmenování

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1