Poznámka k tvarové stránce imperativu

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

Imperativ se ve své nejvlastnější rozkazovací nebo vybízecí funkci velmi přibližuje apelovým interjekcím. Toto sblížení se projevuje i na tvaroslovné stránce imperativu. Chci v této poznámce upozornit na tři tvaroslovné rysy imperativu, které zde mají svůj zdroj:

Za prvé je to skutečnost, že v ruštině může singulárový tvar zastupovat při větším afektu i tvar plurálový: Daví, rebjata, zmej ‚bijte (drťte), chlapci, ty hady!‘ (filmový titulek). Větu rebjata, otpiraj vorota můžeme srovnat s českým tak mládenci, hej rup! — Možno tu upozornit i na ruský opis imperativu pro 1. os. pl. davaj poguljajem; teprve zdvořilejší forma je davajte poguljajem.

V češtině, kde je tento rys neznám, můžeme zato upozornit na podobný tvaroslovný rys tohoto apelového charakteru: totiž na fakt relativní samostatnosti plurálových imperativních koncovek.[1] Především [39]se vztah mezi tvarem singulárovým a tvary plurálovými zejména v nářečích vyrovnává tak, aby singulárový tvar sloužil jako neměnný už základ pro tvary plurálové. Myslím na známé vyrovnání typu tahni tahnime tahnite; vede to v tzv. centrálních nářečích hanáckých[2] až k hláskoslovně nenáležitým případům typu nacpjê si fajkô podle plurálového nacpjête si fajkô, kam vniklo ê podle typů nemêslê nemêslête. Poměr mezi dé a déte je naprosto stejný jako mezi na a nate, mezi hleď a hleďte jako mezi (původně neimperativním) viď a jeho plurálem viďte. Plurálové tvary se pociťují jako základní singulárový apel plus samostatný plurálový formans. Tato skutečnost se projevuje dvojím způsobem:

Především se na celém jazykovém území pociťuje a v lidové mluvě foneticky realizuje mezislovní šev. Je to názorně vidět na tvaru 1. os. pl. Imperativy nosme, kupme to, vraťme to se vyslovují v těch nářečích, která znají sandhiový typ pez má hlat, kub mu to ap. jako nozme, kubme, vraďme. A naopak v nářečích, kde se vyslovuje kraf mněl málo, vůs mněl stát na dvoře ap., máme někdy i v 1. os. imperativu pl. výslovnost plafme, vosme to pryč, jeťme s tím domů …

Ve tvarech 2. os. pl. se projevuje samostatnost plurálového formantu ještě výrazněji, totiž tím, že v lidové mluvě je možno mezi tento formans a jeho singulárový apelový základ vsunout jiné slovo; je jím podle povahy věci obyčejně místní adverbium. Tak vznikly tvary pocemte, dipryčte[3], désemte ap. Nejde patrně nikde o tvary ustálené, nýbrž jen příležitostné, k jejich vzniku je potřeba silnější dávky emoce — ale na druhé straně zase nejsou nikterak ojedinělé. Ostatně litevština např. nám ukazuje, že se tvary takto vzniklé mohou stát řádnými členy morfologické řady: Poslední uvedený nářeční tvar désemte odpovídá litevskému plurálu duokšte ‚dejte‘, v jehož skladu jsou dokonce čtyři elementy: slovesný základ duo-, k-ová partikule[4], dále až na -š- zkrácené šen (to je to naše sem) a konečně vlastní plurálová koncovka.

---

[1] Jistý poukaz na aglutinační povahu imperativu má i V. Skalička (Typ češtiny, s. 80—81).

[2] Starší termín „hanácká“ nářečí nahradil J. Bělič nyní ve svém Nástinu české dialektologie (s. 11—12) vhodnějším termínem „nářečí středomoravská“ — a zmíněná „centrální“ nářečí jsou u něho (s. 251) „centrální (severní) středomoravská podskupina“.

[3] První dva tvary uvádí např. Trávníček, Neslovesné věty v češtině, Brno 1930, s. 225 a 235; třetí znám ze svého nářečí (jako okazionální).

[4] k-ové partikule jsou u imperativu běžné v ruštině, ovšem zde až na konci celého tvaru (dajka, dajteka, pojedemka ap.). Více o nich viz v 1. sv. Etymologického slovníku slovanských jazyků, Praha 1973, s. 316.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 1, s. 38-39

Předchozí Pavel Trost: Slova fucmuc a fucek, flák a flek

Následující Ivan Lutterer: Josef Jungmann dnešku