J. V. Bečka sedmdesátníkem

Marie Těšitelová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dne 10. července 1973 se dožil sedmdesáti let prof. dr. J. V. Bečka, DrSc., známý odborník v oblasti stylistiky, zejména pokud jde o vyučování stylu na našich školách středních a vysokých, ale i o pěstování techniky a kultury slohu v široké veřejnosti uživatelů českého jazyka. K tomuto zaměření přivedl J. V. Bečku nejen zájem vědecký, ale i jeho celoživotní profese pedagoga — a dodejme rozeného pedagoga — a výzkumného pracovníka v oblasti vyučování českému jazyku: Po skončení vysokoškolských studií v Praze působil jako gymnasiální profesor většinou v Praze, od r. 1945 pak jako vědecký pracovník Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, od roku 1958 jako vysokoškolský učitel na Universitě Palackého v Olomouci (v l. 1958—1963) a v posledních letech na Universitě 17. listopadu v Praze.

Těžiště vědecké a pedagogické činnosti J. V. Bečky je především v oblasti stylistiky. Poměrně brzy se dostal k práci souborné, jakou je jeho Technika slohu (1938) a zejména o deset let později jeho Úvod do české [160]stylistiky (1948), rozdělený do tří oddílů: I. o pojmenování, II. o větě a III. o slohu, o jeho vlastnostech a druzích. V pozdějších letech jednotlivé oddíly propracovával na základě jednak svého dalšího studia a výzkumu, jednak vývoje stylistiky naší i světové i vývoje lingvistiky, zejména bohemistiky. Pro J. V. Bečku je totiž charakteristické, že k studiu stylistickému přistupoval vždy důsledně jako dobře poučený lingvista, který za studií prošel školou Smetánkovou a později patřil a dodnes patří k blízkým spolupracovníkům prof. Vl. Šmilauera. Pří tom si však zachovává svůj individuální přístup, pokud jde o pojetí stylu, jeho útvary apod. Při propracovávání jednotlivých částí své stylistiky věnoval J. V. Bečka zvláštní pozornost rozvíjení myšlenkových linií a jejich jazykovému vyjádření; ukázal, že toto studium zasahuje i do celkové stavby jazykového projevu (kompozice). Do tohoto okruhu problematiky patří jeho stať otištěná v Slově a slovesnosti (1957) a stať ve Sborníku vyšší pedagogické školy v Ústí n. L. (1958) a potom i knižní publikace Základy kompozice jazykových projevů (Acta Universitatis Palackianae Olomucensis 3, 1960). Z jeho plánované České stylistiky (zatím v rukopisu) vyšla dosud ve formě učebního textu část Slovo, jeho význam a užití (Praha 1970), obsahující nauku o pojmenování, kterou J. V. Bečka považuje za základ stylistiky; k ní pak připojuje základní výklady lexikologické a lexikografické, zvlášť jsou tu rozpracovány např. otázky frazeologické, terminologické apod. Některé tyto výklady si vynutil charakter učebního textu určeného posluchačům překladatelství a tlumočnictví na Universitě 17. listopadu. Na učební text o slově organicky navazuje obsáhlý učební text Stylistická syntax a kompozice projevu (Praha 1970), který vznikl přepracováním učebního textu Vybrané kapitoly z české stylistiky (Praha 1966). Styl, který J. V. Bečka chápe jako „způsob jazykového sdělení užitím výběrových prostředků stylizačních a užitím prostředků kompozičních“ (Stylist. syntax…, s. 15), opírá tu o dva základní pilíře, stylistickou syntax, kam řadí zejména druhy vět, jejich expresivitu i jejich výstavbu (z hlediska stylistického), a kompozici, kterou rozumí uspořádání jazykového projevu jako celku i jeho součástí a kam řadí zvláště slohové útvary a postupy a pak celkovou výstavbu jazykových projevů. Oba učební texty přesahují původností svých výkladů rámec běžných skript.

Zřetel k praxi byl a je vždy silnou stránkou práce J. V. Bečky. Svědčí o tom např. i jedna z jeho posledních prací — Jazyk a styl novin (Praha 1973). V současné době se J. V. Bečka zajímá i o konfrontační stylistiku; jeho stať Výzkum v konfrontační stylistice odborných textů vyjde v Sborníku projevů na 1. celostátní konferenci o odborném překladu 1972 v Nitře (v tisku).

Ve svých výkladech J. V. Bečka pracuje s velkým bohatstvím dokladů a citátů, velmi pečlivě vybraných z literatury umělecké i odborné; tím se jeho poučení stává názornějším, je — jeho slovy řečeno — „živé a plynulé“. Názornost výkladů J. V. Bečky souvisí i s jeho činností pedagogickou a vý[161]zkumnou. Zvláště jako pracovník Výzkumného ústavu pedagogického podílel se J. V. Bečka na práci na učebnicích a osnovách českého jazyka (zejména částí týkajících se slohu) pro gymnasia, vyšší stupeň střední vzdělávací školy, pro školy odborné apod. Redigoval i Sborník statí o vyučování slohu v 6.—11. postupném ročníku (1957), kde se mu podařilo ukázat výsledky práce svých spolupracovníků učitelů ve vyučování slohu, předmětu, jehož důležitost školská praxe uznávala, ale s nímž si často nevěděla rady. V této oblasti vykonal J. V. Bečka záslužnou a průkopnickou práci.[1]

Z toho, co tu již bylo uvedeno, vyplývá, že se J. V. Bečka zajímal i o gramatiku, zejména o syntax, většinou vždy ve vztahu k stylistice. Tak v Naší řeči uveřejnil již r. 1932 stať O postavení přívlastku v české větě, jejíž závěry mají platnost dosud. Z ostatních článků a statí publikovaných v našem časopise jmenujme alespoň Těsné a volné vazby větné (1935), O souměrnosti složitějších větných celků (1944), Opakování předložky v rozvitých a rozšířených členech větných (1947) apod. Zvláštní pozornost věnoval J. V. Bečka slovesu, jeho stránce formální i významové, což přirozeně souvisí s postavením tohoto slova ve větě i ve vyšších jednotkách, a tudíž i ve stylu. Sem patří jeho stati v našem časopise jako Kapitoly o českém slovese (1933), Slovesná rčení a sousloví (1934), dále Vyjadřování slovesné a jmenné (ve sb. Hovory o českém jazyce, 1946, 64—79), Přechodník v nové češtině (tamtéž, s. 98—112) apod. J. V. Bečka se však zajímal i o jiné druhy slov, jak ukazují jeho další články v našem časopise, např. obsáhlý článek O příslovci v nové češtině (1934), dále Adjektiva polodějová (1936), O tzv. pojmenováních nevlastních (1967) apod. — O slovo se zajímal i z hlediska synonymie; jako spoluautor (spolu s J. Mašínem) podílel se na vypracování Stručného slovníku českých synonym (1947).

A ještě jedna oblast zaujímá významné, i když nikoli centrální postavení v činnosti J. V. Bečky; je to oblast kvantitativní lingvistiky. J. V. Bečka je spoluautorem (spolu s J. Jelínkem a M. Těšitelovou) českého frekvenčního slovníku Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (1961). Podíl J. V. Bečky projevuje se jasně zvláště v tom, že se v slovníku věnuje pozornost stylovým charakteristikám. Ty patří k cennému přínosu českého frekvenčního slovníku vůbec. — Zásluhou J. V. Bečky dále je, že vypracoval Složení českých odborných textů technického zaměření (v tisku, vyjde jako Acta Universitatis XVII. Novembris Pragensis). Jde v podstatě o frekvenční slovník termínů technického zaměření, který u nás dosud chybí v oblasti jak terminologie a pedagogické praxe, tak i kvantitativní lingvistiky. Tím, že terminologický frekvenční slovník J. V. Bečky v podstatě zachovává zásady českého frekvenčního slovníku, byly vytvořeny podmínky pro srovnávání frekvence terminologické části slovníku s frekvencí slov v obecné [162]slovní zásobě. — Cenný materiál, který k uvedené práci J. V. Bečka s řadou spolupracovníků shromáždil, slouží mu jako základ pro vypracování studií dílčích, např. o lexikálním složení odborných textů z hlediska kvantitativního (The Lexical Composition of Specialized Texts and its Quantitative Aspect v period. sborníku Prague Studies in Mathematical Linguistics 4, 1972, 47—64) a o výběrech pořizovaných z odborných textů (Changes in Quantitative Relations Due to a Growing Corpus, tamtéž, v tisku). I v oblasti kvantitativní lingvistiky nezapře J. V. Bečka stylistika a tím ovšem jeho práce znamená přínos do statistiky nejen lexikální, ale i stylistické.

Kdo zná pracovitost a houževnatost J. V. Bečky, pro něž jsme tu snesli — ve výběru — některé doklady, nepochybuje o tom, že bude i nadále pokračovat ve svém záslužném díle. A k tomu mu do dalších let přejeme hlavně pevné zdraví.

---

[1] O této práci srov. E. Čech, K 60. narozeninám docenta dr. Josefa V. Bečky, Český jazyk a literatura 13, 1962—1963, 443—446.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 3, pp. 159-162

Previous Blažena Rulíková: Sborník o otázkách jazyka současné literatury

Next Ivan Lutterer: Šedesátka Jaromíra Spala