Mluvnice češtiny pro Seveřany

Miloš Dokulil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Příslušníka malého národa, jako je náš, vždy potěší, setká-li se v cizině se zájmem o svůj rodný jazyk a národní kulturu. Vážíme si proto těch, kteří tento zájem budí a rozvíjejí, těch, kteří vzali na sebe úlohu být „vyslanci“, šiřiteli poznání naší řeči a naší kultury. K těm, kteří zasvětili svůj život tomuto vznešenému poslání, šířit poznání našeho národního jazyka a naší národní kultury v severských zemích, na prvním místě patří docentka českého jazyka a české literatury na kodaňské universitě paní Else Westh Neuhardová, která se v těchto dnech v plné životní pohodě a tvůrčí svěžesti dožívá svých 70. narozenin a zároveň dovršuje půl století oddané služby kulturním hodnotám a zájmům našeho národa.[1] Desítky překladů nejvýraznějších hodnot české literatury do jejího mateřského jazyka — dánštiny vyznačují cestu jejího života, ještě od let universitních. Jsou mezi nimi četná díla klasiků české literatury, zejména K. Čapka, I. Olbrachta, K. Poláčka, [145]i práce autorů mladších a současných. Záslužné jsou i její praktické knížky dánsko-české konverzace, které se dočkaly již několika vydání. Vědecký zájem Else Westh Neuhardové o češtinu (a o slovanské jazyky vůbec) dosvědčuje řada jejích příspěvků k českému tvoření slov a k české mluvnici, uveřejňovaných zvláště v časopise Scando-Slavica (věnovaném vztahům slovansko-severským a severské slavistice vůbec).[2]

Obojí tento zájem, praktický i teoretický, spojuje se v poslední (pokud víme) práci z péra Else Westh Neuhardové, v dánsky psané České mluvnici,[3] jíž bychom chtěli věnovat v našem článku především pozornost. Vyšla v skandinavském nakladatelství Munksgaardově v řadě mluvnic redigované prof. A. Blinkenbergem jako její 3. svazek. (Je pozoruhodné, že tento 3. svazek je zároveň druhým svazkem věnovaným slovanskému jazyku — 1. je věnován angličtině, 2. ruštině.) Munksgaardova mluvnická řada je určena především vysokoškolským studentům, kteří mají už určité znalosti daného jazyka, kromě toho se však obrací k širšímu okruhu čtenářů, který hledá odborně zasvěcený, jasný a přístupný úvod do stavby cizího jazyka, jak pro přímý styk turistický, tak pro četbu literatury krásné, odborné i denního tisku. V zásadních otázkách musela se proto autorka podřídit směrnicím daným nakladatelstvím a redaktorem řady. Závazné pro ni bylo používání jednotné klasické terminologie i jednotný ráz v podání i v kompozici, tak aby mohly být mluvnice této řady dobrým základem pro porovnávání jazyků mezi sebou.

Obdobně jako oba předcházející svazky podává Tjekkisk Grammatik Else Westh Neuhardové nejprve Úvod, který orientuje čtenáře o zeměpisné oblasti češtiny, o jejím vztahu k slovenštině a ostatním slovanským jazykům, o její úloze v přítomnosti jako vyspělého národního a kulturního jazyka, o poměru mezi spisovnou češtinou a nářečími a tzv. obecnou češtinou i o takových důležitých faktech ve vnitřní historii jazyka, která jsou užitečná pro pochopení jeho současné stavby. Poněkud překvapuje, že se v Úvodu autorka vůbec nezmiňuje o historii kulturních vztahů česko-dánských, které nebyly nevýznamné.[4] Kromě Úvodu obsahuje Česká mluvnice šest oddílů: Fonetiku, Pravidla pravopisu a poznámky o vývoji jazyka, Morfologii, Slovesný vid, Syntax a Tvoření slov.

[146]Zpracování oddílu věnovaného fonetice svěřila autorka specialistovi z tohoto oboru Per Jacobsenovi. Autor, který využívá našich prací o fonetice češtiny, podává nejprve přehled českých samohlásek (s použitím schématu Jonesova), probírá otázku dvojhlásek v češtině, kvantitu a přízvuk, zvláštní odstavec je věnován přizvukování předložek (je nejasné, proč autor nadepsal tento odstavec Proklitika, když proklitické (předklonné) jsou pouze druhotné, nepůvodní předložky — v jejich výčtu chybí dle a dvouslabičné varianty podle, vedle, kromě, skrze, kolem). V kapitole o souhláskách se podává instruktivní návod k výslovnosti souhlásek, které dánština nezná, resp. které se vyslovují odlišně od dánštiny, přičemž se odkazuje na známé světové jazyky, které mají souhlásky stejné nebo podobné; příležitostně se upozorňuje na odchylky od ruštiny, jakožto slovanského jazyka nejznámějšího.

Nepřesná je definice afrikát (tzv. splynulin) jako spojení ražené a třené hlásky v téže slabice (ve skutečnosti jde o hlásku jedinou, která v sobě spojuje jak živel ražený, tak třený); ve výčtu afrikát se zapomíná na dz a dž, patrně proto, že — s výjimkou přejatých slov jako džez, džem, džungle — nevystupují v češtině jako samostatné fonémy, nýbrž pouze jako kombinační varianty neznělých afrikát c a č v sousedství fonémů znělých). Zvláštní odstavec je věnován spodobě a souhláskám na konci slov (v postavení, kde protiklad znělosti a neznělosti je neutralizován). Zajímavý, ale diskusní je postřeh, že u fonému g, který je pouze v cizích slovech, a proto vzácný v absolutním konci slova, není v tomto postavení jistoty o jeho výslovnosti (autora patrně svedly k tomuto názoru varianty jako pudink/puding). Instruktivní jsou schematické náčrty tvoření českých souhlásek na základě rentgenových snímků.

V odstavci o poměru hlásek a písma se český pravopis ne dost výstižně charakterizuje jako, s některými výjimkami, fonetický.[5]

Oddíl o pravopisu — spojený jen vnějšně s Poznámkami k jazykovému vývoji — probírá označování hlásek písmeny (nepřesně se říká, že z písmen pro samohlásky má pouze y, ý speciální jméno — ypsilon, je také jota!), pravopisné dělení souhlásek na tvrdé, měkké a obojetné, diakritická znaménka, znaménka interpunkční (zvláštní pozornost se věnuje čárce v souvětí) a užívání velkých písmen (je zajímavé, že pro Dány a Seveřany vůbec je třeba obracet pozornost na to, že se v češtině píše velké počáteční písmeno i u jmen příslušníků národů a kmenů: v dánštině je Čech tjekke, právě tak jako v ruštině čech[6]. V poznámce, že adjektiva odvozená od vlastních jmen se píší s malým počátečním písmenem (Praha — pražský), se zapo[147]míná na adjektiva individuálně přivlastňovací, kde velké počáteční písmeno zůstává (Karlův). Vůbec je otázka pravopisu — ve shodě s obecným postojem k těmto otázkám u západních národů — poněkud podceněna.

Více místa je věnováno Poznámkám k jazykovému vývoji. Autorka se tu snaží podat stručné uvedení do nejvýraznějších změn, které zasáhly češtinu v jejím vývoji a způsobily jisté nápadné nepravidelnosti v jinak pravidelných paradigmatech. Probírá se tu palatalizace souhlásek a uvádějí se paradigmatické tvary, které se těmito změnami rozlišily (např. člověk — člověče, voják — vojáci), změna kt, ht v c (pokud jde o ht, patrně nikdy neexistovalo: *mog-ti se změnilo nejprve v *mok-ti a pak v mo-ci, nebylo tedy *moh-ti), r v ř, ztráta jotace, rozrůznění hlásek, změny souhlásek před j-, zpětná přehláska a v e před j, české střídnice za nosovky, pohyblivé e, změny kvantity, tzv. etymologické n (u osobních zájmen: jím — s ním a u sloves: jíst — sníst); supinum (v souvislosti s novými formami infinitivu na -t), komplementárnost zájmen on a j-, jeho (tj. tvarová supletivnost zájmen 3. osoby), ztráta duálu. Je pochopitelné, že autorka se snažila v knize určené především cílům praktickým omezit tyto poznámky na minimum, přece by se však bylo doporučovalo — zejména vzhledem k ruštině — připojit hned zde aspoň zmínku o přehláskách (o v e), a v ě, u v i (žena, ale duše z duše, ženu, ale duši) a o slabičném stahování (které odlišilo tzv. určité tvary jmen přídavných od neurčitých a od jmen podstatných).

Hlavní váha České mluvnice je ovšem na oddílech následujících. Oddíl Morfologie podrobně probírá tvarosloví jednotlivých slovních druhů. V zásadě se sice autorka drží české praxe, ale v rozvržení látky i ve výběru vzorových slov se od ní často uchyluje. Probírají se nejprve substantiva tvrdá mužského rodu, vzory „holub“, „hrad“ a „hrdina“, středního rodu vz. „město“ a ženského rodu vz. „žena“ a pak substantiva měkká mužského rodu vz. „muž“ a „stroj“ (a v souvislosti s tím smíšený vz. „pramen“), a vz. „soudce“ (sem se přiřazují i zbytky mužských i-kmenů), středního rodu vz. „moře“, společně se probírají měkké vzory a i-kmeny ženské vz. „duše“, „píseň“, „kost“, dále střední í-kmeny se vz. „psaní“ a konečně souhláskové sklonění všech tří rodů se vz. („kníže“), („kámen“); „kuře“ a „rámě“; („máti, mateř-“). Na konci tohoto oddílu se věnuje pozornost zbytkům tvarů duálových a tvarů kolektivních typu oblaka (zde by měl být odkaz na plurály bratří, kněží, které se probírají v § 87 u vzoru „psaní“).

Substantivní sklonění adjektivního typu se na tomto místě vyřizuje prostým odkazem na skloňování adjektiv. Vždy se předkládají nejprve paradigmata s charakteristikou slov, která se podle nich skloňují, a pak se připojují poznámky k jednotlivým pádům. Důsledně se upozorňuje na produktivní typy koncovek.

Dobrá snaha dát co nejvíce poučení někdy přestřeluje, např. je podle našeho názoru zcela zbytečné uvádět ustrnulé spojení na kůň, jít za muž, v současném jazyce už zcela neznámá. Nepřesná je historická poznámka, že [148]genitiv plurálu bez koncovky byl původně charakteristický pro maskulinum (61), neboť tento pád byl vlastní všem substantivům samohláskovým s výjimkou i-kmenů a u-kmenů i souhláskovým. Zajímavá, ale mylná je poznámka, že u plurálu rodiče, koně jde možná o starý duál (rodičovský pár a pár koní). Konečně se stručně probírá skloňování slov cizích (v podrobnostech se odkazuje na Havránkovu - Jedličkovu Českou mluvnici a na Kuchařovu stať Skloňování přejatých jmen v češtině ve sb. O češtině pro Čechy). Na závěr části o skloňování substantiv se podávají čtyři názorná schémata vystihující skloňování tvrdých vzorů „had“, „strom“ a „město“, „žena“ a „houslista“ a měkkých vzorů „muž“, „klíč“ a „moře“ a „duše“, „dlaň“ a „kost“.

V skloňování zájmen se tradičním způsobem probírají nejprve zájmena bezrodá — osobní, pak rodová — osobní zájmeno 3. osoby, zájmena ukazovací, tázací a vztažná, pak zájmena přivlastňovací, zájmena „determinativní“ (např. všechen, sám) a konečně zájmena záporná a neurčitá.

V skloňování adjektiv věnuje autorka pozornost nejprve skloňování dlouhých podob, tvrdých a měkkých (nedopatřením se do výkladu o substantivizovaných adjektivech dostala i slova krejčí a průvodčí), a dále defektivnímu skloňování krátkých podob (autorka se tu snaží vypočíst všechna běžná adjektiva, která si uchovala krátké tvary, zejména poukazuje na případy, kdy se obojí podoby významově rozlišily), samostatně sem přiřazuje trpné příčestí, s tvary obecně jak krátkými, tak dlouhými, a jako zvláštní kategorii uvádí smíšené skloňování přídavných jmen individuálně přivlastňovacích. Ne zcela právem přiřazuje sem autorka i tvoření příslovcí z adjektiv (typů bíle, často); zvláště upozorňuje na příslovce ve funkci predikativní (typu je tu čisto, nutno říci). Nejasná je tu poznámka, že některé tvary na -o mohou být chápány jako substantivní abstrakta (ticho) — taková jména se nechápou jako substantivizovaná adverbia, nýbrž jako substantivizovaná adjektiva, popř. jako přímé deadjektivní útvary substantivní. Podrobně vykládá autorka v této kapitole i stupňování adjektiv a příslovcí. V poznámce o vyjadřování předmětu srovnání u superlativu se zbytečně uvádí i zcela zastaralá vazba od s 2. pádem (svět krásnější od světa ostatního).

Také skloňování číslovek se probírá tradičně.

V kapitole o časování sloves podává se klasifikace sloves podle kmene prézentního na tři konjugace: I. slovesa na -e-, II. slovesa na -á- a III. slovesa na -í- (a slovesa bezpříznaková). Souběžně se pak probírají jednoduché tvary prézentní, imperativní, přechodník přítomný, infinitiv, a tvary složené, préteritum, antepréteritum, kondicionál přítomný a minulý, dále přechodník minulý a příčestí trpné s podstatným jménem slovesným a konečně opisné futurum. Podrobně se probírají nejprve slovesa bezpříznaková, pak konjugace I se vzory 1a „nese“, „peče“, „tře“, „tne“ a „dme“, 1b „zve“, „pere“, 1c „vine“, „padne“, 2a „bije“, „laje“, 2b „češe“ (// česá), 2c „kupuje“, konjugace II s jediným vzorem „dělá“ a konjugace III se vzory a) „umí (3. pl. umějí)“, b) „trpí (3. pl. trpí), inf. trpět“ a c) „mluví (3. pl. mluví), inf. mluvit“.

[149]Samostatný oddíl je v Morfologii věnován slovesnému vidu. Vykládá se nejprve podstata protikladu dokonavosti a nedokonavosti. Autorka neusiluje zahrnout jednotlivé funkce dokonavého a nedokonavého vidu jednotným invariantním významem. Vypočítává prostě nejprve funkce nedokonavého vidu, a to vyjadřovat 1. děj bez bližšího určení (lexikálně), 2. že průběh děje má jisté trvání a 3. že děj nebo stav se opakuje, ať již touž osobou, či více osobami současně nebo po sobě, a blíže vymezuje význam jeho jednotlivých časových forem, pak funkce dokonavého vidu, a to: vyjadřovat okamžitý nebo relativně krátce trvající děj nebo stav (což je ovšem nepřesné zobecnění), který je ukončen nebo (podle předpokladu mluvčího) bude ukončen. V dalším výkladu se porovnává význam prézentních forem obou vidů a význam jejich tvarů minulých. Poté se vykládá tvoření nedokonavého vidu, objasňuje se pojem vidově prázdných předpon a postup vytváření nedokonavých protějšků od předponových i prostých sloves dokonavých, tvoření nedeterminovaných sloves pohybu („iterativ“). Dále upozorňuje autorka na tvoření vidových dvojic od různých kořenů a na slovesa, která mohou být pouze nedokonavá, a na slovesa vidově neutrální (tzv. obouvidová). Samostatný odstavec je věnován tvoření sloves frekventativních. Na závěr tohoto oddílu podává autorka několik obecných poznámek o užívání vidu, zvl. v rozkazovacím způsobu, v podstatném jménu slovesném a v příčestí. Můžeme ovšem jen souhlasit s poněkud rezignujícím autorčiným závěrem: „Na konec je však třeba zdůraznit, že přes dobře vymezená pravidla znovu a znovu narazíme na případy, kde logika nedomorodého mluvčího selhává“ (166). Konkrétní tvoření vidových podob slovesa v rámci jednotlivých konjugací podává autorka až v oddíle o tvoření slov.

Nezvyklá je pro nás stavba oddílu o skladbě. Výklad se tu začíná předložkami a jejich rekcí (nejprve se podává přehled předložek primárních, sekundárních (jako kolem, kvůli) a předložek nevlastních (jako vlivem, v důsledku), pak se probírají jednotlivé předložky abecedně podle jednotlivých rekcí s bohatou exemplifikací, upozorňuje se i na poměrně řídké předložky dvojité a trojité (zpod, zpoza), zvláštní místo se věnuje i příkladům na jednotlivé předložky s předmětnou rekcí. Následující kapitola je věnována syntaxi „slovních skupin“ (tj. syntaktických dvojic). Mnoho místa zaujímá v této kapitole užívání pádů v různých syntaktických funkcích (které v obou směrech překračuje danou tématiku: vokativ např. nemá skladební zapojení do věty, jiné funkce, jako predikativní užívání nominativu a instrumentálu, etický dativ atp., přesahují opět rámec syntaktické dvojice a jsou záležitostí věty jako celku). Není tu místa podrobněji rozebírat tuto tematiku pro praxi velmi důležitou, a proto také velmi podrobně rozpracovanou a bohatě doloženou. (Jen pro zajímavost upozorňujeme na to, že autorka zaznamenává stoupající tendenci užívat instrumentálu ve spojení se slovy jako prodejna, dům, půjčovna atp. — podle náležitého obchod zeleninou ap., což však neodpovídá dnešní skutečnosti.)

[150]Další kapitolou Skladby jsou výklady o shodě. Probírá se jednak shoda mezi substantivy v přístavkovém vztahu, jednak shoda mezi substantivem a jeho přívlastkem, jednak shoda mezi podmětem (popř. předmětem) a jmenným přísudkem a shoda mezi podmětem a určitým slovesem. Jistým nedostatkem této jinak velmi dobře zpracované kapitoly je, že shoda je tu pojata právě jen v rovině syntaktické spojovatelnosti slov, vypadly proto případy různé shody mezi (vyjádřeným i nevyjádřeným) bezrodým osobním zájmenem, jako já jsem chtěl/já jsem chtěla, jsme si vědomi/vědomy a vůbec případy tzv. shody podle smyslu. Za to se pamatovalo i na shodu s přísudkovým jménem (čas jsou peníze, to byla zima) a na distributivní shodu a neshodu (zvedli se ze svých židlí × dravci mají ohnutý zobák).

Kapitola o větné syntaxi probírá užívání gramatických kategorií slovesa, času, způsobu, zvláště též v nepřímé řeči a v nepřímých otázkách, přehled sloves, která se spojují s aby + kondicinál, a těch, která se spojují s že + indikativ, dále se podává výklad o zvratných slovesech. Podrobně se pak probírá syntax jednotlivých slovesných tvarů (užívání trpného příčestí, infinitivu, imperativu, přechodníku přítomného), negace, syntax zájmen (užívání zájmen vztažných, neurčitých a záporných, ukazovacích, osobních a tázacích; z praktických důvodů se vyčleňují také v samostatnou kapitolu zájmena zvratná, osobní a přivlastňovací) a konečně syntax číslovek. Pozornost se věnuje rovněž neosobní větné konstrukci (sem zahrnuje autorka i věty s neurčitým podmětem osobním vyjadřované konstrukcemi osobními!), bezpodmětým větám typu prší, je ošklivo, bylo zima, neosobním konstrukcím typu bolí mě v krku (nedopatřením sem autorka zařadila i věty zebou mě nohy, Olinku mrzí svět, líbí se mi) a se slovesy zvratnými (sem se opět nedopatřením dostaly příklady jak se to dělá?, tu se prodává chléb), neosobní i osobní konstrukce je + infinitiv (je vidět horu // hora). Nejasné je, proč autorka vyhradila samostatný paragraf bezpodměté konstrukci s nedokonavým slovesem (typ ubývalo sněhu) — ke všem čtyřem uvedeným příkladům lze bez nesnází utvořit protějšek dokonavý. Závěrem této kapitoly podává se poučení o neosobních větách s modálními příslovci nelze (existuje ovšem také kladné lze!), třeba s infinitivem, o bezpodměté konstrukci s údajem množství a při záporu. Poslední dvě kapitoly tohoto oddílu tvoří výklady o slovosledu v české větě (zde se mluví mj. o pravidlu, že nepřímý předmět předchází vždy před předmětem přímým, s jedinou výjimkou, když přímý předmět je vyjádřen osobním zájmenem, kdy stojí před předmětem nepřímým — ale uvedený příklad vydali ho nepřátelům jasně svědčí o tom, že stejné postavení může mít i přímý předmět jiný, srov. vydali zajatce nepřátelům atp.). Výklady o příklonkách (zaráží tu jen, že souřadicí spojky se tu hodnotí jako adverbialia, 278) jsou bez zřetelného důvodu rozděleny paragrafem o slovosledu vět tázacích. Zajímavé je upozornění na rozštěpení sounáležejících členů při genitivu partitivním (kolik je vám let? co jsem měl jiného dělat) i na to, že nejsilnějšího kontrastu se dosahuje postavením důrazného [151]slova na počátek věty. Oddíl uzavírá přehled spojek a „adverbiálií“, zvláštní pozornost se věnuje „časovým příslovcím“ když, až, kdy a jejich užívání.

Poslední oddíl České mluvnice je věnován tvoření slov. Po přehledu jednotlivých způsobů tvoření přechází se k hlavnímu způsobu tvoření českých slov, odvozování. Probírá se nejprve příponové tvoření jmen podstatných, a to přechylování, tvoření zdrobnělin a slov zhrubělých, dále tvoření jmen dějových, jmen činitelských a konatelských, názvů podle původu a příslušnosti a názvů nositelů vlastnosti (jsou nazývána formálně „substantiva odvozená od adjektiv“), odvozování jmen prostředků od sloves, názvů výsledků činnosti, názvů míst s názvy zemí a okolí měst (Plzeňsko), názvů vlastnosti a stavu („abstrakta“: k typu mládí, zdraví je z důvodů formálních dosti neorganicky přičleněno tvoření podstatných jmen slovesných a jmen hromadných na -í) a odvozování z příslovcí a předložek. V rámci příponového tvoření jmen přídavných se podává nejprve odvozování zesilujících, zdrobnělých a zeslabujících adjektiv, dále odvozování přídavných jmen přivlastňovacích v užším i širším smyslu, tvoření „zeměpisných“ adjektiv (tak lze sice charakterizovat útvary jako kodaňský, asijský, nikoli však německý, odvozené od jmen příslušníků národa), tvoření adjektiv v širokém smyslu vztahových (k útvarům na -ní je — opět z ryze formálních důvodů — přiřazeno i počešťování cizích adjektiv touto příponou), k nimž se přičleňují i adjektiva s významem množství. Z adjektiv tvořených od sloves se probírají adjektiva s významem možnosti, adjektiva účelová (ve spojení s nimi také přídavná jména z přechodníků přítomných) a adjektiva od příčestí minulého (na -lý). (Adjektiva z příčestí trpných se tu neuvádějí, poněvadž se hodnotí jako dlouhé tvary příčestí, které byly probrány v morfologii.) Závěr této kapitoly tvoří odvozování adjektiv z příslovcí.

Kapitola o „příponovém“ tvoření sloves je z větší části věnována tvoření sloves nedokonavých od prostých i předponových sloves dokonavých, a to podle jednotlivých tříd a vzorů výchozích sloves dokonavých, kromě toho se tu probírá i tvoření sloves účinných (k nim se řadí i slovesa typu lehnout).

V rámci odvozování předponami se probírá předponové tvoření jmen podstatných, k němu se přičleňuje tvoření zároveň předponou i „příponou“ (nádraží), o němž se říká, že je lze chápat jako substantivizovaný výraz (nexus) předložkový, pak předponové tvoření jmen přídavných (sem se nevhodně zařazují i adjektivizované formy příčestí předponových sloves, j. vyřízený [spis], spadlá [hvězda]), doplněné předponově příponovým odvozováním (načernalý); nejvíce místa je přirozeně věnováno předponovému odvozování sloves: probírají se nejprve předpony neměnící vid slovesa, pak se v abecedním pořadí vypočítávají jednotlivé zdokonavující předpony — vždy s dostatečnou exemplifikací — a jejich rozmanité významy a významové odstíny, které dodávají slovesům, s nimiž se spojují; soustavně se poznamenává, zda předpona může mít funkci čistě vidovou (jako tzv. prázdná předpona). Poté se podává stručný přehled tvoření slov skládáním (zde [152]se nevhodně hodnotí typy zemědělec jako složení substantiva s odvozeným substantivem, dlouhonohý jako složení adjektiva s odvozeným adjektivem) a tvoření zkratek slabičných a iniciálových (k těm se řadí i zkratky jako č. p. = číslo popisné, tzv. = takzvaný).

Každý z oddílů je doprovozen přehledem nejdůležitější odborné literatury. Na závěr se podává seznam obecných přehledných mluvnických děl od Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého po poslední vydání akademických Pravidel českého pravopisu, základních odborných časopisů (Naše řeč a Slovo a slovesnost) se stručnou charakteristikou a základních děl slovníkových, jednojazyčných i dvojjazyčných.

Ke knize je připojen index slov, která jsou předmětem výkladu v textu mluvnice, a podrobný obsah podle jednotlivých paragrafů.

Jak patrno z podrobného popisu rozvržení látky v Tjekkisk Grammatik, není v knize položen důraz na soustavný popis české mluvnické stavby jako více méně uzavřeného systému, nýbrž látka je rozvržena a odvažována podle stupně její důležitosti pro jazykovou praxi, jak k tomu autorku vedly její zkušenosti z mnohaleté výuky češtiny. Síla knihy je především v dobrém výběru jazykového materiálu a jeho přesném tlumočení do autorčiny mateřštiny. Dlouholetá překladatelská zkušenost vypěstovala u autorky také jemný smysl pro funkční styly českého národního jazyka; příklady jsou voleny především z živé hovorové podoby spisovného jazyka, takový charakter mají i doklady z literatury, především z děl, která autorka sama přeložila do dánštiny. Příležitostně upozorňuje však autorka i na jevy obecné češtiny. Slavistickou erudici a profesi prozrazují četné historické poznámky, z hlediska pochopení soustavy současného jazyka někdy nadbytečné. To však autorce rádi odpustíme, stejně jako některé drobné nepřesnosti nebo nedopatření, na něž jsme upozornili na svém místě. Je to vina především časové tísně, v níž autorka knihu dokončovala. Jsme Else Westh Neuhardové skutečně vděčni za to, že se tak náročného úkolu podjala a že se jí podařilo vytvořit a vydat knihu, která bude dobrým základem a zdrojem poučení pro ty Dány — a při blízkosti severských jazyků — i ty ostatní Seveřany, kteří se rozhodnou naučit se češtině. Přáli bychom autorce i sobě, aby byla kniha brzy rozebrána a aby autorka mohla připravit nové, ještě dokonalejší vydání Tjekkisk Grammatik. A také aby co nejdříve vyšel tiskem i její česko-dánský a dánsko-český slovník, na který i naše nordistika již dlouho netrpělivě čeká.

A tak bychom chtěli s hodnocením dánské knihy o české mluvnici spojit náš upřímný dík a naši hlubokou vděčnost za obětavou dlouholetou propagaci poznání naší mateřštiny i našich literárních a vůbec kulturních hodnot i upřímné blahopřání životní svěžesti a tvůrčí pohody do dalších let.

---

[1] Oceňujíc tyto její zásluhy navrhlo vědecké kolegium jazykovědy Československé akademie věd na svém zasedání 24. ledna t. r. udělit Else Westh Neuhardové zlatou medaili „Za rozvoj přátelství i spolupráce s ČSSR“.

[2] Např. Le préfix pa- et son développement en tchèque (Předpona pa- a její vývoj v češtině), Scando-Slavica V, 1959; Slovanské l-ové příčestí a jeho vývoj hlavně v češtině a polštině, tamtéž IX, 1963; Compléments prépositionels comme substantifs neutres en slave et particulièrement en tchèque (Předložkové výrazy jakožto podstatná jména středního rodu v jazycích slovanských a zvláště v češtině), tamtéž XI. 1965.

[3] Else Westh Neuhard, Tjekkisk Grammatik, København-Oslo-Stockholm, Munksgaard 1970, 364 s.

[4] Osvětlení těchto vztahů v minulosti i v přítomnosti věnoval nedávno jiný dánský slavista Christian Hougaard bystrý esej Tjekkoslovakiet i Danmarks Spejl (Československo v zrcadle Dánska), Odense 1972.

[5] V dánské tradiční terminologii zahrnuje i aspekt fonologický.

[6] Příčinou kolísání v pojetí a psaní těchto jmen je to, že jedinečná jsou pouze v souborném plurálu Češi, Čechové, nikoli v singuláru. Měli bychom proto vlastně psát Češi, Čechové, ale čech. V různých jazycích dochází však k vyrovnání buď ve prospěch podoby plurálové (Čech jako Češi), nebo singulárové (rus. čech, čechi).

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 3, s. 144-152

Předchozí Milena Rulfová: Příručka české textologie

Následující Slavomír Utěšený: Závažný příspěvek k teorii frazeologie