Chloupkovy Aspekty dialektu

Josef Kolařík

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nová Chloupkova práce[1] je syntézou dosavadního autorova bádání o dialektech jihovýchodní Moravy. Autorovi však v knize nejde jen o úzce strukturní výklad východomoravských nářečí. Charakterizuje i dialekt obecně z hlediska jak ryze jazykového, tak i společenského, politického, historického aj. Je přesvědčen, že k hlubšímu poznání dialektů je třeba překročit hranici tradičního popisu hláskoslovné a tvaroslovné podoby nářečí a věnovat intenzívnější péči také zkoumání ostatních jazykových plánů, mj. též nářeční syntaxe. Veden úsilím najít místo dialektů v hierarchii útvarů českého národního jazyka, řeší v duchu nového pojetí české lingvistiky i některé otázky obecně jazykovědné.

Za strukturní útvary českého národního jazyka považuje spisovný jazyk, dále pak tradiční teritoriální dialekty, interdialekty z nich se vyvíjející a obecnou češtinu (která má jednak funkci nejrozšířenějšího interdialektu, jednak slouží jako „vzorový“ reprezentant mluvené řeči, srov. např. v moderním českém dramatu). Tzv. „jazyk běžně mluvený“ nepokládá za zvláštní strukturní útvar, ani za shrnutí útvarů nespisovných, nýbrž za způsob realizace řeči (v protikladu k jazyku psanému); způsobem realizace řeči se ovšem nemyslí toliko výsledek řečového procesu, nýbrž i její základní perspektivní schéma. Hovorovou češtinu pokládá Ch. (ve shodě s názory K. Hausenblase vyslovenými už dříve) za jazykový styl z hlediska koncepce ryze spisovný, z hlediska praxe však tolerantní vůči nespisovným prvkům. Její doménou je větná skladba, slovník a frazeologie. Specifičnost obecné češtiny zato podle Chloupka tkví v hláskosloví a tvarosloví. Jakkoli zde zajisté nebylo řečeno poslední slovo, přináší Chloupkova koncepce pro svou jasnost nemalé výhody pro školskou praxi, která se namnoze pohybuje v pojetí obecné češtiny, hovorové češtiny, popř. lidového jazyka, mluveného jazyka ap. na půdě dosti nejisté. Ch. podává i stručný výklad o tzv. oblastních varietách spisovného jazyka, dospívá k známému pojetí, propracovávanému A. Jedličkou, vychází však metodicky spíše z problematiky jazykové situace ve společnosti než z hodnocení spisovné normy. Slang, argot, profesní (v knize [139]jen v poznámce, jinak ještě méně vhodně: profesionální) mluvu a mluvu mysliveckou shrnuje pod pracovní označení „jazykový poloútvar“. Pro slang je na rozdíl od profesní mluvy příznačná jazyková hra. Velmi podrobně dokládá Ch. funkční dichotomii dialekt—interdialekt, interdialekt—spisovný jazyk (interdialekt nebo obecná čeština má zde funkci proměnnou), na niž upozornil již B. Havránek.[2]

Chloupek důsledně rozlišuje mezi skutečnou jazykovou situací a stavem jazykovědného poznání o ní. Zdůrazňuje, že na našem jazykovém území přes bohatou členitost „nevládne chaos, nýbrž pevný řád — jenže není snadné jej postihnout“ (s. 16). O postižení spletitých vztahů a závislostí jednotlivých složek národního jazyka Ch. v práci usiluje. Nynější jazyková situace umožňuje uživatelům jazyka bohatě diferencované jazykové vyjadřování, odpovídající jednak cíli projevu, jednak jazykovým schopnostem mluvčích. Tradiční dialekt má dosud v hierarchii útvarů národního jazyka na východní Moravě své základní místo. Dialekty odumírají (tomuto procesu věnuje autor samostatnou kapitolu), nikoli ovšem překotně a v celé šíři struktury. Z nářečí mizí některé typické místní znaky hláskoslovné a tvaroslovné, odumírají lexikální nebo i syntaktické jevy závislé na starší situaci. Interdialekt se na Moravě vytváří i bez přímé podpory spisovného jazyka, někdy i proti němu (srov. vývoj středomor. ďelaji>ďelajó) a projevují se v něm některé celomoravské vývojové tendence. Vliv spisovného jazyka charakterizuje Ch. spíše jako nepřímý. Zanikají archaismy,[3] vytvářejí se i vlastní inovace. V souvislosti se změnami v dialektech vůbec musí česká dialektologie řešit řadu nových úkolů.[4] Autor dospívá v práci k této definici dialektu: „Dialekt je relativně stabilizovaná jazyková struktura bez vnitřní variability. Funguje omezeně, totiž toliko ve formě mluvené“ (s. 28). Tím Ch. nepopírá místní omezenost nářečí; ta se však podle něho objevuje teprve při charakteristice dialektu z hlediska národního jazyka, nikoli při pohledu zevnitř nářeční struktury, neboť dialekt je prostě souhrn po výtce jen stejných idiolektů (nářečí jedince — podle Ch. zřejmě i spisovné jazyky jsou konec konců rovněž běžně svázány s určitým teritoriem). Pokud jde o nedostatek vnitřní variability dialektu, je zjevný ze srovnání se spisovným jazykem; nadto lze uznat pro nářeční vyjadřování i to, že každá tvarová dubleta byla by „zbytečným přepychem“. Přece se však domnívám, že jisté varianty a dublety při vývoji dialektu nutně vznikají, třebas jen na krátkou dobu.

Řadu závěrů v této obecněji pojaté části dokládá Ch. na nářečním materiálu. Srov. např. zajímavý výklad podob deklinace zájmena já na Gottwaldovsku v souvislosti [140]s výskytem palatalizovaných retnic a výklad absence souhláskové kombinace mň (podoby dat. mi, akus., lok. a dat. s předl. mne) apod.

Autor zaznamenává stálé promluvové faktory a chce objasnit jejich funkci v struktuře nářeční výpovědi. Zajímavé i výstižné jsou v této části Ch. výklady o pleonastičnosti nářeční promluvy nebo o kontextové elipse v případech nářeční substantivizace adjektiv. Ch. rozlišuje dva stupně substantivizace a dokládá je jen několika málo příklady. Např. pro označení pozemků je znám i výraz orané, pro pobožnost májová, pro suchou píci suché aj. Názvem široká se označuje účastnice svatebního obřadu, ale též těhotná žena. Výčet by bylo možno rozmnožit o další názvy kořalek, tanců aj.

Podstatnou část výkladů Ch. věnuje vlastní nářeční skladbě. Podrobně popisuje a interpretuje jak nářeční větu, tak souvětí. Vychází ze zásady, že nářeční výpověď má pevnou strukturu po stránce mluvnické, nevyžaduje však pevnou hierarchickou organizaci jednotlivých složek při výstavbě. Rozvíjí se převážně lineárně.[5]

Výklad syntaktických jevů prozrazuje autorovu příslušnost k brněnské syntaktické škole. Ch. však disponuje i vzácně ryzím, nestylizovaným nářečním materiálem, který často s nemalou invencí novátorsky vykládá. Vzhledem k charakteru materiálu snaží se vysvětlit každý v dialektu zaznamenaný typ výpovědi a podle potřeby uvádí i řadu důležitých okolností výpověď provázejících (např. gesto, mávnutí rukou, pohled na hodinky aj.), aby co nejpřesněji vyjádřil situaci projevu a dokázal oprávněnost vlastní interpretace či umožnil jiný výklad. Po důkladném studiu nářečního materiálu zjišťuje Ch. některé charakteristické znaky nářečního vyjadřování, např. tendenci k zobecňování, sklon ke gnómickému, automatizovanému nebo tabuovému vyjadřování apod. Např. při výkladu o oznamovacích výpovědích zaujme autorova interpretace vět s částicemi veď (spis. vždyť), dyť, šak, kata, ťanu (např. ťanu do rána sem oka nezhmúřila), tužibuď (tužibuď už je tu), tož, že aj. V souhlase s nynějšími názory autora se domnívám, že tzv. citové částice jsou signály obecné emocionality výpovědi a že samy o sobě nenesou specifický odstín emociální platnosti; ten vyplývá ze sémantiky výpovědi.

Chloupek si všímá výstavby jednoduché nářeční věty.[6] Vychází z funkčního uplatnění věty v dialektu a zjišťuje, že se v nářečí používá často stručných vět. Nářeční mluvčí neusiluje vždy o sevřené formulování myšlenek. Myšlenky klade postupně vedle sebe, sděluje to, co považuje podle vyvíjející se situace za aktuální a potřebné. Podle záměru mluvčího vůči posluchači člení Ch. věty na oznamovací, přikazovací [141]a dotazovací. Poučné jsou výklady o nářečních jmenných větách, jež rozděluje na a) věty bez přísudkového slovesa v odpovědích na zjišťovací nebo doplňovací otázku, např. ste, ďedáčku, zdravý? Aňi řeč!; b) kontextově určené věty bez přísudkového slovesa, např. honem každém dvje piva (doneste); c) dvoučlenné věty bez sponového slovesa, např. otkáď rodáčka? (jste).

Jazykově zajímavý materiál shromáždil Ch. i k výkladům vět sponově jmenných, srov. např. typ tam bylo jen stromy se sponou bez sémantického významu, nebo typ było putr, vaíčka (jedlo se) se sponou ve funkci plnovýznamového slovesa. Častý výskyt sponového slovesa po příslovečném určení, např. tam bývało ovesný chleba Ch. vysvětluje nářeční tendencí snížit na minimum obsah východiska výpovědi. Pečlivě třídí i typy vět se zevšeobecněným a neurčitým neosobním původcem děje. Při výkladu se soustředil především na neshodný typ zabiło sa jałúfka.[7]

U souřadných souvětí rozlišuje významovou subordinaci s vyjádřením vztahu obsahového, např. viďím, pjet apoštolú stóí, tíh dochtorú, časového, např. zavařiua mléka, biuo po řezafce, podmínkového aj. Zajímavý je výklad, proč je taková interpretace možná. Podle Ch. zjištění nemají východomoravská nářečí typ souvětí stupňovacích. Jediný doklad (ne enom já, než šeci!) vysvětluje Ch. napodobením podle spisovného jazyka. Nepovažuji toto konstatování za definitivní.

Podrobněji popisuje i nářeční spojení vět v tzv. volném vztahu. Nazývá tak spojení vět formálně podobných souvětím slučovacím, avšak volně připojených. Rozlišuje věty připojené hypotaktickými spojkami, např. otkašlávau sem — lesťi nemám raňené plíca (abych zjistil, zda…), nebo typ s dodatečně přidanou druhou větou, např. poť sa zehřít — nech křičija (nech děti křičet).

Velmi dobře promyšlená a přínosná je kapitola o pořádku slov v dialektu. Autor zjišťuje, že se v dialektu častěji místo výpovědí s objektivním pořádkem slov objevují výpovědi svázané s momentální situací projevu. Jádro výpovědi u nich bývá na začátku věty nebo uprostřed, srov. např. fešáčku sem mňéu prvňi ženu nebo šag neublížili mi. Ch. si podrobně všímá případů tzv. dodatkového připojování výrazů a větných členů za jádro výpovědi, např. modz ih umřeło teh ďeťí. Vysvětluje a třídí případy shodného přívlastku za jménem, např. já mám na starosťi cérku małú. Pozici anteponovaného přívlastku a koncové pozice gramatických částí věty vysvětluje nářeční tendencí sdělit nejdříve závažné části a po nich až věci podružné, např. enomže to zapomene sa. Nářeční slovosled ovlivňují i specifické přízvukové poměry: stálé příklonky potom bývají nezřídka na začátku věty, např. zme sa znali, nebo hned po spojkách a, ale, např. a ste vy mi ho zaplaťili? Podobně stávají na začátku i zájmena: mi se zdá, že to zahýňá.

I dialekt projevuje snahu vymezit některým větným členům pevné místo ve větě. Srov. koncovou pozici příslovečného infinitivu v nářečí, např. nebiła bich to vzała ten dobitek poklúzat.

[142]Několik závažných poznámek v dodatku práce (např. nově zjištěný průběh důležitých izoglos) dokresluje východomoravskou nářeční situaci. Bylo by vhodné zaznamenat místo i ojedinělého výskytu přízvuku na předposlední slabice na Luhačovicku. Ch. v práci stručně hodnotí i dosavadní literaturu o syntaxi českých nářečí. Ukázky projevů jsou stručné, ale přesné a výstižné. K neprospěchu práce nevyužil autor bohatého nářečního materiálu, který zajisté má.

Chloupkova práce je přehledná a utříděná. Lepší orientaci usnadňují jednak stručná shrnutí za kapitolami a jejich závažnými částmi, jednak index obecných výkladů a podrobný obsah. Domnívám se jen, že kapitola o zvláštnostech při spojování větných členů mohla být spojena s kapitolou o nářečním pořádku slov. Chloupkovy argumenty jsou přesvědčivé i tam, kde důkaz podán být nemohl. Jiné vývody by mohly být toliko šíře dokumentovány.[8]

Kniha je napsána přirozeným a kultivovaným jazykem. Autor se vyjadřuje přesně, používá přísně vědeckých formulací. Chloupkovy Aspekty dialektu jsou nesporně závažným příspěvkem k hlubšímu poznání východomoravské nářeční syntaxe i vztahů mezi útvary českého národního jazyka vůbec.

---

[1] Jan Chloupek, Aspekty dialektu, Spisy UJEP 163, Brno 1971, 134 stran, anglické resumé.

[2] B. Havránek, Nářečí česka, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, 87.

[3] Termín archaismus je definován různě. Srov. B. Havránek-A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, 407, 432; J. Balhar, K archaismům v nářeční syntaxi, Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, 380—382.

[4] Srov. pozn. 16 na s. 26 posuzované práce.

[5] Základní teze našich syntaktiků, kteří se obírají skladbou mluvené řeči, jsou už delší dobu známy i v zahraničí. Srov. např. O. A. Laptěvová, Literaturnaja i dialektnaja raznovidnosti ustno-razgovornogo sintaksisa i perspektivy ich sopostaviteľnogo izučenija, Voprosy jazykoznanija 1, 1969, 22—41.

[6] Otázkami východomoravské nářeční věty jednoduché se ještě podrobněji zabývá práce V. Michálkové, Studie o východomoravské nářeční větě, Academia, Praha 1971.

[7] Znovu se k tomuto problému vrací ve společném příspěvku napsaném s D. Šlosarem, Slavica Slovaca 1970. Tam jsou už analyzovány i některé doklady historické.

[8] Srov. např. J. Kolařík, Archaismy v tradičním teritoriálním dialektu na Luhačovicku, SPPdFUP v Olomouci, Jazyk a literatura 1968, 11—19; týž, K výskytu redukovaného i (í) na Gottwaldovsku, SPPdFUP v Olomouci, Český jazyk a literatura 1, 1970, 49—71.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 3, s. 138-142

Předchozí Bohuslav Pohnert: Ke zkratkám a značkám v technické literatuře (Příspěvek k diskusi)

Následující Milena Rulfová: Příručka české textologie