Časopis Naše řeč
en cz

Monografie o brněnské mluvě

Jana Jančáková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zatímco se dříve u nás věnovala pozornost, pokud jde o mluvený jazyk, většinou jen tradičním nářečím, obrací se v posledních letech zájem lingvistů stále víc i na jiné útvary a vrstvy mluveného jazyka, např. na běžně mluvený jazyk hovorový, na sociální rozdíly v mluvě různých společenských skupin, a nejnověji i na jev značně složitý, na mluvu ve městech. Z tohoto hlediska byla zvlášť podnětná celonárodní akce (organizovaná za vedení [40]prof. J. Běliče Ústavem pro jazyk český ČSAV),[1] při níž v průběhu posledních let prováděli přihlášení externí pracovníci, nejčastěji členové pedagogických fakult, sondační monografický výzkum mluvy některých českých a moravských měst. K této akci se hlásí také autor první naší knižní monografie o městské mluvě, Fr. Svěrák,[2] třebaže se jeho práce po metodické stránce od prací vznikajících v tomto okruhu odlišuje. Autor několika tradičních nářečních monografií postupuje i v tomto případě propracovanou metodou tzv. „moravské“ školy.

Postihnout celou složitost jazykového dění ve městě je úkol velmi obtížný. A čím je město větší, tím vzrůstá řada činitelů, které jazykový stav a vývoj komplikují. Komplexní rozbor jazykové situace je pak téměř nemožný a práce musí být různým způsobem zaměřovány, např. generačně, stylově ap. Důležitým momentem je však zpravidla poznání nářečního základu, který je pozadím pro nový vývojový proces. Při zkoumání městské mluvy v Brně, které je se svými 340 000 obyvatel naším druhým největším městem a které leží v oblasti nářečně stále ještě značně výrazné, objeví se tedy jistě mnoho závažných problémů.

Fr. Svěrák vychází při popisu mluvy v Brně z rozboru nářečního základu brněnských předměstí. Každé předměstí je zastoupeno 10—20 informátory, kteří jsou, jak při klasickém dialektologickém výzkumu bývá zvykem, místními rodáky, a to i po matce. Najít však skupinu stejným způsobem vybraných informátorů ve vnitřním městě je zřejmě úkol nesplnitelný; autor zde zkoumá vlastně útvar „vyšší“, proti nářečnímu základu už do značné míry nivelizovaný. Tuto mluvu, zbavenou některých výrazných nářečních znaků, v různém stupni ovlivněnou spisovnou češtinou, nazývá autor vlastní městskou mluvou.[3] Při rozboru jednotlivých hláskoslovných, tvaroslovných a jiných znaků starých předměstských nářečí se pak připomínají případné rozdíly mezi těmito dvěma jazykovými útvary. Avšak zvolený metodický postup (zvl. pokud jde o hláskosloví) do určité míry brání zachycení současné vývojové dynamiky: nejde jen o to postihnout, odkud kam vývoj směřuje, ale také jakým způsobem se uskutečňuje.

Nářeční základ mluvy v Brně zařazuje autor do skupiny nářečí západohanáckých[4] se soustavou pěti krátkých a pěti dlouhých samohlásek. Ve vlastní městské mluvě je však podle autora frekvence těchto hanáckých [41]prvků značně omezena. Přestože nářečí všech brněnských předměstí jsou stejného nářečního typu, vzhledem k větší jazykové členitosti této oblasti bychom očekávali mezi nimi rozdíly. Autor se bohužel podrobněji těmito rozdíly nezabývá, zmínky o nich nacházíme jen porůznu, např. zvláštní artikulace á v Líšni (s. 17), výraznější výskyt změny u>o v Jundrově (s. 18). Z lokalizace dokladů (uvádí se jen tehdy, jestliže nejde o podobu obecně užívanou) se zdá, že některá předměstí (Žabovřesky a zvl. Jundrov) jsou nářečně zachovalejší. Naskytne se však otázka, není-li to do jisté míry způsobeno pouze stářím a archaičností informátorů. Pohled srovnávající stav v jednotlivých předměstích by byl jistě vhodný už proto, že jádro práce spočívá právě v popisu starého nářečního základu brněnských předměstí.

Svěrákova práce má tyto části: Úvod (s. 7—9), v němž se podává především historický výklad o vzniku a rozvoji města, dále pak Hláskosloví (s. 10—38), Tvoření slov (s. 39—44), Tvarosloví (s. 45—65), Skladbu (s. 66—93), Slovník (s. 94—129), Závěr (s. 130—132), Ukázky brněnské mluvy (s. 133—142); práce má samozřejmě také seznam nejdůležitější literatury, k přednostem monografie patří značně bohatý rejstřík (s. 144—148), přiložen je Plán města Brna (vlastně situační náčrt vnitřního města a všech předměstí).

Hláskosloví je zpracováno historicko-srovnávací metodou. Popisují se hlásky, skupiny hlásek, slabika. Z hlediska hanáckého (středomoravského) samohláskového systému je zajímavý výskyt, třebaže omezený, dvojhlásky ou („řidčeji, zvl. v mluvě inteligence“, s. 11) a ej („v koncovce tvrdých adjektiv … hlavně u některých lidí s vyšším vzděláním, a to i v předměstích“, s. 11). Hanácké hlásky é, ó vzniklé z dvojhlásek ej, ou (dobré, nesó) jsou běžné, proti tomu hanácké hlásky e, o na místě spis. y (po ostrých sykavkách i), u (bel, sela; bodo) se vyskytují pouze v předměstích ve starší generaci. U změn v znělosti souhlásek je třeba upozornit na existenci podob typu pag leťel, g mostu, kubme, vyskytujících se paralelně s podobami se souhláskou neznělou. Kapitola o kvantitě (s. 35—36) vychází ze srovnání brněnské mluvy a spisovné češtiny. Rozdíly, jak říká autor, jsou značné, a proto by si zpracování kvantity zasloužilo hlubší pozornosti. Zajímavé by jistě bylo např. zjistit, do jaké míry je rozrušen starý nářeční systém, který má pouze i, u. (Autor se spokojuje s formulací, že í, ú se vyskytují v městské mluvě „dosti často“.)

Zatímco v partii o hláskosloví se srovnává stav v předměstích se stavem ve vlastní městské mluvě, v partii o tvarosloví taková srovnání nacházíme jen zřídka. Zřejmě jsou tedy nářeční tvary celkově pevnější a kolísání není tak časté jako v hláskosloví. Řada koncovek s podobami odlišnými od spisovné češtiny je totiž vlastní velkým nebo větším jazykovým oblastem, a drží se proto poměrně pevně, např. hojnější výskyt koncovky -a v 2. p. a -e v 6. p. jedn. č. neživ. maskulin (nosa, stola; vo hlaďe, pohřebje, [42]víboře), imperativ zavři, -ite, ale i zakončení 3. množ. přít. času sloves na -ó, -ijó, -ajó (nesó, prosijó, ďelajó).

Kapitoly o tvoření slov a skladbě přinášejí materiál typický pro široké jazykové oblasti. Možné způsoby tvoření slov a repertoár prostředků je zhruba společný celé naší jazykové oblasti, jde však o různé jeho využití (např. komiňář, hohlař; Lojzek, Francek). Značně obšírný oddíl o skladbě se skládá ze dvou částí: I. Větosloví, II. Význam slovních druhů a tvarů. Rozvržení a způsob popisu skladebních jevů jsou shodné s Mluvnicí spisovné češtiny II Fr. Trávníčka, takže lze srovnávat s využitím jednotlivých typů v mluveném jazyce.

Abecední slovník je diferenční, obsahuje, jak říká autor, „slova, která nejsou v jazyce spisovném, nebo se tam vyskytují zřídka, v jiném významu anebo ve zcela jiné hláskové podobě“ (s. 94). Do slovníku jsou zařazena slova různého druhu: slova zeměpisně omezená na větší či menší území, např. ďeďina, máčka ‚omáčka‘, oharki ‚okurky‘, přímňet ‚strup‘, slova slangová, ze studentského slangu např. gimpl, asák, jsou zastoupena slova z hantýrky, slova vulgární, dále pak slova dětská, lépe řečeno z řeči k dětem (hačat, hapat), slova žertovná (hébadla ‚kvasnice‘) hojně jsou zastoupena slova cizího původu, zvl. z němčiny (furt, glanc, óringle/hóringle, firhaňk). Jen ojediněle jsou uvedena vlastní jména (Haltíř ‚potok v Komíně‘, Vrchňica ‚Vrchní ulice‘). Vedle slov, která vyhovují požadavkům, které si autor pro jejich výběr stanovil, je zde však řada slov spisovných, bez jakéhokoli dalšího nespisovného významového odstínu, např. bluza, bolák, culit se, článek ‚článek v čítance; část prstu, řetězu‘, dragón, krepdešín, livanečňik, pantograf. Naproti tomu řada slov nespisovných, která se v práci při výkladech hláskoslovných, tvaroslovných či jiných objevují, se do slovníku nedostala, např. graca, lavičňica, lošňa/lušňa, pinči, pliskéř/plaskéř/pleskéř, viňenka. Pokud jde o stylové zařazení některých slov, objevuje se v něm někdy hodnocení odchylné od určení v Slovníku spis. jazyka českého, např. bibr, hant. (SSJČ zastar. hov.), biflovat, zhrub. (SSJČ stud. slang.), frmol, vulg. (SSJČ expr.).

Brněnská mluva je dokumentována ukázkami. První ukázka, zachycující mluvu před 1. světovou válkou, je z rukopisné práce J. Horáčka, Staří Brňáci před špíglem. V pořadí třetí je ukázka “dnešní štatlařské hantýrky“, o té se však autor bohužel v práci jinde nezmiňuje. Zbývajících 25 ukázek reprezentuje autorem popisovanou mluvu, nejstarší zjistitelný stav brněnských předměstí (dokazuje to i stáří informátorů, jejichž mluva je v ukázkách zachycena — rok narození dvou nejstarších 1883, dvou nejmladších 1916). — Vnitřní Brno je zastoupeno jednou ukázkou, informátorka je narozena 1906.

Svěrákova Brněnská mluva, jako první práce toho druhu, musela se samozřejmě vyrovnat s mnoha problémy rázu metodického. Zvolený metodický postup je, jak bylo řečeno již výše, jedním z několika možných. [43]Možnosti jeho použití ukáže další vývoj v této oblasti. Svěrákova monografie zahajuje řadu prací, které usilují o zachycení mluvy našich měst. Na této cestě je tedy jistě záslužným krokem.


[1] Srov. zprávu v NŘ 47, 1964, 171n.

[2] František Svěrák, Brněnská mluva, Universita J. E. Purkyně v Brně, 1971, 151 s.

[3] „Za vlastní městskou mluvu v Brně pokládám tedy mluvu lidí, kteří buď stále, nebo v jistých situacích směřují ke spisovné češtině i v projevech neoficiálních (mimoúředních, mimoškolních atp.), ale přitom nechtějí mluvit čistě spisovně, protože se obávají dojmu strojenosti, nepřirozenosti. Toto směřování ke spisovné češtině může mít různé stupně“ (s. 5).

[4] Fr. Svěrák přejímá dělení hanáckých nářečí (i terminologii) z práce B. Havránka, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III - Jazyk, 1934, 159—179.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 1, s. 39-43

Předchozí Antonín Rubín: K ukončení výzkumu tradičních nářečí pro Český jazykový atlas

Následující Alena Fiedlerová: K třetímu sešitu Staročeského slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1