K osmdesátinám akademika Bohuslava Havránka

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

AKADEMIK BOHUSLAV HAVRÁNEK

(* 30. ledna 1893)

[2]Česká jazykověda, zvláště pak bohemistika a slavistika, je už dlouhou dobu v té příznivé situaci, že má ve svém středu velkou osobnost, badatelskou i lidskou, která — nadána širokou a hlubokou erudicí nejen úzce lingvistickou a filologickou, ale i šíře filosofickou — dovede citlivě spojovat smysl pro zobecnění a pro teorii se zřetelem k praxi a k jejím potřebám a požadavkům. Akademik Bohuslav Havránek, dnes už osmdesátiletý, zachovává si stále nevyčerpatelnou houževnatost a pracovní energii a projevuje neustále živý a hluboký zájem o celé lingvistické dění, nejen u nás, ale i v lingvistice světové, zvl. ve slavistice. Měl jsem v poslední době možnost přesvědčit se o velké úctě, které požívá, i o autoritě, vědecké i lidské, které se těší ve světě slovanském i v lingvistice světové. Akad. B. Havránek, představitel vrcholné slavistické organizace Mezinárodního komitétu slavistů na VI. mezinárodním sjezdu slavistů v Praze, patří i dnes, před nastávajícím VII. sjezdem slavistů ve Varšavě v r. 1973, k vedoucím slavistickým osobnostem, ať na úseku organizačním, nebo na poli vědecky pracovním.

Konkrétní spolupráce slavistů na společných problémech a úkolech se dnes rozvíjí hlavně v pracovních komisích při Mezinárodním komitétu slavistů. Jsou v nich zastoupeni především slavisté ze socialistických zemí. Na společných zasedáních se řeší jak obecně teoretické problémy speciálních disciplín a jejich úseků, tak problémy spojené s vypracováním kolektivních slavistických prací širokého a významného dosahu. Význam činnosti těchto mezinárodních komisí je jak v jejich internacionálním zaměření s prvky vědecké integrace, tak v podpoře a mobilizaci vědecké aktivity v rámci národním. Akademik B. Havránek přikládá právem činnosti těchto komisí velkou váhu a sám se aktivně podílí na práci těch komisí, které jsou mu tematikou nejbližší; řídí činnost mezinárodní komise pro gramatickou stavbu slovanských jazyků, která za jeho vedení dospívá na společných zasedáních k sblížení metodologických východisk, a je aktivním členem mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské, jíž patří právě svým trvalým a hlubokým zájmem o teorii spisovného jazyka, kterou u nás vybudoval a která má ohlas světový. Vedle těchto dnes hlavních zájmů v oblasti mezinárodní slavistické spolupráce je pozornost akad. B. Havránka upřena i na činnost některých dalších komisí, [3]v kterých zaujímají českoslovenští členové významné místo, zvl. komise pro slovanský jazykový atlas, pro slovanskou lingvistickou terminologii, pro poetiku a stylistiku ap. Je to i proto, že se činnost těchto komisí promítá do úkolů a pracovní náplně naší lingvistiky domácí.

Je potěšitelné, že toto široké začlenění do mezinárodní spolupráce slavistické, které je tak příznačné pro poslední období činnosti, nikterak neodvádí akad. B. Havránka od niterného vztahu k úkolům ligvistiky české, zvl. také naší bohemistiky, že nijak neoslabilo jeho často vedoucí účast na závažných úkolech, které si naše bohemistika klade nebo které plní. Soustředíme se v našem jubilejním zastavení na charakteristiku toho, čím žil, na čem pracoval, co promýšlel, v čem přinášel podněty a kde svou radou zasahoval náš jubilant v posledních deseti letech své činnosti (od r. 1963).[1] Navazujeme tak na čl. v Naší řeči (46, 1963, s. 1—12), v kterém jsme přehlédli a charakterizovali všestrannou a bohatou činnost v předchozích deseti letech.

Je do jisté míry symbolické, že na rozhraní obou posledních desetiletí činnosti akad. Havránka je souborné dílo Studie o spisovném jazyce (1963). Shrnuje stati a projevy týkající se problematiky spisovného jazyka v rovině obecné (jeho pojetí a podstaty, otázek normy a kodifikace, stylové diferenciace, jazykové kultury), v promítnutí na situaci spisovné češtiny a zvl. také srovnávacího a konfrontačního studia spisovných jazyků slovanských (stati zabírají časové rozpětí od r. 1929 do r. 1960). Vydáním souboru statí nebyla však pro akad. Havránka tato tematika uzavřena. Vrací se k ní i v posledním desetiletí při různých příležitostech pracemi rozdílného zaměření. I když můžeme sledovat v pracích akad. Havránka o spisovném jazyce trvalou kontinuitu, je mu cizí jakékoli ustrnutí na názorech jednou vyslovených. Proto nás nepřekvapí, že i obecná východiska teorie spisovného jazyka zčásti koriguje, zčásti doplňuje v čl. Teorie spisovného jazyka (NŘ 52, 1969, s. 65). Zdůrazňuje znovu specifičnost spisovného jazyka (dříve se mluvilo o autonomnosti), projevující se jeho všestrannějšími úkoly i závaznějším a uvědomělejším poměrem ke spisovné normě ze strany uživatelů, ale připojuje i poukaz na jeho funkci národně reprezentativní a větší zdůraznění i mluvené podoby spisovného jazyka. Propracovává na základě výtěžků některých nových prací i pojetí vnitřních antinomií ve spisovném jazyce; vedle antinomie mezinárodnost — národnost působí zde i další antinomie: potřeba vyjadřovat nové pojmy proti tendenci po stabilitě a dále antinomie racionální a emocionální složky. — K otázkám, které se v dnešním stádiu bádání o spisovném jazyce stávají aktuální v mnoha lingvistických zahraničních stře[4]discích, totiž ke vztahu spisovného jazyka a útvarů nespisovných, vyslovil se akad. Havránek na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině ve Slově a slovesnosti (24, 1963, 254n.). Jde o problematiku živou a aktuální, k jejímu osvětlení přispívá v poslední době zvl. rozvoj sociolingvistiky; působení činitelů sociálních a komunikativních, často shodných nebo podobných, je však závislé na typu daného spisovného jazyka, určovaného i souborem podmínek historickospolečenských. — Stejně tak můžeme konstatovat, že obnovená a oživená aktuálnost otázek jazykové kultury, k nimž se v soustavných a souborných pracích vyslovují dnes lingvisté v různých socialistických zemích, má jistý předstih v příspěvku akad. Havránka Jazyková kultura v socialistické společnosti (Jazykovedné štúdie VII, 1963, 30n.).

Nosnost vypracované teorie spisovného jazyka, jejích obecných zásad a principů měl akad. Havránek možnost ověřit i na situaci jiných slovanských jazyků a na jejich historii. Sám se podjal úlohy osvětlit význam Vuka Stefanoviće Karadžiće pro vývoj spisovného jazyka srbocharvátského (sb. Slavica Pragensia VI, 1964, 5n.) a zároveň měl možnost na konferenci konané u příležitosti vukovského jubilea v Bělehradě 1964, kterou velmi kladně hodnotil, sledovat vliv názorů pražské školy na pojímání složité srbocharvátské problematiky. V souvislosti s uvedením nového spisovného jazyka do života Vukem Karadžićem zdůraznil, že to nelze vidět izolovaně od doby a jejího ideového zaměření i od konkrétních potřeb.

Oživený ohlas teorie spisovného jazyka vypracované akad. Havránkem byl v zahraniční lingvistice podporován v uplynulém období zařazením základních teoretických statí do četných zahraničních antologií; tak se staly znovu aktuální myšlenky a názory týkající se normy a kodifikace, stylové diferenciace spisovného jazyka, jeho vývojových zákonitostí apod.[2] O jejich širokém přijetí v sovětské lingvistice svědčí např. sb. Aktual’nyje problemy kul’tury reči (srov. zprávu o něm v NŘ 54, 1971, 26n.).

Studium spisovných jazyků se dnes značně rozvíjí, takže se nově ve slavistice vydělují i dílčí disciplíny jím se zabývající, a to zvl. dějiny spisovných jazyků slovanských a srovnávací studium spisovných jazyků slovanských. K prohloubení problematiky srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských přispěl akad. Havránek programovou statí Srovnávací studium struktury spisovných jazyků slovanských (sb. Čs. přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, 963, 5n.). Z okruhu historické problematiky připravil přepracovanou verzi Vývoje spisovného jazyka českého, která čeká na vydání ve sv. Jazyk v nové Československé vlastivědě. Můžeme snad prozradit, že jej láká i myšlenka zpracovat srov[5]návací charakteristiku vývoje slovanských spisovných jazyků. Netřeba dodávat, že v starších pracích akad. Havránka je k tomu sneseno už množství poznatků a že by to bylo dílo nad jiné významné.

Zvláštní linii při sledování vývoje spisovného jazyka představuje jazyk literatury. Už ve svých starších pracích věnoval akad. Havránek pozornost jazyku některých našich klasiků; odhaloval v nich právě charakteristické znaky jejich literárního jazyka, často ve vztahu k dobovému jazyku spisovnému. Není proto divu, že se i nově vracel ke svým oblíbeným autorům a k jejich jazyku, k Boženě Němcové a ke K. H. Máchovi. K B. Němcové, v jejímž jazyce odhaloval už v dřívějších pracích lidový podklad, jej přivedla jubilejní příležitost; znovu se pokusil vyložit, v čem tkví vysoká uměleckost stylu B. Němcové dosahovaná nejprostšími jazykovými prostředky (Slovo a slovesnost 24, 1964, 1n.). K jazyku K. H. Máchy se vrátil, aby v poznámkách o germanismech u Máchy a o složených slovech doplnil nebo korigoval některé závěry vyslovené o Máchově jazyce O. Králíkem (Slovo a slovesnost 25, 1964, 247n.).

Hluboký vztah k staré jazykové tradici přivedl akad. Havránka k tomu, že se podrobně zabral do charakteristiky českého jazyka Husova (Slovo a slovesnost 27, 1966, 1n.) a že při jiné jubilejní příležitosti přispěl výkladem o stylové diferenciaci českých spisů Jana Ámose Komenského (SaS 31, 1970, 306n.). Rozbor jazyka a stylu Husova ukazuje nejen na význačné stylové znaky dobové, ale i na výrazný podíl specifických rysů osobních. Výsledkem je známá působivost a účinnost Husova jazyka, zvl. kazatelského, i opravdová monumentálnost, k níž dospěl ve svých posledních literárních projevech.

Na okraji lingvistické problematiky, ale v těsném sepětí s teorií spisovného jazyka jsou otázky vzdělávání v mateřském jazyce, otázky jazykové výchovy. V duchu tradic české jazykovědy věnoval i jim akad. Havránek už od počátku své činnosti mnoho soustředěného zájmu a pozornosti, zvl. pak při plnění úkolů souvisících s budováním socialistického školství po roce 1948. I když v posledním období ustupují tyto otázky v činnosti akad. Havránka do pozadí, neváhá přiložit svůj hlas a svou autoritou podepřít kolektivní vystoupení lingvistů i ostatních odborníků, upozorňujících na kritický stav jazykové výchovy na školách a navrhujících cesty k nápravě. Angažovanost za věc vlastního přesvědčení i společného zájmu projevuje i tehdy, když polemicky odmítá rozdělení předmětu český jazyk na školách nižších stupňů na předměty dva (Český jazyk a literatura 18, 1967/68, 22n.).

Zdrželi jsme se poněkud déle u té složky činnosti akad. Havránka, která se týká spisovného jazyka a otázek s tím souvisících, proto, že právě v ní je také těžiště tematického zaměření našeho časopisu. Neznamená to ovšem, že by ve vlastní činnosti Havránkově zastiňovala a překrývala jiné stránky jeho odborného zájmu. Lze naopak říci, že se právě v po[6]sledním období vykrystalizovává soustředěný zájem o některé závažné problémy obecně jazykovědné a komparatistické. Jako žák J. Zubatého, s nímž ho sbližuje široká znalost konkrétních faktů ze starých vývojových období i hluboká podnětnost vyslovovaných myšlenek, zabíral se už dříve do některých otázek české a slovanské skladby, především v osvětlení diachronním a nově pak v promítnutí do nejstarších fází vývoje slovanských jazyků. Zaujalo ho přitom zkoumání větného typu a větné struktury a dále slovosledu (zvl. postavení určitého slovesa) v nejstarších fázích slovanských jazyků (o větné struktuře v tomto osvětlení bude akad. Havránek přednášet i na VII. mezinárodním sjezdu slavistů ve Varšavě, srov. text ref. ve sb. Čs. přednášky na VII. mezin. sjezdu slavistů ve Varšavě, 1973). K tomuto pohledu na jazykové jevy v nejstarších fázích vývoje slovanských jazyků si vytvořil předpoklady znalostí faktů z vývoje jednotlivých slovanských jazyků i erudicí v jazykovém vývoji předslovanském.

Bohatá znalost faktů z vývoje slovanských jazyků i potřeba jejich výkladu v obecném osvětlení vedla akad. Havránka k promýšlení problematiky jazykového kontaktu, v současné lingvistice aktuální. Projevem jazykového kontaktu je míšení jazyků a různé formy bilingvismu (Zur Problematik der Sprachmischung [K problematice míšení jazyků], sb. Travaux linguistiques de Prague 2, 1966, 81n.). Akad. Havránek zde pregnantně formuluje myšlenku jím už dříve vyslovenou, že při jazykovém kontaktu nezáleží jen na vlivu cizího jazyka, nýbrž na struktuře a jazykových podmínkách přijímajícího jazyka, čili že přijímající jazyk má vlastně při kontaktu aktivní úlohu. — Sledováním jazykového vztahu mezi češtinou a němčinou ve vývojovém osvětlení přispěl akad. Havránek do 1. svazku sb. Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur I (Berlin 1965, 15n.), jehož byl spoluredaktorem a který vznikl spoluprací vědců z NDR a z Československa. Konfrontační studií o podmínkách a výsledcích vývoje češtiny a bulharštiny se dotkl vztahu dvou slovanských jazyků, mezi nimiž bezprostřední kontakt neexistoval (ve sb. Čs.-bulharské vztahy v zrcadle staletí, 1963, 369n.).

Charakteristické pro akad. Havránka je, že se staví za kolektivní způsob vědecké práce, že podporuje myšlenku vědeckých týmů soustřeďujících se na splnění závažných vědeckých úkolů. Nejvýrazněji se tento způsob práce zatím uplatňoval v lexikografii. I v činnosti akad. Havránka za poslední desetiletí tvoří vedoucí účast na významných dílech slovníkových výraznou složku. Plně a intenzívně se v tomto období podílel především na dvou slovníkových dílech bohemistických, jimž vtiskl pečeť své vědecké osobnosti: za jeho hlavního vedení a za redakční účasti dalších bohemistů probíhala práce na Slovníku spisovného jazyka českého[3] (byl [7]dokončen v r. 1971), na díle, v kterém se podstatnou měrou propracovala lexikografická teorie a které má velký význam i pro potřeby společenské vyjadřovací praxe; po důkladné teoretické i materiálové přípravě bylo započato s vydáváním Staročeského slovníku[4] (v roce 1968), díla, které po nedokončeném slovníku Gebauerově obohatí na základě nových teoretických postupů poznání slovní zásoby staré češtiny a bude tak představovat dílo velké hodnoty vědecké. Jako člen redakce podílí se akad. Havránek i na práci na velkém slovníkovém díle slavistickém, na Slovníku jazyka staroslověnského (zatím vyšel sv. I [A—G], 1966, v sešitech vychází sv. II). Do našeho období spadá i dokončení Velkého rusko-českého slovníku (1964), na němž se B. Havránek podílel jako člen vedoucí redakce.

V nových vydáních se v posledním období objevila i díla, která náleží k základním příručkám českého jazyka. V dvojím přepracování vyšla především vysokoškolská učebnice Česká mluvnice, vypracovaná spolu s Al. Jedličkou (3. vyd. 1963, 4. vyd. 1970), v níž byly zvl. rozšířeny a prohloubeny výklady o významu slovesných tvarů (vedle průběžného doplňování literatury předmětu). Nově, s dílčími úpravami byla rovněž vydána Pravidla českého pravopisu (4. vyd. 1966, 5. vyd. 1969).

Ne na posledním místě v činnosti akad. Havránka, zaměřené na rozvíjení vědecké práce lingvistické, její metodologie, na výchovu mladších vědeckých pracovníků, stojí jeho činnost redakční, především v čas. Slovo a slovesnost. Je v čele tohoto základního vědeckého časopisu lingvistického, který reprezentuje naši lingvistiku a bohemistiku i v zahraničí, už od r. 1935 a po celou tu dobu skutečně časopis rediguje, určuje jeho ráz a zaměření, dbá o jeho dobrou vědeckou úroveň, usiluje v informačních příspěvcích o kontakt se světovou lingvistikou a v drobných poznámkách a glosách často vyjadřuje své osobní stanovisko k řešeným problémům. Akad. Havránek je i aktivním členem redakce Naší řeči od r. 1949.

I jako vedoucí redaktor Slova a slovesnosti měl akad. Havránek často příležitost zamyslit se nad stavem české lingvistiky i nad jejími perspektivami. Speciální pozornost věnoval přitom i české bohemistice a jejímu dalšímu rozvoji. Vítanou příležitost mu pro ohlédnutí zpět poskytlo i dvojí jubileum Ústavu pro jazyk český v r. 1971 (srov. Věstník ČSAV 80, 1971, 311n.); tehdy uplynulo 25 let od založení akademického Ústavu pro jazyk český a 60 let od zřízení Kanceláře Slovníku jazyka českého, která byla předchůdkyní ústavu a plnila především úkoly lexikografické. Akad. Havránek měl přitom možnost poukázat na význam pokrokové vědecké a kulturní tradice s těmito institucemi spjaté, na jejich funkci společenskou i na perspektivní úkoly kolektivního charakteru, které může plnit jen dobře vybudovaný vědecký ústav.

V úvahách o stavu naší lingvistiky, zvl. pak bohemisti[8]ky, a o jejích perspektivách se projevil citlivý a uvážený smysl akad. Havránka pro hledání cest, pro určení směru dalšího bádání i pro určení hierarchie při volbě úkolů, pro odhalení nebezpečí jednostrannosti postupu apod. Přitom vždy podporoval a podporuje smělé metodologické výboje, ale zároveň neváhá poukázat na domácí tradice, na nutnost navázat na ně a tvůrčím způsobem jich využít. V době poněkud jednostranného zdůrazňování jazykové formy vyslovuje požadavek, že není možno pomíjet stránku sémantickou (významovou) a funkční. Nezavírá oči před jazykovou konkretizací, v níž jde o dialektický vztah mluvčího a posluchače, upozorňuje na potřebu studia normálních situací vyjadřovacích a sdělovacích.

Zvlášť významný v této souvislosti je čl. akad. Havránka o studiu bohemistiky ve vztahu k obecně jazykovědné problematice (Slavica Pragensia VII, 1965, 5n.). Zdůrazňuje v něm, že v rozvoji bádání o českém jazyce se musejí obrážet všechny metodologické výboje lingvistiky a na druhé straně že bohemistické studium má být i východiskem těchto výbojů. Právě řešení otázek bohemistických může a má podstatnou měrou přispívat k propracování otázek metodologických. Staví se tak proti vědecké izolaci, jíž v minulosti často trpělo — a nejen u nás — především studium národních spisovných jazyků. Už svým studentům akad. Havránek i v minulosti často připomínal, že dobrý bohemista musí být zároveň slavistou a musí mít i dobré základy vzdělání obecně lingvistického. S tím těsně souvisí i dnešní důraz na prospěšnost konfrontačního pohledu a konfrontačního studia na různých jazykových rovinách; konfrontační přístup má velký význam nejen pro poznání cizího jazyka, kde vyúsťuje i v aplikaci při vyučování cizím jazykům, ale přispívá i k prohloubení poznání a pochopení jevů domácího jazyka.

Uvědomíme-li si, že akad. Havránek je již po velmi dlouhou dobu aktivním součinitelem všeho našeho lingvistického (a často i šíře vědeckého a kulturního) dění, že je přitom osobností, která dovede při všem smyslu pro obecné proudy vývojové a pro jejich konkretizaci v dílech vidět za nimi i individualitu vědce, pochopíme, že jeho charakteristiky lingvistů tří generací, s nimiž jej pojila pouta vztahů pracovních, popř. i osobních (generace nejstarší, Fr. Ryšánek, generace vrstevníků, V. Machek, L. Kopeckij, generace žáků, K. Horálek, P. Trost aj.), které při různých příležitostech podával, budou mít svůj význam i pro příští dějiny naší vědy.[5]

Pokusili jsme se podat ucelený obraz bohaté a mnohostranné činnosti akad. Havránka v posledním období. Nezachytili jsme ovšem v přehledné charakteristice plně a beze zbytku všechny jednotlivé práce, třebaže ani ty by neměly vypadnout z pestré mozaiky jubilantova vědeckého díla. Je [9]proto třeba alespoň připomenout, že jsou práce svědčící o hlubokém a živém zájmu o baltistiku, o složitou problematiku balkanistickou, že poměrně obsáhlou složku tvoří stati věnované počátkům slovanského písma a psané literatury v době velkomoravské, stati vzniklé v souvislosti s významnými jubilei.

Než vidíme-li dílo — dosud neuzavřené — jako celek, vyniknou nám i z podané charakteristiky jedinečné rysy, které je vyznačují a které se v posledním období ještě více vyhraňují. Vyplývají z myšlení v dialektických protikladech, jejichž vyrovnávání směřuje k vnitřní harmonii.

Hluboký smysl pro řešení závažných problémů teoretických nikterak nezastírá u akad. Havránka potřeby běžné vyjadřovací praxe, při intenzívní účasti na rozvoji světové vědecké slavistiky nepodceňuje aktuální otázky národní jazykové kultury, ba ani problémy souvisící s aplikací v oblasti vzdělávání v mateřském jazyce na školách nižších stupňů, vidí v jasném světle dialektický vztah internacionálního charakteru vědy o jazyce (i o slovanských jazycích) a jejích úkolů v rámci studia národního jazyka. Pochopení pro řešení a plnění naléhavých bohemistických úkolů významných pro jazykovou kulturu i pro praxi (pravopis, mluvnice, slovník současného jazyka) je vyváženo vědomím o velkém významu vědeckých děl „nadčasové“ platnosti (Staročeský slovník). Podpora kolektivní vědecké práce jazykovědné nikterak neznamená potlačení rozvoje vědeckých individiualit; příznačný je pro akad. Havránka živý zájem, i lidský, o každého pracovníka, u něhož zjistí předpoklady pro vědeckou práci a lingvistický talent.

Patří k charakteristickým rysům vědecké osobnosti akad. Havránka, jak dovede odhalovat dialektické protiklady v jazyce, v jeho vývoji, ve vztahu k jazyku jako systému i jako prostředku dorozumívání. Dialektický je vztah systému jazyka a jeho fungování ve společnosti, vztah formy a významu. Protikladný je i vztah synchronie a diachronie. Propracování synchronního pohledu na jazykové jevy, jemuž věnoval mnohé své práce, neprojevuje se u akad. Havránka nezájmem o diachronii, naopak i v diachronním osvětlení vypracovává díla vědecky průkopná a závažná. Ostrý protiklad synchronie a diachronie je „změkčen“, vyrovnáván pojetím synchronní dynamiky, při němž se spíná charakteristika dobového průřezu jazyka s poznáním jeho předchozího vývoje i s perspektivami vývoje budoucího.

Často upozorňoval akad. Havránek na nebezpečí jednostranného přístupu ke zkoumaným jevům, který může vést i k zjednodušení, ba ke zkreslení našeho poznání. Dovede ovšem pochopit záměrnou pracovní izolaci jedné složky nebo jedné roviny jazykových jevů jako cestu k detailnímu poznání, k vyabstrahování „čistých“ poznatků. Nic není akad. Havránkovi i v jeho vlastní práci tak vzdáleno jako zjednodušené vidění jazykové problematiky. [10]Usiluje naopak vždy o adekvátní postižení plné složitosti jazykových jevů, jazykové reality. Tento neobyčejně náročný požadavek klade i na práce jiných, zvl. svých žáků, nevyjímaje ani nejmladší adepty universitní.

Nepřekvapí nás proto, že akad. Havránek často zdůrazňuje komplexnost, komplexní charakter některých jazykových jevů. Známé je zde jeho pojetí a propracování komplexnosti kategorie slovních druhů, větných členů apod. Komplexní jednotkou jo pro něho i věta, rozlišuje v ní ovšem složku formální i složku významovou, sdělovací. Komplexnost neznamená v pojetí akad. Havránka nediferencovanost, nerozlišenost dílčích složek a dílčích rysů, nýbrž naopak vyplývá z ní požadavek analýzy a odhalení hierarchických vztahů mezi těmito složkami a rysy.

Zamyšlení nad dílem akad. B. Havránka, nad dílem, které se i v posledním desetiletí košatě rozrůstalo a prohlubovalo a zároveň harmonizovalo, je pro nás radostné a poučné. Tak jako jeho osobnost je i dílo spjato na ose časové s dílem velkých osobností lingvistiky, slavistiky a bohemistiky domácí i světové. Ale je zároveň i v centru dnešního dění, je výraznou součástí i mobilizační silou naší současnosti, současné slavistiky nejen u nás, ale i v zahraničí.[6] Přejeme si proto, aby akad. Havránek ještě dlouho žil a pracoval v této naší současnosti, aby ji svými myšlenkami i svým dílem oplodňoval, aby pomáhal tak jako dosud svými činy i svými radami při dalším rozvoji naší vědy o jazyce, v jejím plném uplatnění na fóru mezinárodním, ale i v její nezastupitelné úloze při zkoumání jazyka národního, jeho rozvoje a jeho úlohy v naší socialistické společnosti. A k tomu, aby i nadále mohl obohacovat své i naše dílo o nová poznání, aby jako dosud mohl bojovat za pokrok ve vědě i v životě společnosti přejeme akad. Havránkovi z upřímného srdce dobré zdraví, životní energii a jasnou pohodu.

---

[1] Bibliografický soupis prací akad. B. Havránka za l. 1963—1972 přinese sb. Studia slavica Pragensia; budou v něm zároveň uveřejněny práce jubilantovi věnované. — V naší charakteristice uvádíme bibliografické údaje jen ve výběru, zvl. pak u prací bohemistických.

[2] Některé stati týkající se obecných principů pražské jazykovědné školy i teoretických otázek spisovného jazyka vyšly v této době v některých zahraničních časopisech (na podkladě přednášek, které akad. Havránek proslovil na zahraničních universitách).

[3] Po dokončení bylo dílo v r. 1972 odměněno cenou ČSAV.

[4] Srov. zprávy o jeho vydání v NŘ 52, 1969, 245n.

[5] V pregnantní zkratce naznačil akad. Havránek místo slovanské filologie v rozvoji české vědy, naší kultury i národního společenství v úvodním slově k sb. Slovanská filologie na Karlově universitě, 1968, 5n.

[6] Akademikovi Havránkovi se dostalo vysokých poct v uznání vynikající vědecké činnosti. Jako slavista světového jména je dnes zahraničním členem Bulharské akademie věd v Sofii a Srbské akademie věd v Bělehradě, dopisujícím členem Německé akademie věd v Berlíně a Saské akademie věd v Lipsku, Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu, je čestným doktorem University K. Marxe v Lipsku, University J. E. Purkyně v Brně, Palackého university v Olomouci. K 80. narozeninám mu udělilo presidium ČSAV nejvyšší vyznamenání, jen výjimečně udělované jednotlivcům za celoživotní dílo, jež přispělo zcela mimořádně k rozvoji vědeckého poznání — zlatou plaketu „Za zásluhy o vědu a lidstvo“.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 1, s. 1-10

Předchozí Zdeňka Sochová: Sexy filmy i u nás?

Následující Miloslava Knappová: K tvoření příslovcí z přídavných jmen