K jednomu zvláštnímu případu záměny slovesných kategorií

Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

Výrazová bohatost vyspělého jazyka je dána do značné míry také tím, že pro vyjádření téhož věcného obsahu můžeme často užít vedle prostředků obvyklých, základních, běžných, tzv. bezpříznakových i prostředků jiných, příležitostných, zvláštních, tzv. příznakových. Jde tedy o případy jazykové synonymity, a to jak v oblasti lexikální, tak i gramatické. Je ovšem známo, že synonymní jazykové prostředky vyjadřují jen zcela výjimečně absolutně týž obsah, že mezi nimi jsou drobné i větší rozdíly jak v jejich významu věcném, tak i v jejich [82]citové stránce. Užití toho nebo onoho prostředku je pak motivováno jak činiteli subjektivní povahy (např. osobní vyjadřovací sklony a záliby, vyjadřovací schopnost a pohotovost, stupeň jazykových znalostí), tak také činiteli objektivními (záměr mluvčího, situace a prostředí jazykového projevu, zřetel na adresáta projevu atd.), tedy činiteli povahy slohové.

Tak např. pro vyjádření rozkazu, pokynu apod. užíváme běžně slovesné věty se slovesem v imperativu: Podej mi tužku, Zavolej Marii[1] atd. Mírnější prosba, náladověji laděné přání se často vyjádří větou tázací s příslušnou rozdílnou intonací a se slovesem v indikativu: Podáš mi tužku?, Zavoláš Marii?[2] Jiného náladového odstínu dosahuje mluvčí, užije-li v téže tázací větě kondicionálu: Podal bys mi tužku?, Zavolal bys Marii? Může však užít téže formy se slovesem v záporné podobě; Nepodal bys mi tužku?, Nezavolal bys Marii? Při takovém způsobu vyjádření jde jistě o relativně nejmírněji laděnou podobu pro vyjádření přání a vnější forma (expresívní záměna kladného výrazu za záporný) zároveň naznačuje (podobně jako je tomu v tzv. řečnických otázkách) přesvědčení mluvčího o tom, že jeho přání bude nepochybně splněno. Těmito příklady nejsou ovšem zdaleka vyčerpány všechny možnosti. Přesune-li mluvčí výpovědní jádro na konec věty a vyjádří-li je indikativem — Tužku mi podáš!; Marii zavoláš! — naznačuje zároveň, že nehodlá trpět, aby jeho rozkaz nebyl splněn. V takovém případě jde již o rezolutní rozkaz s jistým nádechem nedůtklivosti, popř. netrpělivosti, podobně, jak tomu bývá tehdy, když se zamění dokonavý slovesný vid videm nedokonavým: Dávej mi tu tužku; Volej tu Marii![3]

Rozkaz vyjádřený infinitivem, např. Mlčet! Sednout! aj., přináší zase jinou problematiku. Této formy lze užít v různých případech. Mnohým z nich je společné to, co Karel Čapek vtipně vystihl slovy: „Nenahýbati se z oken“ je příkaz neuznávající vaši individualitu.[4]

Existuje však ještě jeden vyhraněný případ, kdy se rozkaz, příkaz, [83]popř. pokyn vyjadřuje formou 1. os. jedn. č. oznamovacího způsobu. Jde ovšem o případy silně příznakové, charakteristické jen pro jistá prostředí, především vojenské (hlavně při výcviku nováčků ve cvicích pořadových a se zbraní)[5] a tělovýchovné (při výcviku pořadovém a nářaďovém), výjimečně též pro prostředí jiné.

Před časem se v humoristickém časopise objevil tento kreslený vtip: Osamělý strom a na něm jen jediný list, pod stromem jakoby nastláno spadalými listy. Opodál stojí poddůstojník, dívá se na zbylý list, otevřená ústa naznačují křik a text obsahuje jen dvě slova — Padám, padám! Autor předpokládá, že vtip je dostatečně zřetelný alespoň značné části čtenářstva. Smysl je asi tento: Tak už konečně spadni, nebo…

V prostředí vojenském je tento způsob vyjadřování rozkazu nebo pokynu zejména u poddůstojníků velmi běžný. Mluvčí se takto obrací jak k jednotlivci, tak (a to častěji) ke skupině vojínů.[6]

„Kopu, Kefalín, kopu!“ povzbuzoval. „Nelelkuju, neflákám se, nečumím a pracuju!“ (63); „Nekecám a cpu se!“ vřískl svobodník (9); „Baščím a nebavím se“, kvičel svobodník a loupal kolem sebe očima (8); „Neslyšeli jste! Nástup na snídani! Jedu, jedu, jedu! Padám z těch schodů, boha jeho! (26); „Cpu se a nečumím! Pohyb, za chvíli je nástup do zaměstnání! Tak se hněte, lenochodi!“ (28); „Teď dávám bacha, docenti!“ pištěl Halík. „Přijdu do tábora, kvapně se umeju, převlíknu se do cvičnejch šatů a nastoupím na bojovej výcvik! Neloudám se, nelelkuju, nemyslím na nic jinýho než na svý povinnosti a chovám se jako uvědomělej a ukázněnej voják!“ (70).[7]

Z příkladů, které dosud byly uvedeny, je zřejmé, že jde o vyjadřování slangové, jak k tomu ukazují slangové výrazy (padám ve významu ‚rychle jdu, běžím‘ a další), a to výrazy slangu vojenského. Nemusí tomu ovšem tak být vždy, lze se setkat s takovými příklady v kontextu obecně českém: „Ale budete dělat zkoušky. To to pak musí letět. Tak se to, ksakru, naučím…“ (Hrabal, Večerní kurs); není vyloučen ani kontext nářeční.

[84]Typické pro toto vyjadřování je i opakování pokynu. Kromě příkladů již výše uvedených srov. dále: … hned nato rozeřvali se svobodníci: „Padám z tý postele! Jedu, jedu, jedu!“ (26); „Meju se, převlíkám se, nelelkuju!“ křičel. „Za deset minut nastoupím na bojovou přípravu! Neflákám se, necivím a běžím na nástup! Jedu, jedu, jedu!“ (72); „Všechno na světnice!“ zapištěl (svobodník). „Žádné flákání ve skladišti se netrpí! Vojna není kojná a armáda není holubník! Jedu, jedu, jedu!“ Někdy je opakování zpestřeno výrazy synonymními (alespoň pro dané prostředí): „Hejbám se, jedu, jedu! Padám na rozcvičku! Tryskem! Behom! Boha jeho — padám!“ (26). Opakování je ovšem typický prostředek vyjadřování emfáze a je tedy v těchto případech plně v souladu se základní motivací projevu.[8]

S podobným způsobem vyjadřování je možno se setkat i v základní tělesné výchově, snad i ve větší pestrosti — od instrukce, návodu, přes pokyn až k mírnému příkazu nebo zákazu: Při výskoku se přitáhnu (přitáhni) k hrazdě, švihem vymrštím (vymršti) nohy vzhůru… (při výcviku nářaďovém); Stojím rovně, ani se nehnu, když je pozor! V pozoru nemluvím! atd. (při pořadovém výcviku). Zdá se, že jen okrajově sem patří i obdobné vyjadřování v karetním slangu: … na spoluhráče nehraju nikdy pod desítku, ale od desítky…; … tak raději trumfnu (tj. vynáším trumfovou barvu), když nemám vhodnou barvu… Hráč vytýká spoluhráči chybné vynesení, smysl je asi „na spoluhráče nehrej pod desítku, nevynášej pod desítku…“

Jak lze tuto záměnu (1. os. jedn. č. indikativu za 2. os. jedn. nebo i mn. č. imperativu), popř. i střídání obou forem vysvětlit! Hledal jsem podobné případy, jak se nabízelo, v další literatuře, např. v Johnových Večerech na slamníku a zejména v Haškově Švejku. Příklady jsem nenašel, ale doufám, že jsem ve 3. díle Haškova Švejka našel místo, které by mohlo cestu této záměny naznačit. Jde o scénku, kdy šikovatel Nasáklo má trestat Švejka tím, že s ním procvičuje cviky se zbraní. Po prvních Nasáklových povelech se Švejk ozve: „To jsem se všechno učil v aktivní službě před léty…“ Nasáklo ho přeruší, dává nové povely, ale Švejk brzy nato pokračuje: „Jsem »schultert« a při »recht schaut« sjede moje pravá ruka po řemeni dolů, vobejmu [85]krk pažby a hodím hlavou na pravo, na to »Habt acht« vezmu opět pravou rukou řemen a moje hlava hledí před sebe…“ Švejk tedy vlastně opakuje slovo od slova, jak ho tomu před časem nějaký poddůstojník učil. Patrně stál před útvarem, cviky předváděl a slovní výklad podával v první osobě (jako vzor, příklad, instrukci). Odtud pak je poměrně lehký přechod (od příkladu nebo instrukce k rozkazu) k vyjádření v novém modálním odstínu: stojím rovně, ani se nehnu, tj. stůj rovně, ani se nehni. O tom svědčí i uvedené příklady z prostředí tělovýchovného (citoval jsem je, jak se na ně pamatuji z vlastní zkušenosti při cvičení v FPT). Cvičitelé v jednotách byli často vysloužilí vojáci, kteří se tomuto způsobu vyjadřování naučili na vojně. Ostatní cvičitelé je patrně napodobovali.

Zdá se tedy, že východiskem bude nejspíše instruktážní (návodný) styl. Instruktor, má-li mít úspěch, musí se vžívat do situace instruovaného, ukazuje příklad, mluví v první osobě, ale myslí zároveň na instruovaného (asi ve smyslu: já stojím vzpříma a ty také stůj vzpříma!). Instruovaný pak chápe instrukci jako příkaz k nápodobě.

---

[1] Srov. Havránek—Jedlička, Česká mluvnice, 3. vyd., Praha 1970, s. 251; tam také na s. 253 uvedena další literatura.

[2] Srov. např. M. Grepl, O větách tázacích, NŘ 48, 1965, s. 276n.

[3] Srov. k tomu čl. V. Mathesia O konkurenci vidů v českém vyjadřování slovesném, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 195n., a články na Mathesia navazující, např. M. Dokulil, Modifikace vidového protikladu v rámci imperativu v spisovné češtině a ruštině, sb. Pocta Fr. Trávníčkovi a Fr. Wollmanovi, Brno, 1948, s. 71n.

[4] Srov. jeho kurzívku s názvem Žádné „Vy“, přetištěnou naposled v knize V zajetí slov, Praha 1969, s. 27 (vydal M. Halík).

[5] O jiných zvláštnostech vojenského vyjadřování srov. K. Richter, Nominativ ve vojenském odborném stylu, NŘ 41, 1958, s. 191n.

[6] Většina z uváděných příkladů je citována z humoristické knihy M. Švandrlíka, Černí baroni, Havlíčkův Brod 1969. Příklady z této knihy nejsou už dále označovány; číslo v závorce za příkladem udává stránku knihy.

[7] Pro prostředí vojenské je vzhledem k známým okolnostem typické i míšení českého a slovenského vyjadřování, srov. výše Padám z těch schodů, boha jeho! nebo dále např. Tryskem! Behom! Boha jeho — padám! To je ovšem problematika jiná, které zde pozornost nevěnujeme.

[8] O obdobných případech emfatického vyjadřování hovoří V. Mathesius (srov. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 215). Jde však o opakování imperativu — např. Tak vstávej vstávej! Tak dělej dělej! Tak jez jez! Tak pojď pojď! nebo vybízecího adverbia — tak honem honem! Je zajímavé, že M. nepíše mezi opakovanými slovy čárku. Myslím, že tím lépe vystihuje skutečnou výslovnost a tempo řeči.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2-3, s. 81-85

Předchozí Miroslav Komárek: Ke vzniku jihočeských a jihozápadomoravských rozkazovacích tvarů typu proš

Následující František Daneš: Poznámka k vazbě slovesa záviset