Prostavět milión?

Václav Křístek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Letos máme ještě prostavět dva milióny korun. Možná, že naši čtenáři byli poněkud na rozpacích, když četli takový obrat poprvé. Znají totiž obdobné spojení, např. prostavěl při úpravě domu tisíce (srov. SSJČ heslo „prostavět“), ale zřetelně v jiném významu, negativním, nežádou[50]cím. To bylo dříve. Dnes ovšem každý, kdo se s takovou vazbou setká, chápe jednoznačně, že nejde o jev nežádoucí, nýbrž naopak správný, cílevědomý.

Vysvětlení je patrně třeba hledat v tom, že čtenář při prvním setkání s takovou vazbou bezděčně spojoval předponové sloveso prostavět se slovesy jako prohospodařit, prohrát, propít, prosázet apod. Nahlédneme-li do Slovníku spisovného jazyka českého, tedy do posledního našeho výkladového slovníku, najdeme u hesla pro- (ve funkci slovesné předpony) mezi četnými významy této předpony jako význam nejbližší jen význam ‚provedení děje ve velké míře, vedoucí k hmotné ztrátě, k neúspěchu‘. (Ve výkladu slovesa prostavět v Slovníku spisovného jazyka českého ‚stavěním, stavbou utratit‘ výslovně tak negativní odstín vyjádřen není.) Význam, který vyplývá z užití slovesa prostavět v nadpise, v souhrnném zpracování zaznamenán není.

Domnívám se, že se slovesa prostavět v tomto novějším významovém odstínu začalo nejdříve užívat v projevech slangových, a to mezi plánovači. Při socialistickém plánování je totiž nezbytné, aby předem určené částky byly vždy žádoucím způsobem a včas vynaloženy. „Úspora“, která by vyplývala z faktu, že se plánovaný úkol nesplnil, není úspora, nýbrž ztráta, a to dvojí ztráta: nejenže nevznikly hodnoty, s kterými se počítalo, ale plánované částky byly též zbytečně blokovány a nemohlo jich být v daném období využito jinak. A odtud tedy ten nový, pozitivní význam předponového slovesa prostavět, tj. ‚žádoucím způsobem, plánovitě vynaložit předem určené částky na výstavbu plánovaných objektů‘.

Ze slangu se tato vazba rozšířila do stylu publicistického, kde je dnes běžná. Příští slovník spisovné češtiny bude k tomu muset přihlédnout.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 1, s. 49-50

Předchozí Miloslav Sedláček: K tvoření číslovek řadových

Následující Václav Křístek: Máme na to?