Péče o jazykovou kulturu v Ústavu pro jazyk český

Jaroslav Kuchař

[Articles]

(pdf)

-

Také v péči o jazykovou kulturu znamená zřízení Ústavu pro jazyk český v r. 1946 důležitý mezník. Bylo již naznačeno v předchozí stati, jaké aktuální a náročné úkoly kladlo poválečné období na praktickou péči o spisovný jazyk a jak tuto péči bylo nutno opřít o moderní, pokrokovou základnu teoretickou. Dosavadní formy a způsoby této péče nemohly dostačovat naléhavým společenským potřebám a požadavkům. Zejména v prvních poválečných letech byl — jako důsledek uzavření vysokých škol za války — naprostý nedostatek kvalifikovaných pracovníků, a to jak pro školní jazykovou výchovu, tak i pro vlastní badatelskou, popularizační a vědeckoorganizační práci. Síly a prostředky, které byly k dispozici, byly značně roztříštěny (tak redakce časopisu Naše řeč byla až do r. 1948 mimo původní Kancelář slovníku (pozdější ústav), zcela autonomně pracovala také pravopisná komise). Chyběly základní i speciální jazykové příručky, popisy současné jazykové stavby (Šmilauerova Novočeská skladba vychází až v r. 1947, Trávníčkova Mluvnice v r. 1948, Příruční slovník jazyka českého se teprve dokončuje); některé příručky předválečné (pravopisné, mluvnické, stylistické aj.) v době, kdy nastal nebývalý rozvoj spisovného jazyka ve všech jeho funkcích, spojený s dynamickým pohybem v jeho struktuře, nutně zastaraly věcně i metodologicky atd.

Vybudování organizační základny, která měla soustřeďovat a koordinovat všestrannou péči o češtinu, bylo tedy prvním krokem k překonání tohoto nezdravého stavu. A i když se v počátečním období bylo nutno omezit na navázání kontaktů s širokou veřejností a vyhovět nejnaléhavějším praktickým potřebám a požadavkům společnosti, bylo od počátku jasné, že otázky jazykové kultury budou nedílnou součástí komplexní jazykově badatelské činnosti akademického Ústavu a zároveň nejbezprostřednějším pojítkem mezi vědeckým poznáváním jazyka a potřebami jazykové praxe.

[214]Je při tom důležité, že činnost ústavu na tomto úseku se již od počátku může rozvíjet v tradicích pražské jazykovědné školy na základě teorie spisovného jazyka vytvořené již v třicátých letech V. Mathesiem a B. Havránkem. Tato teorie, jejíž významný přínos pro obecnou lingvistiku je ostatně na celém světě oceňován dodnes, ukazuje i v nových společenských podmínkách svou životaschopnost, svůj pokrokový charakter, svou praktickou použitelnost. Ba lze dokonce říci, že teprve nová společenská situace umožňuje, aby se teoretické poznatky, již dříve probojované, mohly prakticky uplatnit v plné šíři.

Aktuální potřeby jazykové praxe, jak to již rovněž naznačila předchozí stať, ovlivnily i první výzkumný projekt, zjišťování mluvnické, zvláště tvaroslovné normy spisovného jazyka, která byla v mnoha bodech rozkolísána, nedostatečně objektivně popsána a kodifikována. Zatímco v oblasti slovní zásoby plnil do značné míry tuto úlohu vycházející slovník, v oblasti mluvnické bylo třeba hledat objektivní kritéria a možnosti vedoucí k poznání této normy a zároveň i způsoby praktické péče o ni. Výsledky tohoto výzkumu ve formě dotazníkové ankety (vlastně prvního sociolingvistického průzkumu mluvnického u nás) sloužily pak k postupné revizi dosavadní kodifikace. Poznání a popis sporných bodů tvaroslovné normy, její kodifikace a péče o její šíření a upevňování staly se od té doby trvalým ústavním úkolem v oblasti jazykové kultury; dnes slouží tomuto úkolu i budovaný tvaroslovný archív.

Teprve značně později se zaměřila pozornost také na kulturu vyjadřování v oblasti méně kodifikované, a to na péči o vhodné využívání prostředků syntaktických. To souvisí s tím, že četné základní i dílčí syntaktické práce, které v uplynulém čtvrtstoletí vznikaly (z velké části mimo pracoviště ústavu), věnovaly jen málo pozornosti složitým problémům syntaxe viděné z hlediska kultury jazyka. V ústavě samém se pak postupně rozpracovávají jen dílčí otázky, související jak s normou, tak zvláště se stylistickým využitím syntaktických prostředků (synonymie a homonymie vazeb, využívání větných a souvětných schémat, jasnost a plynulost výstavby větších skladebních celků).

Ruku v ruce s touto činností obohacuje se i teorie spisovného jazyka. Vedle požadavků funkční vytříbenosti, jednotnosti a pružné ustálenosti, jakož i demokratizace spisovného jazyka zdůrazňuje se zvláště potřeba ústrojnosti jazykových prostředků, posilování vnitřních zákonitostí a pravidelnosti jazykové stavby. Tyto zřetele nutně [215]vedou k hlubšímu zkoumání mluvnické soustavy jazyka v celé její šíři i z hlediska vývojové dynamiky.

Již od vzniku ústavu se takto prohloubená a soustavná péče o spisovný jazyk projevuje i v oblasti slovní zásoby. Kromě již tradičně dobře založené práce lexikografické jde v oblasti vlastní péče o kulturu jazyka o rozsáhlou aktivní spoluúčast při tvorbě a ustalování nových slov a pojmenování, zvláště odborných termínů v technice a výrobě. Již r. 1951 vzniká v ústavě samostatná terminologická skupina (nynější součást oddělení jazykové kultury), která navazuje těsné kontakty se všemi odbornými středisky, kde se tvoří, propracovává a popř. i normalizuje odborné názvosloví zejména nově vznikajících oborů a odvětví. Jazykovou kritikou terminologických prací a slovníků, praktickou konzultací při jejich vzniku i zobecňováním zkušeností z terminologické činnosti se tak napomáhá společenské praxi v období hospodářského, technického a vědeckého rozvoje. Pro dobovou situaci i společenskou angažovanost jazykovědného pracoviště je např. příznačné, že ústav přejímá úkol vypracovat (ovšem za externí spolupráce odborníků) jako vzor moderního názvoslovného slovníku Hornický slovník terminologický (1961), tedy terminologie nejen nejméně jazykově propracované a ustálené, ale také společensky jedné z nejvýznamnějších a nejdůležitějších.

Tak jako na úseku mluvnickém i zde pak správně pochopená zásada o spojení teorie s praxí vyvolala v život soustavný vědecký výzkum a popis slovotvorné soustavy jazyka, který je dodnes již z velké části realizován. Takto pojaté chápání jazykové kultury, při němž péče o spisovný jazyk a jazykové vyjadřování si přímo vyžaduje a vyvolává v život soustavný a důkladný výzkum jazyka ve všech jeho složkách a plánech a na druhé straně se opírá o výsledky tohoto zkoumání a o teorii spisovného jazyka a jazykových stylů, je nesporně nejcharakterističtějším rysem činnosti ústavu na tomto úseku po celé období.

Vedle vlastní soustavy jazyka patří k péči o spisovný jazyk a jazykovou kulturu i soustava pravopisná a ortoepická. Záhy po zřízení ústavu bylo také zřejmé, že příprava revize (v té době již značně zastaralých) Pravidel českého pravopisu a jejich nového vydání, jakož i příprava a zpracování pravidel české spisovné výslovnosti (dosud v úhrnu nikdy nevydaných) musí být soustředěna v ústřední bohemistické instituci, která si svými pracovními výsledky získávala vědeckou i společenskou autoritu. Ústav se proto stává střediskem [216]nejen činnosti organizační na obou těchto úsecích (komise pravopisná i ortoepická se začleňují do ústavu, popř. do jazykovědného kolegia ČSAV), ale přímo pracovní: provádí se průzkum pravopisné i ortoepické normy, tvoří se teoretické zásady obojích pravidel a za spoluúčasti nejširší veřejnosti se přistupuje k vlastnímu zpracování a vydání Pravidel českého pravopisu (1957) a Výslovnosti spisovné češtiny (I. díl 1955). Také tento úsek se stává trvalou pracovní náplní ústavu, pokračuje se ve zpracovávání pravidel české výslovnosti, dále se přezkoumávají teoretické zásady a poučky pravidel pravopisu jak z hlediska pravopisné soustavy jako celku a jejích vývojových tendencí, tak i z hlediska postoje uživatelů k otázkám pravopisu a k řešení dílčích (i event. zásadních) pravopisných úprav v budoucnosti.

Sociolingvistický aspekt v otázkách jazykové kultury, zřetel k postojům uživatelů jazyka, objektivní a statisticky reprezentativní průzkum jejich nározů na řešení jednotlivých otázek se nověji uplatňuje nejen při studiu otázek pravopisných, ale také šíře jazykových a stylistických (např. se zkoumají názory na užívání tzv. cizích slov v publicistickém stylu). Takto získaný materiál se po odborném zhodnocení stává dnes důležitým pomocníkem při kodifikaci normy i při jazykové výchově a popularizaci.

Praktická péče o vhodné stylistické využívání jazykových prostředků se zpočátku mohla opírat jen o základní teoretické zásady vycházející z funkčního pohledu na jazyk a o stylistické hodnocení slovního výraziva ve vydávaném Příručním slovníku. Nebyly tu ani základní ani dílčí práce materiálové o jednotlivých slohových oblastech a funkčních stylech, o slohotvorných činitelích a slohových vlastnostech jazykových prostředků. Teprve postupem času se zásluhou pracovníků ústavních i mimoústavních rozšiřovalo a prohlubovalo poznání i v této oblasti, zvláště studiem stylu publicistického a odborného, takže bylo možno využít některých z těchto poznatků i při praktické činnosti jazykově výchovné a popularizační.

Co se týče forem a způsobů péče o kulturu vyjadřování, zdůrazňovala tato důležitá složka praktické činnosti ústavu již od počátku vedle charakteru informativního a konzultačního také zřetele jazykově kritické, popularizační, výchovné a organizátorské.

Již od vzniku ústavu funguje jako jeho trvalá složka jazyková poradna v Praze (a později i v pobočce v Brně), zodpovídající telefo[217]nické, písemné i ústní dotazy jazykového charakteru veřejných institucí i soukromých osob. Dnes je tato poradna vybavena nejen dobrou moderní příruční knihovnou jazykovědných a encyklopedických děl, ale také vlastní soustavou menších archívů a rejstříků odkazujících k časopisecké literatuře o jednotlivých jazykových jevech; vedle toho se při jazykových poradách konzultačně využívá i ostatních oddělení ústavu. Úkolem poradny je také statistické sledování počtu dotazů, jejich úrovně a charakteru a vyvozování závěrů pro obecnější otázky jazykové kultury.

Zejména v prvních letech existence ústavu bylo mnoho úsilí věnováno přímé pomoci při jazykové stylizaci a úpravě textů, takže tuto činnost bylo nutno postupně omezit na revizi textů důležitých z jazykového i celospolečenského hlediska (stranických a vládních dokumentů, ústavy, některých zákonů apod.). Sem patří také již zmíněná činnost terminologická a koneckonců i spolupráce pracovníků ústavu při edicích děl českých klasiků.

Zřetel jazykově kritický a výchovný je zastoupen od počátku i v pravidelné pětiminutové relaci Jazykového koutku Čs. rozhlasu. S rozvojem péče o jazykovou kulturu vystupuje tu pak do popředí i popularizace výsledků bohemistiky v širším měřítku. Význam Jazykového koutku pro jazykovou kulturu spočívá nejen v náplni jednotlivých relací, v jejich pravidelnosti a počtu, ale také v tom, že tu ústav měl poprvé a má (dosud) možnost soustavně působit prostřednictvím hromadného sdělovacího prostředku na milióny posluchačů a uživatelů jazyka. Zpětně pak reakce a dotazy posluchačů upozorňují na jazykové problémy, které je třeba studovat a vykládat. Spolupráce s Čs. rozhlasem se neomezuje jen na Jazykový koutek, vznikají celé cykly přednášek pro interní pracovníky rozhlasu (redaktory a hlasatele) i relací a soustavných kursů vysílaných pro širší veřejnost. Autorita ústavu a jeho popularita v širší veřejnosti je především důsledkem této spolupráce.

Ústav si byl od počátku vědom důležitosti hromadných sdělovacích prostředků jak pro přímou, tak i pro nepřímou jazykovou výchovu. Proto již záhy také navazuje méně či více pravidelnou spolupráci s některými redakcemi denního i periodického tisku, zábavných, kulturních i odborných časopisů, s redakcemi nakladatelství i s některými vedoucími korektory tiskáren, vychovává novináře jak v redakcích velkých listů, tak i prostřednictvím novinářského ústředí i jeho tiskového orgánu, zúčastňuje se přednáškami a semináři i při vyso[218]koškolské výuce a doškolování redaktorů a žurnalistů atpod. Zároveň však využívá tisku (a pokusně i televize) k výchově širší veřejnosti prostřednictvím jazykových sloupků a glos k jednotlivým jazykovým otázkám. Veškerá tato jazykově výchovná činnost nesleduje jen cíl šířit a upevňovat vědomí norem (a jejich kodifikace), ale zároveň vychovává i k uvědomělému, racionálně podloženému vztahu ke spisovnému jazyku, založenému na jeho schopnostech dokonale fungovat při dovedném využití jazykových prostředků jakožto neselhávající nástroj sdělení a dorozumění.

Pracovníci ústavu se od počátku nevyhýbali a nevyhýbají ani jazykově popularizačním a výchovným přednáškám pro širokou (i užší odbornou) veřejnost, a to jak v Praze, tak i v krajských a okresních městech. Významná je tu zvláště dlouholetá spolupráce s Lidovou universitou na pravidelných každoročních cyklech přednášek a seminářů k různým tematickým okruhům a pro různé odborné skupiny pracovníků.

Samostatnou kapitolu tvoří spoluúčast ústavu na řešení otázek jazykové výchovy a vyučování češtině ve škole. Třebaže tato činnost ani po stránce řídící ani metodické nespadá do pracovní náplně ústavu, přece jen ústav se v tomto období nezřídka výrazně podílel — zvláště v počátku — na vytváření učebních plánů a osnov českého jazyka jako vyučovacího předmětu i autorskou účastí na nově pojatých učebnicích pro III. (a také II.) stupeň škol, popř. i na základní jazykové příručce určené pro střední a vysoké školy, české mluvnici.

I když v dalších letech tato spolupráce se školstvím značně ochabla (nikoli vinou ústavu), ústav nepřestal věnovat pozornost a zájem otázkám jazykového vyučování, které považuje za mimořádně důležité pro zvyšování jazykové kultury. O tom svědčí mimo jiné i rozbor stavu vyučování mateřskému jazyku na našich školách, podávající návrh na stanovení cíle a obsahu vyučování, jakož i podmínek a předpokladů pro jeho zlepšení. Tento veřejně publikovaný elaborát sloužil také jako podklad pro jednání presidia ČSAV. Pracovníci ústavu jsou rovněž čas od času zváni k přednáškám o jazykové kultuře pro budoucí učitele češtiny na filosofických a pedagogických fakultách.

Důležitým přínosem k popularizaci výsledků vědy o českém jazyce, k jazykové výchově a převýchově veřejnosti ve smyslu moderního pojetí jazykové správnosti, slohové vytříbenosti a jazykové kultury vůbec byla celá řada jazykově popularizačních příruček a publikací, [219]které zpracovali (a redigovali) členové ústavu, ať už v kolektivní spolupráci, nebo samostatně. (Viz jednotlivé práce v bibliografii otištěné zde na str. 221n.). Mnohé z nich byly shrnutím dílčích výkladů otiskovaných nejprve časopisecky nebo vysílaných rozhlasem, jak tomu bylo například u známých knižních výběrů z jazykových koutků čs. rozhlasu aj. Potřeba doplňovat základní řadu jazykových děl, kterou tvoří slovníky, mluvnice, popř. pravidla pravopisu a výslovnosti, dílčími specializovanými příručkami, které slouží nejširším potřebám jazykové praxe a mají dobrou vědeckou úroveň, se v naší veřejnosti pociťuje čím dál naléhavěji. Také efektivnost této formy mimoškolní jazykové výchovy je značně vyšší než například forem přednáškových.

Ukazuje se však přitom, že dosavadní příručky byly svou menší soustavností a uceleností pro jazykovou praxi málo výhodné. Z toho důvodu bylo již rozhodnuto o vydávání samostatné jazykové knižnice populárně vědeckého charakteru. Na této pravidelné edici plánovitě vydávané jedním nakladatelem a ve stejné úpravě, jejíž jednotlivé publikace budou zahrnovat výklady ucelených tematických okruhů, a budou tedy svou soustavností pro jazykovou praxi výhodnější, bude se ústav podílet rozhodující měrou.

Organizátorská činnost ústavu při řešení otázek jazykové kultury záležela a záleží ve vyhledávání a výchově vhodných externích spolupracovníků ústavu a v pomoci těmto pracovníkům při zakládání a rozvíjení samostatné péče o jazykovou kulturu na daném úseku, zvláště v centrálních institucích. Mluvili jsme již o spolupráci s tiskem, patří sem i spolupráce s jinými úseky, vojenským, dopravním, rozhlasovým, televizním ap.

Znamenitým pomocníkem ústavu při veškeré této jeho činnosti je, zvláště od r. 1949, kdy se stal publikačním orgánem ústavu, časopis Naše řeč, trvale zaměřený na otázky jazykové kultury a popularizace. Tak mimo jiné seriál informačních zpráv o jazykové kultuře v různých zemích a jazycích, uveřejňovaný v Naší řeči v posledních letech, svou konfrontací v mnohém přispěl k hlubšímu ujasnění obecných i dílčích otázek této problematiky také u nás.

Nikoli náhodou to byla právě redakce Naší řeči, která dala také iniciativu k uspořádání celostátní konference o spisovné češtině a jazykové kultuře v r. 1968 (ústav byl jedním z pořadtelů a spolutvůrců konference). Soubor statí vzešlých z tohoto jednání a publikovaných ve sborníku Kultura českého jazyka je spolu s jinými sta[220]těmi pracovníků ústavních i mimoústavních, otištěných v posledních letech, nejvýznamnějším přínosem k teorii i praxi současné jazykové kultury.

Mohl jsem tu ve stručnosti a heslovitě postihnout jen hlavní směry, formy a výsledky činnosti pracovníků ústavu na úseku péče o jazykovou kulturu za uplynulých 25 let (bez udání názvů prací, jmen autorů, čísel, bibliografických a jiných údajů; ty jsou uvedeny dále v části bibliografické). Snad i tak si lze učinit představu o rozsahu této důležité složky pracovní náplně vědecké instituce Čs. akademie věd.

Je jiným úkolem zhodnotit, jaký vliv mělo toto působení na vlastní stav kultury vyjadřování, zjistit, kde jsou dosud slabá místa, a na základě toho stanovit další perspektivu péče o kulturu spisovné češtiny. Mnohé tu již bylo vykonáno. Elaborát o současném stavu jazykové kultury, vypracovaný ústavem a projednaný presidiem ČSAV v r. 1966, upozorňuje na některé negativní jevy, zejména ve vyšších složkách jazykových projevů, ve výstavbě výpovědi a ve slohové vytříbenosti.

Úkoly, které na péči o jazykovou kulturu v rámci činnosti ústavu čekají, jsou společensky závažné.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 4, pp. 213-220

Previous František Daneš, Miloš Dokulil: Čtvrt století Ústavu pro jazyk český

Next Zdeněk Tyl: Výběr z knižních publikací Ústavu pro jazyk český ČSAV 1946—1971