Jan Amos Komenský a český jazyk
Stanislav Králík
[Články]
-
Letos vzpomíná celý kulturní svět 300. výročí smrti jednoho z nejvýznamnějších mužů naší minulosti, pedagoga světového jména a neúnavného hlasatele dorozumění mezi národy, Jana Amose Komenského. Literární dílo tohoto myslitele a pedagogického reformátora, spisovatele i básníka, kněze i biskupa jednoty českobratrské je rozsáhlé. Tvoří je okolo 200 spisů a spisků pedagogických, politickofilosofických, reflexívních děl prozaických i básnických, děl teologických, irenických a duchovních písní. Je převážně latinské, na 50 spisů je však napsáno česky a několik málo německy.
Do r. 1631 psal Komenský převážně česky. Sám o tom píše v tzv. Listě Montanovi[1]: „Předem však prohlašuji, že po latinsku jsem nikdy neměl v úmyslu něco psát, natož vydávat. Pouze svému národu jsem hleděl prospět a sepsat nějaké knihy v rodném jazyce; ta touha mne pojala hned zamlada a po celých těch padesát let mě neopustila; k jiným věcem mě přivedly jen vnější okolnosti.“ Z těch let pochází většina českých spisů Komenského: Theatrum universitatis rerum (Di[216]vadlo světa),[2] Retuňk proti Antikristu,[3] Listové do nebe, Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo, první dvě části Truchlivého, Labyrint světa a lusthauz srdce, Centrum securitatis (Hlubina bezpečnosti),[4] řada spisů drobnějších a z počátku třicátých let pak okruh českých spisů pedagogických, tj. Paradisus ecclesiae renascentis (Ráj cirkve znovu se rozzelenávající), Informatorium školy mateřské, Navržení krátké o obnovení škol v království Českém, Didaktika,[5] a konečně spisy, které vytryskly z naděje na brzký návrat do vlasti po dočasném vítězství protestantských vojsk v r. 1631, Haggaeus redivivus a Trouba milostivého léta.[6] Zájem Komenského je v tomto časovém úseku cele upjat k ideologicko-politickému zápasu ve vlasti a jeho dílo je naplněno přímo vášnivým úsilím pomoci k vítězství věci své církve, která je v jeho očích mluvčím zájmů celé země, a přispět k novému, dokonalejšímu uspořádání veřejných záležitostí v českých zemích. Tímto vztahem je vymezeno také užití češtiny v díle Komenského vůbec. Proto i později, po r. 1632, kdy zmizely — po ústupu protestantských vojsk z Čech — naděje na rychlý vítězný konec války v Čechách a Komenský byl okolnostmi a prostředím nucen psát víc po latinsku, zůstala čeština výrazovým prostředkem jeho důvěrných vztahů k souvěrcům a k národu, zatímco latiny užíval především ve svých pracích odborných, určených pro ostatní svět.
Čeština v díle J. A. Komenského bývá považována za vyvrcholení dlouhého úsilí o formálně dokonalý a zároveň sdělně přístupný český spisovný jazyk,[7] jehož kořeny je možno hledat už ve 14. stol. Nových podnětů se tomuto úsilí dostalo v 15. a zvláště v 16. stol., kdy se pod vlivem humanistických ideálů vystupňovala snaha o dokonalou větnou stavbu i výrazovou bohatost češtiny. Velmi kladně ovlivnila snahy o zdokonalení spisovného jazyka literární činnost členů jednoty českobratrské; jazyk jejich biblického překladu, tzv. Bible kralické z konce 16. stol., se pak stal vzorem ustálené už a vybroušené spisovné češtiny a spolu s jazykem jiných významných literárních děl té doby [217]i bezpečnou základnou pro její další vývoj. Vliv latinských humanistických vzorů i českobratrské jazykové tradice se obráží — znásoben a doplněn působením latinské a české literární tvorby současné — také v jazyce Komenského.
Po hláskové a tvarové stránce byla spisovná čeština z počátku 17. stol. už plně stabilizovaná. Již v druhé polovině 16. stol. se v tom směru odlišila od všech nářečí a stala se útvarem nadnářečním. Má ý v slovech jako pýcha, dobrý, mýliti se; ou v slovech jako mouka, vedou, souditi; é v 2. p. jedn. čís. muž. a střed. přídavných jmen, např. krásného; nemá prothetické v- (píše se tedy oči); 7. p. množ. čís. muž. a střed. podst. jmen tvoří na -y, tedy např. zuby, lesy. U Komenského jsou v ní — ve srovnání se soudobým tvaroslovným územ — časté, nikoli však důsledné délky v koncovkách 1. p. množ. čís. život. muž. podst. jmen a zájmen, např. učednící, naší, všichní, je tu velmi častá krátkost v koncovkách 3. p. množ. čís. podst. jmen muž. a střed. rodu, např. apoštolum, jádrum, délka v příslovcích typu plnějí, -új v rozkaz. způsobu sloves na -ovati, např. politúj, a kolísání v kvantitě u zájmen měkkého skloňování, např. ve 4. p. jedn. čís. ji//jí, v 2. p. množ. čís. z nich// z ních apod. Ne zcela pravidelné označování dlouhých samohlásek obráží jednak značnou dobovou rozkolísanost v kvantitě, jednak tehdejší nedůslednost ve vyznačování délek.
Syntax humanistické spisovné češtiny měla už koncem 16. stol. soustavu spojovacích prostředků s ustáleným významem; napodobením latinských humanistických vzorů vytvářela pak s oblibou rozsáhlé ciceronské periody a nabývala jistoty ve vyjadřování i složitých vzájemných vztahů ve větném celku. Ani v tom směru se čeština Komenského neliší od dobových zvyklostí. Větné členy namnoze rozvíjí; podmět, předmět i doplněk bývají téměř vždy nějak blíže určeny, přídavným jménem nebo rozvitým adjektivním výrazem, slovesným přídavným jménem apod., např. svět tento viditedlný; tělo bolestmi potřené; život duchovní, stíhající rozumem všecko; Syn boží, věčný boží v nás porušený obraz napraviti chtěje, k nám dolu sstoupil. Někdy jsou větné členy několikanásobně vyjádřeny, srov. apoziční výčty, jejichž složky jsou navzájem spojeny asyndeticky nebo spojkami, a tvoří pak celé pojmové řetězce, např. … ovocný strom, hruška, jabloň, fík, rév, sám od sebe sic růsti a zrůsti můž…; avšak vidíme, že s sebou toho na svět nepřináší, i seděti, i státi, i choditi, i rukama prací nějakých konati dosti pracně se učiti musí. Přechodníky nezřídka zřetelně nahrazují vedlejší větu, např. důvodovou: … nejdokonalejším tvorem [218]sám on zustává, všecku plnost všech tvorů sám jediný pospolu maje. S principem bližšího určení větných členů korespondují v souvětné stavbě spojení vět podřadných, v nichž jedna věta přímo rozvíjí druhou, např.: Jiných, kteříž se v tento život a věci jeho tak byli pohřížili, že na budoucí zapomněli, svědomí teprv procituje a mysli oči otvírá, když život ten, o němž jako budoucím věděti nechtěli, jako přítomný již cítí: a vědí-li ještě nějakou k Bohu cestu, teprv se jí chytají voláním, pláčem, nařizováním za sebe obětí etc., tak se vždy k tomu, což nastává, strojíce. Není ovšem sporu o tom, že taková podřadná větná spojení byla velmi častá vlivem latinských vzorů; v klasické latině má právě větná podřadnost významné místo. Aby dosáhl co nejtěsnější myšlenkové spjatosti, vkládá Komenský zhusta rozvíjející vedlejší větu nebo přechodníkovou vazbu do řídící věty přímo za ten její člen, který chce blíže určit, a tím nezřídka navzájem oddělí spojku, která řídící větu uvádí, a přísudek této řídící věty, například … půjde z toho jistotně, že nebude-li zaměstknána učením a cvičením, zaměstkná ona sebe sama… Ukazují pak příkladové, že kdykoli pobožní králové, knížata, panstvo pěstováním tím neobmeškali, Pán Bůh žehnal… Jiným dobovým syntaktickým jevem je užívání navazovacího vztažného zájmena na počátku samostatné věty po ukončené pauze, např. … tak již o ozdobě duše … se promluví. Kteráž ačkoli boží dar jest a z nebe se … dává — … co kdo o čem myslí a soudí. Na čemž ustrnouc, mnohý dál nešel… Komenský ho neužívá příliš často, vlastně jen tam, kde chtěl, např. kvůli rychlému spádu argumentace, překlenout větný předěl, daný ukončením periody nebo kóla. Vlivem latiny stává sloveso velmi často na konci větného celku; takovému postavení odpovídá pak i výstavba věty, tj. postup od východiska výpovědi, vyjádřeného podmětem hlavní věty v souvětí, k jejímu jádru, uzavřenému právě slovesem na konci větného celku; např. Tak moudrý stavitel, nežli stavěti začne, nejprv dříví, kamení, cihly, vápno a jiné potřeby shledává a sváží. Dosahuje se tím vhodné uzavřenosti větného celku a tím i pádnosti sdělení.
U Komenského se můžeme setkat ještě i s jinými syntaktickými prostředky prozrazujícími latinský vliv, ty však, které jsme uvedli, jsou zvlášť nápadné. Nejvyšším syntaktickým celkem je mu perioda; má obvykle dvě části, oddělené navzájem dvojtečkou, předvětí a závětí; první část periodu otevírá, druhá uzavírá. Většinou však Komenský nestaví periodu symetricky, nýbrž ji rozšiřuje různými vsuvkami tak, že ji krajní členy (na začátku periody např. podmět hlavní věty, [219]na konci její přísudkový slovesný výraz) sotva obejmou; tím se do jisté míry také oslabuje její sevřenost. Např. Rozkoš v Bohu jest nejvyšší radosti stupeň, když člověk pobožný, milostivého v sobě cítě Boha na věky, tak se v tvaři otcovské jeho kochá, že se v něm plápolající zase k Bohu láskou srdce rozplývá: aniž ví, co činiti aneb čeho nadto žádati, jediné, že na milosrdenství boží bezpečně se ulože, přelibě odpočívá, začátek věčného života dokonalý již v sobě maje. Někdy jde toto rozšiřování členů periody ještě dále; spád obsahu sdělení, argumentace, především při výčtu sdělovaných skutečností, strhne Komenského do té míry, že seřadí za sebe do souvislé řady celé řetězce dílčích větných celků a vytvoří útvar, který sám nazývá periodicum;[8] např. Půjdeme-li zajisté opět in scholam naturae na naučení, naučíme se tam: jak dělati, aby nejen to, čemu se učíme, stálé bylo, ale také, abychom víc, než se naučíme, uměli: to jest aby učedlník, ze školy vyjda, nejen něco z preceptorských diktat nebo odjinud vyříkati uměl, ale aby sam z gruntu věcem všechněm vyrozumíval a věděl, což ví, ne pro něčí vypravování aneb podlé domnění toliko, ale podlé pravdy: a vedlé toho jemu samému čím dál tím víc se oči odvíraly.
Přes všechnu souvětnou složitost podle latinských humanistických vzorů a dobových zvyklostí uplatňují se v souvětné skladbě Komenského zároveň zákonitosti mluveného jazyka, jak je patrno např. ve výstavbě rozšířené periody a periodika, a užívá se nezřídka výrazových prostředků mluvené češtiny, k níž měl Komenský jako kazatel velmi blízko. A ve sladěnosti syntaktických prostředků obou typů je třeba hledat příčinu, proč je jazyk Komenského i formálně dokonalý, i tak živý, že je i nám dnes dobře srozumitelný. Zvláště projevy vyjadřující Komenského vztahy citové nebo projevy citově zabarveného patosu jsou nám velmi blízké; např. v Informatoriu školy mateřské o dětech: Rodičům pak svým že nad stříbro, zlato, perly a kamení drahé dražší býti mají dítky… — Jiným také všelijakým způsobem zdraví dítek šetřiti se má pilně: protože tělíčko outlé, kostky měkké, žilky slabé, všecko ještě nedospělé… — Děti vždycky rády dělají něco: protože krev mladá tiše státi nemůž. A to jest hrubě dobře: nercili jim toho brániti nesluší… — Nechť jsou mravenečkové vždycky se okolo něčeho čmýrající, nosící, vláčící, skládající, překládající: toliko aby rozumně dělali…; nebo v Kšaftu umírající matky jednoty [220]bratrské k českému národu: Živ buď, národe posvěcený Bohu, a neumírej; muži tvoji ať jsou bez počtu. — Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení; nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím…
Výrazová jasnost a stylistická působivost literárního projevu Komenského těsně souvisí s bohatostí jeho slovní zásoby a zvláště s její celkovou konkrétností ve srovnání se slovní zásobou české humanistické literatury. — Podle vzoru humanistické latiny, usilující o výrazovou úplnost a ladnost, rozrůstala se v oné době také slovní zásoba češtiny. Latinské výrazivo se stalo zdrojem i pro vytváření odborných názvů v oblasti vědy a školství, vzorem pro tvoření slov souznačných (případně výrazů s významem opačným), podněcovalo tvoření nových českých podst. jmen s příponou -cí, jako deklinací, exekucí, a s předponou arci-, např. arciloupežník; z latinského základu vznikala nová slovesa s příponou -ovati, např. figurovati, formovati apod. Z němčiny se přejímala slova a slovní obraty denního života a terminologie řemeslné výroby, jako fedrovati (dopravovat), gruntovně (důkladně), kost (chuť), křtalt (podoba), havíř, šichtmistr, šmelcíř apod., ale také slova z oblasti správní, např. cuchthaus, grif (postup), mustrovati (tříditi vojensky), punty (dohody), retuňk (pomoc, záštita), ubrman (rozhodčí) apod., a vojenské, jako fechtovati (šermovat, bojovat), fendrich (praporečník), rejtar, rytmistr. Z jazyků románských pocházejí pak slova vojenské terminologie, armáda, jenerál, kapitán, kurýr, oficír, regiment apod., a výrazy námořnické, jako admirál, korsar aj. Velmi často se slova a slovní obraty překládají, z latiny i z němčiny, a vznikají slova nová, jako cit, druh, látka, námitka; důležitý, náležitý, složitý, odporný, všeobecný apod.[9] V tom směru skýtá slovní zásoba Komenského týž obraz. V souhlase s dobovými zvyklostmi obsahuje mnoho slov přejatých, především z latiny a z němčiny, a v rukopisných pracích, pro sazbu dosud nepřipravených, nadto nemálo latinských, případně řeckých slov citátových, latinských obratů, ba i delších latinských vložek v českém textu (v takových případech vyplynulo užití latiny bezesporu ze snahy o přesné vyjádření myšlenek a pojmů, neboť latina byla tehdy k odbornému vyjadřování namnoze pohotovější než čeština). Jinak ji však cha[221]rakterizuje „veliké množství slov (domácích) zajímavých významově i kmenoslovně“,[10] které svědčí o Komenského hluboké znalosti českého jazyka i jeho slovotvorných zákonitostí. Poměrně časté užívání slov zdrobnělých, jako nádobíčko, staveníčko, zachystáníčko, znameníčko apod., podst. jmen slovesných, např. dokládání, doložení, dovozování, napomínání, napravení, odvolání, podání, potěšení, puštění, rozebrání, vyvrácení, zamlčení, ztvrzení apod., jež jsou nezřídka kladena vedle slov cizích, častý výskyt podst. jmen abstraktních na -ost, např. citedlnost, jinudost, líbeznost, medovatost, pozorlivost, pronikavost, prostopášnost, samosvojnost, skrbnost apod., z nichž aspoň některá se považují za novotvary Komenského, hojné užívání odvozených sloves předponových, např. naprzniti, poprodliti, přiučastniti, vyděkovati, zachystati se apod.,[11] a především množství synonym má svůj zdroj v Komenského sbírce českého lexikálního materiálu, shromažďované od studentských let v Herbornu.[12]
Šlo tu pravděpodobně o lexikální materiál český i latinský, neboť v době, která viděla základ vědy především v ovládnutí latiny, nemohlo tomu ani být jinak. Prvním popudem k zapisování lexika byla Komenskému pravděpodobně potřeba vlastního vzdělání, jak plyne také z jeho vlastních slov, „abych ovládl svůj jazyk“,[13] později k tomu přistoupily i důvody didaktické, příprava jazykové příručky, jak uvidíme dále. Na sbírání materiálu nepracoval Komenský jistě bez předloh: byl tu přece u nás slovník Zikmunda z Jelení (Gelenius) a Veleslavínova Silva quadrilinguis; podle poznámky k 22. kapitole české Didaktiky musel Komenský znát také Dictionarium latino-bohemicum Petra Dasypodia Rauhfussa ve zpracování Tomáše Rešla (Rischelius) a nesporně i slovníky cizí. Základ shromážděné slovní zásoby Komenského tvořily však jistě vlastní výpisy, jak je možno soudit z textu uvedené už poznámky k 22. kapitole české [222]Didaktiky a z poznámky v předmluvě Čtenáři českému pozdravení k českému vydání Brány jazyků, kde se praví: „… česká (tj. slova) jsem přes dvacet let porád s velikou pilností jakož knih starých všelijakých čtením, tak i z rozmlouvání odevšad shledával, poznamenával, v řád uvodil, abychom sklad jazyka svého pospolu, plněji snad než který národ, míti mohli…“ Shromážděný a pravděpodobně do značné míry i utříděný materiál byl jistě nemalý, jak je možno soudit z vlastních slov Komenského „už už (jsem) chystal pro tisk“ a „té ztráty nepřestanu litovat“,[14] a byl by po zpracování a vydání jistě podstatně přispěl ke kodifikaci spisovné češtiny z počátku 17. stol. Shořel však při požáru v Lešně r. 1656. Některá jeho hesla známe z rukopisného slovníku Rosova.[15] Jde zřejmě o „první náčrtek díla uložený jinde“, o němž se Komenský zmiňuje v Listu k Montanovi.[16] A tak nejen nemáme dílo, které by nás seznámilo s českou slovní zásobou českých spisů Komenského přímo, ale nejsme ani s to posoudit, která nová slova vstoupila tehdy do českého spisovného jazyka jeho zásluhou; v naší odborné literatuře chybí dosud slovník humanistické češtiny vůbec. Teprve v současné době, v souvislosti s kritickým vydáním díla Komenského se začíná o koncepci takového slovníku přemýšlet a hledají se cesty k studiu podílu Komenského na rozšíření české slovní zásoby.[17] V této souvislosti nelze se nezmínit o pokusu Součkově z r. 1938[18] odlišit původní české termíny Komenského, např. napravení neb odvolání místo correctio, k soudu podání místo communicatio, puštění místo concessio, zvolání místo exclamatio, od Zieglerových českých náhrad v jeho vydání Komenského Zprávy a naučení o kazatelství (Umění kazatelské) z r. 1823. Avšak Součkův obsáhlý a vědecky důkladný spis nesleduje cíle jazykovědné.
Ve snaze po obecné přístupnosti svých českých spisů Komenský hledal a prosazoval zhusta české výrazové prostředky pro pojmy vyjadřované do té doby zpravidla po latinsku nebo výrazy internacionálními. Bohatým zdrojem mu při tom byla také jeho kazatelská praxe, která ho nezřídka nutila užívat i regionalismů. Zřejmě odtud pak pronikaly do jeho slovní zásoby výrazy jako dlážka (podlaha), krtica (krtek), mozg (mozek), pastucha (pastýř), stařena (babička), [223]omětati (šukat po domě), šlahati, zavazeti (překážet) apod.; oblastní charakter se projevuje i v kvantitě odchylné od spisovného dobového úzu u slov jako snih, hlina, blato apod.
Tuším, že právě bohatost slovní zásoby Komenského, významová odstíněnost jeho výraziva a s ní související konkrétnost a přesnost jeho sdělení umožnily ono funkční rozpětí češtiny Komenského, které budí obdiv i dnes, a v nemalé míře přispěly i k stylistické působivosti jeho uměleckého projevu.
V Listě Montanovi se Komenský zmiňuje o úmyslu sestavit podrobnou mluvnici českého jazyka.[19] Je možné, že uvedený Poklad jazyka českého obsahoval i mluvnická pravidla češtiny, ale o mluvnici v našem slova smyslu určitě nešlo. Jak je patrno i z latinských gramatik Komenského, Grammatica latina (Lešno 1631), Grammatica latino-vernacula, Grammatica janualis a Grammatica elegans (vyšly v Opera didactica omnia I—IV), chápal jejich autor mluvnici jako souhrn praktických pokynů o dodržování více méně hlavních mluvnických pravidel. O takový souhrn pokynů pro češtinu mohlo v Pokladu jazyka českého vskutku jít; víc však o něm nevíme.
Teoreticky se Komenský českým jazykem nezabýval, a jak uvidíme, nevěnoval mu přímo pozornost ani ve svých pracích metodologických. V 22. kapitole své české Didaktiky sice praví, navazuje na studium slovní zásoby latiny, že se „týmž způsobem i čeština … k nabytí v ní dokonalosti předkládati“ musí a že „na češtinu sic pro školní … mládež bystré prostředky již míti budeme, skrze něž se bohdá snadně k tomu poslouží, aby se nám Plautové, Ciceronové, Virgiliové etc. v jazyku našem množili“, avšak podobných jazykových příruček, jaké napsal pro latinu, od něho pro češtinu nemáme.
Vzdělání v jazyce latinském tvořilo jádro vyučovacího systému humanistického období a také ve vyučovacím programu Komenského bylo jedním z hlavních cílů. V 22. kapitole své Didaktiky o tom Komenský praví: „Ukáži toho příklad na jazyku latinském, kterémuž se podlé nynějšího našeho v světě způsobu co nejdokonaleji vynaučiti musí, kdo učeným býti chce.“ Vždyť to byl jazyk univerzální kultury, vzdělanců a dosud mocné církve. Na rozdíl od údobí přísného humanismu nemělo však už být prvním úkolem vzdělání v latině [224]dokonalé ovládnutí její klasické elegantní podoby, nýbrž získání spolehlivého prostředku k osvojení si vědomostí z mezinárodní literatury, a tedy i veškerého současného vědeckého poznání. Proto se mělo vyučovat nikoli latině exkluzívní, nýbrž takové, kterou by bylo možno vyjádřit složité vztahy současného života[20] třeba na úkor jazykové vybroušenosti a elegance, tedy latině pro praktický život.
První učebnice Komenského s tím zaměřením vyšla v r. 1631 v Lešně. Byla to Janua linguarum reserata[21] (Dveře jazyků otevřené), která shrnovala latinská pojmenování nejdůležitějších věcí ze všech úseků přírody, oblasti lidské práce a lidského ducha v souvislý systém, odpovídající obrazu světa, jak jej viděla doba Komenského. V 1 000 větách seřazených do 100 odstavců se tu „otvírají žáku dveře k jazykovému poznání a podává se také soustavné poučení věcné; je to malá latinská encyklopedie podle tehdejších znalostí“.[22] V té době pracoval Komenský také na Didaktice a na jiných spisech určených českému národu, a tak v r. 1633 vydal v Lešně také českou verzi Januy pod názvem Dveře jazyků odevřené (bez latinského textu). V předmluvě Čtenáři českému pozdravení odůvodňuje Komenský toto vydání takto: „Zdálo se některým za neslušné, i dopisovali se o to, aby k těm latinského jazyka Dveřum jiní národové klíč míti měli, Čechové pak, od nichž Dvéře vyzdviženy, jeho neměli: tím dána jest přičina, že aj teď nyní v českém jazyku táž knížka se vydává.“ A zároveň zdůrazňuje cíl, jehož chce i tímto vydáním dosáhnout: „… nechť toto jest přípravou toho, což většího ku pomoci mládeži a školám naším obmýšlíme: jmenovitě dikcionaře česko-latinského a latinsko-českého, kterýž v takové plnosti strojíme, aby všelijaká slova a všickni způsobové mluvení i ozdoby, co jich jeden i druhý jazyk má…, tak vedlé sebe spořádána byla, aby kdokoli deklinovati a konjugovati dobře umějící všecky knihy z jednoho jazyka v druhý nejen právě a vlastně, ale také ozdobně a krásně překládati uměl a mohl.“ Latinský předstupeň k Janue vydal Komenský v r. 1633 pod názvem Januae latinitatis vestibulum (Předsíň dveří latiny) a později, po r. 1648, připojil k němu jako třetí stupeň výuky v latině Atrium, rerum et linguarum orna[225]menta exhibens (Síň ukazující ozdobnost věcí i jazyků), kterým nahradil původně plánované Palatium (Palác).[23] Text uvedených tří učebnic se neliší obsahem (aby zájem žáků nebyl novou látkou odváděn od jazyka), nýbrž jen stupněm obtížnosti: Vestibulum seznamuje jen se základy jazyka, Janua probírá jeho slovní zásobu a mluvnická pravidla, uvádějíc vedle pravidelných jevů i jazykové nepravidelnosti, a Atrium proniká více do hloubky a učí ozdobným formám vyjadřování. Všechny tři příručky mají pak připravit žáka pro četbu autorů. Zprvu však počítal Komenský se čtyřmi třídami latinské školy: v české Didaktice v 22. kapitole nazývá učebnici pro tuto čtvrtou třídu Thesaurus (a toto pojmenování je uvedeno také v Didactica magna z r. 1657/8); ta měla obsáhnout slovní zásobu z klasických autorů, měl to tedy být jakýsi „výtah z jazyka, slova s úslovími, shrnutá v jakýsi celek jim přístupný, z něhož by jedinou prací zavedeni byli nejen v sám ten cizí jazyk, ale zároveň i v poznání věcí, které jsou na světě pro ně nejpatrnější a pro poznání nejdůležitější“, jak praví J. V. Novák.[24] Teprve později, po zkušenostech, jejichž výsledky teoreticky zpracoval ve svém nejvýznamnějším metodologickém spise Methodus linguarum novissima (Nejnovější metoda jazyků, Lešno 1648), Komenský svůj plán čtyřstupňové latinské školy přepracoval v návrh školy o dvou bězích, z nichž první měl mít tři stupně, Vestibulum, Januu a Atrium, druhý počet stupňů podle potřeby (jeho úkolem byla už četba a rozbor autorů). Thesaurus, čtvrtý stupeň původního plánu, v tomto návrhu odpadl, neboť slovní zásoba se měla nacvičovat už na předcházejících stupních. Snad také z toho důvodu zůstal shromážděný český a latinský lexikální materiál dlouho nezpracován v jazykovou příručku a při požáru Lešna vzal za své.
V Methodus linguarum novissima se Komenský hlouběji zamyslil nad spojením latiny s mateřským jazykem nejen v učebním procesu, ale i v učebních textech. První vydání Januy, Vestibula a ještě i Atria měla jen latinský text (pomineme-li českou verzi Januy), třebaže Komenský jistě předpokládal (podle zásad vyložených v Didaktice), že se žáci seznámí se sdělovanou látkou napřed v mateřštině a teprve potom v latině. Pozdější vydání, přepracovaná,[25] mají vedle textu [226]latinského uveden už také — jako příklad lingua vernacula, jazyka domácího — text německý. Tím připojil Komenský k známému požadavku paralelismu slov a věcí (jak jej žádají už jeho první pedagogické spisy) také požadavek paralelismu jazykového, tj. souběžnosti latiny a jazyka mateřského.[26] Didactica magna, dokončená pravděpodobně kolem r. 1638 (vydaná však až r. 1657/58), ještě žádá:[27] „Každému jazyku ať se (žáci) učí zvlášť. Nejdříve ovšem jazyku domácímu: potom tomu, kterého se užívá na místě jazyka domácího, totiž jazyku sousedního národa … Potom latině … vždy jednomu po druhém … Konečně však, když se už užíváním upevnily, bude je možno výhodně srovnávat pomocí porovnávacích slovníků, mluvnic atd.“ Ale Ventilabrum sapientiae (Věječka moudrosti) z r. 1657/8 už požaduje „uvedení do souběžnosti kteréhokoli jazyka domácího s latinským: aby se dosáhlo toho, aby se touž prací jazyky (různých) národů lépe cvičily“,[28] ba dokonce „… aby překlad v jazyku domácím předcházel latinskému“, neboť „domácí (jazyk) uvádí do (jazyků) cizích, protože je první“.[29] Nejvýrazněji je požadavek jazykového paralelismu realizován v druhém, resp. v druhém opraveném vydání[30] další jazykové příručky Komenského, Orbis sensualium pictus, z r. 1659. Oproti vydání prvnímu z r. 1658, označenému zde jako 1, je v druhém vydání, označeném jako 2, resp. 2a, latinský a německý text vzájemně sladěn do té míry, že jednotlivá slova obou textů korespondují nejen co do významu, ale i co do své mluvnické kategorie a co do postavení ve větě, třebaže se tím namnoze porušil přirozený slovosled; např. Veni, puer, disce sapere — 1 Komm her, Knab, lerne Weisheit, 2, 2a … lerne klug sein; Duc me in nomine Dei — 1 Führet mich in Gottes Namen, 2, 2a … in dem Namen Gottes; … et tua manus potest pingere — 1 … und deine Hand malen kann, 2, 2a … und deine Hand kann malen; Elephas … adtrahit pabulum proboscide — 1 Der Elefant ziehet das [227]Futter an sich mit dem Rüssel, 2, 2a Der Elefant ziehet an sich das Futter mit dem Rüssel; 1 Alphabetum vivum et vocale habes hic — Hier hast du ein lebendiges und stimmbares Alphabet, 2, 2a Hic habes vivum et vocale alphabetum — Hier hast du ein lebendiges und stimmbares Alphabet; I Draco … halitu, basiliscus oculis, scorpius venenata cauda necantes — Der Drache … so mit den Anhauchen, der Basilisk, so mit den Augen, der Skorpion, so mit dem vergiften Schwanz töten, 2, 2a Draco … necat halitu, basiliscus oculis, scorpius venenata cauda — Der Drache … tötet mit dem Anhauchen, der Basilisk mit den Augen, der Skorpion mit dem vergiften Schwanz apod.[31] Dále Komenský ve svých požadavcích jazykového paralelismu nešel, třebaže o tom uvažoval.[32] Je však otázka, zda by jeho učebnice latiny přepracované podle ukázky z Ventilabrum sapientae získaly tolik obliby, kolik se jí jim dostalo v podobě nám známé. Jazykům národním by takový zásah do jejich struktury sotva byl prospěl.
V oblasti jazykové didaktiky se tedy Komenský přímo českým jazykem nezabýval, třebaže na to asi pomýšlel (jak vyplývá z uvedených už zmínek v české Didaktice), avšak jeho zdůrazňování významu mateřského jazyka při vyučování i pro veškeré vzdělání (Komenský byl k tomu podněcován domácí českobratrskou tradicí a posilován dobovými tendencemi, např. pronikáním národních jazyků do vědy, požadavkem znalosti domácího jazyka při šíření křesťanství v misijních oblastech apod.) mu zajišťuje významné místo i mezi didaktiky českého jazyka.
Pojednání Komenského O poezi české a uplatnění názorů v něm uložených ve vlastní české básnické činnosti rozšiřuje jeho úvahy o českém jazyce i mimo didaktickou oblast. Tím se však zároveň už dotýkáme Komenského úvah o jazyce vůbec (ty vyvrcholily Panglottií v jeho Consultatio catholica de rerum humanarum emendatione — Poradě o napravení věcí lidských), které se vymykají našemu pozorování v rámci této stati.
[1] Epistula ad Montanum; je z r. 1661. Srov. J. A. Comenii Opera omnia 1, s. 19.
[2] V l. 1624—1627 Komenský Theatrum přepracovával a přezval na Amphitheatrum. Vydání Theatra a Amphitheatra srov. v c. d. 1, s. 95 a 183.
[3] Vyjde v 2. sv. J. A. Comenii Opera omnia r. 1971.
[4] Vyjdou v 3. sv. J. A. Comenii Opera omnia.
[5] Vyjdou v 11. sv. c. d. v r. 1972.
[6] Vyjdou v 2. a v 3. sv. c. d.
[7] Srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, Praha 1936, s. 63n; J. Bělič, Vznik nové spisovné češtiny, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 23.
[8] Srov. Opera didactica omnia I, Grammatica latino-vernacula, sl. 417-419, § 754, 763.
[9] Srov. B. Havránek, c.d. s. 56n.
[10] Srov. F. Oberpfalcer, J. A. Komenského milý a milostný jazyk otcovský, České hovory č. 4, Praha 1921, s. 41.
[11] Srov. c.d. s. 41, 45.
[12] Srov. Epistula ad Montanum, J. A. Comenii Opera omnia 1, s. 19 (v překladu): Především jsem začal r. 1612, za pobytu v Herbornu, abych ovládl svůj jazyk, sestavovat Poklad jazyka českého, tj. úplný slovník, podrobnou mluvnici, ozdobné i výrazné idiomy a přísloví. Jejich pozorným shromažďováním jsem dokázal, doufám, co v národním jazyce sotva kdo. Přičinil jsem se totiž, aby všecko bylo souběžné a souladné s výrazy latinskými: aby slova, rčení, idiomy, přísloví i sentence byly vystiženy se stejným půvabem i důrazem, a to k tomu cíli, aby kdyby bylo zapotřebí kteréhokoli sebeklasičtějšího autora přeložit do našeho jazyka, mohlo se tak stát právě tak uhlazeně, a naopak.
[13] Srov. tamtéž.
[14] Srov. tamtéž.
[15] Srov. J. V. Novák, Slovník česko-latinsko-německý V. J. Rosy, Věstník Čes. akademie 11, s. 164n.
[17] Srov. I. Němec, Nová slova Husova a J. A. Komenského, SaS 31, 1970, s. 313n.
[18] Srov. St. Souček, Komenský jako theoretik kazatelského umění, Rozpravy České akademie věd a umění, III. tř., č. 76, Praha 1938 (zpráva A. Jedličky, Obrozenská úprava spisu Komenského, SaS 5, 1939, s. 106n).
[20] Srov. J. Hendrich, Světový úspěch Komenského, Věda a život 11, 1945, s. 522n.
[21] Podnětem pro pojmenování i formu příručky byla Komenskému latinsko-španělská Janua linguarum členů řádu španělských hybernů z té doby, která však podávala jazykovou učební látku nesystematicky sestavenou a bez náležité souvislosti s věcmi, a proto se K. nelíbila (srov. sub 20; více o tom viz SaS 31, 1970, s. 397n.).
[22] Srov. J. Hendrich, c.d.
[23] V 22. kapitole české Didaktiky označil Komenský uvedené stupně jinými názvy: Rudimenta neb tirocinium, Seminarium latinae linguae a Viridarium (Florigerium).
[24] Srov. J. V. Novák, Na čem zakládala se obliba první Brány jazyků J. A. Komenského, Pedagogické rozhledy 20, 1907, s. 415.
[25] Srov. Opera didactica omnia I, 2, 293—298; 299—304.
[26] Srov. E. Liese, Die neueste Sprachenmethode des J. A. Comenius, Neuwied a. Rh., Leipzig, 1904, s. 79n.
[27] Srov. ODO I, 1, 128, 9: Quaelibet lingua seorsim discatur. Primo nempe vernacula: tum quae vernaculae loco usurpanda est, puta vicinae gentis lingua … Tum latina … semper alia post aliam … Tandem tamen, usu jam firmatae, utiliter poterunt conferri per harmonica lexica, grammatica etc.
[28] Reductionem ad prallelismum vernaculae cujusvis cum Latina: ad obtinendum ut eâdem operâ linguae gentium melius colantur (ODO II, 4, p. 45, 27).
[29] … ut versio vernacula praecedat latinam … Vernacula exoticarum manuductrix est, quia prima (ODO II, p. 59, 71; 53).
[30] Toto vydání bylo vzato za základ kritické edice Orbis sensualium pictus v J. A. Comenii Opera omnia sv. 17, Praha 1970.
[31] Srov. S. Králík, Jazykové autorství některých německých vydání spisů J. A. Komenského, SaS 31, 1970, s. 384n.
[32] Srov. Ventilabrum sapietiae, ODO II, 4, p. 61, 5.
Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 4-5, s. 215-227
Předchozí Milan Jelínek: Výzkum českého jazyka od osvobození Československa v r. 1945
Následující Jaromír Bělič: Hele, tenhle tudle hnedle takhle…
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1