Časopis Naše řeč
en cz

Výzkum českého jazyka od osvobození Československa v r. 1945

Milan Jelínek

[Články]

(pdf)

-

Letos uplynulo 25 let od oněch slavných květnových dnů, kdy byla zásluhou spojeneckých vojsk, především Sovětské armády, osvobozena naše vlast od nacistických okupantů. Smrtelné nebezpečí, ve kterém žil náš národ od osudného podzimu 1938, bylo zažehnáno a tvůrčí síly národa, spoutaného nacistickým terorem, byly uvolněny k budování státu s novým, socialistickým společenským řádem. Také česká kultura, kterou nacisté zvlášť pro její demokratické, sociálně progresívní a vlastenecké tendence bezohledně potlačovali, znovu svobodně vydechla a navázala většinou na nejpokrokovější směry kulturní tvorby z předmnichovské republiky. I když uzavřením vysokých škol, hromadnou perzekucí české inteligence a silným omezením českého odborného tisku byla za nacistické okupace česká věda značně zasažena, nepřestala pracovat a zajišťovala i za nejnepříznivějších podmínek výchovu nového dorostu. Proto se podařilo po osvobození v poměrně krátké době obnovit české vědecké instituce, soustředit v nich nejlepší vědecké pracovníky a vytvořit předpoklady pro urychlený nástup vědeckého dorostu. Česká tvůrčí inteligence, která díky svým demokratickým tradicím zůstala vůči fašistické ideologii imunní, prokázala při obnovování českého kulturního života a v jeho rámci i při obnovování české vědy mimořádnou obětavost a velké intelektuální schopnosti.

Jak je známo, československá jazykověda měla už v období meziválečném velmi dobré postavení mezi světovými jazykovědnými směry a školami. Platí to nejen o její větvi orientované historicky, k níž patřil např. J. Zubatý, O. Hujer, Fr. Trávníček, ale především o větvi zaměřené na jazykovou teorii a na synchronní výzkum jazyka. Druhá větev české jazykovědy, v níž se sdružila řada vynikajících českých lingvistů, jako V. Mathesius, B. Havránek, B. Trnka, M. Weingart, zaujala dokonce čelné místo ve světové lingvistice a obohatila obecnou teorii jazyka o řadu poznatků týkajících se jazykové struktury a jejích funkcí. Pražská jazykovědná škola, orientovaná funkčně a strukturálně, silně ovlivnila moderní lingvistiku, i když některé práce [194]pražských lingvistů psané česky pronikly do světové jazykovědy s jistým zpožděním. Nacistická okupace sice další vývoj české jazykovědy značně zbrzdila, ale ani přechodné potlačení universitních center v Praze a v Brně nedokázalo českou lingvistickou práci zastavit. I za nejtěžších a tvrdých podmínek okupačních čeští lingvisté pracovali a cílevědomě připravovali i podmínky pro příští rozvoj. Proto mohla naše jazykověda hned po osvobození v r. 1945 rozvinout širokou činnost, která se projevila mimo jiné prudkým vzestupem publikační činnosti. Jako by se tvůrčí síly, které byly ve svém rozletu zadrženy německými opatřeními proti české kultuře, dostaly po odstranění překážek do mohutného pohybu. Po několika letech volného rozvoje se však tvůrčímu jazykovědnému proudu znovu postavily do cesty nové překážky, a to koncem 40. let v podobě marrismu, vnucovaného jako jedině marxistická interpretace jazykových jevů, a pak od počátku 50. let v podobě Stalinových statí o jazykovědě, které sice znamenaly rehabilitaci sociologicky a historicky zaměřené jazykovědy, ale zároveň položily mez jakémukoli dalšímu rozvíjení jazykovědy a v praxi bránily dalšímu tvůrčímu rozvíjení jazykovědné teorie. Teprve postupně se vytvářely v lingvistice podmínky pro rychlý rozvoj jazykovědné teorie a praxe, mimo jiné možností střetání různých teoretických stanovisek a podporou metodologického kvasu. Česká lingvistika se v krátké době znovu zařadila do světového kontextu a v některých oblastech začala dokonce udávat tón teoretickému snažení. Jmenujme alespoň synchronní a diachronní fonologii a syntax, dále nauku o tvoření slov, teorii promluvy (v ní zejména otázky aktuálního členění výpovědi), teorii spisovného jazyka a jeho kultury a konečně synchronní lexikologii.

Všestranný rozvoj lingvistické teoretické práce vytvářel výhodné podmínky pro zkoumání a kodifikaci češtiny. Jestliže české texty byly často východiskem pro vypracování teoretických stanovisek, která mají platnost pro jazyk vůbec nebo alespoň pro jistý typ jazyků, naopak zase jazyková teorie blahodárně ovlivňovala konkrétní výzkumy češtiny a vedla k podstatnému zvýšení úrovně prací kodifikačních.[1] Vzrostla ovšem nejen kvalita prací věnovaných češtině, několikanásobně se zvýšila proti dřívějším souměřitelným obdobím i jejich kvantita. Přineslo tedy poslední 25leté období nesrovnatelně větší obohacení našich znalostí o češtině a také podstatně rozsáhlejší a podrobnější kodifikaci spisovného jazyka, než tomu bylo kdykoli [195]dříve. Na kvantitativním růstu prací o češtině a také na jejich větší tematické rozmanitosti se výrazně projevil značný početní vzestup bohemistických pracovníků na filosofických fakultách v Praze a v Brně, od r. 1946 i v Olomouci, dále v Ústavu pro jazyk český v Praze a v jeho brněnském pracovišti, v jazykovědných odděleních Slovanského ústavu (nyní Ústavu jazyků a literatur), na nově založených pedagogických fakultách (z nichž se po různých reorganizacích udržela fakulta v Praze - Brandýse n. L., v Brně, v Plzni, v Čes. Budějovicích, Hradci Králové, Olomouci, Ústí n. L. a Ostravě) aj. Na druhé straně však v uplynulém čtvrtstoletí poklesla vědecká a vůbec odborná aktivita středoškolských profesorů bohemistů, což lze vysvětlit větší možností uplatnění na pracovištích vysokoškolských a akademických, ale především také pracovním přetížením středoškolských pracovníků ve škole i jejich činností mimoškolní, větší náročností dnešního lingvistického výzkumu, který si mimo jiné vyžaduje dobře vybudované lingvistické knihovny (přitom dnes často ani minimální podmínky neposkytují učitelské knihovny na školách, dokonce ani pro vlastní pedagogickou činnost — chybějí mnohde základní lingvistické časopisy, jako Naše řeč, Slovo a slovesnost, dále slovníky, zvl. Slovník spisovného jazyka českého aj.) a archívy a předpokládá často týmovou spolupráci, a konečně ne vždy dostatečným pochopením, tím méně podporou školské správy. — Pokud jde o kvalitu bohemistických prací, je její zvýšení projevem nejen obecného vzestupu teoretické průpravy českých lingvistů, ale i důsledkem náročnějšího výběru prací pro tisk. Je ovšem třeba se pochvalně zmínit i o dobré odborné úrovni sborníků prací vydávaných filosofickými a zčásti pedagogickými fakultami.

Podejme nyní co nejstručnější přehled výsledků bohemistických výzkumů a kodifikačních prací za posledních 25 let, při němž se sotva můžeme vyhnout jistým disproporcím. Chceme tím nejen vzpomenout letošního jubilea našeho státu, ale i vzdát dík četným pracovníkům, ať již jejich jména uvedeme, či nikoli, kteří se v minulém čtvrtstoletí svou badatelskou a kodifikační prací zasloužili o naši mateřštinu. Budeme uvádět jen studie knižní a mezi nimi na předním místě práce syntetické, ale tím vůbec nechceme říci, že považujeme stati otištěné v našich filologických časopisech (především v Slově a slovesnosti, v Naší řeči, ve Slavii, v Listech filologických, v Časopise pro moderní filologii aj.) a příspěvky publikované v různých sbornících, ať periodických, nebo příležitostných, za méně významné. Ba naopak, uvědomujeme si, že časopisecké články znamenají často větší přínos [196]k jazykové teorii i k praktickému poznání našeho jazyka než některé syntetické publikace. Ale nám zde nejde o široce založené hodnocení jazykovědné tvorby, nýbrž spíše o odpověď na otázku, kterými zásadněji pojatými knižními publikacemi obohatila česká lingvistika za posledních 25 let bohemistickou literaturu.

Jak se pečovalo v uplynulém čtvrtstoletí o historickou mluvnici a o historický slovník českého jazyka? Vzhledem k jiným oblastem zkoumání češtiny je nutno říci, že historicky zaměřené bádání ustoupilo poněkud do pozadí výzkumných zájmů. Lze to vysvětlit jednak angažovaností českých lingvistů v řešení otázek obecné teorie jazyka, tj. těch otázek, které jsou bezprostředně spjaty s průzkumem synchronního stavu jazyka, jednak dosti rozšířeným názorem, že po monumentální Gebauerově Historické mluvnici jazyka českého (1894-1898, Skladba vyšla péčí Trávníčkovou v r. 1929) lze historický obraz češtiny dokreslovat jen v jednotlivostech. Svědectvím toho, že si Gebauerova historická mluvnice zachovala svou autoritu až do nové doby a že nadále zůstává nejvyhledávanějším zdrojem informací o češtině 13.—15. stol., je nové vydání všech tří svazků (Časování vyšlo v r. 1958, Skloňování v r. 1960 a Hláskosloví v r. 1963). Přesto, že Gebauerovo dílo neztratilo svou cenu, pociťovaly zejména vysoké školy potřebu stručněji koncipované učebnice české historické gramatiky, a to zvláště takové učebnice, která by zvýraznila systémové pojetí staročeských jazykových jevů. Nabízelo se tu sice nové vydání velmi dobré Trávníčkovy Historické mluvnice československé (z r. 1935), obsahující hláskosloví a tvarosloví, ale tato vysokoškolská učebnice nesplňovala požadavek důsledného systémového pojetí popisu staročeské jazykové normy. Tomuto úkolu do značné míry vyhověla Historická mluvnice česká, která vycházela po jednotlivých svazcích v letech 1956-1967: Hláskosloví (19581, 19622) napsal M. Komárek, Skloňování (1964) V. Vážný, Časování (1967) A. Dostál a Skladbu (19561, 19612) Fr. Trávníček. Předností nové historické mluvnice proti gramatice Gebauerově je nejen důsledný zřetel ke gramatickému systému, ale i reprezentativní výběr příkladů. Zvlášť Komárkovy fonologické výklady nám umožňují pochopit pohyby v hláskovém systému staré češtiny a podávají tak další důkaz o oprávněnosti nahrazování starších výkladů hláskoslovných moderními výklady fonologickými. Hledisko systémovosti staročeských hláskových změn je silně uplatněno v monografii A. Lamprechta Vývoj fonologického systému českého [197]jazyka (1966); autor nejen obohatil naše znalosti staré češtiny, ale přispěl i k prohloubení metodiky fonologického rozboru. Vynikajícím přínosem v oblasti historické skladby jsou výzkumy J. Bauera, shrnuté v rozsáhlé publikaci Vývoj českého souvětí (1960). Autor daleko překonal Gebauerovy a Trávníčkovy výklady o českém souvětí bohatstvím shromážděného materiálu, jeho precizní interpretací a klasifikací, a zejména důsledným zřetelem k syntaktickému systému češtiny. Bauerův Vývoj je založen hlavně na průzkumu skladby staročeských památek 14. a 15. stol., ale autor sleduje vývoj souvětných typů až do češtiny novodobé. V oblasti skladby jednoduché věty se v uplynulých 25 letech pracovalo méně než v oblasti skladby souvětné, ale i zde můžeme zaznamenat práce, které podstatně posunuly kupředu naše znalosti o syntaktickém systému jednoduché věty v češtině. Jmenujme alespoň monografii K. Hausenblase Vývoj předmětového genitivu v češtině (1958); autor v ní sleduje vývojové pohyby vedoucí k syntaktickým funkcím genitivu v dnešní češtině a řeší řadu teoretických otázek týkajících se syntaxe pádů.

Brzy po ukončení druhé světové války dostalo se spisovné češtině podrobné kodifikace z pera Fr. Trávníčka dvousvazkovou Mluvnicí spisovné češtiny (19481, 19512). Autor se na toto objemné syntetické dílo dlouho připravoval a v dílčích studiích propracovával hlavně ty oblasti české mluvnice, které nebyly v dostatečné míře zachyceny ani v mluvnicích Gebauerových, ani v jejich pozdějších přepracováních (Ertlových a Trávníčkových). Týkalo se to zejména české akcentologie, nauky o tvoření slov a některých partií české syntaxe (zejména slovosledu a klasifikace souvětí). Třebaže se Trávníček snažil oprostit svou gramatiku od historických hledisek, nedovedl překonat sílu historizující tradice (jak o tom svědčí např. oddíl o tvoření slov). I když Trávníčkova mluvnice přinesla řadu nových výkladů, zpřesnění a doplňků proti různým variantám mluvnice Gebauerovy, zůstala dosti dlužna modernímu chápání jazyka jako složitého systému, v němž je smysl jednotlivých jevů dán jejich funkcí v celkové struktuře. Mnohem lépe splnila úkol strukturálně pojaté synchronní gramatiky Česká mluvnice (19601, 19632, 19703) B. Havránka a Al. Jedličky. Také tato gramatika vznikla po dlouhé přípravě: už v r. 1950 vydal B. Havránek a Al. Jedlička Stručnou mluvnici českou pro střední školy (naposled vyšla v r. 1969 ve 12. vyd.) a v r. 1951 Českou mluvnici (s podtitulem Základní jazyková příručka), která se stala východiskem k mnohem podrob[198]nější a teoretičtější České mluvnici z r. 1960. Proti kodifikaci Trávníčkově je sice Havránkova-Jedličkova mluvnice chudší ve výčtech dokladů, ale tuto nevýhodu plně vyvažuje zaměřením na systémové vztahy gramatických jevů, což jí přes poměrnou stručnost dovoluje zachytit poznatky vskutku podstatné. Havránkovi a Jedličkovi se také jako prvním mezi autory českých mluvnic podařilo podat všechny výklady v pojetí důsledně synchronním. Česká mluvnice je dobře zpracována i z hlediska metodického: výběrem a rozvržením výkladů usnadňuje vzdělanějším čtenářům, aby v dostatečném rozsahu a hloubce zvládli českou spisovnou normu a zároveň aby získali základní informace o české slovní zásobě, o stylovém rozvrstvení češtiny a o vývoji českého spisovného jazyka. Jistým doplněním souborných mluvnic spisovné češtiny je sice prakticky zaměřená, ale teoreticky dobře fundovaná kolektivní publikace O češtině pro Čechy (19601, 19632). Účelem této knihy bylo vysvětlit obtížnější partie české mluvnice, v nichž uživatelé spisovného jazyka pociťují větší nebo menší nejistotu. Tak se čtenářům dostalo poučení o české slovotvorbě, o vývojových tendencích českého skloňování, o problémech v deklinaci přejatých jmen a vlastních jmen osobních i místních, o vývojových tendencích českého časování, o hlavních skladebních a slohových nedostatcích odborného vyjadřování a o slovosledu. Vedle gramatiky je v publikaci podán instruktivní výklad o jazykové kultuře a o vývojových pohybech v české slovní zásobě.

Prudký vzestup zájmu o češtinu v zahraničí, kterého jsme svědky od počátku 60. let, vynutil si řadu pokusů o popis češtiny pro potřeby cizinců mluvících anglicky, francouzky, rusky nebo německy. Zvlášť lektoři působící v oblasti tzv. analytických světových jazyků (zejména angličtiny nebo franštiny) požadovali vypracování české mluvnice, která by promítala flektivní systém český (s jeho důsledky skladebnými) na pozadí jazykového systému analytického. Tento požadavek dobře splnila mluvnice I. Poldaufa a K. Šprunka nazvaná Čeština jazyk cizí (1968). Českým čtenářům se sice bude zdát, že autoři zašli při svém novátorském výkladu českých gramatických jevů příliš daleko a že v některých případech zbytečně opustili výklady tradiční, ale čtenářům učícím se češtině na základě jazyků analytických netradiční postupy nové mluvnice velmi usnadní porozumění českému gramatickému systému.

Pozoruhodným komplexním pohledem na češtinu je typologická práce V. Skaličky Typ češtiny (1951), v níž se autor pokusil [199]charakterizovat české tvary z hlediska obecně pojatých typů gramatiky. Naprosté odpoutání od historie češtiny mu umožnilo zjistit překvapující paralely s jazyky velmi vzdálených gramatických struktur.

V uplynulém 25letém období byla provedena dílčí úprava českého pravopisu a byly změněny některé jednotlivosti v kodifikaci gramatického systému spisovné češtiny. Po dlouhých diskusích byly pravopisné a gramatické úpravy kodifikovány v Pravidlech českého pravopisu (v tzv. akademickém vydání r. 1957 a v školním vydání r. 1958). Nešlo tu o přestavbu pravopisného systému, ale o důslednější podřízení jednotlivostí obecným pravopisným principům. Při úpravě kodifikace gramatické se přihlíželo k tomu, aby se kodifikovaná norma uvedla do shody s běžným spisovným územ (nejen psaným, ale i mluveným).

Kromě pravopisu byla nově kodifikována i norma ortoepická; B. Hála zpracoval výsledky jednání ortoepické komise ve spisku Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla I (19551, 19672). Šíře pojednal o otázkách ortoepických Fr. Daneš, B. Hála, Al. Jedlička a M. Romportl v příručce O mluveném slově (1954). Čtenářům se zde v přístupné formě dostalo základního poučení o tvoření a slyšení českých hlásek, o pravidlech spisovné výslovnosti a o zvukové podobě věty. Všestranné poučení o fonetické stránce veřejné promluvy a o některých otázkách řečnictví a recitace podal B. Hála v knížce Technika mluveného projevu z hlediska fonetiky (1958).

Jakých výsledků dosáhli čeští jazykovědci ve výzkumu jednotlivých oblastí současného systému češtiny? Ve fonetice jmenujme z řady knižních studií B. Hály, které namnoze řeší obecné fonetické otázky, syntetickou práci Uvedení do fonetiky češtiny na obecné fonetickém základě (1962). Tento spis poskytuje všestranné výklady o fonetickém systému češtiny, opíraje se při tom o nejnovější poznatky obecné fonetiky. Významné jsou i práce M. Romportla; češtiny se týkají zvláště jeho intonologické studie K tónovému průběhu v mluvené češtině (1951) a Zvuková stránka souvislé řeči v nářečích na Těšínsku (1958). Z jiných fonetických prací zaujala v české jazykovědě významné místo důkladná Fonetická studie o dětské řeči (1948) od K. Ohnesorga; upoutala pozornost fonetiků nejen přesně zachycenými fakty, ale i účinnou výzkumnou metodou. V r. 1959 k ní autor připojil Druhou fonetickou studii o dětské řeči. Z fonetických monografií jmenujme ještě alespoň Zvukovou stránku českého pozdravu [200](1957) od P. Jančáka, v níž jsou shromážděny bystré postřehy o funkčně podmíněných zvukových obměnách českých pozdravů.

Pokud jde o fonologii, najdeme řadu nových poznatků o fonologickém systému dnešní češtiny a jejích nářečí v připomenuté studii Lamprechtově, ale ta je zaměřena převážně historicky. Vynikající synchronní rozbor českého fonologického systému podal J. Vachek v Dynamice fonologického systému současné spisovné češtiny (1968). Jak ukazuje sám název syntetické práce Vachkovy, autorovi šlo o takovou analýzu fonologických jevů, která by ukázala jejich aktivitu ve fonologickém systému. Vachkova syntéza vyrostla sice z teoretických základů pražské strukturální školy, ale představuje osobitý přínos autorův k strukturální teorii. Bez nadsázky lze říci, že se češtině dostalo tak precizního fonologického rozboru, jakým se může pochlubit jen málo spisovných jazyků.

Skrovnějších výsledků bylo za 25leté období dosaženo v oblasti morfologie, i když s morfologickou tematikou vyšla řada časopiseckých článků. Můžeme tu zaznamenat především knižní studii O morfologické homonymii v češtině (1966) od M. Těšitelové. Je to práce moderně pojatá, která kromě systémově zaměřeného popisu všech homonymních tvarů v češtině přináší pro komunikaci důležité údaje frekvenční. Obecnější povahu má kniha P. Sgalla Generativní popis jazyka a česká deklinace (1967). Autor v ní jednak podává podrobnou informaci o principech generativního popisu a vysvětluje pojem několikastupňového generativního systému, jednak charakterizuje základní složky aparátu potřebného pro generativní popis jazykové soustavy. V druhé části knihy naznačuje postup, kterým by se dospělo ke generativnímu popisu složité české deklinace a na závěr vypracovává algoritmus pro deklinační syntézu. Morfologickosémantickou povahu má monografie Fr. Kopečného Slovesný vid v češtině (1962); vyznačuje se teoreticky propracovaným výkladem pojmu slovesného vidu, detailní klasifikací vidových kategorií, novým řešením poměru mezi videm a slovesným časem a obecně pojatým rozborem českých morfologických prostředků. Práci Kopečného lze považovat za dosud nejlepší analýzu specifických rysů českého vidového systému.

Ze všech gramatických disciplín poutala v uplynulém čtvrtstoletí největší pozornost českých jazykovědců syntax. Vedle četných statí v časopisech, vedle podrobného popisu české syntaktické soustavy v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny a vedle stručnějšího, ale [201]nově koncipovaného výkladu v Havránkově-Jedličkově České mluvnici vyšly tři speciální syntetické práce o české skladbě, a to Novočeská skladba (19471, 19662, 19693) od Vl. Šmilauera, Základy české skladby (19581, 19622) od Fr. Kopečného a Skladba spisovné češtiny od J. Bauera - M. Grepla (jako vysokoškolské skriptum 19641, 19672, nyní v tisku). Všechny tyto publikace mají velmi dobrou teoretickou úroveň a liší se od sebe zaměřením: Šmilauerovi šlo především o co nejúplnější klasifikaci syntaktických schémat spisovné češtiny a o shrnutí výsledků dosavadních výzkumů věnovaných českému syntaktickému systému; Kopečný sice také analyzoval český skladebný systém v jeho celku, ale zvláštní pozornost věnoval prohloubeným výkladům těch otázek, které vyvolaly mezi jazykovědci diskusi nebo které dosud nemají podle autorova mínění uspokojivé řešení; Bauer a Grepl usilovali o takový výklad české syntaxe, který by v pojmu syntaktického systému integroval všechny jednotlivosti a odhalil sémantické diference i u syntaktických prostředků zdánlivě zcela synonymních. Ve Šmilauerově skladbě je zvláště propracována synonymita syntaktických schémat, ve skladbě Kopečného naopak jejich polysémie a vliv kontextu na odstraňování syntaktické mnohoznačnosti. Obě tyto skladby podávají především detailní rozbor vztahů ve větě, kdežto skladba Bauerova-Greplova přesouvá těžiště na výklad vztahů souvětných. Řada syntaktických monografií byla uvedena konfrontační studií J. Vachka Obecný zápor v angličtině a v češtině (1947), metodologicky průkopnickou, přinášející velmi jemné postřehy o vyjadřování obecného záporu v češtině. Výrazné místo mezi těmito monografiemi zaujímá studie Intonace a věta ve spisovné češtině (1957) od Fr. Daneše. Autor nejen shrnul výsledky dosavadního bádání o české větné intonaci, ale podal i ucelenou teorii o funkcích, které mají ve stavbě promluvy různá intonační schémata, a o vztazích těchto schémat k aktuálnímu členění výpovědi. Pozoruhodný je i Danešův výklad o prostředcích sloužících k členění výpovědi a nadvýpovědních celků. S Danešovou prací se tematicky stýká monografie M. Grepla Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi (1967), v níž autor provedl pronikavou analýzu syntaktických aktualizací na pozadí skladebných schémat neutrálních. Grepl tak obohatil českou jazykovědnou literaturu spolehlivým inventářem syntaktických prostředků, které namnoze unikaly pozornosti syntaktiků. Monografický rozbor souvětí v současné spisovné češtině podává K. Svoboda (zatím vyšlo ve formě skript, [202]1970). Nesporný přínos pro poznání české skladební soustavy má i Svobodova monografie Infinitiv v současné spisovné češtině (1962). Autor v ní podal přesně propracovanou charakteristiku mluvnické povahy infinitivu a se zdarem vyřešil řadu otázek týkajících se sémantiky infinitivních konstrukcí.

Rychlý růst spisovné slovní zásoby, který byl podnícen rozvojem vědeckých a technických disciplín, potřebou pojmenovávat stále nové druhy hmot, spotřebních předmětů, nástrojů a strojů a ovšem také nutností označovat nové společenské jevy, postavil českou jazykovědu před úkol urychlit průzkum českého slovotvorného systému. Výsledky tohoto průzkumu byly zatím uloženy ve dvou svazcích díla Tvoření slov v češtině. První svazek, nazvaný Teorie odvozování slov (1962), napsal M. Dokulil; je v něm podána moderně pojatá teorie a metodika synchronní slovotvorné analýzy a vybudován přesný pojmoslovný aparát, který zajišťuje potřebnou míru jednotnosti při konkrétních rozborech českých slovotvorných typů. Dokulilovy teoretické závěry mají namnoze platnost širší než jenom pro češtinu a lze je hodnotit jako významný přínos k obecné teorii tvoření slov. Druhý svazek — Odvozování podstatných jmen (1967) — je dílem kolektivu autorů, především pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV; obsahuje podrobný synchronní popis slovotvorných typů českých substantiv a dokumentuje každý typ téměř úplným výčtem příslušných substantiv běžné slovní zásoby. Až bude vydán třetí svazek tohoto díla, který bude analyzovat slovotvorný systém jiných slovních druhů než substantiv, bude mít čeština nejpřesnější a nejpodrobnější synchronní analýzu slovní zásoby mezi všemi slovanskými jazyky.

Značných úspěchů dosáhla v posledních 25 letech i česká lexikologie a lexikografie. Jmenujme na prvním místě ukončení devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého, jehož vydávání bylo zahájeno v r. 1935 a jehož poslední sešit vyšel v r. 1957. Tím se češtině dostalo úplného slovníku vynikající úrovně, jakým se může pochlubit jen málo jazyků. Příruční slovník, který obsahuje asi čtvrt miliónu hesel, kodifikuje sice českou slovní zásobu od 70. let 19. stol., ale zachycuje i lexikální prvky z doby obrozenské a těsně poobrozenské, které byly do naší doby přeneseny jako archaismy prostřednictvím znovu vydávaných uměleckých textů. Hesla slovníku se vyznačují důmyslnou stavbou, která umožňuje uživateli rychlou orientaci v jednotlivých významových odstínech slova. V r. 1957 začal vycházet nový, čtyřsvazkový výkladový slovník pod názvem Slovník [203]spisovného jazyka českého, který je dnes před ukončením. Proti Příručnímu slovníku byla v něm podstatně omezena příkladová část hesel, ale na druhé straně byl doplněn o řadu slov, slovních spojení a významových odstínů, kterými se spisovná čeština obohatila od 30. let našeho století nebo které nabyly v nové době povahy prostředků spisovných (popř. hovorových). V optimální míře přihlíží slovník při zpracování k systémovým vztahům v slovní zásobě. V novém slovníku byly zpřesněny a doplněny stylové charakteristiky jednotlivých slov, k heslovým slovům byla připojena synonyma a antonyma a ohýbaná slova byla opatřena nejpotřebnějšími údaji tvaroslovnými. Na základě zpracování české slovní zásoby v Příručním slovníku jazyka českého a v Slovníku spisovného jazyka českého vzniklo a stále vzniká velké množství slovníků dvojjazyčných. Zaznamenejme ještě fakt, že v r. 1952 vyšlo 4. vydání Slovníku jazyka českého od P. Váši a Fr. Trávníčka. Je to úsporně sestavený jednosvazkový slovník, jehož sémantické údaje jsou však místy zjednodušeny a v některých případech i subjektivně zabarveny. Kromě toho po pravopisných a tvaroslovných úpravách spisovné normy v l. 1957-1958 nelze ho používat jako zdroje informací pravopisných a gramatických. Idiomatický materiál z češtiny spisovné, hovorové i lidové byl soustředěn a poměrně přesně interpretován v slovníku Lidová rčení od J. Zaorálka (19471, 19632). Autor dosáhl užitečné přehlednosti slovníku dvojím řazením hesel: podle abecedního pořadí slov tvořících významové jádro rčení a podle významové příbuznosti idiomatických celků. Do samostatného oddílu pak byla vyčleněna ustálená přirovnání. V r. 1969 vyšel první díl Českého slovníku věcného a synonymického, který připravil J. Haller. Toto lexikografické dílo, které je rozvrženo na 4 svazky, zaplňuje citelnou mezeru v dosavadním lexikografickém zpracování češtiny, a i když můžeme mít k stavbě jednotlivých tematických hesel kritické připomínky, přiznáme Hallerovu počinu velký význam jak pro zjišťování věcně významových vztahů v české slovní zásobě, tak i pro stylistickou praxi. V uplynulém čtvrtstoletí se čeština dočkala také velmi dobrého slovníku frekvenčního, který pod názvem Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (1961) vydal J. Jelínek, J. V. Bečka a M. Těšitelová. Slovník byl sestaven podle moderních zásad, které umožňují sledovat frekvenci slov, slovních druhů a tvarů nejen obecně, ale i v jednotlivých stylech (především funkčních). Autorský kolektiv se zasloužil o to, že nyní má čeština dobré východisko ke konkrétním kvantitativně stylistickým studiím a že se o spolehlivé [204]frekvenční údaje z češtiny může opřít řada jiných oborů (např. didaktika mateřského jazyka, metodika výuky cizích jazyků). Nakonec poznamenejme s uspokojením, že v r. 1968 byl vydán úvodní sešit Staročeského slovníku, obsahující informativní stati, soupis pramenů a zkratek, a že vyšel 1. sešit, počínající písmenem N. Ústav pro jazyk český začal splácet dávný dluh české jazykovědy, vzniklý tím, že po smrti Gebauerově v r. 1907 uvázl jeho Slovník staročeský u hesla netbalivost a že všechny pokusy o dokončení tohoto díla nebo o vydání slovníku nově koncipovaného ztroskotaly. Naléhavá potřeba staročeského slovníku, který by zachycoval slovní zásobu jednoho z nejvýznamnějších kulturních jazyků středověké Evropy, donutila autory, aby nejprve začali se zpracováním a vydáváním hesel počínajících písmeny nezpracovanými Gebauerem a teprve pak se vrátili k heslům z první poloviny abecedy.[2] Můžeme-li vyslovit hodnotící soud po prvním sešitu Staročeského slovníku, musíme pochválit autorský kolektiv za velmi vysokou úroveň lexikografické práce.

Velký pokrok učinila v uplynulých 25 letech česká lexikologie. Vedle četných článků časopiseckých vyšla i práce syntetické povahy, a to Vývojové postupy české slovní zásoby (1968) od I. Němce. Autor vytěžil řadu obecných poznatků o vývoji české slovní zásoby hlavně ze staročeského materiálu, který měl k dispozici jako redaktor Staročeského slovníku, a podal důmyslný přehled hlavních typů lexikálních změn. Přitom upozornil na jisté souvislosti mezi těmito změnami, potvrzující tezi o systémové povaze slovní zásoby. Do pomezní oblasti mezi lexikologií a stylistikou se řadí kniha J. Filipce Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie (1961). Obsahuje důkladně propracovanou teorii synonym, podává jejich podrobnou klasifikaci a s hlubokým porozuměním pro otázky stylu řeší jejich funkce v promluvách. Autor zvýšil přesvědčivost svých teoretických závěrů tím, že každý soud pečlivě doložil synonymickými rozbory konkrétních textů. Lexikologickou klasifikací lexikálních jednotek expresívních a určením jejich stylistických funkcí se zabývá teoreticky závažná studie J. Zimy Expresivita slova v současné češtině (1961).

Bez nadsázky je možno říci, že uplynulé čtvrtstoletí bylo ve znamení syntetických prací etymologických věnovaných češtině. Hned na počátku našeho období zaznamenáváme významný čin ediční, který [205]ovšem značně překročil rámec bohemistiky: v letech 1945 a 1949 vyšly dvě části prvního svazku Studií a článků vynikajícího českého komparatisty J. Zubatého († 1931). O vydání se zasloužil O. Hujer a V. Machek. Tím byly soustředěny do jedné publikace četné etymologické a lexikologické studie vědce, který zmodernizoval historickosrovnávací metodu a pomocí ní učinil řadu pozoruhodných objevů v etymologii české, slovanské i indoevropské. V r. 1954 byl pak hlavně péčí V. Machka vydán druhý svazek Studií a článků, který sice obsahuje především výklady tvaroslovné a syntaktické, ale přináší i mnoho poznatků o etymologii tvarů a syntaktických prostředků. Značnou důležitost pro historii češtiny, zejména pak pro etymologii mnoha českých slov, má výbor historickosrovnávacích studií a článků neméně významného komparatisty O. Hujera († 1942), vydaný v r. 1961 J. Kurzem pod názvem Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka. Podobně jako u Zubatého setkáváme se i v statích Hujerových nejen s bohatým uváděním paralel slovanských, ale také indoevropských.

Mimořádný zájem o otázky etymologické dokumentuje vedle velkého počtu článků v časopisech vydání tří rozdílně koncipovaných etymologických slovníků, které se do jisté míry doplňují. V r. 1952 vyšel Etymologický slovník jazyka českého od J. Holuba a Fr. Kopečného, který vznikl pronikavým přepracováním a podstatným doplněním 2. vydání Holubova Stručného slovníku etymologického. Zásluhou Kopečného byly etymologické výklady uvedeny do shody se současným stavem jazykovědného bádání a značně byly rozhojněny slovanské, a hlavně indoevropské slovní paralely. Předností slovníku je i to, že v obsažném dodatku uvádí etymologický přehled přípon a koncovek. V r. 1957 vydal jako souhrn svých mnohaletých výzkumů v oblasti etymologie a také jako výsledek svých úvah o nových metodách interpretace původu slov Etymologický slovník jazyka českého a slovenského V. Machek. Jeho slovník přinesl nejen řadu zcela netradičních výkladů (zejména u výrazů expresívních), ale i množství poznatků kulturně historických, etnografických, mytologických aj. Machkovi šlo totiž vedle objasnění tvarové stránky slov i o důkladné osvětlení jejich stránky významové. Machkův slovník se neomezuje jen na slova spisovná, nýbrž v hojné míře podává i výklad slov nářečních a slangových. Ještě před smrtí podařilo se autorovi připravit druhé vydání slovníku, které pak pod názvem Etymologický slovník jazyka českého vyšlo v r. 1968. Ve shodě [206]s novými výsledky Machkova bádání byla v něm řada hypotéz nahrazena výklady novými, pravděpodobnějšími. Nejméně náročný ze všech tří slovníků je Stručný etymologický slovník jazyka českého (1967) od J. Holuba a St. Lyera. Tento slovník si neklade za cíl hledat nová objasnění původu výrazů vyložených dosud neuspokojivě, nýbrž jen shrnuje etymologické informace o nejběžnějších českých slovech, zejména pak o výrazech obecně kulturních a přejatých, přičemž se z velké části opírá o jiné etymologické práce. Velmi cenným přínosem k české etymologii je monografie V. Machka Česká a slovenská jména rostlin (1954), která obsahuje řadu originálních výkladů botanických termínů i lidových názvů. Machek zde podepřel důmyslně pojaté etymologické výklady četnými fakty z oblasti materiální kultury, etnografie, lidového lékařství apod.

Také v onomastice se v uplynulých 25 letech vykonalo mnohem více než v předcházejících čtvrtstoletích a četné studie z této lingvistické disciplíny podaly důkaz o značném pokroku onomastické teorie a metodiky. Z knižních publikací musíme zaznamenat především monumentální dílo A. Profouse Místní jména v Čechách (1. díl vyšel ve dvou vydáních v r. 1947 a 1954; 2. díl v r. 1949; 3. díl v r. 1951; 4. díl dokončil po smrti autorově J. Svoboda a vydal v r. 1957). Profousův slovník je cenný zvláště tím, že u každého hesla podává přehled nejstarších dokladů o výskytu daného místního názvu a že se na základě těchto údajů pokouší dobrat původní podoby a významu jména. I když etymologická část hesel není vybudována na nejnovějších principech etymologické práce, dostalo se češtině díla vynikajícího, z něhož bude moci vycházet další toponomastické bádání. V r. 1960 připojil J. Svoboda, Vl. Šmilauer a další k Místním jménům v Čechách 5. díl, označený jako Dodatky k dílu A. Profouse. Autoři v něm pojednali o životě a díle Profousově, sestavili soupis pramenů a literatury a mimo jiné uveřejnili četné dodatky a opravy k Profousovým výkladům. Vl. Šmilauer na závěr tohoto dodatkového svazku otiskl úspěšný pokus o analýzu soustavy českých místních jmen. Na Profousův slovník navázala kniha Vl. Šmilauera Osídlení Čech ve světle místních jmen (1960), kde autor podal řadu přesvědčivých zobecnění, která vyplynula z materiálu Profousova i z vlastních autorových onomastických výzkumů. V knize je podle jednotlivých pojmenovávacích typů rekonstruováno staré sídelní území v Čechách a sledováno osídlování Českomoravské vrchoviny. Pozoruhodný je i Šmilauerův rozbor jmen sídlišť vzniklých po r. 1600. Šmilauerovi [207]vděčíme i za jazykově zeměpisné zpracování českého toponomastického materiálu v Atlase místních jmen v Čechách (1969). Je to neobyčejně důležitý počin pro poznání závislosti volby místního jména na pojmenovávacích zvyklostech jistých oblastí. Poznamenejme ještě, že především na českém materiálu je založen Šmilauerův instruktivní Úvod do toponomastiky (19631, 19662).

Po silně zastaralé práci Kotíkově (Naše příjmení, 1894) se čeština konečně dočkala dvou syntetických knižních publikací o původu jmen osobních, a to historicky zaměřené knihy J. Svobody Staročeská osobní jména a naše příjmení (1964) a populárněji koncipované publikace J. Beneše O českých příjmeních (1962). Ve Svobodově knize je shromážděn bohatý antroponomastický materiál dochovaný jako bohemika ve starých zápisech jinojazyčných nebo obsažený v nejstarších památkách českých. Autor ho analyzoval po stránce slovotvorné i sémantické a podrobně prozkoumal jeho vztah k dnešnímu fondu českých příjmení. Kniha J. Beneše, teoreticky méně náročná, informuje o historii českých jmen křestních i příjmení a podává podrobnou slovotvornou i významovou klasifikaci různých typů českých antroponym.

I když proti období první republiky nepoklesl zájem o otázky vývoje jazyka, zůstaly výsledky výzkumů většinou uloženy v statích časopiseckých. Učebnice pro pedagogické fakulty nazvaná Vývoj českého jazyka a dialektologie (1964), kterou zpracoval za redakce Fr. Cuřína autorský kolektiv, mohla přinést vzhledem k svému poslání jen údaje rudimentární. Hned na počátku našeho období vyšlo péčí V. Machka 3. vydání Úvodu do dějin jazyka českého (1946) od O. Hujera. Tato znamenitá práce, v níž je velmi hutně charakterizován předhistorický vývoj češtiny (zejména jejího systému gramatického), shrnuje poznatky o indoevropském prajazyce, o období baltoslovanském, o epoše praslovanské a konečně o předhistorickém formování českého jazyka. V r. 1963 vydal R. Večerka důležitou syntézu dosavadních znalostí o staroslověnském a církevněslovanském období vývoje češtiny pod názvem Slovanské počátky české knižní vzdělanosti. Večerkovi se tu podařilo soustředit základní informace o této epoše a zároveň upozornit na řadu problémů týkajících se úlohy staroslověnštiny při vznikání kulturního jazyka českého. Nové poznatky o období obrozenském byly vedle řady článků časopiseckých otištěny ve sborníku Studie o jazyce a literatuře národního obrození (1959), vydaném Vysokou školou pedagogickou v Praze. Příspěvky [208]v tomto sborníku obohatily především naše znalosti o obrozenském mluvnictví, o syntaktických jevech obrozenské češtiny a o jazyce a stylu Klicperově a Tylově. K našim znalostem o lexikálním obohacování obrozenské češtiny přispěl Al. Jedlička monografií Josef fungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická (1948). Autor sice podrobně zpracoval jen menší úsek obrozenských snah o vytvoření české vědecké terminologie, ale svůj rozbor zasadil do širokých společenských a jazykových souvislostí, a tím podal vzor pro další monografie tohoto typu. Řadu teoretických otázek spjatých s vývojem češtiny od doby obrozenské a zároveň četná nová fakta obsahují stati J. Běliče shrnuté do Sedmi kapitol o češtině (1955). Autor prozkoumal podmínky, za nichž byla kodifikována čeština obrozenská, formuloval názory české jazykovědy na poměr mezi češtinou a slovenštinou, vyslovil řadu nových soudů o vztahu mezi nářečím a spisovným jazykem aj. Zásluhou A. Knopa, A. Lamprechta a L. Pallase byly prozkoumány osudy češtiny v severovýchodním cípu území českého jazyka a výsledky výzkumu byly publikovány v nenáročném, ale velmi užitečném spisku Dějiny českého jazyka ve Slezsku a na Ostravsku (1967). Zajímavé výroky o češtině, zejména o jejích vyjadřovacích přednostech, o jejích právech v českých zemích, o jejím boji s němčinou, vybral A. Pražák a uveřejnil hned po osvobození v r. 1945 pod charakteristickým názvem Národ se bránil. Nakonec ještě dodejme, že za redakce B. Jedličky vyšly v r. 1951 v českém překladu Dějiny české řeči a literatury J. Dobrovského a za redakce F. Vodičky v r. 1947 Krátká historie národu, osvícení a jazyka J. Jungmanna.

Mnoho bylo v uplynulém čtvrtstoletí vykonáno také v oblasti teorie a kultury spisovného jazyka, i když výsledky byly zase publikovány převážně jen v časopisech. Nejvýznamnější prací v této oblasti je soubor statí B. Havránka Studie o spisovném jazyce (1963). Tímto edičním činem byly do jedné publikace soustředěny stati podávající z hlediska strukturální a funkční lingvistiky moderně pojatou teorii spisovného jazyka, která se stala spolehlivým základem pro kodifikaci spisovné češtiny a pro její kulturu. Vedle statí řešících obecnou problematiku zařadil autor do souboru i stati věnované konkrétním otázkám kodifikace češtiny a stati přinášející analýzu jazyka a stylu několika významných českých slovesných tvůrců. Kromě toho byly do souboru pojaty studie o vztazích mezi spisovnými slovanskými jazyky. Jiné zaměření než práce Havránkovy [209]mají stati V. Mathesia, které byly vydány brzo po osvobození pod titulem Čeština a obecný jazykozpyt (1947). I tento ediční čin měl značný význam pro teorii spisovného jazyka a pro analýzu jeho dílčích systémů i jednotlivých jevů. Vedle důležitých příspěvků obecného zaměření nachází čtenář ve sborníku řadu pronikavých synchronních analýz jevů fonologických, morfologických, syntaktických i lexikálních a může si tak učinit představu o metodách strukturálně a funkčně pojatého rozboru. Současný stav teorie i praxe v kultuře spisovného jazyka je zachycen ve sborníku Kultura českého jazyka (1969), vzešlém ze dvou konferencí konaných na toto téma v Praze a v Brně. Vydání je nutno považovat za důležitý čin české jazykovědy; veřejnosti byly v přístupné formě vyloženy teoretické základy dnešní péče o spisovnou češtinu a byly jí osvětleny základní otázky funkční stylistiky.

Konkrétním otázkám kodifikace a kultury našeho spisovného jazyka bylo věnováno několik sborníků, které vznikly buď z přednášek pro veřejnost, nebo z popularizačních příspěvků uveřejňovaných v různých časopisech. Hned po válce se přihlásil o slovo Kruh přátel českého jazyka dvojími Hovory o českém jazyce (Prvními ve 3. vydání v r. 1946, Druhými v 1. vydání v r. 1947). I když zčásti nevycházejí z moderních teoretických zásad pražské školy, podávají v populárně zaměřených příspěvcích užitečná poučení hlavně o základních jevech ze skladby a o některých stylistických otázkách spisovné češtiny. Zastoupena jsou však i témata morfologická, slovotvorná, onomastická aj. Ústav pro jazyk český ČSAV uveřejnil tři výběry z populárních jazykových koutků Čs. rozhlasu, připravovaných hlavně členy Ústavu. Vyšly pod názvem Jazykový koutek Čs. rozhlasu v letech 1949, 1955 a 1959 a obsáhly značný počet drobných příspěvků ze všech oblastí gramatiky a lexikologie češtiny. Měly poslání jazykově výchovné: seznamovaly veřejnost s moderními principy kodifikace a kultivování spisovné češtiny, prokazovaly správnost těchto principů posuzováním některých současných jazykových jevů a hodnotily vznikající jazykové prostředky z hlediska komunikativní potřeby a systémových možností spisovného jazyka. V prvních dvou výběrech jsou uložena četná svědectví o rozhojňování české slovní zásoby a o dobově podmíněných posunech ve významu slov, ve třetím jsou pak zachyceny především změny v kodifikaci pravopisné a tvaroslovné. Vedle těchto kolektivních prací byly v uplynulém čtvrtstoletí vydány tři výbory populárně koncipovaných článků od jednotlivců. V r. 1961 připojil F. Tráv[210]níček k staršímu výboru, nazvanému Nástroj myšlení a dorozumění (z r. 1940), výbor článků z let 1942-1960 a dal mu charakteristický titul Jazykové zákampí. Nový výbor sice nedosáhl úrovně výboru staršího, ale čtenář v něm najde vysvětlení původu řady slov, hodnocení výrazových prostředků vzniklých pod vlivem socialistické přestavby společnosti a zajímavé, i když někdy subjektivně zabarvené názory na některé otázky jazykové kultury. Pravým čtenářským požitkem je četba Malého průvodce po dnešní češtině (1964) od Fr. Daneše. Pod tímto názvem vydal autor výbor ze svých fejetonů uveřejňovaných od r. 1957 v Literárních novinách, přičemž se mu podařilo skloubit tematicky příbuzné příspěvky do celků podávajících populární formou pohled do učení o funkcích jazyka, do problémů kodifikace, jazykové kultury a stylistiky apod. Ve všech příspěvcích, napsaných svěžím stylem, cítíme autorovu snahu vést čtenáře při výkladu jednotlivostí k pochopení teoretických principů, které vylučují, nebo aspoň omezují subjektivnost kritických soudů. Podobné zaměření má i výbor z fejetonů J. Chloupka Pověry o češtině (1963), v němž oceňujeme vedle řešení vlastních otázek spisovného jazyka i vtipně napsané úvahy o vztahu mezi spisovným jazykem a nářečím.

Nesporný pokrok učinila i česká stylistika, která se rozvíjela především na teoretických základech položených pražskou jazykovědnou školou a v posledním desítiletí využívala i podnětů z teorie informace a z matematických disciplín k dosažení větší exaktnosti výzkumů. Přes celkem bohatou žeň časopiseckou se však teprve začíná s vypracováním systematické funkční stylistiky, k níž byly vytvořeny předpoklady vlastně už v první polovině 30. let. Prvním pokusem o to jsou Základy české stylistiky (1970), vypracované Al. Jedličkou, V. Formánkovou a M. Rejmánkovou pro pedagogické fakulty. Jde o knihu, která spolehlivě objasňuje základní stylistické pojmy, dosti podrobně popisuje funkční styly a kompoziční útvary a dává cenné rady pro stylistickou praxi. Je třeba dále uvítat to, že byly zdostupněny stylistické stati Havránkovy (vydáním Studií o spisovném jazyce) a že znovu vyšla teoreticky neobyčejně podnětná stať V. Mathesia Řeč a sloh (1966), otištěná poprvé ve sborníku Čtení o jazyce a poezii v roce 1942. O jisté shrnutí soudobé české teorie stylu se pokusily stylistické příspěvky ve sborníku Kultura českého jazyka (1969). Z knižních publikací věnovaných otázkám stylu se musíme zmínit o syntetické práci J. V. Bečky vydané jako Úvod do české [211]stylistiky v r. 1948. Autor zde sice shromáždil bohatý materiál, ale často překročil ve svých výkladech oblast stylistiky, pojednávaje o gramatických a lexikologických jevech. V knize také postrádáme jednotnou teoretickou bázi, o kterou by se mohly opřít bezesporu zajímavé Bečkovy výklady o jednotlivých stylových jevech. Teoretické úrovně funkční a strukturální stylistiky nedosáhl ani Fr. Trávníček v diskusním spisku O jazykovém slohu (1953), i když usiloval o systemizaci stylistických pojmů a o zřetelné vymezení hranic stylistiky. Byl bohužel ve svém pokusu poplatný dobovým ohlasům Stalinových statí o jazyce a činil závěry bez opory o dostatečně bohatý materiál. Hlavně pro potřeby novinářů vyšly v krátkém sledu za sebou dvě stylistiky praktické: Kapitoly z praktické stylistiky (19551, 19572) od Fr. Daneše, L. Doležela, K. Hausenblase a Fr. Váhaly a O jazyku a stylu novin (1957) od M. Jelínka. Obě příručky se sice přiklonily k funkční teorii stylu, ale vzhledem k praktickému zaměření nekladly si za cíl další rozvinutí této teorie, nýbrž jen její aplikaci na komunikativní oblast publicistickou. K těmto příručkám se v r. 1966 přiřadila Žurnalistika — Jazyk a styl, kterou připravil Fr. Váhala, Fr. Daneš, K. Hausenblas, Al. Stich a V. Straka. V příručce je podán přístupný výklad obtížnějších jevů mluvnických, přehledné poučení o základních jevech stylistických hlavně se zřením k žurnalistice a stručné pojednání o jazykové stránce rozhlasových a televizních pořadů. Ze stylistických monografií jmenujme především studii J. V. Bečky Základy kompozice jazykových projevů (1960), která znamená nesporný přínos k teorii kompozice projevu. Autor si vypracoval vhodnou metodu analýzy větných souvislostí a podal dobře promyšlenou klasifikaci tzv. větných linií, v nichž se realizují textové souvislosti. Z jiné stylistické oblasti pochází druhá monografie — kniha L. Doležela O stylu moderní české prózy (1960). Je to významný příspěvek k teorii uměleckého stylu, přesněji k teorii kompozice umělecké prózy. Doleželovy úvahy o výstavbě pásma vypravěče a pásma postav a o útvarech přechodných obrátily pozornost naší stylistiky na jeden ze základních principů organizace prozaického textu. Výsledky Doleželovy analýzy byly pak v přístupnější podobě pojaty do kolektivní práce Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury (1961), kterou připravili k tisku pracovníci Ústavu pro jazyk český. Autorský kolektiv se zde populární formou dobře zhostil úkolu vysvětlit charakteristické jevy stylu umělecké prózy, poezie a dramatické literatury. Pro úplnost pozname[212]nejme, že mnoho lingvistických poznatků je uloženo v pracích zaměřených literárněvědně, zejména v průkopnických studiích J. Mukařovského, které vyšly ve sbornících Kapitoly z české poetiky I—II (2. vyd. v r. 1948 ve 3 svazcích) a Studie z estetiky (1966). Mukařovský položil svými pracemi základy k strukturální teorii uměleckého textu. Shrnutí základních poznatků o funkci jazykových prostředků v literárním díle podává učebnice Teorie literatury (19651, 19672) od Vl. Štěpánka, M. Rejmánkové, E. Čechové a J. Hrabákové. Zajímavé myšlenky o funkci jazyka v umělecké próze obsahuje kniha Zd. Kožmína Umění stylu (1967); jsou v ní zároveň podány charakteristiky jazykového stylu asi třiceti soudobých prozaiků. Vzorem literárněvědné monografie, která si pozorně všímá funkce jazykových prostředků ve struktuře literárních textů, je publikace F. Vodičky Počátky krásné prózy novočeské (1948). Jiný příklad pro to, jak je analýza jazykově stylových jevů užitečná pro hodnocení literárního stylu a jak naopak literárněvědný rozbor dbalý otázek jazykových obohacuje lingvistiku, podává M. Červenka v studii Symboly, písně a mýty (1966); zabývá se v ní proměnami českého lyrického slohu na přelomu století. Vliv funkční lingvostylistiky se projevuje také ve verzologických publikacích J. Hrabáka, zejména v jeho Úvodu do teorie verše (19561, 19643) a v jeho knize Z problémů českého verše (1964). Z výzkumů Hrabákových zase vydatně čerpá jazyková stylistika zabývající se poetickými texty. Totéž můžeme říci o vynikajících pracích J. Levého z oblasti teorie překladu, zejména o jeho knize Umění překladu (1963). Přes základní literárněvědné zaměření staly se studie Levého spolehlivým zdrojem i pro informace z oblasti lingvistické problematiky překladu.

Zbývá promluvit o dialektologii. I když dialektologové měli poněkud obtížnější publikační podmínky než jazykovědci pracující v jiných disciplínách, uveřejnili za posledních 25 let podstatně více prací než v předcházejícím čtvrtstoletí. Značně pokročily také přípravy k vydání atlasu českých nářečí. Mezi dialektologickými monografiemi nacházíme hlavně práce popisující ty nářeční skupiny, které buď zaujímají pomezní postavení mezi vyhraněnými nářečními oblastmi, nebo jsou rozčleněny na menší celky řadou různě probíhajících izoglos. V časovém sledu vyšly tyto závažnější práce: Ad. Kellner, Východolašská nářečí I, II (1946, 1949); A. Lamprecht, Středoopavské nářečí (1953; k tomu byl připojen v r. 1963 Slovník středoopavského nářečí); J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě (1954); J. Voráč, [213]Česká nářečí jihozápadní I (1955); Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí (1957); Fr. Svěrák, Karlovické nářečí (1957); Sl. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského (1960); J. Skulina, Severní pomezí moravskoslovenských nářečí (1964); Fr. Svěrák, Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví (1966); A. Vašek, Jazykové vlivy karpatské salašnické kolonizace na Moravě (1967; název práce nevystihuje její obsah, neboť v podstatě jde o popis nářečních poměrů na Valašsku). Z těchto monografií mají klíčový metodologický význam čtyři práce: Kellnerova, Běličova, Voráčova a Utěšeného. Kellner se zasloužil o vypracování jazykově historické metody při popisu nářečí; Bělič dovedl racionálně využít kombinace metody jazykově historické a synchronní a podal vzor pro zkoumání vlivu historického vývoje na utváření nářečí; Voráč ukázal možnosti metody jazykově zeměpisné; Utěšený užil úspěšně kombinace synchronní metody jazykově strukturní a jazykově zeměpisné. Připomínáme ještě, že Ad. Kellner napsal instruktivní Úvod do dialektologie (1954), založený především na zobecnění poznatků z dialektologie české a že byla odevzdána do tisku významná teoretická práce J. Běliče Dialektologie (vyjde v r. 1971). Vedle souboru historicky zaměřených statí Hujerových, o kterém jsme se už zmínili výše, dostalo se české dialektologii historického pohledu na řadu nářečních jevů, zejména východočeských, z pera Fr. Cuřína. Tyto významné příspěvky k historické dialektologii nesou názvy Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech (1967), Kapitoly z dějin českých nářečí a místních a pomístních jmen (1969) a Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích (1964). K pracím o místních nářečích je třeba připočíst několik monografií o slanzích, a to především Ostravskou hornickou mluvu (1956) od V. Křístka a čtenářsky úspěšný Vorařský slang pražského Podskalí (1965) od B. Zimové. Obě tyto práce mají význam i z hlediska metodologického, neboť řeší — každá jinak — otázku co nejúčelnějšího rozvržení materiálu. Obraz o rozrůznění cikánštiny v Československu, především potud, pokud příčinou této diferenciace je vliv nářečí slovenských a českých, podal J. Lípa v monografii Cikánština v jazykovém prostředí slovenském a českém (1965).

O bohatství jazykovědné tvorby uveřejňované v časopisech a sbornících podávají důkaz tři svazky Bibliografie české lingvistiky (1945—1950 z r. 1955; 1951—1955 z r. 1957; 1956—1960 z r. 1963), které připravil k tisku Zd. Tyl. Autor si těmito precizními přehledy získal [214]velké zásluhy o evidenci bohemistické produkce. Musíme litovat, že jsme se dosud nedočkali dalšího svazku, třebaže Tyl v zachycování a třídění bibliografických dat usilovně pokračoval. Z let 1961—1963 byly bibliografické přehledy otištěny v Slově a slovesnosti a počínajíc rokem 1964 uveřejňují přehled českých jazykovědných prací Novinky literatury (poslední svazek, nazvaný Česká jazykověda 1968, vyšel v r. 1970).

Shrneme-li v největší stručnosti výsledky jazykovědné bohemistiky od osvobození do dnešní doby, můžeme konstatovat poměrně vyvážený vývoj jednotlivých disciplín. Je sice pravda, že se některé jazykovědné obory těšily zvláštní přízni českých lingvistů a že se v těchto oborech projevila zvýšená publikační činnost, ale co do teoretických výsledků sotva můžeme mluvit o tom, že by některý obor zaostával. Velkých úspěchů dosáhla hlavně teorie spisovného jazyka, fonologie, syntax, etymologie s onomastikou a dialektologie, nejchudší výsledky zaznamenala morfologie. Obsáhlejší syntetické práce zůstala dlužna česká stylistika, ačkoli si vytvořila pro syntézu velmi příznivou teoretickou bázi. V uplynulých 25 letech několikanásobně vzrostl počet jazykovědců zabývajících se výzkumem češtiny a proti předcházejícímu období se značně prohloubila specializace jejich činnosti. Proto je paleta jmen, která jsou podepsána na vědeckých pracích o češtině, tak pestrá. Vysoce je třeba hodnotit přínos českých lingvistů k obecné jazykovědné teorii, což vyplynulo nejen ze snahy hledat nové cesty výzkumu, ale také z tradice pražské jazykovědné školy i z tvůrčí adaptace cizích teoretických a metodologických výtěžků. Čeští lingvisté učinili v uplynulém 25letém období také mnoho pro to, aby seznámili zahraniční jazykovědce s teoriemi pražské jazykovědné školy i s výsledky současné české lingvistiky. Velmi se o to zasloužil zvláště J. Vachek v pracích Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague (1960; ruský překlad z r. 1964), The Linguistic School of Prague (1966), v edici A Prague School Reader in Linguistics (1964) aj. Velmi mnoho znamenalo i vydání sovětské antologie z prací pražské školy (neomezené jen na její klasické období) Pražskij lingvističeskij kružok (Moskva 1967), jak o tom svědčí četné nové sovětské jazykovědné publikace, zvláště také z okruhu tematiky teorie spisovného jazyka a jazykové kultury. Výtěžky současných teoretických výzkumů a úvah jsou publikovány ve světových jazycích v periodicky vycházejícím sborníku Travaux linguistiques de Prague (dosud vyšly 3 svazky v letech 1964, 1966, a 1968). Česká jazykověda přinesla [215]velký vklad do obecné teorie o struktuře jazyka a o funkcích jazykových znaků, do pojetí fonologického systému, do teorií slovosledných, do obecné analýzy větného vzorce, do teorie a klasifikace souvětí, do učení o obecných zákonech slovotvorby, do metodologie výzkumů etymologických (zejména u slov expresívních) a onomastických, do sociologicky zaměřených výkladů nářečního vývoje, do teoretického zkoumání spisovné normy a jejích funkcí, do teorie jazykové kultury, do funkční stylistiky, do tzv. tektoniky promluv atd. Nastupuje tedy jazykovědná bohemistika do příštího pětadvacetiletí s dobrými předpoklady pro další rozvoj výzkumné činnosti, a zejména s oprávněnými nadějemi na vytvoření velkých prací syntetických.


[1] Viz B. Havránek, Studium bohemistiky a obecně jazykovědná problematika, Slavica Pragensia 7, 1965, s. 5n.

[2] Do té doby, než vyjdou sešity z první poloviny abecedy, bude čtenářům staročeské literatury a filologům sloužit fotografická reedice slovníku Gebauerova, kterou vydalo nakladatelství Academia r. 1970.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 4-5, s. 193-215

Předchozí Alena Chmelová: Radíme a kritizujeme

Následující Stanislav Králík: Jan Amos Komenský a český jazyk

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1