Časopis Naše řeč
en cz

Hele, tenhle tudle hnedle takhle…

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Tyto a podobné další výrazy většinou existují ve dvou nebo i více obměnách. Např. vedle tenhle se říká tendle a tenle, vedle tudle je tuhle, vedle takle též takhle atd.; upozorňovací citoslovce hele má své varianty v podobách hle, hlehle a hlele.

Jako základní podoba citoslovce se přitom zpravidla pociťuje varianta hle, v zájmenných a adverbiálních složeninách pak obměny s -hle, třebaže např. u hnedle se taková podoba vůbec nevyskýtá. Pokud jde o jazykově stylovou příslušnost, jedině prosté hle je i plně spisovné, ba poněkud knižní, kdežto adverbia a zájmena s -hle patří do spisovné vrstvy hovorové; ostatní obměny jsou vesměs nespisovné, užívá se jich v obecné češtině nebo v nářečích.[1] S výjimkou hle jsou všechny obměny vázány též oblastně, běžně se vyskytují hlavně jen zhruba na území vlastních Čech, kdežto na Moravě se většinou říká toťten, tadyten, tento…, toťkaj, hneďkaj… apod.; víc jsou rozšířena snad jen příslovce takle a řidší tahle ‚tamhle‘, vyskytující se v těchto podobách i v západnějších nářečích středomoravských (hanáckých).[2] Místo hele se na Moravě užívá citoslovečného to (srov. např. střmor. to, letijó letadla!), častěji než v Čechách však také imperativů podívej, podívej se, podiv se, popř. i hleď, hleďme aj.; na moravském Valašsku, řidčeji též jinde v okrajových oblastech českého jazyka nebo na pomezí nářečních skupin, existují také citoslovce le, lele.[3]

[229]Podoby hle, -hle považuje za výchozí rovněž dosavadní etymologické bádání: hle pak se odvozuje právě z imperativů hleď, tj. od slovesa hledět, a deformace imperativního tvaru se vysvětluje jeho poklesnutím v citoslovce; stejně se vykládá i slovenské hľa z imperativu hľaď od slovesa hľadieť.[4] Je to etymologie jistě lákavá, neboť imperativ hleď a upozorňovací citoslovce hle jsou si významově blízké; předpokládaný zánik koncové souhlásky po samohlásce (hleď > hle) je ovšem v historické češtině jev dost neobvyklý. Poklesem imperativního tvaru v interjekci bychom však dovedli vysvětlit též další obměny, reduplikaci hlehle, zánik druhého h v hlele i zánik prvního l v hele nebo zánik h ve valašském lele, dále též v tenle, hnedle, takle… — i vsunutí d v tendle a jeho proniknutí působením analogie v tudle atd. Trochu snad může být divné, že citoslovce hele nově nabývá povahy imperativu, tj. zčásti se k němu připojují imperativní koncovky. Srov. např. heleme, heleme se… / helej helejme helejte… (podobně dostává imperativní koncovky i valašské lele, viz druhý doklad v pozn. č. 3); těsnějším přimknutím k slovesu hledět vznikly také analogické formy heleď heleďme — heleďte. S podobnou „imperativizací“ se ovšem setkáváme i u některých jiných citoslovcí, srov. zejména upozorňovací heč — hečte a nabízecí na nate; výjimečný by tedy byl u hele (lele) jenom jakýsi ten „vývoj v kruhu“.

Jisté pochybnosti vnáší však do otázky vzniku uvedených výrazů srovnání s těmi slovanskými jazyky, v kterých podobné výrazy rovněž žijí, tj. zejména s lužickou srbštinou horní i dolní a se slovinštinou:

V dolní lužické srbštině se vedle pravidelného imperativního tvaru glědaj u slovesa glědaś ‚hledět‘ vyskytují synkopované obměny glaj/glej, ještě častěji pak laj/lej. Imperativní povaha těchto variant se plně projevuje, neboť se pravidelně tvoří i příslušné tvary množného a dvojného čísla (lajmy, lajśo; lajmej, lajtej / lejmy…). Vedle toho se ustrnulá podoba -laj připojuje jako částice k ukazovacím zájmenům a k příslovcím, např. tenlaj, tajkilaj ‚takovýhle‘, taklaj, tamlaj atd.; tyto výrazy existují — nebo spíš snad dříve existovaly — pouze v západních okrajových nářečích. To je ovšem pro naši otázku nepodstatné, protože nám nejde o územní rozšíření, nýbrž o původ částice -laj. O jejím vztahu k imperativnímu laj/lej a odtud k slovesu [230]glědaś nelze asi pochybovat;[5] i změnu glaj/glej > laj/lej by bylo možno vysvětlit samostatným hláskovým vývojem. Závažnější je však skutečnost, že se v dolní lužické srbštině vedle toho vyskytují také citoslovečné výrazy le, lele, ej lele, le lej ‚hle‘, o jejichž etymologické spojitosti s glědaś lze sotva apriorně říci něco určitého.[6] Tím se po mém soudu stává problematickou také otázka etymologického vztahu nářečních valašských a jiných citoslovcí le, lele, k slovesu hledět.

Výraznější je situace v horní lužické srbštině. Vedle pravidelného imperativu hladaj se u slovesa hladać ‚hledět‘ rovněž objevuje synkopická forma hlaj, ale jen řídce; běžnější je podoba hlej (2. os. mn. č. hlejće…), v které překvapuje e místo a. Částice pak existuje převážně jen v podobě -le, např. tónle ‚tenhle‘, tajkile ‚takovýhle‘, takle, tamle.[7] To samo snad již ukazuje, že le je lexém od původu samostatný, nesouvisící etymologicky se slovesem hladać; forma hlej pak mohla vzniknout kontaminací tohoto le s hlaj vlivem jejich významové blízkosti. Stejně tak ovšem mohlo vzniknout i dolnolužické laj/lej kontaminací le a glaj/glej.

Zdá se, že takovému závěru nasvědčuje také situace v slovinštině: v ní se u slovesa gledati ‚hledět‘ vedle řídkého tvaru gledi vyskýtá imperativ zpravidla v podobě glej, naproti tomu pak existuje le jednak samostatně s významem adverbiálním (‚jen, pouze, přece‘), jednak jako nesamostatná částice v zájmenech a příslovcích tale ‚tenhle‘, tistile ‚tamhleten‘, takle/takšenle ‚takovýhle‘, takole ‚takhle‘ aj.[8] Můžeme zde zajisté spolu s Kopečným (viz v pozn. č. 6) uvažovat o rozdílném původu tohoto dvojího le, po mém soudu však mezi upozorňovacím významem citoslovce, domněle vzniklého z imperativu glej a v slovinštině ostatně nedoloženého, jež se předpokládá jako [231]východisko nesamostatné částice, a omezovacím významem adverbia je plynulý přechod, takže tu naopak nelze vyloučit původ společný a jednotný; ba tento společný původ se mi jeví jako pravděpodobnější.

Mimochodem řečeno, pouhá skutečnost, že uvedené výrazy s -laj/-le/-hle… existují jednak v lužické srbštině, jednak v (západní) češtině a jednak v slovinštině, svádí k předpokladu, že jde o jev velmi starý, patřící kromě toho k případům, které dosvědčují dávnou předhistorickou spojitost slovinštiny s nejzápadnějšími jazyky slovanského severu.[9] Kupodivu však zájmena a adverbia typu tenhle, takhle nejsou v staročeských památkách ještě ze 14. a 15. století vůbec doložena,[10] samo hle se objevuje teprve v rukopisech z 15. století.[11]

Pozdní výskyt citoslovce hle a úplná neexistence staročeských dokladů typu tenhle… nepochybně nasvědčují, že ke krystalizaci jevu docházelo v jednotlivých jazycích paralelně teprve v pozdějším historickém vývoji. To ovšem nevylučuje společné starší kořeny. V staré češtině je totiž dostatečně, třebaže ne zvlášť hojně, rovněž doloženo prosté le, a to s významem značně difúzním, rozptýleným. [232]V některých případech vystupuje jako odporovací spojka (‚ale‘), většinou však jako částice uvozující věty a výrazy opačného, záporného, omezovacího nebo vysvětlovacího, zpřesňujícího významu (‚to jest…, a to…‘) v poměru k výrazu nebo větě předchozí.[12] Řidčeji má le na začátku věty prostě funkci navazovací, tj. jeho lexikální význam je oslaben (asi jako v dnešní češtině u příslovce pak); např. v Bibli olomoucké z r. 1417 čteme: anjel dotče sě jeho a řka: Vstaň a jěz!Le on vezřěv, naliť v hlavách pokruta chleba a osudie vody. V jiných případech má le význam přací (‚kéž‘), jako např. v Evangeliáři olomouckém z r. 1421: By le obřězáni byli, jenž vás smucují (v lat. předloze je utinam). Ještě v jiných dokladech běží konečně, jak se zdá, o význam dnešního citoslovce hle, hele; srov. např. v Pasionálu kališnickém z r. 1495: Le postoj, daj mi se poznati! Podobně je s různými významy, většinou shodnými se starou češtinou, doloženo le v textech staropolských.[13]

V dokladu z Pasionálu kališnického by se ovšem le dalo interpretovat také jako částice uvozující výzvu, prosbu, tj. odpovídající asi novočeskému jen, jenom v tomto významu. Takovým výkladem se však naprosto nevyvrací skutečnost, že le (lele…) s významem upozorňovacího citoslovce v oblasti českého jazyka porůznu dosud zčásti žije v archaických okrajových nářečích, a to — pokud jde o Valašsko a jiné východní úseky — převážně právě takových, v kterých je historicky pozdní podoba hle v běžné řeči vlastně neznámá. Se zřetelem k významovému rozptylu starého le je asi nemožné vést mezi jednotlivými významy přesné hranice.

Pokud jde o dnešní slovanské jazyky, zvlášť západní, vedle zmíněných už případů existuje samostatné le např. též v kašubských nářečích polštiny, a to rovněž jednak jako příslovce (‚jen‘), jednak jako spojka (‚ale, nýbrž‘).[14] Hojněji žije le v spojkových, zájmenných a adverbiálních složeninách, jako je české a-le, le-č, le-da…, slovenské a-le, le-bo, le-n…, polské le-cz, i-le, ty-le aj.[15] V souboru staročeských dokladů samostatného užití, z kterého jsme si uvedli některé příklady, je zvlášť nápadné, že le poměrně často stojí v těsném [233]sousedství zájmena nebo příslovce, např. le on, le ten, le dokud, le tak, mnoho le, zde le apod. Syntaktický charakter i významové odstíny těchto spojení jsou ovšem různé, což zřejmě souvisí s významovou difúzností prostého le; v některých případech však jako novočeský ekvivalent víceméně vyhovuje příslušný dnešní výraz s -hle, popř. odpovídající výraz čistě spisovný. Srov. např. z tzv. rukopisu B Životů sv. Otců ze začátku 15. stol.: a když již biechu na póli cěsty, i nemiechu co píti. Sěm vedro na ně veliké tepe, sěm sě jim chce píti; le tak, že sě již všichni k smrti chystáchu. To po mém soudu znamená, že staročeské výrazy tohoto typu jsou patrně východiskem k dnešním výrazům s -hle. Dodávám, že v slovinštině se dosud vyskýtají vedle uvedených výrazů takle, takšenle, tistile… jako stylistické varianty stejného významu podoby le-tak, le-takšen, le-tisti atd., s částicí le stejně jako v staré češtině na prvním místě.

Lexém le nepochybně existuje už od dob předhistorických a svým původem je příbuzný, resp. přímo totožný s částicí (< *lé), doloženou již ze staroslověnštiny,[16] vzdáleněji pak též s částicí li.[17] Jak jsem již upozornil ve zmínce o situaci v horní lužické srbštině, le ve svém citoslovečném významu zřejmě interferovalo s rozkazovacím způsobem slovesa ‚hledět‘. Staročeské památky přímo dosvědčují, že se imperativu hleď!, hleďte někdy užívalo ve významu latinského ecce, popř. se jím toto citoslovce i překládalo; viz např. u Rokycany: Hleď, toť tvój duom! Podle mého názoru vznikla tedy v češtině interjekce a částice hle kontaminací le a hleď;[18] v zájmenných a adverbiálních výrazech se jí pak časem začalo užívat postpozitivně. Srov. např. doklady z komentářů k šestidílnému vydání Kralické bible z posledních desítiletí 16. stol.: I ta hle v tělesných a časných věcech prozřetelnost jest boží dar; Před takovými hle neřádnými lidmi tento věrný služebník boží při vésti musil.[19] Stabilizace postavení za příslušným zájmenem [234]nebo příslovcem patrně zároveň znamenala také splynutí obou původně samostatných výrazů v jedno slovo, a to jak po stránce přízvukové, tak i v jazykovém povědomí; postupně docházelo též k stabilizaci významu.

Jsou-li naše předpoklady správné, pak se dnes v zájmenných a adverbiálních složeninách podoby s -hle pociťují jako základní snad proto, že citoslovce hle proniklo i do spisovného jazyka v užším smyslu. Původnější však mohou být podoby typu tenle, takle…, které se v zásadě shodují s obdobnými výrazy v horní lužické srbštině a v slovinštině a v kterých se snad dochovalo výchozí le. S ještě větší pravděpodobností můžeme soudit, že původní podoba je zachována v nářečních citoslovcích le, lele na Valašsku a jinde. Pokud jde o regionálně českou citoslovečnou variantu hele, zajisté mohla sekundárně vzniknout tím postupem, který jsme naznačili na začátku; není však také vyloučeno, že se vytvořila spojením původní interjekce he/hé s částicí le a že se slovesem hledět geneticky vůbec nesouvisí; srov. pro daný význam užití např. v Bibli olomoucké: Hé, kak jest pobit mocný! Ke kontaminaci s hledět mohlo pak dojít teprve při imperativizaci tohoto citoslovce.

Při výkladu hle kontaminací le s imperativem slovesa hledět snad poněkud zaráží, že v slovenštině má výchozí citoslovce na rozdíl od jiných jazyků, v kterých je dochováno, podobu ľa, ľaľa (viz v pozn. č. 9; v imperativizovaných formách je pak též ľaľaď…, ľaľajte apod.); a místo očekávaného e lze zde však rovněž vysvětlit interferencí původního le s hláskově náležitým slovenským tvarem imperativu hľaď: jejím vlivem vedle novotvaru hľa sekundárně vzniklo i ľa místo le. Kromě toho je třeba mít na paměti, že v slovenštině nastala v řadě slov, zvlášť po l, hlásková změna staršího e, ě v a, takže je např. ľad, ľahký, ľan, ľavý ‚led, lehký, len, levý‘…;[20] mohlo tedy ľa < le vzniknout i touto cestou.

Se zřetelem na slovenštinu mimoděk vyvstává ještě jiný problém: Jak známo, zájmeno tento, kterým se ukazuje na osobu nebo věc v bezprostřední blízkosti prostorové nebo časové, existuje ze všech slovanských jazyků pouze v češtině a slovenštině. Z našeho předcházejícího výkladu však vyplývá, že počínajíc zhruba 16. stoletím bylo na většině českého území z běžně mluvené řeči vytlačováno podobou tenhle a jejími obměnami; naproti tomu na slovenském [235]území zůstalo tento zachováno jako obecný vyjadřovací prostředek. Otázka tedy je, zda se ve spisovné češtině v rozporu s vývojem v mluveném jazyce neudrželo tento mimo jiné z toho důvodu, že spisovná čeština byla v těch dobách a ještě dlouho později společným kulturním útvarem v oblasti české i slovenské. Tato otázka se vymyká z rámce našeho tématu, ale jistě by také zasluhovala prozkoumání.

Teprve po napsání tohoto článku se mi dostala do rukou stať polské slavistky E. Siatkowské Słowiańskie wykrzykniki i partykuly od *ględ- oraz ich homonimy, Studia z filologii polskiej i słowiańskej 9 (Warszawa 1970), s. 271n., v níž autorka probírá rozsáhlý materiál ze všech slovanských jazyků. České nářeční podoby citoslovce le, lele i částice -le v případech typu tenle atd. považuje v souhlase s dosavadními výklady za sekundárně vzniklé z hle, -hle a odděluje je od le adverbiálního i od citoslovečného le, vyskytujícího se např. v bulharštině, makedonštině a srbocharvátštině; připouští však, že se v jednotlivých jazycích mohly mísit částice a citoslovce obsahující prvek le různého původu, ale příbuzné funkce (s. 277). Tento názor se v podstatě shoduje s našimi vývody, třebaže východisko vývoje se nám v daném případě jeví opačně. — V bulharštině existuje i reduplikované citoslovce lele, vyjadřující podiv, překvapení příjemné i nepříjemné (asi jako české jeje, jej, jejda), ale též varování apod. Srov. např. z knihy Razkazi P. Vežinova (1969): Lele, kakăv nomer ni vzigra toja bradat starik…; Lele, ako te čue žena mi, šte si izgubiš avtoriteta zavinagi. Podobná situace je i v makedonštině (podle informace prof. B. Vidoeského).


[1] Viz příslušná hesla v Slovníku spisovného jazyka českého I, III (Praha 1960, 1966); u hesla hele, heleď tu ovšem nedopatřením není uvedena zkratka ob., označující jazykově stylovou příslušnost k obecné češtině.

[2] Srov. např. F. Kopečný, Nářečí Určic a okolí (Praha 1957), s. 41.

[3] F. Bartoš, Dialektický slovník moravský (Praha 1906), dosvědčuje lele i ze západní Moravy. V nářečně zabarvených promluvách v beletrii se objevuje le, lele také u J. Holečka z jižních Čech, u V. Kosmáka z jz. úseku nářeční oblasti středomoravské, u J. Herbena ze západního okrajového pruhu nářečí východomoravských (moravskoslovenských), v novější literatuře u T. Svatopluka z pomezí moravského Slovácka a Valašska, u A. C. Nora z oblasti slezské (lašské) aj. (podle výpisků v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV); doklady v nářečí z Valašska viz např. též v známé knížce pro děti od A. Kutinové Gabra a Málinka, povedené dcerky (I. díl, vydání v nakl. Profil, Ostrava 1970): Lele, panáček už ide, ale bez čagana (s. 31); Leleme si Málinu! (s. 35) aj.

[4] Srov. J. Holub - F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého (Praha 1952), s. 123 (heslo hle); V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd. (Praha 1968), s. 167 (heslo hleděti).

[5] Viz E. Muka, Slownik dolnoserbskeje rěcy a jeje narěcow I (Petrohrad 1911-15 - Praha 1926), II (Praha 1928). — E. Mucke, Historische und vergleichende Lautund Formenlehre der niedersorbischen Sprache (Leipzig 1891), s. 268, 468.

[6] E. Muka, Słownik…, obě slova spojuje, tj. předpokládá, že le vzniklo z laj (viz uvedená hesla). Rovněž F. Kopečný v chystaném Slovanském etymologickém slovníku vyvozuje dolnolužické (i jiné) upozorňovací le z imperativu glědaj, odděluje je však od omezovacího adverbiálního le, které se vyskýtá např. v slovinštině (viz níže); u toho předpokládá vývoj z původní partikule *lě. (Podle přímého sdělení.)

[7] Srov. F. Jakubaš, Hornjoserbsko-němski slownik (Budyšin 1954, příslušná hesla).

[8] F. Tomšič, Slovensko-nemški slovar (Ljubljana 1958), všechny tyto výrazy neuvádí, běžně se však vyskytují v současném smluveném jazyce i v literatuře. (Informace o poměrech v slovinštině mi laskavě poskytl slovinský stážista na pražské filosofické fakultě dr. Marko Dvořák.)

[9] Výrazy tohoto typu se ovšem objevují i v slovenštině, např. tenhľa, tuhľa, takhľa, ale jen řídce a Slovník slovenského jazyka je zčásti označuje jako knižní bohemismy (viz heslo tenhľa, SSJ IV, Bratislava 1964, s. 509). Citoslovce hľa se naproti tomu zčásti vyskýtá i v slovenských nářečích, běžnější jsou však snad po celém slovenském území i ve spisovné slovenštině podoby ľa, ľaľa…; k těm se ještě vrátíme. (Za výpisky slovenského spisovného i nářečního materiálu vděčím doc. dr. V. Blanárovi z Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra Slovenskej akadémie vied v Bratislavě.)

[10] Za povolení využít excerpčního archívu Staročeského slovníku děkuji vedoucímu staročeského oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV dr. Igoru Němcovi.

[11] Např. v překladu Životů sv. Otců, dále u Jana Rokycany aj.; v Korandově Manuálníku ze sklonku 15. století je též hlehle. Jinak se i na místě pozdějšího biblického ejhle v textech ze 14.—15. století vyskytují spojení aj toť/ej toť, aj zři, aj zřete, aj vizte apod. Stojí za zmínku, že ještě v druhé polovině 16. století vytýkal Jan Blahoslav Václavu Filomatesovi, který doporučoval, aby se latinské ecce překládalo výrazem hle, že tak činí „velmi nezpůsobně“; jako by prý „nikdy neslýchal jiných Čechův mluviti než pastevce a hnojokydy, kteříž sobě tam po polích helekají etc.“ Zvlášť se zřetelem na překlad bible Blahoslav zdůrazňuje, že Zákon Páně „ne k tomu vyložen jest do češtiny, aby jej sobě toliko pohúnkové na pastvišti čtli, v něm sobě obyčejné mluvení majíce, ale více k tomu, aby v společném shromáždění lidí bohabojících rozličných stavů s mnohou vážností jako nejvyššího císaře a pána všeho stvoření vůle nebo práva čten byl a důstojně v uších jejich vzněl“ (Jana Blahoslava Gramatika česká, dokonaná l. 1571, vyd. I. Hradil a J. Jireček, Vídeň 1857, s. 116). Stylistické hodnocení výrazu hle se tedy u Blahoslava naprosto liší od dnešního a vlastně odpovídá nynějšímu zařazení variant hele, lele. Je ovšem otázka, zda Blahoslavovo hodnocení mělo v své době objektivní platnost z hlediska celého jazykového území, nebo zda se v něm snad spíš neprojevoval autorův regionální původ.

[12] Doklady i významové vysvětlivky viz v Gebauerově Slovníku staročeském II, s. 212; nověji J. Bauer, Vývoj českého souvětí (Praha 1960), s. 62n.

[13] Viz Słownik staropolski IV (Wrocław — Warszawa — Kraków 1963), s. 12 (heslo le).

[14] F. Lorentz, Pomoranisches Wörterbuch I (Berlin 1958), s. 443.

[15] Obšírnější soupis složenin v různých slovanských jazycích podává zejména E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch I (Heidelberg 1924), s. 697n.

[16] Srov. stsl. příslovce dokolě ‚dokud, jak dlouho‘, doselě ‚dosud, až dosud‘, dotolě ‚do té doby, do tehdy‘, otъselě ‚od nynějška, napříště‘ otъtolě ‚od té doby, od tehdy‘, jelě ‚sotva‘. (Za výpisky z excerpčního archívu Slovníku jazyka staroslověnského děkuji dr. M. Štěrbové z Ústavu jazyků a literatur ČSAV.)

[17] Srov. např. A. Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego (Warszawa 1957), s. 292, 297, a citované (v pozn. č. 4) slovníky Holubův-Kopečného, s. 200, 204, a Machkův, s. 323, 330 (hesla le a li). O původu li viz též J. Zubatý, Nali, nali-ť, Listy filologické 37 (1910), zvl. s. 224n.

[18] Obdobným způsobem mohlo vzniknout též citoslovce gle, vyskytující se v dnešní srbocharvátštině.

[19] Citováno podle Jungmannova Slovníku česko-německého I (Praha 1835) s. 686 (heslo hle).

[20] Srov. J. Stanislav, Dejiny slovenského jazyka I (Bratislava 1956), s. 348; E. Pauliny, Fonologický vývin slovenčiny (Bratislava 1963), s. 116.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 4-5, s. 228-235

Předchozí Stanislav Králík: Jan Amos Komenský a český jazyk

Následující Igor Němec: O změnách slovní zásoby

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1