„Pozornosti vůči milé mateřštině není nikdy dosti“

Jaroslav Machač

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

píše Jan Chloupek v úvodu ke knižnímu výboru ze svých popularizačních článků otiskovaných po řadu let v brněnské Rovnosti, v Hostu do domu a v Čs. novináři.[1] Tím chce jakoby omluvit, že jeho knížka není první v řadě, sám se odvolává na Trávníčkovo Jazykové zákampí (1961), Danešova Malého průvodce (1964), Hausenblasovy stati v Knižní kultuře (1964)[2] a Jelínkovu brožuru O jazyce a stylu novin (1957). Podle mého soudu nemá se však autor proč omlouvat, a to proto, že (1) napsal knížku svéráznou a novou, (2) napsal ji dobře, vtipně a poutavě a (3) té pozornosti opravdu není nikdy dost, jak to potvrzuje i reakce veřejnosti: Každá publikace tohoto druhu zmizí z trhu rychleji, než vydavatel předpokládal (platí to i o výborech z rozhlasových jazykových koutků, o dvojím vydání sborníku O češtině pro Čechy a nejnověji i o sborníku Kultura českého jazyka).

Pro knižní vydání Chloupek své původní výklady upravil a rozvrhl do tematických oddílů, které ve shodě s titulem knížky nadepisuje Pověra první, že … (až … třináctá), a k nim pak připojuje perspektivně zaměřený dodatek, seznam tematicky blízké literatury a rejstřík. Připusťme, že pro odborníky je toto členění do oddílů různého rozsahu i závažnosti leckdy zarážející, je však čtenářsky přitažlivé, a to je hodné respektu.

Těžištěm Chloupkových výkladů je spisovný jazyk. Vstupní kapitolka zdůrazňuje jeho prestižní funkci ve společnosti a kapitola závěrečná — trochu odlehle nazvaná Patálie s mateřštinou — stručně vystihuje jeho současný stav, vnitřní vývojové tendence a s tím spjaté aktuální problémy kodifikace, zvláště v oblasti tvarosloví. Důraz na spisovný jazyk a jeho význam klade autor i ve výkladech dalších: „v existenci vlastního spisovného jazyka“ vidí „příčinu toho, že jazyk moderních her (konkrétní příklady se uvádějí z dramatu P. Kohouta Třetí sestra) chápeme jako jazyk živý, mluvený, běžný, lokalizo[169]ný“ (s. 10). Podtrhuji poslední slovo, protože obecnou češtinu, kterou mluví postavy Kohoutovy hry, Chloupek důsledně označuje jako obecnou češtinu „pražského (popř. středočeského) typu“. Tím zajisté vůbec nepopírá její expanzívnost prostorovou i funkční, ale vyjadřuje zcela jednoznačně postoj moravského příslušníka českého jazykového společenství, a termín „pražština“ je u něho nepochybně i termínem obranným. „Nikoli každý považuje pražskou češtinu za vhodnou náhradu ‚zkostnatělého‘ spisovného jazyka (rozumí se v současném dramatu) a nejednou ji chápe za (sic) jazykový útvar přece jen cizorodý. Čím jsme východněji, tím je toto cítění intenzívnější“ (tamtéž). Z toho vyvozuje i závěr, že k dosažení „živé ‚mluvnosti‘ jazyka mohl by (dramatik) vystačit s prvky jazyka spisovného, který je dostatečně bohatý, tvárný a mnohovrstevnatý“. Věc je zajisté složitější, než aby bylo možno se s ní uspokojivě vyrovnat v popularizačním výkladu,[3] tím spíše ne zde, ale chápeme takto formulovaný názor mj. i jako signál připomínající, a myslím případně, že percepce, přijímání a chápání uměleckého díla psaného v obecné češtině může být lokálně výrazně odlišné.[4] Nepovažuji to tedy u Chloupka za výtku, ale za upozornění.

Málo diferencovaný, a proto poněkud jednostranný se však jeví Chloupkův odsudek obecné češtiny („středočeského typu“) v tzv. živém vysílání rozhlasu (s. 11). Pravda, může jít leckdy o strojenou „lidovost“ nebo zase o okázalou nedbalost ve vyjadřování, v tomto hodnocení asi budeme zajedno, ale samo užívání obecné češtiny v spontánních nepřipravených projevech — i když se vysílají éterem — lze těžko hodnotit negativně. To by bylo popírání její funkce nejvlastnější.

Znalec moravských nářečí — a v podání moravský patriot zároveň — se projevuje v kapitolách dialektologických. Jsou věnovány jednak výrazným nářečním jevům brněnským (např. s Frantem, s Jendem), hanáckým (do škole, ke školi), valašským (kata ne), jednak obecným výkladům o postavení nářečí ve vztahu k jiným útvarům národního jazyka. Tu Chloupek přísně vymezuje lokální úlohu nářečí v běžném denním styku od „vyšších a rozsáhlejších úkolů spisovného jazyka“ (14n.), odmítaje „pověry, že místní nářečí [170]je buď pokažený jazyk, nebo zase ryzí jazyk“. Vynikající je — nepochybně stylizovaná — ukázka „lidového“ vypravěčství, předvádějící, jak velmi laciným prostředkem k předstírání originálnosti je využití, nebo lépe zneužití nářečí v ústech falešných lidových vypravěčů.

Velmi šťastné z hlediska výběru i svými závěry a přesvědčivou argumentací jsou partie dotýkající se problematiky jazykové výchovy ve škole. Autor odmítá nesmyslné školské chytáky, plané memorování jazykových pouček i „vyjmenovaných slov“, s kterými se žák v leckterých případech za života setká právě jen při této příležitosti, proti přeceňování pravopisu a jiných formálních složek jazyka zdůrazňuje samostatný přístup k problematickým jazykovým jevům, a k této samostatnosti chce vést i své čtenáře.

Jeden z tematických okruhů Chloupkovy knížky tvoří výklady „o slušném vyjadřování“. V nich se autorův vtip a také humorný tón prolínající vlastně celou knížku projevuje nejplatněji. Nejde tu většinou ani o výklady v pravém slova smyslu; ze zkratkovitě stylizovaných situací může si čtenář sám udělat závěry o vhodnosti různých forem oslovování (matko, dámo, šéfe, milostivá atd.), o tykání, vykání a onikání, o různé platnosti a funkci první osoby atd. V širší souvislosti sem patří pojetím výkladu i partie o úřední češtině, o jazyku mládeže a argotu. Autorovo konstatování, že „v některých projevech mladých lidí končí už mládežnický slang, … a začíná chuligánský argot“ (43), opírající se o velmi instruktivní záznam dialogu dvou mladých Brňanů, má charakter výtky a kritiky. Bylo by myslím potřeba k tomu dodat, že slang mládeže má s argotem leccos společného, mj. právě společenskou výlučnost, nezřídka podmíněnou obranným zřetelem. (Nejasná je poznámka na jiném místě, že „dnes pocítili znovu nutkavou potřebu vytvořit si své slangy i mládežníci“, 25).

Kapitola o zemědělském slangu vlastně o slangu tohoto oboru nepojednává; je založena téměř výhradně na příkladech slangového, popř. neobratného nebo nevhodného vyjadřování v novinách vůbec, tak jako kapitolky následující: o nevhodných konstrukcích jmenných, o nadbytečných genitivních vazbách a dále o různých módních, nadbytečně užívaných výrazech (prakticky, konkrétně, případně aj.) a obratech (v podmínkách něčeho, řekněme si to na rovinu, vytvořit prostor pro něco). Jazykové kritice novin věnuje autor pozornost i na různých jiných místech; v době vydání knížky působily leckteré příklady dosti kuriózně.

Je samozřejmé, že v takovéto publikaci nemůže chybět oddíl věnovaný přejatým slovům. Není sice příliš rozsáhlý, ale při vhodně volených příkladech i na malém prostoru autor přesvědčivě ukázal neudržitelnost přežívajícího puristického postoje k cizím slovům [171]i k tzv. germanismům, které mají obdobu ve všech evropských jazycích Na druhé straně zase právem kritizuje „doslovné“ překládání slov, která mají ve výchozím jazyce rozdílný sémantický obsah nebo jiné kontextové využití než čeština (England - Rest of the World: Anglie - zbytek světa aj.).

Autorův smysl pro parodii jsme zaznamenali už při zmínce o „lidových“ vyprávěčích. Parodií, navozující až dojem autentičnosti, je i Chloupkova ukázka bezobsažného schůzovnického frazérství (31), vhodně doplněná výkladem o etymologii sloves žvanit a kecat.

Populárně podaných etymologických výkladů je v knížce celá řada. Respektují většinou dosavadní výsledky etymologického bádání, v případech sporných se omezují na konstatování různých stanovisek (dva z těchto výkladů byly uplatněny i v televizním seriálu Tajemství řeči — o původu jména Brno a o původu slova bambula).

Na okraj lexikálních výkladů jiného druhu připojuji drobnou poznámku: Adjektivum bezpartijní již natolik zdomácnělo, že je dnes těžko můžeme označovat za slovo citátové (s. 79) a omezovat jeho užívání jen na spojitost s ruským a sovětským prostředím; užívá se ho vedle českého synonyma dosti běžně. Citátovou povahu a svou domácí příslušnost si naopak plně uchovalo spojení bezpartijní komunista. Ve výkladu spojení partyzánská přístavba (tj. nelegální, úředně nepovolená, prováděná na vlastní pěst) bude asi čtenář (na s. 81) postrádat vlastní motivaci významového posunu (SSJČ ji naznačuje). Toleranci k navrhované náhradě polopokrmy za polotovary (76n.) nesdílím, a to nejen pro vžitost starého odborného termínu technologického polotovar, ale i z hlediska pojmenovacího. Jinak je s podivem, jak autor dovede i drobné výklady lexikální zapojit do širšího kontextu společenského i jazykového (platí to např. o kapitolce věnované hanlivě znevažujícím zdrobnělinám typu kovbojíček).

A na závěr poznámku ke knížce jako celku: V plné míře potvrzuje užitečnou praxi shrnovat čas od času i drobné popularizační, jazykově kritické a jazykově výchovné články obecnějšího významu v knižních souborech. Není to totiž jen pouhý doklad o záslužné (a velmi rozsáhlé) činnosti naší bohemistiky v oblasti jazykové kultury a jazykové péče. V souborném vydání působí tyto články nově, postihují nový okruh čtenářů a mají přitom trvalejší hodnotu a platnost než příspěvky časopisecké. I když se v lecčems — zvláště v dobově podmíněných příspěvcích — takovéto soubory navzájem stýkají, popř. i překrývají (Chloupek sám se odvolává na shody s Danešovým Malým průvodcem), není ke škodě čtenáře, když se s hodnocením určitého jazykového jevu seznámí z různého pohledu. Chloupek sám si v úvodu neklade za úkol „jazykové otázky řešit, ale upozornit na ně a objasňovat je“. To s úspěchem splnil, nepředkládá čtenáři apo[172]diktické soudy a závěry, ale snaží se ho vést k přemýšlení o jazyku a neustále mu připomíná i jeho tvůrčí možnosti. A to je zvlášť užitečné. Vždyť dobře víme, že se ve veřejnosti, a to i v té její části, která se o jazykové otázky sama zajímá, stále udržují starší, jednostranné názory na jazyk, zvláště na jazykovou správnost, a na jazykovědce jako karatele a strážce. Tyto zjednodušující představy se Chloupek především snaží v čtenáři zviklat.

Činí to zároveň se zřejmým osobním zaujetím, z kterého je patrno, že český jazyk je pro něho nejen víceúčelový nástroj, popř. objekt studia, ale i „milá mateřština“.

---

[1] Jan Chloupek, Pověry o češtině, edice Hosta do domu, Brno 1968, 115 s.

[2] Jistě ne jen pro podobný titul jedné z nich (Pověry kolem bujného oře); škoda, že nečtenářům Knižní kultury zůstaly utajeny.

[3] Ostatně autor podrobněji vyložil svůj názor na obecnou češtinu v společném článku s A. Lamprechtem a A. Vaškem v známé diskusi z počátku let šedesátých, srov. Slovo a slovesnost 23, 1962, 258-265, nejnověji pak na brněnské části konference o spisovné češtině a jazykové kultuře, srov. NŘ 52, 1969, s. 141-153. Viz tamtéž i poznámku Fr. Daneše o postojích Moravanů k „pražštině“ a Čechů k oblastním jevům moravským na s. 105n. v čl. Kultura mluvených projevů.

[4] Srov. též K. Hausenblas, Čeština v dílech slovesného umění, NŘ 52, 1969, s. 127-140.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 3, s. 168-172

Předchozí Miloslava Knappová: O kultuře jazykových projevů v televizi

Následující Luděk Bachmann: O bosenské češtině