Časopis Naše řeč
en cz

K problematice základní stylové charakteristiky spisovných jazykových prostředků

Jiří Novotný

[Články]

(pdf)

-

1. Spisovné jazykové prostředky mají vedle významů lexikálních a mluvnických i jisté vlastnosti stylové. Tento stylový charakter je jejich konstantní složkou, tj. mají jej i mimo konkrétní jazykový projev. Vedle prostředků stylově neutrálních (bezpříznakových) jsou v spisovném jazyce významově ekvivalentní prostředky rozličným způsobem stylově zabarvené (příznakové). To se odráží v stylové charakteristice těchto prostředků v slovnících, mluvnicích ap., kde jsou podle rozmanité stylové povahy hodnoceny zejména jako hovorové, knižní, odborné, publicistické a básnické (umělecké, literární ap.). Toto hodnocení vychází z různých hledisek (jmenovitě ze sepětí s některým z funkčních stylů a s mluvenými a psanými styly spisovného jazyka)[1]. Stylové vrstvy, které jsou prostředky s uvedeným stylovým zabarvením vytvářeny, nejsou však v jedné rovině. Za základní se zpravidla považuje diferenciace na prvky hovorové a knižní.

Tak to najdeme např. v uvedeném článku Doleželově (s. 19). V citovaných Kapitolách z praktické stylistiky se označuje slohová vrstva hovorová a knižní za nejdůležitější (s. 36). Za obecně stylový příznak (proti příznaku funkčně stylovému) považuje hovorovost a knižnost M. Jelínek.[2] Pokud se uvádí příčina této nadřazenosti, spatřuje se v tom, že tyto vrstvy, hovorová a knižní, zahrnují prostředky lexikální i gramatické (a odpovídají dvěma základním oblastem užívání spisovného jazyka, tj. oblasti projevů mluvených a psaných), zatímco vrstvy prostředků odborných, publicistických a uměleckých zahrnují pouze či spíše převahou prostředky lexikální.[3] Domnívám se však, že základní ráz diferenciace na prostředky hovorové a knižní (proti diferenciaci „druhého pořadí“ na prostředky odborné, publicistické a umělecké — srov. L. Doležel, čl. cit. v pozn. 1) je dán tím, že využití prostředků hovorového nebo knižního charakteru posouvá spisovné jazykové projevy buď blíže [66]k jazyku běžně mluvenému[4], nebo dále od něho a že je tedy tato diferenciace spjata s antinomií jazyk spisovný — jazyk běžně mluvený, která určuje základní ráz spisovného jazyka, že „vyrůstá“ právě z této základní antinomie (podrobněji viz v bodě 3). Stylová diferenciace spisovných prostředků podle vztahu k prostředkům jazyka běžně mluveného má proti diferenciaci podle funkčního zabarvení ráz diferenciace obecnější proti speciálnější také proto, že prostředky hovorové a knižní jsou spjaty se spisovnými projevy vůbec, zatímco prostředky funkčně zabarvené (odborné, publicistické a umělecké) jsou vlastní jen speciálním funkčním stylům.

Cílem tohoto článku je přispět k bližšímu poznání právě této základní stylové diferenciace[5].

2. Podle stylového hodnocení, které se ustálilo v naší lingvistice, mohou tedy mít spisovné jazykové prostředky v podstatě trojí základní stylový charakter: hovorový, knižní a neutrální[6]. Avšak praktická aplikace ukazuje, že tato klasifikace není zcela adekvátní základní stylové rozmanitosti spisovných jazykových prostředků. Některé výrazy nemůžeme totiž bez jistého zjednodušení jejich základního stylového charakteru zařadit k žádné ze tří uvedených stylových charakteristik. Tak např. výrazy (a)však, neboť, nyní se zpravidla hodnotí jako stylově neutrální,[7] tedy jako rovnocenné z hlediska stylového charakteru významovým ekvivalentům ale, vždyť, totiž, teď ap. Přitom však zřetelně pociťujeme mezi stylovým charakterem výrazů prvního typu na jedné straně a výrazů typu druhého na straně druhé nikoli zanedbatelný rozdíl: z hlediska vzájemného vztahu mají výrazy druhé řady (ale…) charakter výrazů (stylově základních) bezpříznakových, zatímco výrazy řady první ((a)však…) se na jejich pozadí jeví jako příznakové.

Snaha postihnout stylový charakter příznakových výrazů typu (a)však, neboť ap. vede někdy k tomu, že se hodnotí jako knižní.[8] Tím se však zase směšují s výrazy [67]s vyšším stupněm stylového zabarvení. Neboť stejně jako pociťujeme rozdíl v stylovém charakteru např. mezi (a)však a ale, pociťujeme jej i mezi (a)však a leč, s nímž by při tomto hodnocení mělo mít stejný stylový charakter. Výrazy tohoto typu nelze tedy směšovat ani se stylově neutrálními, ani s knižními (pojímanými jako neživé, papírové, výlučné ap., B. Havránek — Al. Jedlička, l. c. v pozn. 8).

Povědomí o tom, že výrazy typu (a)však, neboť ap. mají jiný stylový charakter než výrazy ale, totiž, projevuje se někdy v tom, že se výrazy typu ale, totiž označují jako hovorové.[9] Tím se jim však upírá, v rozporu se skutečností, povaha spisovných prostředků stylově nepříznakových (neutrálních).

SSJČ řeší, právě ve snaze o zpřesnění stylové charakteristiky, některé z těchto případů tak, že je označuje jako „poněkud knižní“ (u Havránka — Jedličky se setkáváme s označením „mírně knižní“, cit. d. s. 428). Takto např. SSJČ hodnotí u příslušných hesel výrazy nýbrž, pouze, téměř, spatřit, tázat se, odebrat se ap. proti odpovídajícím neutrálním výrazům ale, jen(om), skoro, uvidět, ptát se, odejít. Nesporný klad této charakteristiky je v tom, že umožňuje odstíněnější diferencování jazykových prostředků podle jejich stylového charakteru. Avšak ani ona nevystihuje — tím, že je v základě zařazuje mezi prostředky knižní (v pojetí SSJČ prostředky, „kterých se neužívá v běžných spisovných projevech“, I. díl, s. X) — pravou podstatu slohového rázu těchto výrazů. (Kromě toho se jí užívá ne zcela důsledně, viz dále.)

3. Okolnost, že vžitá základní klasifikace na prostředky hovorové, knižní a neutrální není zcela adekvátní základní stylové rozmanitosti spisovných jazykových prostředků, se obráží v jisté nejednotnosti stylového hodnocení konkrétních jazykových prostředků nejen v různých pramenech,[10] ale i v témž díle. Tak např. v SSJČ se výrazy nýbrž, konat, ochořet, navštěvovat školu charakterizují jako stylově příznakové (první dva jako poněkud knižní, druhé dva jako knižní), zatímco výrazy (a)však, činit, ochuravět, složit zkoušku jako stylově neutrální, ačkoli i ony mají z hlediska vztahu k společným výrazům základním (ale, dělat, onemocnět, chodit do školy, udělat zkoušku) jistý stylový příznak (stejně jako výrazy nýbrž, konat atd.). Podobně jsou zde jako stylově neutrální hodnoceny v týchž významech[11] např. výrazy sňatek, [68]domnívat se, soudit, přesídlit, (za)rdousit, nyní, poněkud, neboť aj., ačkoli i ony mají proti základním výrazům svatba, myslet, přestěhovat se, (u)škrtit, teď, trochu, totiž zřetelný slohový příznak.

Toto kolísání je tedy důsledkem vžitého třídění na prostředky hovorové, neutrální a knižní, neboť to, pro svou částečnou neadekvátnost, neposkytuje plně vyhovující základ pro detailní hodnocení. To se pak projevuje příliš širokým pojetím (a) buď knižnosti (chápou-li se jako knižní všechny prostředky specifické pro psané styly spisovného jazyka),[12] (b) nebo neutrálnosti (jsou-li za knižní považovány jen prostředky, kterých se neužívá v běžných spisovných projevech, které jsou neživé, papírové, řidší, výlučné ap.).[13] A právě ty prostředky, které při rozličném chápání knižnosti a neutrálnosti se přiřazují buď k prostředkům knižním, při pojetí (a), nebo k prostředkům neutrálním, při pojetí (b), vytvářejí onu vrstvu, k níž dosavadní třístupňová klasifikace nepřihlíží. Tato vrstva se nám však objeví při jiném metodologickém východisku, než je obvyklé, neboť sepětí spisovných jazykových prostředků buď s hovorovým stylem, tedy se stylem primárně mluveným,[14] nebo s psanými styly spisovného jazyka (viz na místech citovaných v pozn. 1)[15] vskutku umožňuje základní diferenciaci stylového zabarvení spisovných prostředků jen ve dvou vrstvách, hovorové a knižní, a to, jak se zdá, skutečnému stavu plně neodpovídá. Abychom jej vystihli adekvátněji, je třeba vyjít z „vnitřního“ vztahu mezi spisovnými prostředky, který se zakládá na rozličném vztahu prostředků spisovných k významově ekvivalentním prostředkům jazyka běžně mluveného.[16]

Z tohoto hlediska se spisovné prostředky člení v zásadě na prostředky dvojího základního charakteru: (1) část jich náleží jak normě jazyka spisovného, tak i jazyku běžně mluvenému (prostředky shodné [69]s jazykem běžně mluveným), zatímco (2) druhá část je vlastní pouze normě spisovné (prostředky pouze spisovné). V těchto skupinách se pak jejich členy dále diferencují na prostředky základní, bezpříznakové, které tvoří jejich jádra, a na členy příznakové, které zaujímají postavení okrajové. Příznakovými prostředky ve skupině první jsou prostředky hovorové, ve skupině druhé pak prostředky knižní, takové, kterých se neužívá v běžných spisovných projevech, papírové, řidší, neživé, výlučné atp. (viz pozn. 13). Bezpříznakovými prostředky první skupiny jsou prostředky nazývané dosud neutrální. Bezpříznakovými prostředky skupiny druhé jsou centrální prostředky jen spisovné, tj. ty, které vytvářejí právě onu v klasifikaci doposud „chybějící“, avšak fakticky existující vrstvu spisovných jazykových prostředků. Jsou to prostředky, které jsou v spisovném jazyce sice běžné, čímž se liší od prostředků knižních, nejsou však na druhé straně shodné s prostředky jazyka běžně mluveného, čímž se liší i od prostředků neutrálních (a samozřejmě i hovorových). Užívá se jich tam, kde se chceme vyjádřit „vybraněji“ spisovně („spisovněji“), nikoli však výrazně knižně. Jsou to tedy specificky spisovné prostředky, které pro vyšší „stupeň spisovnosti“ (tj. pro větší „vzdálenost“ od prostředků jazyka běžně mluveného), než mají prostředky neutrální, zajišťují - při zachování životného charakteru spisovného jazyka - náležitou míru jeho odlišnosti od jazyka běžně mluveného (nutnou míru kontinuity s ním zajišťují prostředky neutrální a zčásti hovorové). Vhodné využívání prostředků tohoto stylového charakteru napomáhá (od)stupňování odlišnosti projevů spisovných (opět při zachování jejich životného charakteru) od nespisovných a přispívá k vytříbenosti spisovných jazykových projevů (nikoli k jejich výlučnosti). Pro tuto specifickou, a nikoli bezvýznamnou slohovou funkci bylo by na místě prostředky tohoto stylového charakteru všude tam, kde se uvádí stylová charakteristika spisovných jazykových prostředků (především ve slovnících), označovat.

Z výrazů, s nimiž jsme se zde doposud setkali, náležely by k nim např. tyto prostředky (v závorce je uveden odpovídající prostředek neutrální): (a)však, nýbrž (ale), neboť (vždyť, totiž), nyní (teď), pouze (jen, jenom), téměř (skoro), spatřit (uvidět), tázat se (ptát se), odebrat se (odejít), (vy)konat, (u)činit ((u)dělat), navštěvovat školu (chodit do školy), složit, vykonat (udělat) zkoušku, sňatek (svatba), domnívat se, soudit (myslit), přesídlit (přestěhovat se), (za)rdousit ((u)škrtit apod. Kromě prostředků lexikálních, které se i v této [70]funkci, jako při stylové diferenciaci vůbec, uplatňují podstatně výrazněji než prostředky gramatické, mívají tuto stylovou povahu i prostředky gramatické.[17] Tak např. v tvarosloví reprezentují prostředky jen spisovného, ale neknižního vyjadřování např. tyto tvary (v závorce je opět uvedena varianta slohově neutrální): teoretikové (teoretici), demokraté (demokrati), svědkové (svědci), v balíčcích (v balíčkách), drahou (dráhou), na rukou, nohou, ramenou (na rukách, nohách, ramenech), mne[18] (), píši (píšu) atd. Povahu takových jen spisovných prostředků mají i některé vazby genitivní, popř. dativní proti vazbám akuzativním, ale i jiným. Srov. např. u sloves: použít čeho (co), dbát čeho (na co), učit se čemu (co), zvyknout čemu (na co); obdobně je tomu u příbuzných adjektiv, jako např. dbalý čeho (na co), zvyklý čemu (na co) ap. Týž ráz prostředku jen spisovného, ale neknižního má i genitivní vazba substantivní ve spojeních typu míchačka betonu, proti slohově neutrální „vazbě“ předložkové míchačka na beton,[19] a mívají ho i předložky nevlastní (nepůvodní) proti vlastním (původním), často ho má i trpný rod proti rodu činnému a opisný tvar trpný proti zvratnému rodu trpnému atd.

4. Tvoří tedy při tomto pojetí spisovné prostředky z hlediska základního stylového charakteru, daného jejich vztahem k odpovídajícím prostředkům jazyka běžně mluveného, tyto stupně, vrstvy (uspořádané od prostředků jazyku běžně mluvenému nejbližších k nejvzdálenějším): prostředky hovorové, neutrální, jen spisovné neutrální (neknižní) a knižní. Předností této čtyřstupňové klasifikace je, vedle větší [71]adekvátnosti, i její objektivní východisko, opírající se o vztah prostředků spisovných k prostředkům jazyka běžně mluveného, jež umožňuje jasné vzájemné rozlišování prostředků pro spisovný jazyk nejzávažnějších, tvořících jádro spisovných jazykových prostředků, tj. prostředků neutrálních na jedné straně a prostředků jen spisovných neknižních na straně druhé. (Toto objektivní východisko při zjišťování stylového charakteru jazykových prostředků se uplatní obzvláště výhodně mimo jiné zejména ve stylistice historické, neboť zde se na „cit“ pro stylový charakter jazykových prostředků spoléhat nemůžeme.)[20]

Ani tato čtyřstupňová klasifikace nemůže jistě vystihnout rozmanitost stylového charakteru prostředků spisovného jazyka v celé její bohatosti (jako každá klasifikace nutně poněkud zjednodušuje). Vystihuje však základní typy stylového charakteru, které jsou zároveň kritérii třídícími prostředky spisovného jazyka do čtyř základních stylových vrstev, jež jsou uvnitř dostatečně homogenní a navenek navzájem náležitě odlišné.[21] Ani tato klasifikace nemůže ovšem zajistit absolutní odstranění jisté subjektivnosti a nejednotnosti v stylovém hodnocení konkrétních jazykových prostředků (jejich stylový charakter je zčásti nevyhraněný, mění se, uplatňují se zde rozdíly generační, příslušnost k nářeční oblasti atp.). O to obojí však ani nejde. Jde tu v principu o celkově větší adekvátnost klasifikace stylových [72]vrstev skutečnému rozvrstvení spisovných jazykových prostředků podle jejich základního stylového charakteru a o zásadní možnost odstíněnější a výstižnější stylové charakteristiky jednotlivých spisovných jazykových prostředků podle jejich individuální základní slohové povahy. A pro splnění tohoto cíle vytváří uvedená čtyřstupňová klasifikace vhodné podmínky.

Poznámka redakce:

Pokus J. Novotného o prohloubenější stylovou charakteristiku jazykových prostředků je zajímavý a vhodně vychází ze vztahu k prostředkům běžně mluveného jazyka. Není však tak vzdálen dosavadní klasifikaci, jak se autor domnívá. Jádrem jeho příspěvku je pokus rozlišit dosavadní nediferencovanou vrstvu neutrální. Jde o vnitřní diferenciaci vrstvy, která tvoří jádro spisovných prostředků a která je z hlediska celku spisovného jazyka skutečně neutrální. Nepokládáme za šťastné označování této vrstvy jako vybraně spisovné a za diskusní je třeba považovat požadavek zvlášť označovat prostředky této vrstvy např. ve slovnících. Z hlediska celku spisovného jazyka jde opravdu o prostředky základní, neutrální, které tvoří jeho jádro.


[1] Viz např. L. Doležel, K stylistické a normativní charakteristice v slovníku spisovného jazyka, NŘ 38, 1955, s. 19 a Fr. Daneš a kol., Kapitoly z praktické stylistiky, Praha 1955, s. 36; srov. i Al. Jedlička a kol., Základy české stylistiky, Praha 1970, s. 15n. a 54n.

[2] M. Jelínek, Stylové rozpětí současné spisovné češtiny, NŘ 52, 1969, s. 112.

[3] L. Doležel, K obecné problematice jazykového stylu, SaS 15, 1954, s. 104.

[4] Jazykem běžně mluveným rozumím nespisovnou podobu národního jazyka, rozlišenou (ať už ji chápeme jako útvar celonárodní nebo jako realizující se v útvarech zčásti odlišných) částečně hláskově a tvarově, avšak v základě jednotnou v plánu lexikálním, a zejména syntaktickém; srov. Al. Jedlička, Vztah vývoje spisovného jazyka k vývoji společnosti, sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 295n. a J. Bělič, K otázce obecné češtiny, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 431n.

[5] Proto zde dále nepřihlížím zvlášť k stylovému zabarvení odbornému, publicistickému a literárnímu (uměleckému), i když se v konkrétních případech obojí stylový charakter, základní i „speciální“, kříží; na to upozorňuji v pozn. 21 (2).

[6] Srov. např. Al. Jedlička, Vývojová dynamika současné spisovné češtiny, NŘ 52, 1969, s. 83n.

[7] Srov. např. SSJČ, PS a P. Váša — Fr. Trávníček, Slovník jazyka českého, 4. vyd., Praha 1952.

[8] Na toto kolísání obecně upozorňují B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, 2. vyd., Praha 1963, s. 431.

[9] Srov. např. J. Spal, Vybrané kapitoly z větosloví a významosloví (skriptum ped. fak.), Plzeň 1968, s. 62 a 63.

[10] Kromě nejednotnosti dané skutečně růzností hodnocení při totožnosti klasifikačních kritérií a kategorií, o niž nám zde jde, může jít v různých pramenech i o nejednotnost danou vývojem jazyka, růzností klasifikačních kritérií a kategorií (která vyplývá z vývoje teorie, tj. ze snahy co nejpřesněji stylově charakterizovat, např. při označování poněkud knižní v SSJČ) nebo různým charakterem těchto různých pramenů (srov. o tom stručně Al. Jedlička, K charakteru syntaxe současné spisovné češtiny, sb. Slavica Pragensia X, Praha 1968, s. 143n.); o tyto poslední případy nám zde nejde a budeme si proto, abychom je vyloučili, dále všímat jen nejednotnosti v témž pramenu.

[11] Nejde zpravidla o výrazy synonymní v celém rozsahu; srov. pozn. 21 (2).

[12] Srov. na místech cit. v pozn. 1. K tomu viz pozn. 15.

[13] Viz SSJČ, I. díl, s. X a místo cit. v pozn. 8.

[14] Srov. K. Hausenblas, K základním pojmům jazykové stylistiky, SaS 16, 1955, s. 13.

[15] Je to ostatně pohled poněkud zjednodušující, neboť tu jde jen o jistou zásadní korespondenci v tom smyslu, že si v zásadě odpovídají. Jinak je však v principu třeba lišit dvojice mluvenost — písemný ráz a hovorovost — knižnost; srov. K. Hausenblas, Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka, SaS 23, 1962, s. 193n., M. Jelínek, Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními, SaS 27, 1966, s. 104n. a týž, Stylové rozpětí současné spisovné češtiny, NŘ 52, 1969, s. 118n.

[16] O důležitosti vztahu prostředků spisovných k prostředkům jazyka běžně mluveného pro stylovou charakteristiku spisovných prostředků se zmiňuje také J. V. Bečka, Úvod do české stylistiky, Praha 1948, s. 22 — Srov. i Al. Jedlička, NŘ 52, 1969, s. 86.

[17] To je ve shodě s tím, co konstatuje o nositelích základní stylové diferenciace obecně L. Doležel, l. c. v pozn. 3.

[18] Stylový charakter tohoto jevu, u něhož v poslední době nastal pohyb v jeho stylové kvalitě, není zatím zcela vyhraněný. Až donedávna měl tvar mne povahu prostředku vybraně spisovného vyjadřování (viz J. Novotný, Příspěvek ke zjišťování mluvnické normy soudobého spisovného jazyka se zřetelem k jeho kodifikaci, Sb. vyšší ped. šk. v Ústí n. L., ř. filol., Praha 1958, s. 22n.). Tak jej hodnotil ještě před necelými deseti lety v diskusi o tzv. kratších a delších tvarech zájmena i P. Sgall, když tvar mne označil jako „povýtce spisovný“ (K tvarům mně, měmi, mne, NŘ 44, 1961, s. 165). Zdá se však, že velké rozšíření tvaru ve všech funkcích v poslední době, umožněné změněnou kodifikací, vytlačuje tvar mne z běžného užívání i v projevech spisovných a tím jej odsouvá již do vrstvy prostředků knižních. Jako knižní pojímala tento tvar již redakce Naší řeči v poznámce k cit. článku Sgallovu (označení „povýtce spisovný“ považuje za „méně vhodné“, viz tamt. s. 167) a v podstatě tak (jako „poněkud strojený, papírový“) jej chápal i J. Bělič (Tři změny v deklinaci zájmen, ČJL 12, 1961/62, s. 137n.).

[19] Jsou zde ovšem i rozdíly jiné než stylové; srov. pozn. 21 (2) a J. Novotný, Formální vyjadřování syntaktické závislosti u neshodného přívlastku substantivního, c. d. v pozn. 18 s. 84.

[20] Praktickou aplikovatelnost a užitečnost této metody zjišťování stylového charakteru jazykových prostředků pro starší fáze vývoje spisovné češtiny mně potvrdilo její použití při výzkumu jazyka Sabinova; viz J. Novotný, Souvětí souřadné v jazyce Sabinovy krásné prózy a publicistiky, jeho vývoj a stylová diferenciace, rukopis kand. disert. práce, Ústí n. L. 1965, Využití specifických typů souvětných konstrukcí souřadných v jazyce Sabinově, Sb. Ped. fak. v Ústí n. L., ř. bohem., Praha 1966, s. 67n., Spojovací prostředky souvětné parataxe v jazyce Karla Sabiny, tamt., Praha 1967, s. 91n. a Podíl Karla Sabiny na utváření nové spisovné češtiny, SaS 30, 1969, s. 23n.

[21] (1) Homogennost stylových vrstev není samozřejmě absolutní; i jednotlivé vrstvy mají své výrazy centrální a okrajové. — (2) Mezi korespondujícími výrazy jednotlivých vrstev bývají ovšem i rozdíly jiné než stylové. Tak větší nebo menší rozdíly významové, jaké bývají běžné mezi synonymy, pozorujeme např. mezi neutrálními a jen spisovnými neknižními výrazy: svatba - sňatek; nemoc - choroba, neduh; poslat - zaslat (srov. Al. Jedlička, Znaky nářečí a odbornosti v jazyce, Jazyk. koutek Čs. rozhlas, 1. výběr, Praha 1951, s. 22n.); odjet - odebrat se; sebrat - vzít, odebrat - odejmout; přijít - dostavit se, zavítat aj. (Tyto rozdíly bývají ovšem i mezi jen spisovnými variantami týchž výrazů neutrálních, a právě tak i mezi variantami neutrálními). S rozdíly v základním stylovém charakteru se spojují (vedle rozdílů významových) i stylové rozdíly jiné, zejm. např. ve „speciálním“ funkčně stylovém zabarvení ap.; k těm jsme zde nepřihlíželi, neboť leží mimo základní zaměření tohoto příspěvku (viz pozn. 5).

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 2, s. 65-72

Předchozí Jaroslav Kuchař, Antonín Tejnor, Alena Chmelová: Radíme a kritizujeme

Následující Naděžda Svozilová: Jak skloňujeme zájmeno týž/tentýž?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1