Stylové rozpětí současné spisovné češtiny

Milan Jelínek

[Články]

(pdf)

-

Známá diskuse o otázkách jazykové kultury, kterou organizoval Pražský lingvistický kroužek v r. 1932,[1] jasně prokázala, že úroveň spisovného jazyka nelze měřit jeho čistotou, popř. ryzostí, neporušeností apod.[2] Přesto se představa čistého, ryzího jazyka, jehož norma je nepropustná pro cizí vlivy, v dějinách kulturních jazyků houževnatě udržuje. Vlastní jazyková praxe, která rozhoduje o pohybu normy spisovného jazyka, jde zpravidla jiným směrem.

Základním kritériem pro hodnocení stavu spisovného jazyka není jeho čistota, ale jeho komunikativní neboli sdělné možnosti. Jazyková kultura musí přispívat především k tomu, aby se tyto možnosti rozšiřovaly a aby jazyk co nejlépe plnil sdělné záměry (intence) mluvčích (popř. pisatelů). Přitom je ovšem žádoucí, aby rozšiřování sdělných možností a zpřesňování výrazových prostředků spisovného jazyka probíhalo ve shodě s jeho lexikálním a gramatickým systémem.[3] Může se však stát, že jazyková praxe přijme v případech, kdy jazyk neplní uspokojivě sdělné záměry svých uživatelů, pod vlivem některého cizího jazyka výrazové prostředky, které vybočují z příslušného jazykového systému. Za této podmínky by bylo nesprávné takové prostředky z jazyka vytlačovat. Mimosystémovost přejatého nebo napodobeného prostředku je obyčejně jen dočasná, neboť nový výrazový prostředek se často stává modelem pro tvoření dalších prostředků s podobnou významovou funkcí a nová řada prostředků je dříve nebo později systémem integrována. Uveďme alespoň jeden příklad: V mnoha příručkách jazykové správnosti, v četných [112]článcích v Naší řeči až do r. 1936, ba dokonce ve 4. vyd. Slovníku jazyka českého od P. Váši a Fr. Trávníčka z r. 1952 odmítá se sloveso ovlivnit/ovlivňovat jako nečeské. Je sice pravda, že vzniklo pod vlivem německého beeinflussen a že vybočuje svým významem z příslušné slovotvorné řady,[4] ale zakotvilo pevně ve spisovném úzu (zejm. v odborném stylu), a proto si jazyková praxe vynutila jeho uznání za slovo spisovné.

Jazyková kultura musí v maximální míře respektovat výrazové potřeby jednotlivých obecných stylů, a to především tzv. stylů funkčních. Při kodifikování spisovné normy je totiž třeba přihlížet k tomu, že vedle prostředků stylově neutrálních potřebuje jazyk prostředky stylově zabarvené, nebo abychom užili přesnějšího termínu, prostředky stylově příznakové[5] (např. plenární schůze // hovor. plenárka; citoslovce // úzce odbor. interjekce aj.). Jejich stylová příznakovost záleží v tom, že samy o sobě (tj. bez vřazení do kontextu) ukazují na jistou komunikativní oblast, ve které se jich běžně užívá. Říkáme, že jsou součástí té nebo oné stylové vrstvy. Tak např. slovo meningitis nebo v počeštěnější podobě meningitida je spjato i bez kontextu s komunikativní oblastí odbornou (v daném případě lékařskou). Nebo slova zabukismus, odezdikezdismus, tankismus mají zřetelný stylový příznak publicistický, neboť jsou tvořena (první dvě ovšem hybridně) podle slovotvorného vzorce četných publicistických výrazů na -ismus.[6]

Kultivování spis. jazyka má vést mimo jiné k tomu, aby se vytvářely skupiny synonymních prostředků, které by byly podle stylových příznaků rozloženy v stylově diferencovaném poli kolem základního prostředku stylově neutrálního. Týká se to i prostředků gramatických, především syntaktických,[7] ale u nich nebývá většinou výrazný příznak funkčně stylový, nýbrž jen obecně stylový (mluvíme pak o knižnosti nebo hovorovosti prostředku). Takové stylově diferencované pole bychom mohli sestavit kolem stylově neutrálního syn[113]taktického schématu podřadného souvětí s vedlejší větou podmínkovou, např. jestliže zkoumáme cizí vlivy, zjišťujeme jejich ústup. Souznačné schéma zkoumáme-li…, zjišťujeme… je poněkud knižnější, naopak se spojkou jestli nebo když by nabylo zabarvení mírně hovorového (jestli // když zkoumáme, zjišťujeme). Spojovací dvojice když — tak dodala by mu odstínu hovorového až lidového (když zkoumáme, tak zjišťujeme). Souznačná syntaktická schémata kondenzovaná[8] jsou obyčejně knižnější, srov. vyjádření se substantivem verbálním: zkoumáním // na základě zkoumání // na podkladě zkoumání zjišťujeme. K uvedené souznačné řadě, uspořádané podle vzrůstající knižnosti vyjádření, mohli bychom připojit zcela knižní schéma s vazbou přechodníkovou: zkoumajíce, zjišťujeme.

Na potřebu spis. jazyka vytvářet stylově diferencované výrazové prostředky upozornil už koncem 20. let akad. B. Havránek a tato otázka byla dále propracována v jazykovědné diskusi na počátku třicátých let. Kultura spis. češtiny se pak se stále větší důsledností tímto principem řídila. Svědčí o tom mimo jiné poslední kodifikace spisovné slovní zásoby v akademickém Slovníku spisovného jazyka českého[9] a kodifikace spis. jevů hláskových a tvarových ve škol. vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1958. Domovského práva ve spis. jazyce nabyla postupně řada výrazových prostředků hovorových, které se dříve považovaly na nespisovné. Škoda jen, že hranice spisovnosti nebyly ještě více rozšířeny a že plná spis. povaha nebyla přiznána další vrstvě prostředků, u nichž se hovorový stylový příznak v posledních desítiletích neutralizoval (např. 1. os. sg. pracuju // spis. pracuji, srov. spis. píšu // píši).[10]

Jakou pojmovou náplň má v dnešní stylistice termín styl?[11] Vyjdeme tu samozřejmě zase z teorie stylu, kterou podala pražská jazykovědná škola (zejména její členové B. Havránek, V. Mathesius, M. [114]Weingart, J. Vachek) a která byla rozvinuta a prohloubena zejména v posledních 15 letech (významným mezníkem tu byla liblická konference o stylu v r. 1954).[12] O další rozvoj teorie stylu se kromě B. Havránka zasloužil zvláště K. Hausenblas, L. Doležel, M. Jelínek, Fr. Daneš, J. Filipec, M. Grepl, K. Horálek, P. Trost, ze slovenských jazykovědců pak hlavně E. Pauliny, J. Mistrík, Fr. Miko, M. Ivanová-Šalingová aj. Připomeňme také stylistické práce J. V. Bečky a Fr. Trávníčka, které vycházejí z jiných teoretických pozic než z pražské strukturální a funkční jazykovědy. Obecně se přijímá teze, že o stylu můžeme mluvit jen v oblasti řeči, kterou chápeme jako množinu všech promluv realizovaných nebo realizovatelných, tj. jako množinu o prakticky nekonečném počtu prvků. Z této teze vyplývá, že jakákoli promluva, ať je její rozsah sebemenší, má svůj styl. Tak např. nelze upírat stylovou hodnotu výpovědi Pst!, která je realizována jednočlenným větným vzorcem neslovesným, konkrétněji citoslovečným. Užité citoslovce pst ve větné funkci je totiž výsledkem výběru z řady výrazových prostředků, kterými by mluvčí dosáhl zhruba stejného komunikativního cíle (sdělit adresátovi projevu, aby zachoval ticho). Můžeme tu uvažovat o řadě výpovědí s různými větnými vzorci a s různými lexikálními prostředky, kterými jsou tyto větné vzorce v jistém smyslu materializovány: Mlč(te)! — Buď(te) ticho (potichu)! — Nemluv(te)! — Mlčet! — Nemluvit! — Ani slovo! — Ani muk! — atd.

Jestliže sestavíme podobnou výběrovou řadu, nepodáváme tím důkaz o totožnosti všech konkurujících si výpovědí. Zřetelně si uvědomujeme, že jsou mezi nimi rozdíly různého druhu: pojmové, citové, volní a samozřejmě také stylové. Sestavení výběrové řady však má ten smysl, abychom si uvědomili výběrové možnosti, které se mluvčímu nabízejí k splnění základního komunikativního záměru. Rozdíly mezi jednotlivými členy řady dávají pak možnost realizovat vedle komunikativního záměru základního ještě různé záměry průvodní.

Vraťme se k výchozí úvaze o tom, že styl je záležitost řeči (a tím i jednotlivých promluv, popř. jejich množin). Vyslovíme-li tuto tezi negativně, tvrdíme, že styl není záležitost jazyka. Je ovšem samozřejmé, že slovo jazyk má zde povahu termínu. Označujeme jím pojem, ke kterému docházíme krajní abstrakcí od původce promluv i od podmínek, za nichž jazykové prostředky plní svou konkrétní sdělnou funkci. Jazyk je systemizovaný inventář zobecněných výrazových pro[115]středků. Hranice mezi pojmy „řeč“ a „jazyk“ je dána právě protikladem komunikativní konkretizace (u řeči) a inventarizující abstrakce (u jazyka).

Nechceme-li se dostat do rozporu s definicí jazyka jako krajně zobecněného jazykového systému, nemůžeme přijmout názor, že snad existuje styl jistého národního jazyka, např. „styl český“, „francouzský“, „německý“ apod. Dopouštěli bychom se logické chyby contradictio in adiecto. Rozdíly mezi jazyky nemají povahu stylistickou, nýbrž systémovou.[13] Tak je např. systémovou záležitostí češtiny a franštiny, že první jazyk tíhne k adjektivnímu vyjadřování přívlastku, kdežto druhý dává přednost přívlastkům substantivním, např. československý velvyslanec — ambassadeur de Tchécoslovaquie, jazyková škola — école des langues, běsnící dav — foule en délire atd. Německý jazykový systém umožňuje vytvářet často tam, kde má čeština spojení substantiva s adjektivním přívlastkem, složená slova, např. hlavní město — Hauptstadt, mírová smlouva — Friedensvertrag, kamenná brána — Steintor atd. Odmítnutím termínu „styl národního jazyka“ nepopíráme ovšem rozdíly, které zjišťujeme mezi obecnými styly u různých národů. Zkoumáním takových rozdílů se zabývá mezijazyková srovnávací stylistika, která má velký význam pro překladatelskou praxi.[14] Abychom uvedli alespoň jeden příklad: Odborný a publicistický styl ruský se vyznačuje zřetelně větší tendencí jak k syntaktické kondenzaci, tak zvláště k souvětné složitosti, než je tomu v češtině. To nutí českého překladatele k jisté dekondenzaci textu a k přeměně složitých souvětných celků v nadvětné útvary (obyčejně s vyjádřeným vztahem mezi samostatnými větnými celky).[15]

Ve stylistice musíme rozlišovat styly promluvové a řečové (neboli obecné). Promluvový styl je výsledkem působení celého komplexu slohotvorných činitelů, a to objektivních i subjektivních. Objektivní faktory jsou dány komunikativními podmínkami a funkcí promluvy, subjektivní jsou vázány na osobu původce promluvy. Přitom [116]objektivní faktory vymezují prostor, v němž probíhá subjektivní výběr výrazových prostředků, mají tedy funkci limitující. Můžeme to ukázat na tomto příkladě: V odborném pojednání ekonomickém bylo užito výpovědi Do ekonomiky by neměli zasahovat neekonomové. Zhruba téhož komunikativního cíle lze dosáhnout výpovědí Do ekonomiky by se neměli plést lidé, kteří tomu nerozumějí. Původce promluvy nemůže však v odborném textu druhou výpověď uplatnit, protože mu v tom brání objektivní faktory: oficiální komunikativní prostředí a odborná funkční oblast. Naproti tomu v běžném konverzačním projevu by výběr mezi oběma uvedenými možnostmi byl záležitostí subjektivní.

Mnohem větší důležitost než zkoumání stylů promluvových má ve stylistice výzkum stylů řečových (obecných). Postupujeme zde tak, že vydělujeme tendence výběru výrazových prostředků závislé na jednom zobecněném slohotvorném faktoru. Zároveň abstrahujeme od jiných slohotvorných faktorů, které spolupůsobí na výběr výrazových prostředků v konkrétní promluvě. Abstrakce může podle výzkumného cíle probíhat ve dvou základních směrech: buď se přihlíží jen k faktorům objektivním a od subjektivních se abstrahuje, nebo naopak se výzkum zaměří jen na faktory subjektivní a působení faktorů objektivních se ponechá mimo zorné pole výzkumu. V prvním případě se dochází k pojmu stylů objektivních, v druhém k pojmu stylů subjektivních. V obou případech však jde o styly obecné, tj. o styly, jejichž charakteristiku můžeme vystihnout jen formulováním obecných tendencí výběru výrazových prostředků. Je tedy v našem pojetí rozdíl mezi obecným stylem subjektivním a stylem individuálním. První chápeme jako soubor výběrových tendencí, které závisí na jednom obecně pojatém subjektivním faktoru; druhý nám představuje stylové hodnoty jako výsledek výběru prováděného jedním konkrétním autorem.[16] Právě na individuálních rozdílech stylu jednotlivých autorů zakládá své stylistické parodie V. Lacina ve Čtení o psaní.

K slohotvorným faktorům subjektivním řadíme všechny vlivy, které vykonává na výběr výrazových prostředků mluvící (píšící) subjekt, a to nezávisle na objektivních podmínkách promluvy. Možnost rozlišovat a zobecňovat různé subjektivní faktory vyplývá ze složitosti [117]pojmu „mluvící subjekt“: jsou v něm zahrnuty hodnoty charakterové a vzdělanostní, hodnoty podmíněné příslušností subjektu k jisté sociální vrstvě a profesionální skupině, hodnoty souvisící s pohlavím a věkem subjektu a konečně hodnoty spjaté s ideologií, kterou mluvící subjekt zastává. Všechny tyto subjektivní hodnoty se projevují jistými tendencemi ve výběru jazykových prostředků a eliminační metodou lze zjistit soubory těch tendencí, které jsou závislé na jednom subjektivním faktoru. Abychom tuto myšlenku konkretizovali z oblasti diferencí charakterových, vezměme jako příklad rozdíl mezi stylem osob sebevědomých a nejistých. Sebevědomý charakter mají např. polemické projevy F. X. Šaldy:

„A zde jsem u viny p. Dykovy — umělecké, tvořivé jeho viny — kterou leckdo snad cítil, ale nedovedl vyslovit a zdůvodnit.

Jest v tom, že p. Dyk nevytvořil typicky čistých osudů, nevyřešil jich ze vztahů svých figur. Nedal se osobám rozvinouti, nedal jim vyrůsti. Nemá pevný a určitý vztah ke svým osobám, nepromyslil a nedomyslil jich: nekritizuje jich v jich osudech a jich osudy.

Nemá vlastní básnické potence: jest slabý umělec, slabý básník.“ Atd.[17]

Pokusme se změnit tento text tak, aby z něho zaznívala skromnost až nejistota při vyslovování soudů:

„A zde, jak se zdá, budou omyly Viktora Dyka… Budou asi v tom, že se V. Dykovi do jisté míry nepodařilo vytvořit fyzicky čisté osudy, že tyto osudy zcela nevyplývají ze vztahů jeho figur.“ Atd.

Evidentní jsou rozdíly mezi stylem mluvčích s různým stupněm obecné vzdělanosti, mezi stylem mluvčích patřících k různým skupinám věkovým, sociálním atd.

Zatímco faktory subjektivní jsou spjaty s osobou autora promluvy, faktory objektivní vystupují na něm nezávisle, vnucují mu určité rozhodnutí. Vůči subjektu se tedy uplatňují jako síla, která normuje výběr výrazových prostředků pro promluvu. Různým objektivním faktorům odpovídají stylové normy s různým stupněm naléhavosti, což se projevuje tím, že v nich má mluvčí různý prostor pro subjektivně motivovaný výběr výrazových prostředků.

Jestliže jsme užili termínu „stylová norma“, musíme si dobře uvědo[118]mit jeho odlišnost od termínu „jazyková norma“. První určuje, jaké jsou hranice výběru výrazových prostředků v jistém druhu promluv; druhá normuje výrazové prostředky samotné. První se tedy týká komunikativní aktivity jazyka, druhá pouze jeho inventáře. Uveďme příklad: Podle dnešní kodifikace spis. češtiny patří k spis. normě jak analogický slovesný tvar umřu, tak i původní tvar umru. Nemotivované užití tvaru umru ve familiární konverzaci dostalo by se však do rozporu se stylovou normou hovorovou, neboť tento tvar má silné knižní zabarvení. Jiný příklad z oblasti lexikální: V rukopise jedné odborné práce se objevila výpověď Technika se v posledních letech tak vyšvihla, že elektronový mikroskop dosáhl rozlišovací schopnosti lepší než 10 Â. Při čtení textu pocítíme rozpor mezi stylovou normou odbornou a užitím slovesa vyšvihnout se, které má ve významu ‚dosáhnout rychle značného úspěchu, rychle pokročit kupředu‘ zřetelný stylový příznak hovorový, neslučitelný se stylovou normou odbornou. Autor tedy porušil stylovou normu tím, že při výběru výrazového prostředku zvolil slovo, které se umísťuje svým hovorovým příznakem za hranicemi výběrových možností odborného stylu. Je možné, že důvodem k užití hovor. slovesa vyšvihnout se byla autorova snaha vyhovět obecné stylové tendenci disimilační: Technika dosáhla takového úspěchu, že mikroskop dosáhl… Řešení je však nevhodné!

Mezi objektivními faktory[18] musíme na prvním místě jmenovat zřetel k druhu jazykového kódu, kterým se informace předává. Je obecně známo, že se rozdíl mezi kódem zvukovým a grafickým neomezuje jen na stránku technickou, nýbrž podmiňuje i výběr výrazových prostředků samotných. Můžeme se o tom přesvědčit, jestliže převádíme promluvu z kódu fonického do grafického a naopak. Podle tzv. kompenzačního zákona musíme vyrovnávat rozdílné možnosti obou základních kódů volbou zvláštních výrazových prostředků, charakteristických jen pro daný kód. Rozvinutý systém kompenzačních prostředků známe z textů děl dramatických. Tyto kompenzační prostředky jsou sice pevnou součástí textu, ale při scénické realizaci musí být nahrazeny adekvátními prostředky stylu mluveného. Příklad ze hry Majitelé klíčů od Milana Kundery:

[119]Sedláček (vejde do prvního pokoje): Poklona.

Jiří: Dobrý den.

Sedláček (nasadí bodrý tón): Slunko svítí, pánbůh nám přeje, bude hezkej den… (Obrací se zdvořile k Věře) Vy prej jste z Kolben Daněk?

Věra: Jak to víte?

Sedláček: Paní říkala. (Snaží se dát do hovoru konverzační tón.)

Že se Vám chce jezdit do Vsetína? Atd.[19]

V závislosti na kódovém faktoru rozeznáváme tedy styl projevů mluvených a psaných. U promluv psaných pak zjišťujeme větší nebo menší stylové rozdíly podmíněné technikou zápisu (rukopisnou, strojovou, tiskařskou) neboli rozdíly podmíněné faktorem grafickotechnickým.[20] V mluvených projevech se projevují stylové diferenciace podle toho, zdali jde o promluvy přímé, či přenášené (popř. fixované) různými přístroji (gramofonem, magnetofonem, telefonem, rádiem, televizí). Je např. dost podstatný rozdíl mezi rozmluvou přímou a telefonickou. Při replikách v druhém typu rozmluvy nemůžeme bezprostředně odkazovat k vnější situaci promluvy a nemůžeme místo prostředků jazykových uplatňovat gestikulační a mimické znaky, které jazykovým prostředkům konkurují:

Telefonická rozmluva:
A. Jdeš na tu schůzi?
B. Ne, nemám zájem.
A. Proč se ti nechce?
B. Nebude to zas k ničemu.

Přímá rozmluva:
A. dtto
B. [Zavrtí rozhodně hlavou]
A. dtto
B. [Mávne pohrdavě rukou]

Podobně jako jsme v oblasti grafické mluvili o faktoru grafickotechnickém, nazveme tento faktor v oblasti fonické faktorem fonickotechnickým. S ním je pak těsně spjat faktor, který záleží v nepřipravenosti nebo v připravenosti mluvených projevů (navrhuji zde termín faktor preparační). Základní rozdíl mezi promluvami připravenými a nepřipravenými je v tom, že příprava promluvy dává možnost uvědoměle volit z výběrových řad prostředky, které odpovídají adekvátněji komunikativním záměrům mluvčího.

[120]Značnou úlohu mají při výběru výrazových prostředků pro promluvu faktory, které můžeme označit jako faktory adresní. Záleží v tom, že mluvčí musí při jazykové komunikaci respektovat možnosti a požadavky známého nebo předpokládaného adresáta. Chce-li totiž dosáhnout splnění svého komunikativního záměru, musí volit takové prostředky, které vedou u vnímatele k vybavení přibližně stejného obsahu sdělení. Jinými slovy: informativní hodnoty zakódované původcem promluvy mají být adresátem co nejadekvátněji odkódovány. Požadavky na přesnost odkódování se však liší podle funkce textu. Nejpřesnější přenesení komunikátu si vyžaduje oblast odborná; naopak značná část moderní poezie, vyznačující se odvážnými aktuálními významovými posuny,[21] ponechává vnímateli často prostor pro řadu různých interpretací textu. Mohli bychom se o tom přesvědčit, kdyby se pokusil každý z nás samostatně interpretovat např. báseň Ptejte se od Vl. Holana:

Splněné přání, nad kterým si zoufá radost.
Sen zmarněný činem.
Obraz šílející až do vysvětlení,
proč v přírodě je bez obdoby.
Prázdný prostor pochopitelnosti…
Ptejte se slzy, co je k ničení.

Na prvním místě mezi adresními faktory musíme jmenovat faktory kontaktové. Záleží v tom, zdali může mluvčí navázat přímý kontakt s adresátem, či nikoli. Značný vliv na styl promluv má i ta okolnost, má-li při přímém kontaktu adresát možnost ujímat se střídavě mluvní aktivity, tj. mění-li se monologická promluva v dialogický sled promluv. Na rozdíl od kontaktového faktoru pasívního jde v tomto případě o faktor aktivní.

Adresní faktory se mohou uplatňovat jak svou stránkou kvantitativní, tak především kvalitativní. V prvním případě je výběr výrazových prostředků více méně regulován zřetelem k počtu adresátů, v druhém k jejich vlastnostem: k jejich věku, pohlaví, sociálnímu začlenění, vzdělání, charakterovým vlastnostem i psychickým stavům při vnímání promluvy. Mluvíme pak o faktorech kvantitativně a kvalitativně adresních. S těmito činiteli úzce souvisí fak[121]tory, které záleží ve vlivu prostředí promluvy na výběr výrazových prostředků. Prostředí totiž ovlivňuje vztah původce promluvy k adresátovi: s větší nebo menší naléhavostí nutí původce promluvy, aby zaujal k adresátovi postoj ve shodě s danými společenskými konvencemi. Můžeme proto tyto faktory pojmenovat faktory konvenčními a sledovat jejich působnost mezi dvěma krajními póly: familiárností a oficiálností.[22] Není snad třeba dokazovat, že je podstatný rozdíl mezi promluvou soukromou a veřejnou. Představme si např. dvě rozdílné situace, za nichž probíhá promluva přinášející v podstatě stejnou základní informaci: Mluvčí sděluje svůj nesouhlas s tím, že závodní výbor ROH zakoupil několik permanentních vstupenek na hokejové zápasy. První situace je dána soukromým rozhovorem mluvčího s kolegou před schůzí závodní organizace. Sdělení má např. tuto podobu: Ten náš výbor dělá ale voloviny! Vyhazovat prachy na hokejový zápasy! Druhá situace je určena rámcem plenární schůze ROH. Tentýž mluvčí pak splňuje svůj komunikativní záměr ve shodě se schůzovními konvencemi: Myslím, že se neměly kupovat permanentní vstupenky na hokejové zápasy. Považuju to za vyhazování peněz.

Působnost konvenčních faktorů přesahuje už do oblasti faktorů funkčních, tj. těch činitelů, které usměrňují výběr výrazových prostředků podle jednotlivých obecně pojatých komunikativních funkcí. Binární rozčlenění sdělné funkce na funkci soukromě a veřejně sdělnou vychází sice především z vlivů, které vykonávají na výběr výrazových prostředků komunikativní konvence příslušného prostředí, ale zároveň se tu projevují v krajním zobecnění i vlivy základních komunikativních funkcí.

Zcela do oblasti faktorů funkčních patří protiklad mezi funkcí věcně sdělnou a esteticky sdělnou. V tomto protikladu jde ovšem o krajní zobecnění, ve kterém se rozplývá řada stupňů mezi maximální estetickou aktivitou promluvy a její naprostou estetickou inertností. Přitom estetickou aktivitou promluvy rozumíme nejen schopnost promluvy sdělovat estetické hodnoty mimojazykové, ale především přímou účast jazykových prostředků na estetickém působení promluvy.[24] Týká se to nejen textů poetických, ale i prozaických [122]a dramatických. Protože tato otázka je tématem zvláštní přednášky, dále se jí nebudu zabývat a spokojím se charakteristickým příkladem výrazně esteticky aktivního prozaického textu Vl. Vančury:

„Nitečka po nitečce se splétá v provaz. Vidím, že přemnohé vlákno je rudé a přemnohé že je černé, ale nastojte, copan v rukách provazníka se stříbří! Není nad laskavé srdce tohoto dělníka osudů.

Co vypravovati? Cesta jako cesta! Při všech stezkách jsou utěšené roviny a ostruží a stromy přímé a stromy nerovného těla, jež zkazil vítr.“[25]

Ve shodě s oběma protikladnými funkcemi rozlišujeme styly umělecké, které se vyznačují estetickou aktivitou, a styly věcné, které jsou esteticky indiferentní. Proti tomuto rozlišování lze namítnout, že v některých uměleckých textech je estetická funkce značně oslabena, takže estetickou aktivitu výrazových prostředků téměř necítíme, a že naopak v textech sloužících věcné komunikaci zjišťujeme silnější nebo slabší estetickou funkci jazykových prostředků. Tak se např. všeobecně přiznávají estetické hodnoty textu Dějin Fr. Palackého. Při rozhodování o tom, zdali jde o text umělecký, či věcný, musíme však hledět nejen k estetické aktivitě výrazových prostředků, ale především k základní funkci promluv: v komunikativní oblasti umělecké se sdělují obrazy, které jsou samy o sobě esteticky aktivní, kdežto v oblasti věcně sdělné mají komunikáty povahu neobraznou.

Krajně obecná funkce věcně sdělná zahrnuje dvě základní funkční oblasti s nižším stupněm zobecnění: funkční oblast odborně sdělnou a všeobecně sdělnou. První je zaměřena na maximální přesnost při vyjadřování pojmů a vztahů, a obětuje dokonce této přesnosti všeobecnou srozumitelnost promluv. Odborné texty, jak je známo, mohou být pro odborníky až nesrozumitelné, třebaže jsou vybudovány ve shodě se všemi lexikálními a gramatickými požadavky spisovného jazyka a třebaže mají propracovanou kompozici. Omezená srozumitelnost je zde zcela funkční a nelze ji považovat za nevýhodu odborného vyjadřování.[26]

Proti funkční oblasti odborně sdělné stojí široká oblast, kterou jsme nazvali oblastí všeobecně sdělnou. Jak už sám název napovídá, vystupuje tu do popředí postulát všeobecné srozumitelnosti, jemuž je [123]třeba ve větší nebo menší míře obětovat přesnost promluvy. A ještě jedna věc je pro protiklad funkce odborně sdělné a všeobecně sdělné charakteristická: první funkční oblast vyřazuje ze sdělného procesu vlivy citové, kdežto v druhé mohou mít dokonce rozhodující význam. Tak např. v konverzační promluvě Zatracená práce, čert aby ji vzal! převažuje zajisté citová funkce promluvy nad funkcí pojmově sdělnou. Neslučitelnost odborného stylu s emočně zabarvenými výrazovými prostředky si vysvětlíme tím, že se výrazové prostředky diktované emocemi dostávají do rozporu s požadavkem maximální přesnosti vyjádření. Podobně jak jsme to konstatovali jinde, není ani mezi funkcí odborně sdělnou a všeobecně sdělnou ostrá hranice, spíše se tu setkáváme se širokým hraničním pásmem, které se s rostoucím vzděláním lidí postupně zvětšuje. Ale krajní funkční póly přísné odbornosti a vysloveně neodborné všeobecnosti zůstávají zřetelným kritériem pro stylistické hodnocení promluv.

Snížíme-li stupeň zobecnění, vydělí se nám v obecné kategorii stylu neodborného dva funkční styly, které patří k základním funkčním stylům spisovného jazyka: styl konverzační (neboli hovorový) a styl publicistický. První slouží funkci, kterou můžeme označit jako konverzačně sdělnou, a vyznačuje se tím, že se v něm užívá zvláštní varianty spisovného jazyka, tzv. jazyka hovorového, nebo útvaru překračujícího hranice spis. jazyka, tzv. obecné češtiny. Tento styl zároveň patří ke stylům kontaktovým a z největší části spadá do oblasti stylu soukromého.[27] Druhý ze jmenovaných stylů, styl publicistický, má sice také funkci všeobecně sdělnou, ale pokud jde o prostředí komunikace, patří do oblasti promluv veřejných. Vedle funkce všeobecně informativní se jako zvláštní funkce publicistického stylu uvádí funkce agitační, ale ta je přítomná jen v některých publicistických promluvách a její intenzita kolísá podle sociálně politických poměrů příslušného období.[28] Např. padesátá léta přinesla vyhrocení funkce agitační; přitom se agitačnímu zaměření textů obětovala jejich věcná pravdivost a publicistika s oblibou užívala stereotypních agitačních formulí, které nabyly ze značné části povahy [124]frází. Připomeňme si, jakým podlým způsobem se např. agitovalo proti Jugoslávii:

„Krvavý bílý teror, rovný hitlerovskému, řádí v Jugoslávii. Státní sektor ztratil socialistický charakter a stal se nástrojem zostřeného vykořisťování pracujících v zájmu mezinárodních monopolů, které ovládly Jugoslávii… V důsledku teroristického tažení proti věrným synům komunistické strany, opravdovým internacionalistům a leninovcům, a masového náboru kulackých, fašistických elementů, se vedení Komunistické strany ocitlo úplně v rukou špiónů a vrahů…“[29]

Je zřejmé, že takovýto publicistický styl je hluboce úpadkový, a budiž nám útěchou, že není v češtině původní. Od konce padesátých let se pak publicistika vrací do kolejí agitační střízlivosti a posiluje svou funkci informativní.

Načrtl jsem systém slohotvorných faktorů jen v nejobecnější rovině a pro zjednodušení jsem pominul charakteristiku faktorů kombinovaných. I při takovém zjednodušení je zřejmé, jak je tento systém složitý a jak velké nároky kladou různí slohotvorní činitelé na spisovný jazyk. Pro přehlednost zachytím systém slohotvorných faktorů graficky:

[125]Ve vývoji jazyka pozorujeme tendenci, aby se v něm pro jisté období ustálily vrstvy výrazových prostředků, především lexikálních, které jsou spjaty s jistou stylovou oblastí charakterizovanou některým slohotvorným faktorem. Mluvíme tu o vrstvách stylových. Nejvýrazněji se tyto vrstvy konstituovaly pro styly funkční, zejména pro styl odborný, hovorový (konverzační) a publicistický. Širší funkční uplatnění než jenom v jednom obecném funkčním stylu má vrstva jazykových prostředků knižních, které pronikají do stylu odborného, publicistického i do stylů uměleckých. Takovým knižním výrazovým prostředkem je např. sloveso uzřít nebo rčení s tímto slovesem uzřít světlo světa. Stylový příznak jazykového prostředku je zakotven v jazykovém povědomí uživatelů spis. jazyka, a proto se nemotivované užití takového prostředku v jiné stylové oblasti pociťuje jako porušení daného obecného stylu.

Jaké možnosti poskytují jednotlivé funkční styly pro uplatnění individuality autora? Zásadně platí, že žádný funkční styl neomezuje individuální výběr výrazových prostředků natolik, aby zcela zmizel subjektivní podíl autora promluvy na tvoření textu. Z toho pak vyplývá závěr pro redaktory: je třeba omezovat redakční zásahy do cizího textu jen na ty případy, kdy subjektivní výběr výrazových prostředků zřejmě přesahuje hranice dané faktory objektivními. Jakékoli jiné zásahy vedou k stylistické nivelizaci textů, k jejich odosobňování.

Největší prostor pro individuální uplatnění autora dávají styly umělecké; v nich by jakákoli stylistická standardizace rušila uměleckou povahu textu.[30] Naproti tomu poměrně malý prostor poskytuje styl odborný. Autor je zde totiž omezován ve výběru lexikálních prostředků terminologií daného oboru a víceméně ustálenou odbornou frazeologií. Více možností má sice při výběru syntaktických schémat, ale i tu je vázán tendencí k explicitnímu vyjadřování vztahů mezi větnými členy, větami i nadvětnými útvary a tendencí k syntaktickému zhušťování (kondenzaci) textu.

Mnohem větší individuální účast na tvorbě promluv připouští styl publicistický, třebaže i v něm je autor podrobován tlaku dobové publicistické lexikální vrstvy, zejména frazeologie. Za dobrého publicistu se považuje právě takový autor, který dovede nahrazovat dobové vý[126]razové formule, mohli bychom říci, dobové výrazové „prefabrikáty“ výrazovými prostředky stylově nestandardními. Ale ani on nesmí překročit jisté meze, chce-li si zajistit porozumění u čtenářů. Pokud jde o funkční styl konverzační, uplatňují se v něm individuální rysy v takovém rozsahu, že se tento styl co do subjektivně podmíněného výběru výrazových prostředků dostává do blízkosti stylů uměleckých. Proti tomuto tvrzení by se mohlo namítnout, že se v konverzaci uplatňují vlivy společenských konvencí a že tyto vlivy v některých konverzačních situacích silně omezují prostor pro subjektivní výběr výrazových prostředků. To je sice pravda, ale limitující vliv konvencí se týká jen některých konverzačních situací a navíc i při zachovávání těchto konvencí zůstává obyčejně mluvčímu značný prostor pro individuální výběr výrazových prostředků.

*

Jak vyhovuje soudobá spisovná čeština požadavkům stylové diferenciace podle faktorů objektivních i subjektivních a jaké možnosti dává pro uplatnění autorské individuality v promluvě? Jestliže řekneme, že se čeština po této stránce vyrovná nejvyspělejším kulturním jazykům, není to projev nekritického vlasteneckého vztahu k mateřskému jazyku, nýbrž konstatování skutečného stavu.

---

[1] Viz sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, uspořádaný B. Havránkem a M. Weingartem, Praha 1932.

[2] V. Mathesius to formuloval takto: „Historická čistota jazyka nemá sama o sobě co činiti s jeho vytříbeností. Její nedostatek jazykové vytříbenosti nijak nevadí a naopak větší její míra nezaručuje větší stupeň vytříbenosti“ (O požadavku stability ve spisovném jazyce, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, s. 16).

[3] Největší zásluhu o vypracování teorie spis. jazyka a jeho kultury má B. Havránek (viz jeho stati přetištěné nyní ve Studiích o spisovném jazyce, Praha 1963).

[4] To byla hlavní námitka proti připuštění slovesa ovlivnit ve spis. češtině. Podle typu očernit ‚učinit černým‘ mělo by prý znamenat ‚učinit vlivným‘.

[5] V. Mathesius užíval termínu domovská příchuť (Řeč a sloh, sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 32n.).

[6] O prvních dvou slovech pojednal M. Dokulil v NŘ 51, 1968, s. 255. Slovem tankismus se nedávno začal označovat směr v mezinárodní politice, který užívá jako nátlakového prostředku vysílání tankových armád na cizí území.

[7] Viz můj článek Skladebná synonymika, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 253n.

[8] Ve shodě s V. Mathesiem a J. Vachkem rozumím kondenzací „takové užití nominálního prvku nebo nominální vazby ve větném celku, které ušetří jinak nutnou větu vedlejší“ (viz J. Vachek, Some Thoughts on the so-called Complex Condensation in Modern English, Sborník prací fil. fakulty brněn. university A 3, 1955, s. 76).

[9] Změny v kodifikaci spis. češtiny, které jsou provedeny v tomto slovníku, bývají vypočítány v referátech o jeho jednotlivých číslech v Naší řeči.

[10] O těchto otázkách se diskutovalo v čas. Slovo a slovesnost 22—44, 1961—1963. — O stylové neutralizaci prvků původem hovorových srov. v čl. Al. Jedličky zde na s. 79 n.

[11] Rozbor různých názorů na styl viz v mém článku Definice pojmu „jazykový styl“, Sborník prací fil. fakulty brněn. university A 13, 1965, s. 43n.

[12] Referáty z této konference byly otištěny v Slově a slovesnosti 16, 1955, č. 1 a 2.

[13] Ze systémových rozdílů vyplývají ovšem rozdílné možnosti pro výběr výrazových prostředků, a tím i pro utváření obecných stylů. Z tohoto hlediska srovnal např. výběrové možnosti franštiny a angličtiny J. P. Vinay a J. Darbelnet (Stylistique comparée du français et de l’anglais, Paříž 1958), franštiny a němčiny A. Malblanc (Stylistique comparée du français et de l’allemand, Paříž 1963).

[14] Viz k tomu můj článek K teoretickým otázkám srovnávací slovanské stylistiky, Sborník prací fil. fakulty brněn. university A 11, 1963, 93n.

[15] Upozorňuje na to J. Bauer, R. Mrázek a St. Žaža v druhé, syntaktické části Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy, Praha 1960, s. 14n.; tam také příklady.

[16] Viz k tomu alespoň stať J. Mukařovského Individuální sloh spisovatele, jeho vznik a vývoj a jeho úloha ve vývoji literatury i spisovného jazyka, Čs. přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1963, s. 277n.

[17] Kritické slovo o Konci Hackenschmidtově (z r. 1905), Soubor díla F. X. Šaldy 15, 1951, s. 28—29.

[18] Při klasifikaci objektivních faktorů se opírám o práce B. Havránka (viz jeho Studie o spis. jazyce) a K. Hausenblase (zvl. stať K základním pojmům jazykové stylistiky, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 1n.).

[19] Majitelé klíčů, Praha 1962, s. 45.

[20] Tyto otázky důkladně prozkoumal v češtině J. Vachek; z řady jeho prací připomeňme alespoň stati Psaný jazyk a pravopis, Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, 229n., a K teorii jazyka tištěného, Pocta F. Trávníčkovi a F. Wolmanovi, Brno 1948, 423n.

[21] Vezmeme-li na milost termín tradiční poetiky „tropy“, mohli bychom mluvit o „tropizaci“ moderních poetických textů.

[22] Tento stylový protiklad se zvlášť zdůrazňuje v stylistických pracích slovenských (viz např. E. Pauliny, O funkčnom rozvrstvení spisovného jazyka, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 21).

[24] Pro řešení otázek estetiky stylu mají průkopnický význam studie J. Mukařovského, soustředěné zvl. v Kapitolách z české poetiky I—III (Praha 1948). Z hlediska jazykovědného pak znamenají značný přínos práce L. Doležela.

[25] Markéta Lazarová, Praha 1931, s. 169.

[26] Podrobnější charakteristiku odborného stylu viz u J. Filipce, Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 37n.; dále v mém článku Odborný styl, t. 25n.

[27] Detailnější rozbor konverzačního stylu obsahuje můj článek Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními, Slovo a slovesnost 27, 1966, s. 104n.

[28] Charakteristiku publicistického stylu je třeba znovu vypracovat. Dosavadní pokusy (L. Doležela, K. Hausenblase, A. Sticha, M. Jelínka aj.) postihují jen některé stránky publicistického stylu.

[29] Redakční článek K novým vítězstvím v boji za mír (!), Nová mysl IV, 1950, č. 1, s. 9.

[30] O charakteristiku individuálních stylů soudobých autorů se celkem se zdarem pokusil Zd. Kožmín v Umění stylu, Praha 1967.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 2-3, s. 111-126

Předchozí František Daneš: Kultura mluvených projevů (Její základní předpoklady a aktuální problémy)

Následující Karel Hausenblas: Čeština v dílech slovesného umění