Časopis Naše řeč
en cz

Mluvnice češtiny jako cizího jazyka

Zdeněk Hlavsa

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Před delší dobou jsme na stránkách našeho časopisu[1] psali o problematice vyučování češtině jako cizímu jazyku; při té příležitosti jsme upozornili na koncepci popisu českého jazykového systému, která vznikla na Universitě 17. listopadu a která usiluje jednak o aspoň částečné odstranění komplikací v obrazu češtiny (plynoucích ovšem ze specifických vlastností jazyka samého), jednak o splnění dosud málo obvyklých požadavků, které jsou na popis kladeny jeho dalším využitím při výuce. Nyní je i širší veřejnosti dostupná kniha syntetizující výsledky tohoto snažení.[2] Pokusíme se tu naznačit obsah jednotlivých kapitol; upozorníme zvláště na ty partie, které jsou osobité svým obsahem nebo zpracováním, a to z hlediska jazykovědného. Pokud jde o zřetel didaktický, odvoláváme se na výše zmíněný článek, kde byla těmto otázkám věnována hlavní pozornost.

Část věnovaná hláskosloví se nezabývá popisem artikulace hlásek, nýbrž hlavně jejich klasifikací z hlediska funkce: upozorňuje na to, které rozdíly mezi nimi jsou významotvorné (jinak řečeno fonologicky relevantní), a pořádá hlásky především se zřetelem k jejich morfonologické platnosti, tj. podle úlohy, kterou mají při tvoření slovních tvarů. V systému lze pak vysledovat protiklady tvrdá : měkká samohláska, tvrdá : změkčená : dvojzměkčená souhláska. Hláskový systém obsahuje též hypotetickou „utajenou“ hlásku, která se realizuje jako j po samohlásce, jinak se však jen projevuje různým měkčením předchozí souhlásky (ve výkladech se označuje , ). Z protikladů lze pak snadno vyvodit i protiklady koncovek např. u doktoru : muži, žena : růže, ženě : růži, střídání v ruka : ruce : ruční i rozdíly v něm, — např. v noha : noze mísa : míse (je třeba vědět, že koncovka 3. p. j. č. žen. rodu je u tvrdých -a, u měkkých -e a že e je měkké vzhledem k -a, avšak tvrdé ve vztahu k -i; příslušné souhláskové změny jsou k c, k č, h z, s s. Tento abstraktní, ale účinný způsob řešení komplikovaných hláskových jevů zjevně aplikuje postupy obvyklé v moderních lingvistických teoriích. Cizinci je třeba též určit podrobná a úplná pravidla o užívání vklad[38]ného e, které se do mluvnic zpravidla nezařazují; po nich následují výklady o vzájemném vlivu souhlásek a o pravopisu. (Jen k některým tvrzením týkajícím se výslovnosti bychom měli námitky: mají-li být nároky na ortoepii rovnoměrné, není asi důsledné, že se požaduje výslovnost zdvojené souhlásky v půlletý, uvědomme si, avšak přitom se připouští čtení [acemde] za Ať sem jde apod.)

Velká část knihy je samozřejmě věnována nauce o slově. Slovní druhy jsou stručně charakterizovány svým obecným významem a svou skladební funkcí. V partii o podstatných jménech najdeme zajímavý přehled ukazatelů zařazení ke gramatickému rodu, a to jak významových, tak formálních (ve výčtu koncovek se ještě zapomnělo na jména pomnožná, která dále pravidla zkomplikují). — Koncepce popisu češtiny, na níž je mluvnice založena, je originální zvláště pojetím pádového systému. Autoři vzali v úvahu značnou míru homonymie koncovek i podstatné rozdíly ve frekvenci pádů a typů a redukovali počet pádů na čtyři: bázi, genitiv, dativ a instrumentál. Vedle toho se u omezeného počtu substantiv objevuje zvláštní „oslovovací forma“. Takové řešení je jistě možné, jde jen o to, zda zvýšení počtu tvarových dublet, které musí z redukce nevyhnutelně vyplývat, neučiní tuto úsporu problematickou. Je však až překvapující, jak speciální formulace stačí postihnout např. rozdíl, který známe jako protiklad 3. a 6. pádu: „Po předložkách po, v, o, na, při substantiva nemají v některých případech základní koncovky dativu, nýbrž koncovky zvláštní. Je to v singuláru u tvrdých kmenů některých neživotných maskulin a neuter a u plurálu všech substantiv.“ Podobně jako dativ zahrnuje 3. a 6. pád, tak pojem báze sjednocuje pád první a čtvrtý; je ovšem nutno odlišit funkci objektovou (podst. jméno tu doplňuje sloveso nebo stojí po předložce) a neobjektovou (je-li subjektem nebo je v přísudku se sponou). Formální rozdíl se opět týká jen omezeného okruhu podst. jmen, životných mužských a jedn. čísla feminin na -a, -e. Jako základní vzory byly vybrány doktor, muž, les, stroj, město, moře, nádraží, žena, růže. Postup výkladu je takový, že se probírají nikoli izolovaná paradigmata, nýbrž jednotlivé pády všech vzorů. To umožňuje např. souhrnně popsat výskyt nulové koncovky v 2. p. mn. č., objevující se vlastně u všech rodů (např. měst, žen, Hradčan, stanic, přátel). Samohláskový vzor mužských a souhláskový vzor ženských podst. jmen (zde správce, tvář) pak mohou být probrány jen jako neobvyklé podoby bázového tvaru. Novým způsobem jsou řešeny složité vztahy mezi typy píseň a kost: jako zvláštní podskupina se vyčleňují feminina s koncovkami gen. j. č. a báze mn. č. -i, dat. mn. č. -ím (a tedy 6. pádu -ích) a instr. mn. č. -mi. Pozorujeme tu snahu oddělit „čistý“ vzor s -i- v koncovce (jak je tomu např. u myš, směs, ale nikoli ve vzorech píseň ani kost). Vzorem tu posloužila řeč, počítá se [39]však s nespisovnými variantami řečím, řečích. Podst. jména s variantou s -e- (radostem, -ech, nemocemi, solemi) se považují za výjimky. Dále se probírá skloňování smíšené, kde se zvláště jedn. číslo liší od množného celým typem (plamen, rameno, zvíře v jedn. č. jako měkká, v množ. jako tvrdá; naopak je tomu u typu genius, muzeum; předseda se skloňuje — s výjimkou dat. j. č. — jako ženské, v mn. č. jako mužské podstatné jméno). Varianty a výjimky, s nimiž se běžně setkáváme i v ostatních mluvnicích, jsou tu probrány hodně detailně (např. užívání i/ové/é v bázi mn. č. životných). Celkový přehled skloňování (s. 87—9) dobře zachycuje nejrůznější typy (nedopatřením je tu „dativ“ substantivizovaných adjektiv vrátnému, vedoucímu bez odlišení tvarů 6. p. vrátném, vedoucím; ty jsou zřejmé až z dalších výkladů).

Skloňování adjektiv a zájmen se probírá pohromadě. Bylo ovšem nutno vyčlenit dvě zvláštní skloňovací skupiny, z nichž první tvoří já, ty, se, my, vy, druhou pak „osm zvláštních výrazů“ kdo, co, náš, váš, ten, všechen, on, jeden); druhá skupina se sice nemůže skloňovat podle adjektivního vzoru, ale jejich koncovky jsou podobné: srov. nov-ého | toho; jarn-ího | našeho; rovněž jsou pro ně charakteristické změny kmene při skloňování (on | j-eho | ň; co | č-eho atd.). U přídavných jmen a zájmen se v „dativu“ obecně uplatňuje rozdíl 3. a 6. pádu. To se řeší poukazem na zkrácení koncovky v jedn. čísle (-ému, -ímu -ém, -ím) a na souhláskovou změnu v koncovce čísla množného (-ým, -ím -ých, -ích). — Ke skloňování přídavných jmen je připojen výklad o jejich stupňování. Probírá se nejen tvoření tvarů, nýbrž též jejich funkce. Na místě je tu i poznámka o užívání párových adjektiv, např. starý — mladý, dlouhý — krátký atd., z nichž první je vždy neutrální a odkazuje k rovině, v níž se srovnává nebo vyjadřuje nadřazenost (Jak je starý? Je starší než jeho bratr.).

Na výklady o přídavných jménech přímo navazuje partie o tvoření, významu a stupňování příslovcí; za příslovce se považuje i rád, které se dnes prakticky neskloňuje (ovšem obměňuje se podle rodu a čísla!). Zřejmě z důvodů praktických je až sem zařazeno tvoření neurčitých zájmen a příslovcí pomocí ně-, -si, -koli, ni- apod. — Kapitola o kvantitativech (rozumějí se jimi číslovky a oprávněně i některé jiné výrazy označující množství, např. spousta, trochu, dost) probírá způsoby spojování s podst. jménem počítaného předmětu a u ohebných jejich skloňování. Komplikovaný a proměnlivý úzus je zachycen přehledně, avšak v několika detailech sporně: jako nesprávné se sice uvádí po stu let, kniha o tisíci stránek, ale za správnou variantu se považuje V továrně pracuje ke stu dělníků. Drobnou chybou je zařazení výrazu málo do téhož skloňovacího typu s mnoho, tolik aj.; tvar [40]mála je jen v 2. pádě, zatímco ostatní mají koncovku -a ve všech tvarech kromě báze.

Celých 120 stran je věnováno slovesu, z hlediska morfologie nepochybně nejsložitějšímu slovnímu druhu. Nejdříve se stručně probírají jeho kategorie. Je celkem na místě, že mezi nimi není číslo; protiklad čísla jednotného a množného u osob je totiž jiného druhu než u podstatných jmen. Rodem se tu rozumí jen rod jmenný, který se uplatňuje u některých tvarů slovesa. Termínu rod slovesný se vůbec neužívá, mluví se toliko o pasívu, což jsou zvláštní tvary objevující se u omezeného počtu sloves.

Při popisu stavby slovesného tvaru je zajímavý pojem vkladného -j-, které se objeví mezi samohláskami, pokud se setkají na švu kmene a tématu (tj. kmenotvorné přípony), např. piJeme, nebo tématu a koncovky: dělaJí. Ze synchronního pohledu se to opravdu tak jeví, jak na to ukazuje neexistence -J- v kmeni v jiných případech (srov. pil, dělám). Složité historické okolnosti, které v tento stav vyústily, nejsou z hlediska současného stavu důležité a tím méně je nutno jimi zatěžovat cizince učícího se česky.

Vodítkem pro třídění sloves do vzorů je jejich „první a druhé téma“, kmenotvorná přípona přítomných a minulých tvarů, např. 2. tř. má -ne-/-nu-, zvedne/zvednul, 3. tř. -e-/-ø-, nese/nesl, 4 tř. -á-/-a-, dělá/dělal atd. Protože -J- v typu kryje se považuje za vkladnou hlásku a nikoli za trvalou součást tématu, je možno vyčlenit jako 1. třídu jen typ na -uje-/-ova- (kupuje/kupoval); typ kryje patří pak náležitě k třídě třetí (kry-J-e, kry-l). Rovněž tak slovesa zakončená v přít. čase na -ne s nulovou kmenotvornou příponou infinitivní (zpravidla klasifikovanou jako výjimečná u vz. mine) nejsou zařazena k zvedne/zvednu-l, nýbrž do „smíšené třídy“, jejíž slovesa různým způsobem spojují znaky 3. a 4. třídy (témata jsou -e-/-a-; n v žene, stane (se) atd. se pak ovšem musí považovat za součást kmene). Podrobně je probrán rozdíl typů trpí sází (zde slyší umí); slovesa patřící do vzoru slyší jsou klasifikována i na základě dalších ukazatelů, sémantických vlastností („označují hlavně pohyb a klid na místě, nečinnost, vnímání a pocity“).

Přítomné tvary oznamovací mají jen dvojí koncovku v 1. osobě, -u (1.-3. tř.) a -m (4.-6. tř.), a to bez souhláskového střídání na konci kmene. Tvary jako piji, kupuji, pláči, peku, zavru jsou charakterizovány jako výlučně spisovné, s různým stupněm knižnosti. Toto zjednodušení je jednou z několika odchylek od spisovné kodifikace, s nimiž se počítá pro počáteční stadium výuky z důvodů didaktických, [41]neboť dané tvary jsou systémovější, a proto i lépe zapamatovatelné.[3] U tzv. l-tvaru se připomíná jeho podobnost s podstatnými jmény, neboť má kategorii rodu a čísla, přejatou od osoby (formulace „označuje rod … a počet těchto osob“, s. 159, není po našem soudu příliš šťastná, jde přece o shodu ve formálních vlastnostech, nikoli o vyjadřování osoby jako samého objektu, o němž se mluví; např. l-tvar je v množ. čísle v dveře se zavřely, i když jde jen o jeden předmět. Tím spíše to platí o rodu, který v češtině často neodpovídá přirozenému dělení na mužské a ženské osoby a na věci). Dále se probírá tvoření infinitivů, podstatných jmen slovesných a pasívních slovesných adjektiv; „neobvyklé bázové tvary“ (tj. tvary jmenné) posledně jmenovaných jsou základem tvarů pasívních (jinak řečeno příčestí trpné se chápe jako tvarová varianta přídavného jména, např. prodat prodaný/prodán), nikoli jako slovotvorné východisko k utvoření přídavného jména, např. prodán prodaný, jak je to obvyklé). — Na tuto kapitolu navazuje výklad o zvratných slovesech. Požadavek úplnosti si vyžádal, aby byl podán přehled základních reflexív „tantum“, podrobně se probírá reflexívnost jako slovotvorný jev. (Detaily jsou někdy sporné, např. zařazení ohánět se, rodit se mezi reflexíva tantum, zvratné se u otrávit se, zabít se, snad i u obrátit se bychom považovali raději za předmět.) — Zajímavou kapitolkou je výklad o slovesných adjektivech: po pasívních, která byla popsána již dříve, se probírají slovesná adjektiva neutrální a aktivní. Neutrálními se míní taková, u nichž není zřetelné, zda určovaná substantiva vyjadřují původce, nebo cíl děje (srov. příd. jména účelová: šicí stroj, prací prostředek). Aktivní slovesná adjektiva jsou rezultativní (zemřelý strýc = „strýc zemřel“) a průběhová (pijící muž = „muž (právě) pije“). Tyto kapitoly mají blízko k problematice slovotvorné, kterou se mluvnice jinak nezabývá. Avšak tvoření slovesných adjektiv je velmi pravidelné a téměř neomezené a v mnoha cizích jazycích se často tyto významy vyjadřují prostředky gramatickými. Podobně zřetel k skladebným prostředkům cizích jazyků vedl autory k tomu, aby do knihy zařadili též dosti podrobný výklad o přechodnících, třebaže v češtině nejsou tvarem nijak frekventovaným.

Snad nejobtížnější části české mluvnice, slovesnému vidu, je po právu věnováno téměř padesát stran. Dokonavost a nedokonavost se chápou nikoli jako vlastnosti slovesné formy, nýbrž jako funkce (běžel může být proto nedokonavé, má-li význam ‚utíkal‘, i dokonavé, [42]znamená-li ‚odběhl‘, jak je tomu např. ve větě Běžel domů a přinesl míč). Vychází se z toho, že nedokonavá slovesa podávají děj jako probíhající, obrazně řečeno jej filmují, zatímco dokonavá děj „fotografují“, chápajíce jej jako kondenzovaný v hotový fakt. Tím se vysvětlují nejen známá omezení vzhledem k slovesným časům, nýbrž též užívání vidových protějšků v příkazu a zákazu: nedokonavý imperativ vyjadřuje průběh děje, opakování (Zavírej opatrně! Nepiš si s ním!), ale může též něco říkat o přípravách, buď aby byly zkráceny, nebo aby si oslovený svůj čin rozmyslil, neprovedl jej bez příprav (Zavírej, táhne to. Nezavírej, je tu horko.). S opačným postojem k ději, z nepřipravenosti nebo nepozornosti, souvisí funkce výstrahy (Neupusť to!). Ze základní charakteristiky slovesných dějů vyplyne, že existují takové jejich typy, které pro jejich samu podstatu nelze vyjádřit dokonavým slovesem, např. děje s významem ‚být v určitém stavu‘: kvést, vařit se, bdít; tato slovesa nemohou proto vstupovat do vidových protikladů. K nim se připojují zvláště synonyma k jedinému členu jiné vidové dvojice (existuje vidová dvojice dívat se podívat se, ale zírat je synonymní jen k prvému z nich, a proto je vidově izolované). Za člen vidové dvojice se nepovažují dokonavá slovesa odvozená od nedokonavých předponami pozměňujícími význam slovesa základního z hlediska směru a cíle pohybu, např. rozejít (se), vyjít, projet, nebo z hlediska jiných vlastností, např. rozkvést, vyvařit se, probdít. Podobně existují děje, které zas nelze chápat jako probíhající; jejich slovesné pojmenování je tedy jen dokonavé: dočkat se, nastydnout, vzplanout, udeřit. Za vidové dvojice v pravém smyslu se považují jen takové, kde významový rozdíl tkví toliko v různém pojetí děje; tu se pak podrobně probírá jejich tvoření zařazením k různým slovesným třídám spolu s morfonologickými změnami, které při tom probíhají (zdvihnout zdvíhat, zakrýt zakrývat, ohlásit ohlašovat), rozšiřováním skupinou -áv- (získat získávat), připojováním předpony neměnící význam slovesa (dělit rozdělit; tu jsou hranice k izolovaným hodně neurčité, neboť předpona může dávat základnímu slovesu navíc významový prvek blízký prostorovému smyslu, zvláště u roz-, vy-), a dále kombinací obou postupů (chápat pochopit). Protože cizinec nedokáže určit vid slovesa podle časového významu přítomného tvaru, je nutno užít pro rozlišení formálního vodítka: většinou jsou dokonavá ta slovesa, která můžeme rozdělit na předponu a sloveso skutečně existující (vy + hrát, ale ne zakrývat). I zde se podrobně uvádějí výjimky od vytčené zásady.

Další vidové protiklady jsou násobenost — nenásobenost; násobená jsou iterativa, vyjadřující prosté opakování (chytával), a distributiva, označující účast více původců nebo cílů děje (pochytal). Děj, který neprobíhá v určitém čase, vyjadřují jako zvláštní vidový význam slo[43]vesa schopnosti (automobil uveze pět tun) a indeterminovaná slovesa pohybu (Karel chodil na průmyslovku, ve smyslu ‚je průmyslovák‘). Vcelku lze říci, že svou důkladností a osobitostí pojetí je partie o vidu jednou z nejcennějších v celé knize.

Neobvyklá pozornost je věnována též předložkám a spojkám. Oba slovní druhy jsou charakterizovány z hlediska syntaktické funkce; po tomto úvodu najdeme jejich abecední seznamy se synonymními ekvivalenty, u předložek se význam též specifikuje pomocí předložkových synonym, takže celek podává pěkný obraz tohoto podsystému. Dále tu najdeme výčty sloves, jejichž předměty mají danou předložkovou vazbu, a upozorňuje se na přízvuk předložkových výrazů (např. ’bez syna, ’blízko ’divadla, mezi ’okny i ’mezi ’okny). Gramatické vlastnosti spojek jsou zpřesněny popisem kontextů, zvláště výčtem slovesných časů objevujících se ve větách jimi připojovaných (např. dokud — 1. s nedokonavým slovesem všech časů = pokud: označuje děj současný s jiným dějem, který trvá stejně dlouho … 2. dokud ne s dok. slovesem: označuje děj, který předcházel před jiným dějem nebo následoval po něm… atd.). Tyto kapitoly byly jistě zařazeny do mluvnice v takovém rozsahu z praktických důvodů, ale mohly by být názornou ukázkou, jak zpracovávat gramatická slova lexikograficky; tento přístup zčásti uplatnil I. Poldauf i ve svém Česko-anglickém slovníku (Praha 1959).

Posledním slovním druhem jsou interjekce; autoři do nich shrnuli citoslovce, částice a slova navazující spojení s posluchačem, primárně ovšem patřící k jiným skupinám (Že je u nás lepší vzduch! Tak tatínek o tom neví!).

Zdálo by se, že probírat v mluvnici pro cizince systematičtěji syntaktické pojmy je zbytečné, neboť jde o tematiku spíše obecně jazykovědnou. Avšak autoři knihy Čeština jazyk cizí musili počítat s tím, že jazykové povědomí jejich čtenářů může být založeno na mateřštině typologicky velmi odlišné od češtiny, proto tu najdeme i základní syntaktické pojmy (terminologie je ovšem poněkud nezvyklá, vedle mezinárodních termínů subjekt, predikát se užívá popisných názvů jako bližší určení substantiva, adverbiální určení). Porobněji se vykládá shoda přísudku s podmětem. Zajímavé je, že o shodě v čísle se tu zásadně mluví jako o shodě v počtu osob (znamená to, že osoba se chápe jako kategorie primárně patřící podmětu?). K obvyklým typům shody se přiřazuje i shoda jmenného přísudku (Pasteur byl vynikající vědec). Hodně místa je věnováno funkční analýze pádů, a to nejen jejich skladební úloze, nýbrž též jejich obecnému významu. Jak užitečné bylo zařazení této obtížné gramatické [44]partie, ukáže se tehdy, jakmile začneme porovnávat v tomto směru češtinu např. s angličtinou. Pro cizince nemusí být totiž samozřejmé, že jediný předmět je v jiném pádě než v čtvrtém (srov. vyhnout se, přizpůsobit se, děkovat, zmínit se s „dativem“ proti přímému předmětu v angličtině); tu je jistě užitečné, má-li student jakési vodítko v rámcovém významu řídících sloves a přídavných jmen (např. předmět v bezpředložkovém „dativu“ mají slovesa vyjadřující přibližování a unikání, přiměřenost, vztah úcty, zvětšení vědomosti aj.). Jsou též případy, že 3. pád má v české skladebné konstrukci úlohu, kterou má v jiných jazycích pád první (srov. Petrovi je zima proti angl. osobní vazbě Peter is cold) nebo přivlastňovací zájmeno (Ušpinil si kalhoty — He soiled his trousers, vlastně „Ušpinil své kalhoty“). — Z hlediska skladební funkce se vykládá též užívání slovesných časů a kondicionálu. Pokud jde o souvětí, pozornost je věnována hlavně způsobům připojování vztažných vět. Je zajímavé, že autoři odlišují věty s tázacími výrazy „vyjadřujícími problém“ (Zeptej se, kdy odjíždí autobus) a vztažné věty takové, které rozvíjejí podst. jméno nebo příslovce (Stalo se to v době, kdy nikdo nebyl doma); jen v druhém přídadě jsou výrazy jako který, kde, jak atd. považovány za vztažné zájmena, resp. příslovce.

Poslední oddíl knihy se zabývá českým slovosledem, tedy problematikou, která se nám asi nezdá příliš komplikovaná, a proto v našich mluvnicích nebývá v popředí zájmu, ale cizinci klade mnoho nástrah; úplný výklad si tu vyžádal téměř třiceti stran! Zároveň bylo nutno probrat základní zásady užívání českého přízvuku a intonace, neboť se slovosledem těsně souvisejí. Nejdříve autoři upozorňují na umístění prvků, jejichž místo je ve větě stabilní (spojky, tázací a vztažná slova), dále popisují vzájemné kombinace elementů uvnitř menších celků a postavení „bližších určení“ vzhledem k výrazu řídícímu; tu zaujmou postřehy o závazném pořádku různých druhů přívlastků (těch deset korun), o postpozici přívlastku pro důraz a kontrast (I lehká forma cukrovky se může změnit ve formu těžkou) a o případech, kdy přízvuk ovlivňuje významové chápání spojení (dost ’teplý = poměrně, ’dost ’teplý = dostatečně). Souvislost přízvuku a slovosledu se nejvýrazněji ukazuje na postavení příklonek. Autoři popisují jev tak, že první přízvukový celek ve větě vytváří za sebou „přízvukový stín“, do něhož se tato krátká, obsahově zpravidla méně závažná slova kladou. Před posledním důležitým slovem ve větě je „druhý stín“, do něhož vstupují některé tvary zájmen a výrazy ukazující a odkazující k času a místu (tam, dnes, někdy, pořád aj.). Slova obsahově nejzávažnější se pak umisťují podle zásad aktuálního členění, avšak i některá slova patřící zásadně do „druhého stínu“ mohou být podle potřeby východiskem nebo jádrem (je tedy možné Do Prahy jsme se už včera nedo[45]stali nebo Včera jsme se už do Prahy nedostali). Dosti podrobně se vykládá, které výrazy bývají pravidlem ve východisku bez ohledu na individuální kontext: jsou to např. ukazovací výrazy (To se mi líbí), výrazy úzce spojené s účastníky promluvy (Mému bratru se stala nehoda) a označení tak obecných představ, že se u nich předpokládá známost u mluvčího i posluchače (Dějiny se někdy opakují). V závěru se ještě probírá zvláště slovosled v otázkách. Autoři třídí otázky nejen jako zjišťovací a doplňovací, nýbrž též odlišují prosté a ověřovací tázací věty (To stačí? Kde ten člověk pracuje?) a otázky výplňkové (A to je kdo?). Tyto typy jsou odlišeny jak melodií, tak slovosledem (blíží se slovosledu vět oznamovacích).

Pokusili jsme se načrtnout některé nápadnější znaky knihy Čeština jazyk cizí, první naší mluvnice češtiny jako cizího jazyka. Zajímala nás především stránka obsahová a snad i z přehledu je patrno, že na toto dílo lze klást náročná teoretická měřítka, i když chce být jenom praktickou příručkou pro učitele a žáky.

Toto specifické zaměření prozrazuje spíše jen jednoduchost formulací a někdy i samého pojetí, které nevyhnutelně vede k drobným nedůslednostem, a grafická úprava usilující (s nestejným úspěchem) o maximum názornosti. Avšak sám praktický cíl mluvnice vedl její autory k experimentům v metodě popisu a k snaze o úplnost; jak jsme již uvedli v svém předchozím článku, většina našich mluvnic je určena Čechům a může počítat s dokonalým osvojením jazykového systému v těch jeho bodech, kde není kolísání, avšak cizinci je třeba vyhledat všechny pravidelnosti a popsat všechny odchylky, směstnat je do vhodných pravidel, a přitom pokud možno zmenšit nároky na žáka. Touto snahou byli autoři vedeni i při popisu českého skloňování. Nejsme si však stále jisti tím, že zavedení toliko čtyř pádů je skutečnou úlevou, vezmeme-li v úvahu také skloňování přídavných jmen a zájmen, kde jsou rozdíly 1. a 4. a zvláště 3. a 6. pádu větší než u jmen podstatných; navíc jde o slovní druhy hodně frekventované. Pro cizince Slovany a pro ty, kteří se již setkali s latinou, nebylo by asi šest (nebo sedm) pádů tak nepřijatelných, zvláště když jsou rozlišeny větnou funkcí nebo významem. Bylo by asi ideální, kdyby i mluvnice mohla (jak to dělají připravované učebnice) vycházet z porovnání s konkrétními typy jazyků.

Vedle toho je zřejmé, že I. Poldauf a K. Šprunk využili příležitosti uplatnit ve své knize výsledky současného jazykovědného bádání a syntetizovat aspoň některé nové poznatky z článků a diskusí, které jsou dosud rozptýleny v časopisech a sbornících; na mnoha z nich se Poldauf — ač vlastním zaměřením anglista — významným způsobem [46]podílel. Po našem soudu je knížka Čeština jazyk cizí dalším důležitým článkem v řetězu základních mluvnic českého jazyka. Zvláště bychom chtěli vyzvednout kapitoly o slovesném vidu a o slovosledu, které jsou též bohatým zdrojem nových informací.


[1] Z. Hlavsa, O češtině jako o jazyku cizím, NŘ 48, 1965, s. 65n.

[2] I. Poldauf— K. Šprunk, Čeština jazyk cizí, Praha 1968, 418 s.

[3] Srov. náš citovaný článek, zvl. s. 71. Další jsou např. již uvedené l-tvary typu zvednul, -ou v 3. os. mn. č. kupujou, pijou, -t jako obecná koncovka infinitivu (tedy i říct, moct) aj. Jde vesměs o tvary, které převládají v hovorové variantě spisovného jazyka.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 1, s. 37-46

Předchozí Bohumil Dejmek: Neslabičné u v běžně mluveném jazyce Přelouče

Následující Milan Jelínek: Slovenská práce o kompozici jazykového projevu