Časopis Naše řeč
en cz

Příspěvek k charakteristice české fyzikální terminologie

Jaroslav Batušek

[Články]

(pdf)

-

Padesáté výročí vzniku Československa bylo příležitostí k všestrannému jazykovědnému rozboru současné spisovné češtiny a ke zhodnocení úlohy, kterou měla ve vývoji národní společnosti obnoveného státu. Tento článek je pokusem přispět k obrazu současné spisovné češtiny[1] několika poznámkami, které se týkají jen jedné její složky, totiž odborného názvosloví (terminologie). Na materiálu ze současné fyzikální literatury uvádím 1. příklady změn ve fyzikální terminologii, které byly motivovány vlivy mimojazykovými[2], 2. příklady změn ve způsobech tvoření fyzikálních termínů, 3. příklady vývojových tendencí, které má dílčí terminologický systém — současná fyzikální terminologie — společné se systémem spisovné češtiny.

I.

Rozvoj vědeckého poznání a potřeby výměny odborných informací si vynucují stále uvědomělejší zřetel také k jazykové stránce odborných sdělení. V prvních desítiletích našeho státu věnovala i jazykové stránce svých prací záměrnou pozornost trojice vysokoškolských učitelů a autorů učebnic fyziky V. Novák, B. Macků a Fr. Nachtikal.[3] Jejich učebnice a příručky byly závazné pro učitele fyziky až do druhé světové války jak co do obsahu, tak co do odborného názvosloví. Od třicátých let věnují čeští odborníci-fyzikové soustavnou pozornost terminologii svého oboru. Účastní se práce v mezinárodních komisích[4] a přispívají platně hlavně k normalizaci názvů fyzikálních veličin [17]a měrových jednotek. Výsledky jejich práce byly publikovány jako státní normy a doporučení pro školy.[5] O ně se po stránce terminologické opírá velká většina středoškolských i vysokoškolských učebnic fyziky, které vyšly po roce 1958, tj. po vydání státní normy Veličiny, jednotky a značky ve fyzice. Názorný příklad dotváření české fyzikální terminologie v letech padesátých a šedesátých tohoto století podávají tři vydání příručky Z. Horáka a kolektivu.[6]

Všimněme si nyní změn v české fyzikální terminologii, které byly v posledních padesáti letech motivovány vlivy mimojazykovými, tj. snahou vyjádřit nově a jednoznačně nové, dokonalejší poznání podstaty některých základních fyzikálních jevů a pojmů.

Slova hmota a hmotnost byla do současné fyzikální terminologie převzata z obrozenské češtiny. V popularizujících výkladech o přírodních jevech, které pro poučení venkovského lidu psali na začátku 19. století J. Nejedlý, P. Michalko a F. S. Kodym[7], se těchto slov užívalo jako synonym, obě znamenala „hmotný předmět“, těleso, popřípadě látku, z níž je něco vyrobeno, a byla spojována se slovesem hmatati jako se slovotvorným a motivačním východiskem.[8] Naproti tomu J. S. Presl a J. V. Sedláček[9], kteří byli odborníky v přírodních vědách a měli hlavní podíl na tvorbě české přírodovědné terminologie, se pokusili o pojmovou a terminologickou diferenciaci. Názvu hmota užívají ve významu látka, materiál, kdežto slovem hmotnost označují poprvé v české odborné literatuře fyzikální veličinu definovanou podle Newtona jako „množství hmoty“ (quantitas materiae). Podnět Preslův a Sedláčkův zůstal bez odezvy. Slovník vědeckého názvosloví z roku 1853 tlumočí pojem Stoff jako 1. látka, 2. hmota, 3. těžina, pojem materie jako 1. hmota, 2. látka, 3. masa. Ve fyzikálních pracích druhé polovice 19. století zobecněl [18]pro pojem materie název hmota a udržel se ve fyzikální literatuře prakticky až do šedesátých let našeho století. Avšak mnohoznačnost slova hmota[10] vyvolala v posledním desítiletí zásadní odbornou diskusi, jejíž závěry byly vtěleny do státní normy z roku 1963. Pro fyzikální veličinu definovanou jako „míra setrvačných a tíhových vlastností hmotných objektů“[11] byl zaveden termín hmotnost, slovo hmota jako fyzikální termín z odborných publikací vymizelo. Pro odbornou potřebu bylo takto adaptováno slovo, které mimo fyziku znamená „vlastnost toho, co je hmotné“. Využití lexikálních prvků celonárodní slovní zásoby (v našem případě slova hmotnost) v terminologii neznamená jen jejich prosté zasazení do odborného kontextu, nýbrž je spojeno také se změnami v jejich sémantické struktuře. V sémantické struktuře slova hmotnost byl např. ponechán znak „vlastnosti hmotného objektu“, vyjádřený formálně slovotvornou příponou -ost. Definicí byl však zdůrazněn znak zvláštní, v neodborném jazyce neznámý. Místo znaku kvalitativního určení byl do sémantické struktury termínu hmotnost vložen znak určení kvantitativního, fyzikálně měřitelného (jednotkou fyzikální veličiny hmotnost je 1 kg). Výsledkem tohoto procesu je rozštěpení téhož zvukového útvaru ve dvě lexikálněsémantické jednotky, z nichž jedna funguje nespecifikovaně, kdežto druhá funguje jako termín výhradně ve fyzikální terminologii.

Jiným příkladem terminologizace a zásahu odborníků do jazykového vyjádření odborných pojmů jsou slova tíha a váha. Obrozenští spisovatelé označovali slovem tíha (vedle toho jsou doloženy podoby tíž, tíže, tížka, tížnost, tížba, tíhota, tížení) pojem „Schwere, gravitas“, slovem váha pojem „Gewicht, pondus“. Jejich praxe v užívání obou názvů nebyla ovšem jednotná ani jednoznačná, a to ani u autorů s přírodovědným vzděláním. Příčinou této terminologické a sémantické rozkolísanosti, která u J. V. Sedláčka vedla až k významovému ztotožnění názvů tíže a váha, byla patrně jednak všeobecná neustálenost slovní zásoby v době obrozenské, jednak volba různých motivačních znaků při výběru odborného pojmenování. Název tíže poukazuje už svou etymologickou příbuzností se slovesem táhnouti ke znaku příčiny popisovaného fyzikálního jevu. Naznačuje, že příčinou popisované vlastnosti hmotných předmětů je „tažení“ k zemi, tedy přitažlivá síla země. Naproti tomu název váha poukazuje ke znaku „vážení“; naznačuje, že popisovaná vlastnost hmotných předmětů se projevuje působením těchto předmětů na podložku nebo závěs a že míra tohoto působení se obvykle zjišťuje vážením. Možnost sémantického sblí[19]žení vedoucího až k zaměnitelnosti obou termínů dosvědčuje i Slovník vědeckého názvosloví (1853). U hesla „Gewicht“ uvádí tyto české ekvivalenty: 1. pondus, váha, 2. gravitas, Schwere, tíha, tíže n. tíž. Přesto se ve fyzikální terminologii v druhé polovici 19. století ustálil u názvu tíha význam ‚Schwere‘, u názvu váha význam ‚Gewicht‘ a v tomto rozlišení se oba termíny udržely v učebnicích i školských osnovách pro fyziku až do šedesátých let našeho století. Prověřování základních fyzikálních pojmů, zejména fyzikálních veličin a měrových jednotek, vyvolalo však v šedesátých letech pochyby o vhodnosti slova váha jako fyzikálního termínu a vedlo k nepříliš šťastnému normalizačnímu zásahu. Nedůvěru k názvu váha způsobila jeho víceznačnost. Mimo odborné projevy a do 60. let také ve fyzikální literatuře se „vahou rozumí silové působení tělesa nebo určitého množství materiálu jeho tíhou“.[12] V řadě technických a jiných oborů, např. ve strojírenství, v hutnictví, v chemii, v zemědělství, dopravě a v obchodě, je naproti tomu „váha mírou množství materiálu nebo zboží, určenou vážením“.[13] Znak „množství látky změřené vážením“ je však jeden z hlavních znaků fyzikální vlastnosti, pro kterou byl normalizován termín hmotnost. Z obavy před možným nedorozuměním byl ustálený termín váha jako fyzikální termín zamítnut. Státní norma z roku 1963 zavedla pro „míru setrvačných a tíhových vlastností hmotných objektů“ termín hmotnost a pro „silové působení tělesa“ termín tíha, tíhová síla.

Potřebou přesnějšího pojmového rozlišení lze dále vysvětlit např. kolísání mezi termíny tlak a napětí. Obrozenští autoři označovali silové působení přitahovaného tělesa na podložku jmény tisk, tisknutí, tlačení, tlak, která odpovídala svým významem cizím názvům Druck, pressio. Užívali jich obvykle ve sdružených pojmenováních typu tlak páry, vzduchu; hydrostatický, mechanický tlak apod. Ve stejných spojeních i ve stejném významu je však doloženo pojmenování napnutost, odpovídající cizím názvům Spannung, tensio. Podobnou nejednotu najdeme i ve fyzikální literatuře 20. století. Ve výkladech o mechanice tuhých a kapalných látek se pro „velikost síly působící kolmo na jednotku plochy“ (SSJČ) ustálil termín tlak, pro silové působení plynů termín napětí: napětí plynu, napětí páry aj. Po roce 1963 se terminologie v této oblasti sjednocuje. ‚Plošný účinek síly‘ u těles všech skupenství se označuje termínek tlak, název napětí pro tuto veličinu byl odmítnut. Bylo ho však využito pro rozlišení dvou různých fyzikálních jevů, jejichž matematické určení je velmi blízké (určení podílem velikosti síly a plochy, na niž tato síla působí). ‚Plošný účinek sí[20]ly‘ těles se označuje jako tlak, pro ‚vnitřní stav napjatosti pevné látky nebo materiálu‘, tj. stav, který působí přitažlivé síly molekul tělesa, byl zvolen název napětí (povrchové napětí kapaliny, normálové napětí, tečné napětí atd.). Další stupeň specifikace slova napětí ukazuje terminologie elektronická; slovo napětí v ní označuje vlastnost elektrického zdroje, „určenou rozdílem potenciálu dvou míst téhož vodiče“.

Uveďme ještě změny v označování těles podle skupenství. Do 60. let našeho století byla při výkladech o skupenství spojována základní substantiva s určujícím adjektivem pevný (pevná fáze, pevná látka, pevné skupenství, pevné těleso). Odborníci-fyzikové však cítili potřebu vyjádřit skutečnost, že tělesa tzv. pevného skupenství jsou skutečně „pevná“, tj. že tvoří „soustavu s neproměnnými vzdálenostmi jednotlivých hmotných bodů“[14] jen v ideálním, myšleném stavu, kdežto ve skutečnosti mění více nebo méně svůj tvar i objem. Nachtikalův podnět („ideální“ tělesa pevného skupenství nazývat „tuhými“, „reálná“ pak „pevnými“) se nevžil a adjektiva pevný a tuhý se namnoze zaměňovala („látky pevné neboli tuhé“ v knize Z. Horáka ještě z roku 1960). Státní norma z roku 1958 vzala za základní kritérium znak „ideálního“ („dokonalého“) nebo „reálného“ („skutečného“) stavu těles (látek) a zavedla tato rozlišují označení: těleso (skupenství atd.) dokonalé tuhé × těleso (skupenství atd.) tuhé, podobně dokonalá (ideální) kapalina × skutečná kapalina, dokonalý (ideální) plyn × skutečný (reálný) plyn.

Všimněme si konečně změn, které byly motivovány skutečným nebo domnělým nesouladem mezi lexikálním významem tradičního pojmenování, popříp. významem jeho slovotvorného formantu, a mezi povahou daného fyzikálního jevu (předmětu). Tak např. fyzikální děje, změny, reakce, pochody, které mohou probíhat ve dvou směrech, při kterých se tedy tělesa zasažená nebo dotčená těmito ději, změnami atd. vracejí do původního fyzikálního stavu, se nazývaly děje zvratné (reverzibilní), děje bez této vlastnosti pak děje nezvratné (ireverzibilní). Přídavné jméno zvratný, odvozené od slovesa zvrátit, obsahuje ve své sémantické struktuře znak násilné změny něčeho a může tedy ve spojení s podstatným jménem děj, pochod, změna apod. vyvolat nesprávnou představu o povaze tohoto děje atd. Proto se fyzikové rozhodli pro termín děje vratné děje nevratné.

Známé zařízení pro pokusy s kapalinami se tradičně nazývá spojité nádoby. Od 60. let však užívají fyzikové označení spojené nádoby. Zamítnutí adjektiva spojitý bylo patrně motivováno úvahou, že [21]jde skutečně o trubice navzájem spojené tak, že kapalina může volně procházet z jedné trubice do druhé.[15] Nedůvěru vzbuzovala asi přípona -itý, kterou se v češtině tvoří většinou přídavná jména od základů jmenných (barvitý, kamenitý, hrotitý, vejčitý apod.). V některých (nepříliš početných) případech jsou však touto příponou utvořena adjektiva s významem dějovým, tj. od základů slovesných: točitý = točící se n. zatočený (tento význam uvádí také Jungmann: sich drehend — gedreht), spletitý = spletený, spojitý = spojený[16]. Nahrazení adjektiva spojitý adjektivem spojený v názvu spojité nádoby je tedy z jazykového hlediska zbytečné, ale má bezděčnou oporu ve Slovníku Jungmannově, kde je uveden jen název „trubice spojené neb pospolné — tubi communicantes“.

Podobně sporné je doporučení termínu sytá pára místo nasycená pára. V praxi se toto doporučení zatím neprosadilo a většina autorů užívá názvů obou. Povaha příslušného fyzikálního jevu mluví spíš pro nasycenou páru. Zvětší-li pára svůj objem, je úbytek molekul v objemové jednotce doplňován molekulami z kapaliny, pára je sycena kapalinou. Jakmile pára dosáhne rovnováhy se svou kapalinou, je nasycena, tj. nepotřebuje další sycení kapalinou. Adjektiva nasycený a sytý jsou synonyma a obě vyjadřují dostatečně přesně daný fyzikální jev. Adjektivum utvořené z příčestí (nasycený) má navíc ve své sémantické struktuře znak výsledku určitého děje, procesu (v našem případě sycení) a má protějšek v názvech obdobně utvořených: přesycená pára, přehřátá pára.

Ve výkladech o kývání a kmitání těles se dnes rozlišují dvě krajní polohy kmitajícího tělesa: 1. největší výchylka z rovnovážné polohy, 2. vzdálenost mezi krajními polohami (vrcholy) kmitajícího tělesa (bodu). V literatuře se až do 50. let našeho století vyskytovaly termíny rozkyv a rozkmit s významem ‚amplituda‘, tj. výchylka z rovnovážné polohy. K druhé možnosti se aspoň v terminologii nepřihlíželo. Potřeba rozlišit obě hodnoty také názvoslovně vedla k doporučení těchto termínů: výkmit, výkyv pro amplitudu, rozkmit, rozkyv pro mezivrcholové hodnoty. Tato změna, uskutečněná v posledních dvou vydáních Fyziky Horákovy, není z hlediska jazykového bez opodstatnění. Předpona vý- v termínech výkyv, výkmit má oporu ve slově výchylka, která má s nimi společný pojmový znak ‚vychýlení ze základní polohy‘. Protože tu jde o specifikované užití v odborném projevu, nemusí vadit, že slovo výkyv je víceznačné. Pro hodnoty mezivrcholové zvolili fyzikové názvy s předponou roz-. Tato předpona je sice víceznačná, ale v některých oborech technických i jiných se stala prostředkem k tvo[22]ření termínů, v jejichž sémantické struktuře je hlavní znak vzdálenosti mezi dvěma předměty nebo body: rozestup = vzdálenost mezi dvěma jednotkami, body; rozchod = vzdálenost mezi kolejnicemi nebo koly; rozteč = vzdálenost nýtů, zubů nebo závitů šroubu; rozvor = vzdálenost os u náprav vozidla. Přes tyto kladné vlastnosti je normalizace termínů výkmit, výkyv proti rozkmit, rozkyv problematická, protože zanedbala zásadu ustálenosti termínů. Vžitým názvům rozkmit, rozkyv dává totiž jiný význam, než měly tradičně (amplituda).

Některé změny v současné fyzikální terminologii byly motivovány potřebou odlišit terminologicky název pro jev od názvu pro veličinu, příp. ještě od názvu pro přístroj. Tak např. slovo odpor označovalo už v době obrozenské jednak určitý jev (‚kladení odporu‘, Widerstand: odpor vzduchu, odpor vody atd.), jednak veličinu (‚míru kladení odporu‘: elektrický odpor). Tuto víceznačnost má slovo odpor i v dnešní fyzikální terminologii. Znamená 1. jev (kladení odporu), 2. veličinu (velikost, míru odporu), 3. součást elektrického obvodu, tedy určité zařízení: kolíčkový odpor, posuvný odpor apod. Státní norma 1966 řeší problém tak, že doporučuje ponechat český název pouze pro jev, kdežto pro veličinu zavádí mezinárodní termín rezistance.[17]

Podobně slovo proud označuje v nauce o elektřině jednak jev (‚uspořádaný pohyb nábojů‘), jednak veličinu (‚velikost pohybu nositelů elektrických nábojů‘). Proto odborníci doporučují ponechat pro jev název proud (elektrický proud), pro veličinu navrhují termín velikost proudu nebo tok náboje.[18]

II.

V každém terminologickém systému lze rozlišit tři základní vrstvy: 1. termíny vzniklé adaptací slov obecné slovní zásoby pro potřeby terminologické; 2. termíny utvořené nově z domácích slovních základů a domácími slovotvornými prostředky („terminologické národní neologismy“); 3. termíny přejaté z jinojazyčných systémů nebo utvořené z cizích základů a cizími slovotvornými prostředky.

Důležitou složkou české fyzikální terminologie jsou adaptovaná slova slovní zásoby spisovného jazyka. Mnoho termínů této kategorie přešlo do dnešní fyzikální terminologie z doby obrozenské: kyv, lom, tlak, tok, var, plyn, odpor, ohyb, proud, spád, vodič, zvuk, tíže, dráha, doba, hmota, kapalina, látka, přitažlivost, setrvačnost, vodivost, [23]váha, těžiště, ohnisko, záření…; dvojlom, kladkostroj, dalekohled, teploměr, tlakoměr, žároměr atd. Tyto termíny zůstaly v české fyzikální terminologii až do přítomnosti, pokud v nich nenastaly změny, o nichž byla řeč výše (hmota, váha atd.).

Další složku české fyzikální terminologie tvoří termíny utvořené z českých slovních základů a českými slovotvornými formanty. Základní způsob tvoření je odvozování příponami a předponami. Zásoba odvozovacích přípon v současné terminologii se v podstatě kryje se zásobou přípon ve fyzikálním názvosloví doby obrozenské a tato shoda se většinou týká také významu použitých přípon. Tak např. příponou se tvoří názvy přístrojů a technických zařízení: dělič napětí, měnič proudu, násobič elektronů, přerušovač proudu, urychlovač elektronů, rozdělovač atd.; v době obrozenské např. odrážeč, vybiječ, hustič (= kondenzátor), chodič (= ion). Termíny na -ost vyjadřují v obou systémech (dnešním i obrozenském) fyzikální vlastnosti těles: hmotnost, hybnost, napjatost, odrazivost, sytnost, vazkost, vzlínavost atd., v češtině obrozenské např. hutnost, odpudivost, přitahavost, uvodivost apod. Mnohoznačné přípony -ka využívá fyzikální terminologie pro pojmenování různých druhů fyzikálních předmětů (těles, přístrojů, zařízení): čočka, doutnavka, přenoska, tlumivka, výbojka atd., v obrozenské terminologii např. magnetka, rozptylka, spojka, záklopka, zámyčka (= ventil). Přípona -nice slouží dnes podobně jako v době obrozenské k tvoření názvů pro různé druhy čar: proudnice, souřadnice, stupnice; v obrozenské češtině průsečnice, spojnice, střednice, svisnice. Velmi produktivní příponou -dlo se tvořily a tvoří názvy fyzikálních přístrojů: čerpadlo, čidlo, kyvadlo, měřidlo atd.; v době obrozenské ohřívadlo, tlukadlo, vrtadlo, svíradlo (= šroub).

Příznačnou součástí fyzikální terminologie jsou dějová jména; kromě slov uvedených výše jsou to např. ještě tyto termíny: chod, kmit, nor, ráz, tah, tep, vír, vrh, vrt. Početná jsou spojení dějového jména s předponou: dolet, ohřev, osvit, pochod, posuv, propad, prostup, průhled, průchod, průtok, přestup, přetlak, příkon, rozruch, rozpad, roztok, výkyv, výron, výtok, vstřik, vtok, vzpěr, vztlak atd. Také tento způsob tvoření zná fyzikální terminologie od doby obrozenské: násos, odřez, odvod, pokyv, prolev, rozptyl, schyl, souraz, vtisk, výhřev, zákřiv, závaz atd.

Tvoření termínů skládáním, tj. spojováním dvou slovních základů v nové pojmenování, je naproti tomu ve fyzikální terminologii zastoupeno poměrně velmi málo. Ze 297 substantivních termínů v letech dvacátých a třicátých tohoto století je pouze 12 % složenin. Do pří[24]tomnosti jejich počet v poměru k jiným způsobům tvoření termínů ještě klesl. Ze 479 termínů zaznamenaných z literatury 50. a 60. let je složených pojmenování necelých 10 %. Hlavní typy složených termínů byly vypracovány už v době obrozenské: pojmenování složená ze dvou lexikálních jednotek (kladkostroj, pádostroj…; dnes ještě např. prostoročas, vlnostroj, silokřivka, silotrubice, vlnoplocha); pojmenování s druhou částí, která dnes nefunguje jako samostatné slovo (silozpyt, přírodozpyt, teploměr, tlakoměr, vlhkoměr, světloměr, žároměr, dalekohled, drobnohled, proudovod; tento typ je značně produktivní i v současné terminologii: siloměr, tahoměr, tloušťkoměr, kmitočtoměr; kmitočet, vlnočet atd.); složeniny s určujícím členem číslovkovým (dvojlom, polokoule, polostín, polovodič, v dnešní terminologii kromě nich ještě např. dvojpól, čtyřpól, osmipól, poločas, trojbod atd.).

Početně nejsilnější složkou fyzikální terminologie jsou termíny víceslovné. Z 2021 termínů vybraných z literatury 20. a 30. let tohoto století je 1293 termínů víceslovných (sdružených), v posledních dvou desítiletích jsem zaznamenal 2692 víceslovných termínů z celkového počtu 4183 pojmenování (jednotek). V obou případech činí podíl sdružených termínů v celkové zásobě fyzikálních termínů zhruba 64 %. Početní převahu sdružených pojmenování v terminologických soustavách přírodních a technických věd nad pojmenováními jednoslovnými lze vysvětlit tím, že v soustavách pojmů těchto věd je jednak mnoho abstraktních pojmů rodových, které jsou specifikovány podle druhu (jde např. o pojmy číslo, děj, dráha, jev, látka, napětí, pohyb, pole, proud, rychlost, soustava, teplo, teplota, zákon; energie, koeficient, teorie atd.), jednak mnoho pojmů konkrétních, které jsou rovněž tříděny podle druhově specifikujících příznaků (jde např. o různé druhy čoček, magnetů, dalekohledů, strojů, trubic, zrcadel apod.). Druhově specifikující složka těchto pojmů bývá v jazykových pojmenováních vyjádřena zpravidla samostatným slovem (přídavným nebo podstatným jménem) a tak vedle názvu pro základní, rodový pojem vznikají často početné řetězce sdružených pojmenování pro příslušnou třídu pojmů druhově specifikovaných.

Nejproduktivnějším typem sdružených fyzikálních termínů jsou spojení „adjektivum + substantivum“, např. oběžná doba, měrná hmotnost, mlžná komora, krouticí moment, unášivá rychlost, hmotný střed, vnitřní tlak, tepelná účinnost, vodní vývěva atd. Zvlášť charakteristické jsou termíny s adjektivy na -ový: dráhový rozdíl, proudová hustota, kapalinový sloupec, ohnisková rovina, kyvadlové pohyby, látkové částice, proudové nárazy, napěťový popud, čerpadlový výkon (u V. Nováka i vozové kolo) atd. Tento typ spojení s adjektivy na [25]-ový byl bohatě rozvinut v terminologii obrozenské a stal se příznakovým způsobem odborného pojmenovávání. U autorů v prvních desítiletích republiky konkurují tato spojení se synonymním typem „substantivum + genitivní přívlastek“: proudová hustota hustota proudu, kondenzátorový výboj — výboj kondenzátoru, ionová pohyblivost pohyblivost ionů, váhavé množství — množství váhy apod. Od počátku lze pozorovat tendenci k funkčnímu rozlišování. Spojení typu „intenzita proudu“ fungují v odborných textech jako syntagmatická spojení (‚intenzita tohoto proudu, o němž je právě řeč‘), spojení typu proudová intenzita se naproti tomu stala pojmenováními vskutku terminologickými (proudová intenzita = název fyzikální veličiny). Těsnějšího spojení členů (shodný přívlastek místo genitivního) bylo v těchto případech využito jako prostředku terminologizace.

Příznačnou součástí dvojslovných termínů se shodným přívlastkem adjektivním jsou termíny motivované vlastními jmény, tj. termíny s přídavným jménem přivlastňovacím (od vlastních jmen): Brownův pohyb, Comptonův posuv, Dopplerův princip, Joulovo teplo, Machův vlnostroj, zrychlení Coriolisovo, bod Curieův, Fresnelův dvojhranol apod. U názvů pro pojmy a jevy, které jsou dnes známy i neodborníkům, lze pozorovat ztrátu jejich individuální sémantické platnosti a přechod k přídavným jménům obecným: Roentgenovy paprsky rentgenové paprsky, Dieselův motor dieselový motor, Nicolův hranol nikol. Tato změna se projevuje jednak v pravopise, jednak přechodem adjektiva k skloňovacímu typu složenému. Pořadí složek u termínů tohoto typu není závazné, převládá však postavení přídavného jména před jménem podstatným.

Z hlediska mezinárodní výměny vědeckých informací je nejdůležitější třetí základní skupina fyzikální terminologie, totiž termíny mezinárodní. Hlavním zdrojem, z něhož všechny hlavní světové jazyky čerpají od starověku až do přítomnosti jazykové prostředky pro pojmenování fyzikálních pojmů, je latina, případně řečtina. Dosvědčují to i mladé fyzikální obory jako jaderná nebo kvantová fyzika: alternátor, diskriminátor, moderátor, oscilátor, reaktor; emise, transfúze; detekce, fokusace, ionizace, okurence, vakance apod. Mezi internacionálními příponami jsou nejpočetněji zastoupeny ty, které byly hlavními prostředky tvoření fyzikálních termínů už v době obrozenské: -tor/-or pro názvy přístrojů a nástrojů (indikátor, kondenzátor, izolátor, reflektor, rezonátor; kompresor, kondenzor, tenzor atd.) a -ce/-ence (z lat. -tio/-tia) pro názvy fyzikálních vlastností (absorpce, disipace, gravitace, inklinace, konvekce, polarizace, regelace, sublimace; divergence, fosforescence, interference, luminiscence apod.). Stále živými prostředky jsou také formanty -metr (z řec. metron = [26]ra) a -skop (z řec. skopos od skopein = prohlížet, pozorovat) ve složených názvech přístrojů pro měření fyzikálních hodnot nebo pro pozorování různých fyzikálních jevů: akcelerometr, densimetr, elektrometr, kalorimetr, kvantometr, polarimetr, potenciometr, sférometr, viskozimetr atp.; hodoskop, ikonoskop, mikroskop, spektroskop, spintariskop, teleskop atd.

Mezinárodní slovotvorné přípony jsou po stránce významové vyhraněnější než domácí přípony, které jsou obvykle víceznačné. Proto jsou tyto mezinárodní formanty vhodným prostředkem k tvoření názvů pro speciální třídy odborných pojmů. Tak např. příponou -on se tvoří názvy elementárních a polních částic (nukleon, proton, deuteron, triton, mezon, lepton; foton, graviton atd.), příponou -tron názvy urychlovačů elektronů (bevatron, betatron, cyklotron, fázotron, kosmotron, synchrotron), přípona -ance slouží k označování různých druhů odporu v nauce o elektřině, akustice a mechanice (elastance, impedance, induktance, kapacitance, konduktance, reaktance, rezistance, permitance atd.), příponou -ikum se tvoří názvy různých druhů fyzikálních substancí (dielektrikum, kalorikum, magnetikum, eutektikum apod.).

Kromě těchto přípon, doložených už ve fyzikální terminologii 19. století, vyznačuje se současná terminologie i prostředky novými, které byly mezinárodně zavedeny z potřeby vyjádřit nové poznatky o stavbě hmoty a významově i terminologicky je diferencovat. Tak např. vedle názvu nukleon pro základní složky atomového jádra byly zavedeny názvy nukleor pro vnitřní část atomového jádra a nuklid pro substanci složenou z vesměs stejných atomů (tento termín byl mezinárodně zaveden v roce 1950). Nebo pro částice lišící se přítomností či nepřítomností elektrického náboje a svou tíhou byly zavedeny termíny neutron, neutrino, neutretto. Potřeba rozlišit látku sloužící k dosažení elektrické nevodivosti od látky elektricky nevodivé vedla v české fyzikální literatuře k zavedení názvu izolant pro nevodič; pro materiál sloužící k dosažení nevodivosti byl ponechán tradiční název izolátor (začal ho užívat ve 40. letech 19. století Fr. Smetana). V některých případech bylo pro utvoření potřebného termínu užito analogie. Tak např. trvale zelektrovaná látka byla analogií podle látky trvale magnetické (magnet) nazvána elektret. Nebo naopak analogií podle elektronu byl „nejmenší magnetický moment“ pojmenován magneton.

Latina a řečtina jsou tedy stálým zdrojem fyzikální terminologie. Poskytují jí zásobu slovních základů i odvozovacích formantů, které vhodně slouží k významové diferenciaci i specializaci odborných pojmenování. V míře celkem nepatrné užívá současná fyzikální terminologie také formantů jinojazyčných (např. z it. neutrino, neutretto). Také počet celých slov přijatých do současné terminologie z jiných jazy[27]ků než antických je malý. Jde vesměs o názvy anglické: curl (český protějšek vír), skin (obvykle ve složenině skinefekt označující důležitý povrchový jev v eletrotechnice), spin (název pro kvantové číslo udávající otáčení elektronů kolem osy; český název vrt, kterého užíval Z. Horák ve vydání své příručky z roku 1954, v posledním vydání zmizel), šent (pro druh odporu zapojeného bočně k přístroji; český protějšek bočník), pinch (název pro jev seškrcení při vývoji v plazmatu). Patří sem také zkratková slova jako radar, laser, maser, termistor (o nich srov. ještě dále).

III.

Česká fyzikální terminologie využívá lexikálních prvků (slovních základů a slovotvorných formantů) celonárodního lexika. Užívá jich ovšem specifikovaně, tj. ve významech, které se obvykle liší od významu týchž lexikálních prvků v kontextu neodborném. Přes tuto specifičnost je fyzikální terminologie stejně jako všechny terminologické podsystémy součástí slovní zásoby spisovného jazyka. Z toho plyne, že vývojové změny, které pozorujeme ve slovní zásobě spisovné češtiny a jejichž hybnou silou je polarita protikladných tendencí, se jistým způsobem projevují také v lexikálním podsystému fyzikální terminologie.[19] Uveďme nyní některé příklady tohoto vývojového pohybu v české fyzikální terminologii.

1. Potřeba usnadnit mezinárodní výměnu vědeckých informací vede k internacionalizaci odborného názvosloví. Tento proces je však vyvažován nejen udržováním, ale i soustavným rozmnožováním pojmenování převzatých ze slovní zásoby spisovného jazyka a významově ovšem specifikovaných. Tuto nacionální složku současné fyzikální terminologie tvoří jednak názvy pro základní pojmy, které jsou běžně známé i neodborníkům (kromě příkladů uvedených výše srov. ještě např. čas, doba, kapalina, kyvadlo, látka, pohyb, poloha, práce, prostor, rychlost, těleso, tíha, zrcadlo atd.), jednak také názvy pro speciální pojmy moderních fyzikálních oborů: elementární částice, atomové jádro, náboj částice, ionizační komora, silové pole, obal atomového jádra, pozadí počítače, urychlovač iontů, lavinový výboj, jaderné záření atd. Mnohé z těchto českých termínů jsou ovšem překlady mezinárodních odborných názvů (např. částice, jádro, pole, tok, obal aj.).

Příznačným rysem současné fyzikální terminologie, který souvisí s její internacionalizací, je stále rostoucí počet pojmenování hybrid[28]ních typu fotočlánek, fotonásobič, fotovodivost; frekventoměr, kvantoměr, periodoměr; termočlánek, termosloup, termonapětí (a ovšem také odvozená přídavná jména termočlánkový apod.). Důležité jsou názvy s formanty makro-, mikro-, kterých moderní fyzika využívá ve shodě s jejich původním významem (řec. makròs = veliký, mikròs = malý) k třídění fyzikálních objektů podle velikosti a k označení základních stupňů fyzikálních výkladů. Předměty, které lze pozorovat prostým okem nebo nespeciálními optickými přístroji, tedy různé objekty makrofyzikální a makrostavy studuje makrofyzika, makromechanika, makrooptika; předměty, které lze pozorovat jen nejmodernějšími elekronovými a iontovými mikroskopy, tj. objekty mikrofyzikální, různé mikrostavy a mikrostruktura látek a vlastnosti mikročástic studuje mikrofyzika, mikromechanika, mikrooptika atd. Formanty makro-, mikro- se tedy spojují jak s českými, tak s internacionálními slovními základy. „Mikrosystém“ těchto prostředků významové diferenciace doplňuje formant mega-, jímž se označují objekty megafyzikální, tj. takové, které lze pozorovat jen mohutnými radioteleskopy. K významovému rozlišování a k třídění fyzikálních jevů podle určitých příznaků slouží dále formanty anti-, infra-, super-, supra-, ultra-, které se rovněž spojují se základy českými i jinojazyčnými: antičástice, infrazvuk, supercentrifuga, superheterodyn, supravodič, supravodivost, ultraakustika, ultramikroskop, ultraodstředivka, ultrazvuk aj.[20] V celku fyzikální terminologie je poměr mezi národní a mezinárodní složkou poměrně vyrovnaný. Vývoj za posledních 50 let ukazuje — zdánlivě v rozporu s obecnou tendencí k internacionalizaci — posílení složky národní. V letech 20. a 30. tohoto století bylo z 880 zaznamenaných substantiv a adjektiv[21] 46 % českých a 54 % mezinárodních. V posledních dvou desítiletích je naopak z 1216 zaznamenaných lexikálních jednotek 51 % českých slov a 49 % mezinárodních.

2. V současné fyzikální terminologii lze dále pozorovat protiklad mezi jednoslovným a víceslovným způsobem pojmenování: proudové čáry proudnice, spojná čočka spojka, rozptylná čočka rozptylka, trojný bod trojbod, silová čára siločára, silová trubice silotrubice, směr kmitů kmitosměr, termická difúze termodifúze, fotoelektrický článek fotočlánek, radioaktivní izotop radioizotop [29]atp. Někdy užívají autoři obou typů pojmenování střídavě, většinou však se tu projevuje zřetelná tendence k pojmenováním jednoslovným. Z. Horák uvádí např. oba druhy názvů obvykle jen na začátku popisu nebo výkladu daného fyzikálního jevu, kdežto v dalším kontextu užívá už jen názvu jednoslovného (např.: „… přímky vycházející z částice P … nazývají se silové čáry nebo siločáry elektrostatického pole“; v dalším výkladu se vyskytuje pětkrát název siločára, ani jednou silová čára). Volba jednoslovného nebo víceslovného termínu není ovšem jenom projevem určité tendence v odborné slovní zásobě, nýbrž je v konkrétních případech určena také lexikálním okolím daného termínu. Tak např. výklad o silovém toku je zřejmě příčinou toho, že autor dává v tomto výkladu přednost také termínu silová trubice, shodnému s prvním termínem způsobem tvoření, a že složeninu silotrubice uvádí jen při prvním užití příslušného pojmu (k termínu silový tok neexistuje jednoslovný protějšek *silotok).

Zcela podobný je stav také u početných dvojic synonymních pojmenování, z nichž jeden člen tvoří víceslovný termín a druhý název jednoslovný: mechanika dokonale tuhých těles stereomechanika, emisní nebo zdrojová elektroda emitor, sběrná elektroda kolektor, zrcadlový dalekohled reflektor, kapacitní odpor kapacitance aj.

Jiného druhu je častý protiklad mezi kratšími a delšími názvy fyzikálních veličin: délka dráhy dráha, velikost úhlu úhel, rychlost šíření zvuku rychlost zvuku, teplotní součinitel objemové roztažnosti objemová roztažnost, koeficient vlastní indukce vlastní indukce atd. Zde nejde o tendenci k univerbizaci, nýbrž o jistou úspornost ve vyjadřování. Kde byla veličina přesně definována a nemůže vzniknout nejasnost nebo záměna s jinou veličinou, připouští se název „kratší“, stručnější, tj. vynechává se takový člen pojmenování, jehož specifikující významovou funkci nahrazuje dostatečně kontext. Kromě toho rozhoduje ovšem také cíl fyzikální informace. Pro přísně vědecké účely se užívá termínů „delších“, účelům popularizačním (a vesměs pro potřeby školské) slouží termíny stručnější.

3. K velmi starým a stále živým způsobům tvoření nových pojmenování patří přenášení významu. Česká fyzikální terminologie pracuje s obraznými pojmenováními od svých počátků. Obrozenské metaforické termíny byly většinou kalky, hlavně z němčiny: bota čerpadla, kohoutek, matka, vodič/vůdce apod. Metaforickým názvům se nevyhýbá ani současná fyzikální terminologie; úměrně s rostoucím počtem nových poznatků roste také počet obrazných pojmenování: potenciálová jáma, slupka atomového jádra, strmost lampy, magnetující jho, magnetická past, atomový milíř, srdce reaktoru, elektronová sprška, puls mikrovln, střely neutronů, ostřelování prvku elektrony, [30]elektronové dělo aj. Najdeme i tzv. terminologické profesionalismy (elektronová dvojčata, třasák v periluní, otevřené okno, ranní ptáče atd.), které však podobně jako citované obrazné názvy jsou v soustavě odborného názvosloví jen zvláštním způsobem pojmenování odborných pojmů bez citového zabarvení, vlastního metaforám aktualizovaným. I novodobé metafory ve fyzikální terminologii jsou namnoze kalky. Na rozdíl od doby obrozenské, kdy bylo počešťování cizích názvů motivováno cíli buditelskými, je kalkování v současné terminologii motivováno potřebou snadnější mezinárodní sdělnosti.

4. Mohutný rozvoj přírodních věd spojený s přílivem nových poznatků o mikrosvětě i makrosvětě klade stále náročnější požadavky na terminologie. Je třeba stále diferencovanějších a specifikovanějších prostředků k označování nových tříd pojmů; odborné terminologie využívají systémových jazykových prostředků, ale potřeba významového rozlišení vede k jejich výrazně specifikovanému používání. Pokud nestačí prostředky systémové, sahá odborná terminologie k prostředkům nesystémovým. V současné fyzikální terminologii jsou příkladem takových postupů např. uvedené už termíny na -on, -tron, -ance apod. Důležitou úlohu hrají v současné fyzikální terminologii odborná pojmenování zkratková: radar (Radio Detecting and Ranging), laser (Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation), maser (Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation), termistor (Thermally Sensitive Resistor), kaon (mezon K), pion (mezon P) atd. Všechny uvedené příklady využívají prostředků jazyků přirozených, národního nebo cizích. Vedle toho přibývá v odborné literatuře označení, která používají jako rozlišujících prostředků písmen nebo jiných značek, tedy prostředků umělých: α-paprsky, β-paprsky, γ-paprsky; záření α, β, γ; K-série, L-série, M-série, N-série; mezon K, mezon P/mezon π, μ, λ. Termíny tohoto druhu patří k prostředkům, které jsou už na hranici „přirozeného“ a umělého systému dorozumívacího.[22]

Z podané charakteristiky současné fyzikální terminologie vyplývají tyto závěry:

1. Současná fyzikální terminologie přejala do svého slovního fondu mnoho názvů utvořených v době obrozenské.

2. Je podobně jako všechny terminologie systémem otevřeným, který se neustále mění a doplňuje.

3. Změny motivované mimojazykovými vlivy nebo potřebou význa[31]mového a terminologického rozlišení by měly respektovat jak zřetele věcné, tak jazykové (např. zásadu ustálenosti termínů).

4. Vývojové tendence, které lze pozorovat v současné fyzikální terminologii, jsou obdobné jako tendence ve slovní zásobě spisovného jazyka a potvrzují zásadní skutečnost, že terminologické podsystémy jsou součástí slovní zásoby spisovného jazyka.


[1] Označení „současný jazyk“ užívám v rozsahu, který vymezuje Al. Jedlička v čl. K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny, Slavica Pragensia VII, 1965, s. 13—27.

[2] Srov. I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, 1968, s. 140.

[3] V. Novák, Fysika. Základní poznatky fysikální na podkladě pokusném. 1. vyd. 1919, 2. vyd. díl I a II 1921, 3. vyd. díl I 1929, díl II 1932. — B. Macků — V. Novák — Fr. Nachtikal, Základy praktické fysiky. 2. vyd. 1927. — F. Nachtikal, Technická fyzika. 1. vyd. 1931, 2. vyd. 1937.

[4] Stálými členy Mezinárodní normalizační organizace ISO TC/12 jsou např. doc. B. Klimeš a doc. J. Binko.

[5] Státní norma Veličiny, jednotky a značky ve fyzice, 1958; státní norma Zákonné měrové jednotky, 1963; Zákon o měrové službě č. 35/62 Sb. z roku 1962; Přehled nejdůležitějších pojmů a veličin pro vyučování fyzice, 1. vyd. 1965, 2. vyd. 1966; J. Binko, Fyzikální a technické veličiny, 2. vyd. 1968.

[6] Z. Horák — Fr. Krupka — V. Šindelář, Základy technické fysiky, 1954; tíž, Technická fysika, 1960; Z. Horák — F. Krupka, Fyzika. Příručka pro fakulty strojního inženýrství, 1966.

[7] J. Nejedlý, Umění přirozených věcí aneb Fyzika. Hlasatel český 1806—1818. — P. Michalko, Fizika, aneb Učení o přirození, Budín 1819. — F. S. Kodym, Zábavy nedělní čili prostonárodní poučování v silozpytu, 1844.

[8] Výklad o původu slova hmota podává V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 133.

[9] J. S. Presl, Přehled prací nejznamenitějších r. 1817 v hvězdářství, meteoroznanství, síloskumu a lučbě udělaných, Krok I, sv. 1, 1821 a sv. 3, 1822. — J. V. Sedláček, Základové přírodnictví aneb Fyzyky a Matematyky potažené neboli smíšené, Praha 1825.

[10] a) hmotný předmět (látka, materiál), b) to, co existuje mimo lidské vědomí a nezávisle na něm (ve filosofii), c) „množství hmoty“ = fyzikální veličina.

[11] J. Binko, cit. díl. s. 15.

[12] Týž, čl. 15.

[13] Týž, tamtéž

[14] Z. Horák, cit. díl 1966, s. 114.

[15] F. S. Kodym utvořil pro tento druh trubic název průchodité nádoby.

[16] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1949, s. 341.

[17] Srov. státní normy Veličiny, jednotky a značky v akustice z roku 1966 na základě návrhu, který v souladu s doporučením ISO vypracoval J. Binko.

[18] Slovo tok vystihuje jazykově dobře obsah daného pojmu a má nadto oporu v obrozenské (Sedláčkově) terminologické praxi.

[19] O protikladných tendencích ve vývoji spisovných jazyků srov. kromě cit. čl. Al. Jedličky (pozn. 1) čl. F. Daneše, Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků, sb. Československé přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, 1968, s. 119—128.

[20] O uvedených formantech srov. E. F. Skorochoďko, Struktura i semantika naučno-techničeskich terminov, sb. Prikladnaja lingvistika i mašinnyj perevod, Kijev 1962, zvl. s. 49. — Strukturou a hodnocením hybridních slov se zabýval V. Mejstřík, Tzv. hybridní složeniny a jejich stylová platnost, Naše řeč 48, 1965, s. 1—15; tam je uvedena další literatura.

[21] Za základ tohoto srovnání beru absolutní počty jednoslovných lexikálních jednotek; nepřihlížím zde k jejich frekvenci, jak by to bylo nutné při komplexním rozboru lexikální výstavby odborného textu.

[22] K tomuto typu pojmenování srov. M. Dokulil, Vitamín C, nebo C-vitamín, Třetí výběr Jazykového koutku Čs. rozhlasu, Praha 1959, s. 129.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 1, s. 16-31

Předchozí Miloš Dokulil: O vyjadřování jedinosti a jedinečnosti v českém jazyce

Následující Bohumil Dejmek: Neslabičné u v běžně mluveném jazyce Přelouče

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1