Staročeský slovník začíná vycházet
Jaroslava Pečírková
[Reviews and reports]
-
Koncem minulého roku vyšel vázaný úvodní svazek a první heslový sešit dlouho očekávaného Staročeského slovníku.[1] Toto kolektivní dílo pracovníků oddělení pro dějiny českého jazyka Ústavu pro jazyk český ČSAV má nahradit nedokončený Gebauerův Slovník staročeský.[2] Úvodní svazek obsahuje předmluvu akad. B. Havránka, hlavního redaktora slovníku, a úvodní slovo Z. Tyla O práci na Staročeském slovníku, pojednávající o starších pokusech o zpracování staročeské slovní zásoby, především o práci J. Gebauera a jeho žáků i pokračovatelů, a podrobně popisující postup prací na Staročeském slovníku v Ústavu pro jazyk český ČSAV od r. 1948. Dále je v úvodním svazku stať I. Němce Principy Staročeského slovníku (sestavená za přispění několika autorů), která podává výklad teoretické koncepce slovníku, vymezení základních lexikologických pojmů a kritérií pro určení významových jednotek a popisuje způsob zpracování slov, slovních spojení a slovních významů v heslových statích i zásady přepisu staročeských dokladů. Z. Tyl zpracoval pro úvodní svazek Soupis pramenů Staročeského slovníku a jejich zkratek, tj. abecedně uspořádaný seznam excerpovaných památek staročeské literatury, v němž je každá památka stručně charakterizována a chronologicky zařazena, jsou popsány její rukopisy, edice, popř. je tu uvedena i literatura, která o ní pojednává, určena její latinská nebo německá předloha (pokud jde o památku překladovou) a uvedena zkratka a způsob její citace v slovníku. Soupis pramenů doplňují ještě zkratky a zkrácené názvy důležitějších knihoven, archívů, institucí ap., častěji citovaných časopisů, edičních řad ap. a souborných edic staročeských památek, seznam názvů biblických knih a jejich zkratek a zkratky užívané pro gramatické a jiné termíny. Na konci úvodního svazku je připojen Výklad zpracování hesel, jejich typografické úpravy a značek, který má uživatelům umožnit snadnou orientaci v slovníku.
První heslový sešit Staročeského slovníku obsahuje hesla na—nádobie. [246]Není jistě běžné, aby slovník začal vycházet od prostředku abecedy. Tento neobvyklý postup byl zvolen proto, aby se odborné veřejnosti dostalo do rukou nejprve lexikografické zpracování té části abecedy, kterou Gebauer už vydat nemohl. Teprve po dokončení dílů s písmeny N—Ž začnou vycházet sešity s hesly počínajícími písmeny A—M.
Nový Staročeský slovník není pouhým navázáním na dílo Gebauerovo a pokračováním v něm. Podstatně se od Gebauerova slovníku liší materiálovou základnou, uplatněním současné lexikologické teorie i propracovanými lexikografickými postupy. Materiál Gebauerův vyčerpával úplně slovní zásobu staročeských památek první poloviny 14. stol., téměř úplně slovní zásobu památek z konce 14. stol. a slovní zásobu pouze důležitějších památek 15. stol. a počátku 16. stol. a všímal si převážně literatury krásné a jen v malé míře též literatury odborné a různých listů a listin. Tento materiál byl rozsáhlou excerpcí právě těch období a těch literárních druhů, kterým materiál Gebauerův věnoval menší pozornost, doplněn a podstatně rozšířen tak, aby bylo stejnoměrně pokryto celé období od prvních dochovaných písemných památek do konce 15. stol. Excerpční materiál, z něhož dnes zpracovatelé slovníku vycházejí, má již téměř 1 500 000 lístků (původní materiál z Gebauerovy pozůstalosti tvoří asi 100 000 lístků se 300 000 dokladů).[3] Pokud jde o rozsah, bude nový Staročeský slovník ve srovnání se slovníkem Gebauerovým značně větší, a to nejen bohatostí dokladového materiálu, ale také počtem hesel a jejich významovým propracováním. V rozmezí abecedy, které obsahuje 1. sešit Staročeského slovníku na—nádobie, má nový Staročeský slovník 217 hesel, zatímco slovník Gebauerův pouze 148, tedy o 69 hesel (tj. o 47 %) více.
Zásadně se nový Staročeský slovník liší od slovníku Gebauerova ve způsobu lexikografického zpracování hesel. Gebauer si kladl za úkol zjistit slovní zásobu staročeské literatury. Cílem nového Staročeského slovníku je podat obraz vývoje slovní zásoby češtiny od jejích prvních písemných záznamů do konce 15. století. Proto Staročeský slovník důsledně uvádí u každého hesla nejstarší doklad a chronologicky řadí další doklady (nejméně po jednom dokladu v každé ze šesti chronologických vrstev).[4] Tak je výběrem dokladů signalizována životnost každého hesla a životnost každého významu. Staročeský slovník usiluje o přesné určení lexikálně významových jednotek (slov a lexikálních významů)[5] a zvláštní pozornost věnuje sporným případům, kdy bez hlubšího rozboru není zřejmé, zda jde o skutečnou lexikálně významovou jednotku nebo ne.[6] Tak jsou podle této [247]koncepce např. zpracována jako samostatná hesla adjektivní výrazy na -lý (naběhlý; naďálý, nadálý; nadchlý) a slovesná adjektiva (nábdějúcí; nabytý; nadaný), pokud to nejsou nesporná participia ve složeném tvaru (jako např. nadchnúcí, srov. doklad pod heslem nadchnúti: aby… tebú [Bože] naddechnúcím, což tobě libo jest, vším srdcem skonala ŘádKorB 85b te inspirante z tvého vnuknutí). Jako samostatná hesla se též zpracovávají zvratná slovesa lišící se svým významem od sloves nezvratných (tedy nabiti sě, nadieti sě proti načiniti sobě, nadělati sobě, která se uvádějí za „hřebíkem“ u hesel načiniti, nadělati; načítati sě je zpracováno jako samostatné heslo, ale doklad báseň škeřípků se načítá, jaderce jest múdrost v ní skrytá BawEzop 214 je zařazen u hesla načítati, protože se od nezvratného tvaru slovesa liší jen pasívním významem). Jako samostatná hesla uvádí Staročeský slovník vícevýznamové spřežky (nadarmo; nadhlas; nadléch) na rozdíl od takových případů, kdy staročeský příslovečný výraz (původně předložkový pád příslušného podstatného jména) ještě nebyl pevně srostlý v jedno slovo, spřežku (tyto případy ponecháváme pod základním slovem za grafickou značkou „hřebíkem“: nadiv, nadivy u div; nadlúho, nadlúzě u dlúhý; nadmieru u miera).
Velkou pozornost věnuje Staročeský slovník členění hesel do významových odstavců a snaží se o přesné a co nejvýstižnější formulace významů. K vymezení lexikálních významů užívá několika kritérií, z nichž nejsnáze postižitelné a nejsoustavnější je kritérium spojitelnosti slova s jinými jednotkami v kontextu (valence). Jde o spojitelnost na jedné straně s určitými kategoriemi gramatickými (pády, způsoby, větnými konstrukcemi ap.) — valence konstrukční, na druhé straně se slovy určitých významových okruhů (označujících např. časový úsek, množství, něco tekutého, žádoucího) — valence frazeologická. Dominantním významotvorným činitelem diferencujícím významovou strukturu je valence (a to valence konstrukční i frazeologická) u sloves; např. tak rozlišuje Staročeský slovník u slovesa nabrati, jehož význam Gebauer určuje pouze německým ekvivalentem nehmen, šest významů: 1. čeho [o nějakém množství] ‚nabrat něčeho, vzít něco‘, 2. čeho [o větším množství] ‚nasbírat, sbíráním získat něco‘, 3. čeho, zř. co [hmotného] nač ‚nabrat, naložit něco, umístit něco někam k přepravě‘, 4. (čeho [tekutého]) ‚nabrat, načerpat‘, 5. co v co [dutého] (čeho) ‚nabrat do něčeho (něco), naplnit něco (něčím)‘, 6. (co) ‚nabrat, zřasit n. složit (do záhybů)‘. Podle valence konstrukční jsou určovány významy slov gramatických, např. předložek a spojek.
Promyšlená lexikologická teorie a její důsledné uplatnění v lexikografické praxi umožnily novému Staročeskému slovníku podrobné rozlišení významů jednotlivých hesel a jejich přesné formulace, které jsou patrné právě ve srovnání se slovníkem Gebauerovým: např. v hesle nábedrně, nábedrnie, u něhož Staročeský slovník rozlišuje 1. ‚oděv kryjící dolní část trupu, tj. bedra‘, 2. ‚zadní zádržné řemení koňských postrojů‘, Gebauer [248]uvádí pouze ‚oděv kryjící bedra, Lendengewand‘. Heslo nadarmo má Gebauer jen s významem ‚darmo, vergeblich‘, ale nový Staročeský slovník s dvěma významy zcela odlišnými: 1. ‚nadarmo, marně, zbytečně, bezvýsledně‘; [u výrazů usilování, žádání ap.] ‚bez úspěchu‘, 2. ‚bezdůvodně, bez příčiny, neprávem‘. Význam hesla naděvač definuje ‚kdo nadívá, Füller‘ (StčS[7] ‚patrně výrobce nadívaných masných výrobků, jitrnic, jelit ap.‘), význam slovesa nadáviti ‚natlačiti, pressen‘ (StčS co [tekutého] ‚nalisovat, vytlačit, tlačením vyrobit‘). U řady odvozenin Gebauer význam vůbec nedefinuje, pouze upozorňuje na výraz základní: nabokcěstný z na-bok-cěsty (StčS ‚pobočný, vedlejší, druhořadý‘), nádenní z adverb. výrazu na den (StčS 1. [o mzdě] ‚denní, na jeden den stanovený‘, 2. [dělník] ‚najímaný na den‘), nádobíce demin. z nádobie (StčS ‚potřebné věci, zvláště drobné nářadí n. náčiní‘).
Staročeský slovník ukazuje kontinuitu mezi starou a novou češtinou a upozorňuje na rozdíly. Podle uvedených dokladů je patrné, která slova zanikla, jak se změnil jejich význam i jejich vazby. Ze zaniklých slov připomeňme např. nábděti co ‚vnímati, věnovat pozornost něčemu‘, nábedrný ‚bedra (kyčle) kryjící, na bedrech upevněný‘, nábočnice ‚ženská ozdoba, patrně boční spona n. nadloketní náramek‘, nábřušie ‚povrch břicha, klenba břišní‘, nabúzěti koho ‚znepokojovat, ohrožovat‘, nábyt jur. ‚movitý majetek‘ aj. V staré češtině byla velmi frekventovaná adjektiva tvořená předponou ná- od názvů barev a označující malou míru barvy, barevný nádech, např. náběl, nábělý; nabrunátný; náčrn, náčrný; náčrven, náčrvený. Původní tvary bez přípony (-alý, -avý) už vymizely nebo jsou zastaralé; nábělý SSJČ vůbec neuvádí, jen nabělalý n. nábělavý (a i tato adjektiva hodnotí jako řídká), náčerný, a náčervený zaznamenává z Palackého a Holečka. Z adjektiv s příponou je v staré češtině doloženo jen náčrnalý[8].
Slovo nabadač dnes má jen význam ‚kdo nabádá‘, hanl., ‚podněcovatel, popichovač, štváč‘,[9] ale ve staré češtině má nabadač tyto významy: 1. ‚poháněč, kdo pohání tažný dobytek‘, 2. ‚popuzovatel, kdo podněcuje proti někomu jiné, štváč‘, 3. ‚svůdce, kdo svádí k nepravostem‘. U hesla nábytek má SSJČ 2 významy: 1. ‚přemísťovatelné předměty bytového zařízení‘, 2. ‚movitý majetek, jmění‘, StčS pět významů: 1. ‚majetek, jmění, hmotné prostředky‘, 2. ‚věcné životní potřeby, věcné vybavení obydlí, nábytek a náčiní‘, 3. ‚užitkové zvířectvo, zvláště dobytek‘, 4. nábytci pl. ‚výtěžky, příjmy z hospodářství‘, 5. jur. ‚movitost, movitý majetek‘. Jako poslední příklad si uveďme slovo náčinek, kterého dnes používáme ve významu [249]‚obkladek pro nemocného‘, zatímco v staré češtině je doloženo ve významu ‚co se přitvoří („náčiní“) navíc, nárůstek‘.
Nový Staročeský slovník je slovník historický, zachycující vývoj české slovní zásoby od konce 13. století do konce 15. století, tj. zpracovávající nejstarší vývojové období češtiny. Zároveň je to slovník překladový, vystihující význam staročeských slov novočeskými ekvivalenty, a slovník výkladový v tom smyslu, že doplňuje překlad výkladem tam, kde je to nutné, a že uvádí i poučení encyklopedického rázu ve formě podrobnějších výkladů u pojmenování staročeských reálií. Soustavně přihlíží ke specifickým vlastnostem staročeského jazykového systému a k rozdílům mezi starou a novou češtinou. Staročeský slovník je velký slovník s výběrovou dokladovou dokumentací; použité doklady jsou jen menší, někdy dokonce nepatrnou částí celkového materiálu. Nový Staročeský slovník bude jistě dobře sloužit nejen lingvistům, ale i historikům a literárním vědcům a všem, kdo se zajímají o literární památky našeho středověku a potřebují jim dobře rozumět. Přejeme si jen, aby jeho vydávání pokračovalo plynule a rychle a abychom se dočkali stejně hodnotného lexikografického zpracování slovní zásoby i dalších vývojových období češtiny.
[1] Staročeský slovník, Akademia 1968. — O přípravných pracích na Staročeském slovníku informoval v Naší řeči Z. Tyl, srov. NŘ 40, 1957, s. 227—231 a 48, 1965, s. 176—182.
[2] 1. díl A—J Praha 1903, 2. díl K—N Praha 1916.
[3] Je to však materiál pouze k nevydané části abecedy, tedy hesla počínající skupinou netb- do konce abecedy.
[4] A do r. 1300, B -1350, C -1380, D -1410, E -1450, F -1500.
[5] Poučení viz v Němcově stati Principy…, s. 20—22.
[6] Vystihujeme je novočeskými údaji v hranatých závorkách.
[7] Zkratka pro Staročeský slovník.
[8] Je doloženo pouze z mladších jazykových vrstev (E, F).
[9] Výklady významů novočeských slov uvádíme podle Slovníku spisovného jazyka českého, který vydává ČSAV od r. 1958.
Naše řeč, volume 52 (1969), issue 4, pp. 245-249
Previous Alexandr Stich, Antonín Tejnor, Miloslav Sedláček: Základní dílo o kultuře spisovné slovenštiny
Next Milan Jelínek: Za profesorem Jaroslavem Bauerem
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1