Časopis Naše řeč
en cz

Za profesorem Jaroslavem Bauerem

Milan Jelínek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dne 4. ledna 1969 zemřel po těžké nemoci, které po dlouhá léta statečně odolával, profesor brněnské filosofické fakulty PhDr. Jaroslav Bauer, CSc. Naše jazykověda ztratila jeho odchodem vynikajícího badatele, který se věnoval hlavně výzkumu historické skladby češtiny a jiných slovanských jazyků a který zaujal svými srovnávacími syntaktickými studiemi významné místo ve světové slavistice. Důležitý je také Bauerův přínos k teorii skladby, o to důležitější, že se Bauerovy teoretické závěry opírají o vskutku impozantní znalost syntaktického materiálu takřka ze všech slovanských jazyků. Brněnská filosofická fakulta byla pak úmrtím prof. Bauera ochuzena o jednoho ze svých nejlepších pedagogů, který vynikal nejen hloubkou a šíří svých lingvistických znalostí, ale i obdivuhodným uměním vysvětlovat přístupně nejsložitější gramatické jevy a získávat pro studium skladby talentované studenty. A ještě v jedné oblasti budeme pociťovat tíživě Bauerův [250]odchod: snad nikdo u nás nedovedl organizovat vědecké konference a porady s takovou přesností, svědomitostí a důkladností, jak to činil prof. Bauer. Brněnská universita mu vděčí za řadu zdařilých mezinárodních sympozií, která se trvale zapsala do dějin slavistiky, a Mezinárodní komise pro gramatickou stavbu slovanských jazyků, jejímž byl jednatelem, za úspěšné organizování (a to i vědecké) všech svých zasedání. Smutek nad Bauerovým úmrtím je o to větší, že nás opustil člověk ryzího charakteru, opravdu výjimečné pracovitosti a osobní kázně a zároveň člověk přímo předurčený ke stmelování pracovního kolektivu.

Jaroslav Bauer se narodil 5. dubna 1924 v Rovečném u Žďáru nad Sázavou. Hned po ukončení druhé světové války se zapsal ke studiu češtiny a ruštiny na brněnské filosofické fakultě a již během svých vysokoškolských studií na sebe upozornil mimořádným talentem pro vědeckou práci i nevyčerpatelnou pracovitostí. Z vysokoškolských učitelů měl na něho největší vliv akad. Fr. Trávníček, i když později J. Bauer musel k mnoha Trávníčkovým soudům hlavně o syntaktických jevech zaujímat kritický postoj a četné výklady svého učitele korigovat. Z jiných učitelů se o vědecké formování nadaného studenta a od r. 1949 asistenta slovanského semináře zasloužili zvláště profesoři Adolf Kellner, Josef Kurz a Václav Machek. V letech 1951—1954 pracoval J. Bauer jako vědecký aspirant filosofické fakulty v Brně na výzkumu staročeského souvětí a v r. 1955 obhájil vynikající kandidátskou práci věnovanou tomuto tématu. V r. 1958 se habilitoval pro obor slovanské jazykovědy na filosofické fakultě Purkyňovy university, v r. 1965 tam byl ustanoven zástupcem profesora a v r. 1966 profesorem srovnávací slovanské jazykovědy.

Přes svůj poměrně krátký život zanechal nám J. Bauer dílo, které vzbuzuje úctu nejen svým velkým rozsahem, ale i vysokou teoretickou úrovní, systematičností a přesností. V Bauerových vědeckých pracích, které jsou z největší části věnovány historicky zaměřené analýze syntaktické stavby souvětí v češtině a v jiných slovanských jazycích, nenajdeme místa, jimž bychom mohli vytknout hypotetičnost neopřenou o dostatečně representativní materiál. Jinými slovy, J. Bauer si nikdy neusnadňoval svou práci tím, že by byl místo důkladného shromažďování materiálu a jeho detailního rozboru vytvářel hypotézy a pro zvýšení jejich věrohodnosti dodatečně hledal ilustrující příklady. Na druhé straně se však nikdy nedal natolik spoutat rozsáhlým materiálem, který shromáždil hlavně z vývoje souvětí českého, aby pro popis a rozbor jednotlivostí nedovedl postihnout systém skladebných jevů, nebo dokonce aby popisování jednotlivých jevů považoval za svůj vědecký cíl. Každý výzkum se opíral o důmyslnou koncepci a přímo programaticky směřoval k velkým syntézám, k takovým, jakou dosvědčuje jeho přímo monumentální monografie Vývoj českého souvětí (Praha 1960). Při studiu této práce si uvědomujeme, jakými syntetickými díly by mohl J. Bauer obohatit slavistiku, kdyby mu bylo dopřáno žít. A Bauer o tyto [251]syntézy usiloval, shromažďoval pro ně materiál, podle promyšleného plánu řešil v časopiseckých studiích jednu klíčovou otázku za druhou, konfrontoval výsledky vlastního výzkumu s dosavadní syntaktickou literaturou a s výsledky bádání svých současníků a přes svůj zhoršující se zdravotní stav začal pracovat na souhrnné studii o vývoji slovanského souvětného systému. Takovou syntetickou práci o vývoji souvětí v slovanských jazycích považoval za svůj životní cíl.

O Bauerově knize Vývoj českého souvětí bylo napsáno už mnoho pochvalných slov a odborná kritika právem konstatovala, že tato rozsáhlá monografie znamená velký pokrok jak proti starší historické skladbě Gebauerově (vydané v r. 1929 Fr. Trávníčkem), tak i proti vlastní historické skladbě Trávníčkově (z r. 1956). Předností Bauerovy práce je nejen obdivuhodná systematičnost výkladu, ale i přesnost analýzy souvětných typů a důkladnost sémantické charakteristiky spojovacích prostředků. Rozsáhlý materiál, shromážděný hlavně ze staročeských památek 14. a 15. stol., dovolil autorovi, aby zjistil i jemné významové rozdíly mezi spojkami považovanými do té doby za souznačné a aby u každé spojky stanovil podmínky pro její uplatnění v daném souvětném typu. Přitom nezůstával jen při analýze jednotlivostí, ale hledal systémové souvislosti a snažil se formulovat obecné tendence ve vývoji českého souvětí. Dodejme k tomu, že J. Bauer řešil u jednotlivých spojovacích prostředků i otázku jejich etymologie, že zjišťoval jejich výskyt a významové posuny v jiných slovanských jazycích a že se na základě shromážděných fakt snažil rekonstruovat stav praslovanský. Ve zkratce bychom mohli říci, že Bauerův Vývoj je svého druhu encyklopedie českého souvětí a že se bez této knihy neobejde nikdo, kdo se zabývá studiem slovanského souvětí.

Nejdůležitější údaje o staročeské skladbě, především údaje o vývoji souvětí, shrnul J. Bauer v syntaktickém oddíle skripta Vývoj mluvnického systému českého jazyka, které vydal spolu s A. Lamprechtem a D. Šlosarem (po prvé v r. 1965, po druhé 1968). Na tomto textu se můžeme přesvědčit, jaké měl mimořádné nadání metodické a jak přístupně dovedl formulovat i velmi složité otázky.

Ačkoli základním cílem monografie Vývoj českého souvětí bylo prozkoumat vývoj souvětných typů, podal zde J. Bauer i rozbor stavu souvětí v současné spisovné češtině. S jasností pro autora charakteristickou jsou zde definovány vztahy mezi větami v souvětí a je navržena velmi racionální klasifikace souvětných typů. J. Bauer využil později svých teoretických závěrů k tomu, aby napsal rozsáhlou stať o českém souvětí pro skriptum Skladba spisovné češtiny (s M. Greplem, poslední vydání v r. 1967; knižní vydání se připravuje). České lingvistice se tak dostalo další analýzy souvětného systému, která se vyznačuje především důsledným hlediskem k systémovým vztahům mezi jednotlivými souvětnými typy a jejich spojovacími prostředky. Na Bauerově zpracování syntaxe novočeského souvětí oceníme [252]nejen jemnost při rozlišování vztahových odstínů, ale také autorovu snahu dokumentovat každý vztah doklady jednoznačnými i pomezními. J. Bauer chtěl tím upozornit na nutnost komplexního pozorování souvětného systému, v němž nebývají často hranice mezi syntaktickými významy souvětných typů zcela zřetelné. O autorově smyslu pro metodické potřeby studijní příručky podává svědectví nejen systematický způsob výkladu, ale i zásada, podle níž je každý teoretický výklad ilustrován výrazným příkladem. Připravované knižní vydání skladby obou autorů (J. Bauera a M. Grepla) bude nesporně znamenat obohacení naší syntaktické literatury o nové pohledy na syntaktický systém a kniha obou brněnských syntaktiků se tak důstojně zařadí mezi dosavadní syntetické práce o české syntaxi. Metodické zřetele uplatněné při jejím zpracování přispějí k tomu, aby se stala vysokoškolskou příručkou o české syntaxi.

Jestliže se zmiňujeme o Bauerových pracích syntetických, nemůžeme pominout jeho vůdčí účast na druhém, syntaktickém dílu Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy (1. vyd. vyšlo v r. 1960; 2., opravené v r. 1966), na kterém se vedle J. Bauera podíleli rusisté R. Mrázek a St. Žaža. Především Bauerovou zásluhou je tato ruská syntax koncipována jako celostní přehled ruského syntaktického systému, nikoli jako soubor syntaktických rozdílů mezi češtinou a ruštinou. Diferenční hledisko sice není ve skladbě opuštěno, ale výklad syntaktických rozdílů mezi oběma jazyky je podřízen základnímu zaměření knihy na popis a výklad syntaktického systému ruského. I když Příruční mluvnice ruštiny je zaměřena na širší okruh čtenářů, autoři do ní zahrnuli mnoho nových poznatků, k nimž dospěla československá jazykověda. To platí v plné míře i o těch částech knihy, které zpracoval J. Bauer. Jeho výklad o syntaktických funkcích slova a slovních tvarů ve větě se opírá o domácí syntaktickou tradici, a proto se značně liší od běžného pojetí této otázky v sovětských mluvnicích ruštiny. Na druhé straně se J. Bauer neuzavíral před vlivy ruského mluvnictví tam, kde považoval řešení podané ruskými gramatiky za přesnější (viz např. jeho výklad o „přimykání“). Podobně postupoval při popisu a výkladu ruského souvětí a větosledu. Bez nadsázky je možno říci, že tato část Příruční mluvnice ruštiny znamená nejen velký přínos pro poznání ruské skladby v českém prostředí, ale i pro výklad ruské syntaxe vůbec.

Je velmi obtížné podat stručnou a přitom výstižnou charakteristiku asi šedesáti větších Bauerových studií a článků, které byly otištěny v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících. Je v nich totiž uloženo takové bohatství poznatků a nových myšlenek, že by si jejich zhodnocení vyžádalo rozsáhlou stať. Musíme se proto omezit na několik hodnotících slov o Bauerově přínosu k jednotlivým okruhům slovanské syntaxe, zejména pak o jeho přínosu k syntaxi české. Budeme-li mluvit především o Bauerových statích bohemistických, nesmíme pustit ze zřetele tu skutečnost, že se Bauerův badatelský zájem stále více přesouval na pole srovnávací a že [253]k srovnávacím účelům podnikal rozsáhlé výzkumy zejména v oblasti souvětí ruského, ale i polského a lužickosrbského. Bauerovy srovnávací studie o jednotlivých souvětných typech a jejich prostředcích přihlížejí ke všem slovanským jazykům a obsahují bohatý dokladový materiál.

J. Bauer se cílevědomě zaměřoval na syntax souvětnou, a proto z jiných syntaktických oblastí nám zanechal jen několik studií. Vedle tří důležitých statí o funkcích staroslověnského a středobulharského lokálu je to zejména důkladná studie o pojmech „slovní spojení“, „větná dvojice“ a „syntagma“ (v SPFFBU[1] A 1, 1952). Podal zde přehled diferencí při užívání těchto termínů u jednotlivých gramatiků a navrhl přesné vymezení jejich významu. Z článků věnovaných syntaxi větné připomeňme dále Bauerův příspěvek do diskuse o syntaktické funkci jednotlivých slov ve spojeních typu „město Praha“, „básník Neruda“ (Český jazyk 6, 1956). Zásadní povahu má pak Bauerova slavistická stať o strukturních typech slovanské věty a jejich vývoji, kterou publikoval v Čs. přednáškách pro VI. mezinár. sjezd slavistů (1968), a bohemistický článek o vývoji základních typů věty v češtině (Slavia 35, 1966). V obou těchto příspěvcích šlo autorovi o to, aby zjistil hierarchii strukturních rysů jednoduché věty a aby naznačil směr výzkumu, kterým lze odhalit vývoj těchto strukturních rysů.

I v článcích, v nichž se J. Bauer zabývá metodikou syntaktických výzkumů, převažuje jeho zájem o syntax souvětnou. Je tomu tak např. v průkopnických statích o principech srovnávacího výzkumu staročeské věty a souvětí (ve sborníku K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, 1958), o problematice historickosrovnávacího studia vývoje slovanského souvětí (ve sborníku Otázky slovanské syntaxe I, 1962), o rozlišování jevů centrálních a periferních ve vývoji českého syntaktického systému (Travaux linguistiques de Prague 2, 1966) a zejména pak v zásadní stati o výzkumech systémových souvislostí ve vývoji české syntaktické stavby (SPFFBU A 14, 1966).

Na těchto čtyřech klíčových studiích, k nimž bychom mohli ovšem přiřadit řadu dalších článků, můžeme sledovat vývoj Bauerových teoretických stanovisek a metodických přístupů k materiálu. Autor sice od samého počátku zdůrazňoval při řešení dílčích syntaktických otázek zřetel k celému systému a dovedl tento požadavek jasně formulovat, ale teprve v posledních letech dospěl k přesné náplni pojmu „syntaktický systém“. Vytvořil si tak spolehlivou teoretickou a metodickou základnu pro zamýšlenou syntetickou práci o vývoji slovanského souvětí a ověřil si její nosnost četnými dílčími studiemi. Bauerovi však šlo nejenom o výklad vývoje syntaktického systému, zejména souvětného, ale i o rekonstrukci předhistorického stavu slovanské syntaxe. Proto usiloval o takovou metodu výzkumu, která by při rekonstrukci praslovanské syntaxe zavazovala badatele k tomu, aby v ma[254]ximální míře využil historických fakt z jednotlivých slovanských jazyků a aby tato fakta hodnotil z hlediska systémového. Nejuceleněji vyložil J. Bauer své názory na úkoly a metody rekonstrukce praslovanské syntaxe v Čs. přednáškách pro V. mezinárodní sjezd slavistů (1963).

J. Bauerovi vděčíme i za promyšlení otázky, které syntaktické jevy by měly být přednostně prozkoumány pro sestavení slovanského jazykového atlasu (viz zejm. článek v Slavii 28, 1959). Bauerovy návrhy byly z větší části přijaty a autor byl pověřen jejich realizováním při přípravě příslušného dotazníku. Poznamenejme dále, že se J. Bauer živě zajímal i o skladbu nářeční a ve svých dílčích studiích ve značném rozsahu přihlížel k nářečnímu syntaktickému materiálu.

Pro syntaktickou teorii vykonal J. Bauer mnoho tím, že se snažil přesně vymezit spojky jako slovní druh a zároveň určit hranici mezi spojkami a jinými slovními druhy, z nichž některá slova nabývají spojkové funkce. Těmto otázkám věnoval řadu statí: nejprve pojednal o poměru mezi spojkami a příslovci (SPFFBU A 10, 1962), pak se zabýval vztahem mezi spojkami a prostředky vztažnými (Slavica Pragensia 4, 1962), dále zjišťoval podíl citoslovcí na vzniku českých spojek (SPFFBU A 11, 1963) a konečně řešil teoreticky velmi důležitou otázku hranic mezi spojkami a částicemi (SPFFBU A 12, 1964). Výsledky svých výzkumů a úvah shrnul nakonec v stati o významech a funkcích spojek (SPFFBU A 15, 1967), v níž podal dosud nejpřesnější vymezení tohoto slovního druhu a jeho funkcí. Měl také významný podíl na zpracování příslušných hesel v Staroslověnském slovníku. Nemenší význam mají Bauerovy práce týkající se klasifikace souvětných typů a spojek. Vyřešit tuto otázku nebo alespoň přispět k jejímu uspokojivému řešení považoval J. Bauer za důležité nejen z hlediska praktického, ale přikládal tomu právem i velký význam teoretický. Správná klasifikace souvětných typů umožňuje totiž objasnit synonymní vztahy mezi nimi a zároveň zjistit jejich významové diference. Mohli bychom uvést řadu statí, v nichž J. Bauer podává své klasifikační návrhy a podrobně je zdůvodňuje, ale připomeneme jen teoretické studie z posledních let: o klasifikaci souvětí (Slovo a slovesnost 27, 1966) a o typech podřadných souvětí a jejich klasifikaci ve slovanských jazycích (Travaux linguistiques de Prague 3, 1968).

Přes velký význam Bauerových statí zaměřených k teorii souvětné syntaxe není v této oblasti těžiště jeho publikační činnosti. J. Bauer řešil především otázky vývojové a srovnávací. Pokud jde o práce věnované vývojové problematice, nacházíme mezi nimi znamenité studie objasňující vývoj celého systému souvětí souřadných a podřadných i studie věnované vývoji jednoho souvětného typu nebo jednoho spojovacího prostředku. Vedle prací zabývajících se vývojem souvětí v jednom slovanském jazyce napsal J. Bauer řadu studií, v nichž se snažil vysvětlit vývoj souvětných typů v celé skupině jazyků slovanských a v nichž se na základě vývojových [255]tendencí zjištěných v jednotlivých slovanských jazycích pokusil rekonstruovat stav předhistorický. Ze statí s touto širší, slovanskou tematikou uveďme alespoň dvě, které mají nejen velký význam pro poznání vývoje slovanského souvětí, ale i pro vypracování metodologie výzkumu: v první se J. Bauer zabýval podmínkami pro rekonstrukci praslovanského souvětí a na několika příkladech ukázal možnosti takové rekonstrukce (SPFFBU A 6, 1958), v druhé pak řešil konkrétně otázku vzniku a vývoje různých souvětných typů v slovanských jazycích (Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 6, Moskva 1962). O tom, jak hluboko pronikl J. Bauer do problematiky vývoje jednotlivých souvětných typů v slovanských jazycích, můžeme se přesvědčit např. v studii o vývoji vztažných vět v slovanských jazycích (Slavica Slovaca 2, 1967), kterou lze právem pokládat za dosud nejlepší výklad relativních vět v slavistické literatuře. K poznání vývoje souvětí českého přispěl řadou statí, které prohlubují a rozšiřují poznatky pojaté do knihy Vývoj českého souvětí. Obecné tendence vývoje českých souvětných typů se staly předmětem stati o vývoji souvětí v češtině (Slovo a slovesnost 18, 1957). V dalších statích se pak J. Bauer podrobně zabýval vývojem jednotlivých souvětných typů v češtině: vývojem souvětí vylučovacího (Slavia 24, 1955), stupňovacího (SPFFBU A 4, 1956), časového (Rodné zemi, 1958), obsahového (SPFFBU A 13, 1965) aj.

Vedle otázek vývojových poutalo Bauerovu pozornost i srovnávání výrazových prostředků pro jednotlivé souvětné typy v češtině a v ruštině. Také tyto studie patří k nejlepším srovnávacím pracím, které byly u nás napsány. Z řady statí zabývajících se porovnáváním spojovacích prostředků českých a ruských zaznamenejme alespoň souhrnnou stať o poměru českých a ruských spojek (SPFFBU A 5, 1957), dále stati o souvětí souřadném (Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české II, 1961), časovém (Sovětská jazykověda 5, 1955), podmínkově přípustkovém (Rusko-české studie, 1960) aj.

Tímto výčtem tematických okruhů, v nichž se J. Bauer trvale zapsal do dějin slavistiky, není vyčerpán tematický rejstřík jeho prací. Museli bychom ještě citovat vynikající práce ze souvětné syntaxe staroslověnské a polské, museli bychom se zmínit o jeho studii věnované lužickosrbskému souvětí atd. Nemenší význam má i Bauerova studie, která se zabývá vlivem řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků (Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů, 1958).

I jen stručný přehled Bauerových vědeckých zásluh umožňuje utvořit si představu o tom, jakou těžkou ztrátu utrpěla naše slavistika a bohemistika jeho předčasným odchodem. J. Bauer byl vědec neobyčejné inteligence, rozhledu a pracovitosti, byl to vysokoškolský pedagog mimořádných schopností, který vychoval řadu nadějných žáků, a byl to člověk ryzího charakteru.


[1] Sborník prací filosofické fakulty brněnské university.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 4, pp. 249-255

Previous Jaroslava Pečírková: Staročeský slovník začíná vycházet

Next Jaromír Bělič: Ještě jednou Česko

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1