Máme v češtině harmonii samohlásek?

Ivan Poldauf

[Články]

(pdf)

-

V turečtině a v jazycích ugrofinské skupiny, jako jsou maďarština a finština, je široce rozvinut jev zvaný harmonie samohlásek. Na konec slova se navrstvují slabiky, které různě upravují význam slova nebo vyznačují jeho vztah k ostatním slovům ve větě a jeho zapojení do věty. Pro jeden takový úkol je zpravidla k dispozici dvojice slabik. Někdy je slabik i více. Z nich se pak vybírá ta slabika, jejíž samohláska patří do stejné skupiny jako samohlásky závažných slabik slova. Na jedné straně to je skupina samohlásek předních. To jsou takové, při jejichž výslovnosti se jazyk staví do určité polohy svou přední částí. Anebo jsou to samohlásky zadní, při nichž jazyk zaujímá určitou polohu svou částí zadní. Po předních samohláskách se pak připojuje slabika se samohláskou přední a po zadních samohláskách slabika se samohláskou zadní. Samohlásky tedy vzájemně harmonují. Tak je například v maďarštině pro naše do slabika ba nebo be, pro po (jako ‚po česku‘) ul nebo ül a ve finštině pro ve slabika ssa nebo ssä. A tak je Prágába do Prahy, ale Budapestbe do Budapešti, magyarul maďarsky, ale csehül česky, talossa v domě, ale elämässä v životě. Ve slovanských jazycích takový jev není. A přece se zdá, že užití té či oné koncovky v češtině někdy je přece jen v určité závislosti na samohlásce slabiky, která jí předchází.

Už roku 1959 v Jazykovém koutku Československého rozhlasu, Třetí výběr, naznačil Alois Jedlička jistý odpor češtiny proti sledu dvou e v 6. pádě jednotného čísla slov vřes, bez, jez. Při sestavování příručky pro učitele češtiny jako cizího jazyka jsme s K. Šprunkem uvedli, že stojí-li proti druhému pádu pondělka, úterka — pátku a proti ledna, února, března — listopadu, souvisí to bezpochyby s odporem proti sledu dvou a. V knize Čeština jazyk cizí jsme rovněž uvedli, že tvary jako hotelích nebo i okresích obrážejí snahu nevolit ze dvou možností tu, která by vyvolala sled dvou stejných samohlásek. Je to tedy jev opačný, jakási samohlásková disharmonie nebo antiharmonie. Chtěl bych ukázat, co zatím odhalilo hlubší, třebas jen ještě prozatímní zkoumání.

[202]Především se tedy ukazuje, že v češtině jsou spíše jevy, které harmonii likvidují, ať už zavedením koncovky s jinou samohláskou, nebo koncovky nulové, jak tomu často bývá v druhém pádě čísla množného. Tyto likvidační tendence však postihují harmonii jen v její absolutní podobě, neboť ruší úplnou kvalitativní shodu samohlásek. Za druhé se ukazuje, že se tato tendence neuplatňuje tak, že by jazyk vytvářel nové koncovky, ale tak, že využívá možnosti volby mezi koncovkami, které v daném pádě jsou k dispozici. To tedy naopak znamená, že likvidaci samohláskové shody provést nelze tam, kde mezi koncovkovými variantami není dána možnost volby. Konečně pak se ukazuje, že se tato tendence neuplatní za všech podmínek stejně. Někdy například záleží i na souhlásce, která mezi obě samohlásky v pádovém tvaru vstupuje, na tom, je-li první z obou samohlásek v přízvučné slabice jednoslabičného kmene či nikoli, na tom, je-li slovo domácí nebo zdomácnělé, či je-li cizí apod.

Několik variant tvarů máme v češtině v několika případech. První případ — řada variant 5. pádu — vypadává z pole našeho zájmu; mezi nimi totiž vybíráme podle tvaru 1. pádu zcela důsledně formálně, například tak, že k -a 1. pádu přiřazujeme -o 5. pádu, ke koncové měkké souhlásce nominativu (nebo k souhlásce v platnosti měkké) přiřazujeme stejný tvar, rozšířený o -i (k zem je zemi!), -e necháme beze změny (k země je země!) apod. Ale jsou tu další varianty, a tedy možnosti volby. 1. mn. -i, -ové, -é (páni, pánové, Američani, Američané), 3. a 6. j. -ovi a -u/-i (pánovi, pánu, mužovi, muži), 2. j. -u a -a (průjezdu, průjezda), 6. j. -u a -ě (rybníku, rybníce, mléku, mléce), 2. mn. -i a -ø nebo -ů, -í a -ø (svící, svic, Kravař, Kyjí, Práčů), 3. mn. -ům, -ím, -ám (Pardubicům, Pardubicím, Kloboukům, Kloboukám), 6. mn. -ech, -ích, -ách (hotelech, hotelích, andělích, teplákách) a konečně 7. mn. -emi, -i (Kravaři, Kyjemi).

Volba mezi -u a -ovi (a podobně -i a -ovi u měkkých vzorů) probíhá svérázným způsobem, který neumožňuje při volbě přihlížet k sledu samohlásek. Naznačme, že jsou to zřetele rytmické (Karlu Matěji Čapku Chodovi apod.) a do určité míry přihlížení k tomu, označuje-li se určitý jednotlivec.

Sled -a-a nebo -á-a může jako varianta vzniknout v 2. pádě jednotného čísla vzoru ‚hrad‘ (u vzorů „pán“ a „město“ v tomto pádě není volba). Koncovka -a tu náleží domácím výrazům, které se necítí jako bezkoncovkové slovesné odvozeniny (říkám jim pro stručnost verbidy), jako jsou tok, srub, záhon, a místním jménům, a to i pro [203]zahraniční místa, jsou-li podobná domácím (končí na -ov, -ín, -berk nebo -sk, které se podobá našemu -sko) a jsou dobře známá (jen tuto podmínku plní například Řím, Egypt a některé názvy měst známých z bible). Zdá se, že -a je pak (kromě malého počtu slov izolovaných) tam, kde slovo označuje něco, co vnímáme jako zakotvené v místě nebo v čase a čím člověk nemůže manipulovat. Takovým je například označení místa nebo budovy (nikoli však uzavřené vnitřní prostory), označení přístupných prostor jako klín, týl, hořejšek nebo obrazců jako obdélník. Že se tomu vzpouzejí místní jména shodná se jmény obecnými (Brod, Pohled, Sloup apod.) a označení míst na -ek (spodek, Místek, nikoli vždy -ejšek) a slova jim podobná (Zámrsk), je už dávno známo. Bez povšimnutí však zůstalo, že -a nemají ani místní jména jako Křivoklát, Tanvald, Zderaz, Žďár a podobně ani jména rybníků a potoků jako Vidlák a Kačák. Zde všude by vznikal sled -a-a, -á-a. Mohlo-li „zdomácnět“ jméno Rýna s -a v 2. pádě, je přinejmenším zvláštní, že takto nezdomácněl ani Mohan, ani Nekar, ba ani Hornád či Váh nebo Poprad. Setkali jsme se s jedinou výjimkou, se jménem města Milána. Máme však pocit, že i tu se -u nově šíří. Avšak -a není ani u zcela domácích slov, jako jsou hrad nebo sad, ani u geometrických názvů s -hran a -stran a jehlan. Také u pátek (kmen pátk-) a zámek (kmen zámk-) je po a koncovka -u. U listopadu by mohla být domněnka, že tu je zábranou souvislost se slovem pád. Avšak pád může svůj charakter slovesné odvozeniny (která žádá -u v 2. i v 6. pádě) snadno ztrácet (je sice pád, v pádu o padání, ale v pádě, tj. případě, a „v šestém pádě“, v mluvnickém významu). Měl tedy i listopad dostatek „příležitosti“ odloučit se od představy padání, jako se únor odloučil od noření apod. Přesto máme února, ale listopadu. Také jména planet Mars a Uran na sebe upozorňují. Na rozdíl od svých „kolegů“, jiných planet, nemohou mít v 2. pádě -a ani jako druhou možnost. Zde ovšem je -a spíše díky částečnému pocitu životnosti, i když ten je tu přece jen menší než například u názvů sportovních klubů (Slovan, -u i -a).

Velmi odbojně se proti sledu -a-a postavila slova typu drama, ačkoli jsou rodu středního, při němž 2. pád jednotného čísla normálně žádá -a; je tu dramatu, tématu, schématu apod.

Sled -e-e se může objevit v 6. pádě obou čísel při koncovkách -ě a -ech a v 7. pádě čísla množného při koncovce -emi. V tomto posledním případě však je možnost volby jen mezi -emi a -i pomnožných jmen místních při měkkém skloňování: Krkonošemi nebo Krko[204]noši. Obecný jazyk tu však natolik zobecnil koncovku s -ma, že se v mluvené podobě jazyka odpor proti -e-emi může těžko uplatnit, protože se ve spisovném jazyce stejně volí koncovka určená kodifikací. Kdyby kodifikace odpor proti -e-emi přímo respektovala, musila by předpisovat mezi Hustopeči, mezi Koloději.

Proto jsou pro nás zajímavější 6. pády. Odpor proti -e-e není u vzoru „město“: těle, tělese, železe, jméně. Souvisí to s tím, že tu je koncovka -ě (-e) primární a -u je vynuceno nebo umožněno dalšími činiteli. Kromě ojedinělých slov musí například být po retných, retozubných a zadopatrových souhláskách (-pu, -bu, -mu, -fu, -ku, -gu, -hu, -chu), u slov tvořených přímo od jmen přídavných (budoucno, temno, neurčito) a u nezdomácnělých slov cizího původu. Spoj -a v 2. j. s -ě (-e) v 6. j. je tedy normální a lze tedy říci, je-li u vzoru „hrad“ normou spíše -u, že se tu udržuje (nebo že se sem dokonce přes tlak normy přenáší) -ě (-e) tam, kde je u tohoto vzoru 2. j. -a. Je tomu tak i tam, kde 2. j. má -u jen proto, že -a-a, -á-a bylo znemožněno. Tak se u vzoru „hrad“ dostává nezřídka -ě (-e) do 6. pádu i u těch slov, která mají v 2. pádě -a pouze tradičně, bez opory ve významu. Je například v octě, v ovse, v národě, při obědě, v jazyce, protože je tradičně, bez opory významu (nejde o žádná místa apod.) octa, ovsa, národa, oběda, jazyka. Tento jev však neprobíhá zcela důsledně. Není například v sýře ani v kališe a v popele nebo v bochníce zní nářečně. Odpor proti -e-e u vzoru „hrad“ je prokazatelný: v dřezu, v hotelu, chmelu, kuželu, na majálesu, v členu (neživ.) i uvedené už v popelu. Jen o slovech les a kostel lze říci, že na -e trvají. Jsou také některé případy kolísání: na plesu i na plese, v okresu i v okrese. Slýcháme dnes i na kongrese. V mém, středočeském kraji se (na rozdíl od toho, co uvádí Alois Jedlička) říká i na jeze, i když na jezu není vyloučeno. Všimněme si také toho, že i místní jména, zvláště jména míst mimo českou oblast, se vzpírají sledu -e-e. U nich totiž volba -u místo -ě (-e) je umožněna tím, že jakkoli to mohou být místa obecně známá, jsou to přece jen místa cizí, zahraniční: v Brestu, v Bruselu, v Terstu, v Jemenu apod.

Pokud jde o odpor k -e-ech v 6. mn., může se uplatnit u pomnožných jmen místních a jen v užším rozpětí i u obecných slov. U pomnožných místních jmen je volba jen po obojetných souhláskách. To má ten prostý důvod, že právě po obojetných je možné -ech i -ích, aniž se tím kmen jednoznačně přihlašuje k tvrdému či měkkému skloňování. Kdybychom místo v Konojedech řekli v Konojedích, spo[205]jovali bychom takový neobvyklý tvar s 1. pádem Konojedě, který neexistuje. Nic takového se však nemusí stát, nahradíme-li v Chudoplesech, v Hrdlořezech, Pyšelech, Hlubočepech nebo Doudlebech tvary v Chudoplesích, v Hrdlořezích, Pyšelích, Hlubočepích, Doudlebích. Je pravda, že tato dvojitost je i u kratších jmen při s a z bez -e- (Plasy, Plazy), na druhé straně však normálně není u jmen delších, která -e- nemají: v Čtyřkolech, v Kosmonosech, v Hnidousech, v Tučapech, v Kladrubech. U takových je -ích nejvýše místní varianta, jakýsi tvar pro ty, „kteří to tam znají“, tvar, který spisovná norma nezapovídá: v Kobylisích, v Podělusích, v Kosmonosích, v Podmoklích, v Kartouzích, ve Veltrusích. — U obecných slov je odpor proti -esech, -ezech, -elech, pokud slovo není pociťováno jako cizí ani není bezkoncovkovou odvozeninou od slovesa. Tak například na kongresích nastupuje až se ztrátou povědomí o cizosti slova (uváděli jsme to už při 6. j. kongrese). Na pařezích je možné pro ty, kteří už povědomě nespojují pařez s řez(ání), tak jako asi málokdo spojuje ples s plesáním. A tak je možné kostelích, okresích, plesích, Španělích, andělích, konšelích, hotelích apod. Tvary sklepích, lesích, pralesích, nebesích však nevděčí za své -ích jen snaze zrušit sled -e-e (ostatně nebesa patří k vzoru „město“, kde je normálně jen -ech). Koncovky -ích a také -ách charakterizují totiž pomnožné výrazy (ve Španělích = ve Španělsku) a vůbec množné tvary s významem rozsáhlosti, složitosti nebo složenosti. Proto je například i v mrazích a také na pískách, v teplákách. Je však třeba podle mého povědomí v obou lesech našeho revíru, jako i po těchto dvou mrazech.

Sled -i-i, jakož i -i-í, -í-i, -í-í, může vzniknout a přitom mít příležitost k zrušení v 1. pádě množného čísla (mandaríni, líni). Dále je to v 2. pádě množného čísla vzoru ‚nůše‘ a ‚moře‘, kde je -í (svící). U pomnožných názvů místních a názvů svátků a také u slov peníze a tisíce jde o vzor ‚stroj‘. Varianty jsou i v 3. mn. pomnožných jmen místních (Pardubicím) a v 6. mn. (peníz — penízích) a v 7. mn. (mezi Kobylisy, mezi Košíři a…), kde je -ích, resp. -y a -i.[1]

Pro první případ nejsou doklady. Zřejmě je volba mezi -i a -ové řízena silnějšími, nenarušitelnými pravidly.

Pro druhý případ je dokladů mnoho. Likvidace sledu -i-í se však [206]poddávají jen slova s víceslabičnými kmeny, tedy slova, jejichž kmenové -i je nepřízvučné, a to slova (a jména) domácí nebo dávno zdomácnělá. Drží se však sled -ijí, v místních jménech aspoň jako druhá možnost: pašijí, Marií, Řeporyj nebo Řeporyjí (při jednoslabičném kmeni jen Kyjí). Je tedy košil, stanic, opic, lavic, jeskyň, žákyň, lovišť, Košíř a množství pomnožných místních jmen na -ice. Shodou okolností tu jsou kromě (již dávno zdomácnělého) košile z obecných slov jen slova na -ice, -yně a -iště. Tvar s nulovou koncovkou byl s nimi podvědomě spojen, a tak přistoupilo i k hřiští hřišť a -ic je dnes i u běžných slov cizích,[2] například milic vedle milicí, z pozic apod. Naopak -í proniklo i k -yň, vedle něhož je dnes i -yní. Připomeňme si, že sem patří i slova peníze — peněz, tisíce — tisíc (jako přesná číslovka) a názvy svátků letnic, Hromnic. Naopak rušení sledu -í-í s í pod přízvukem je omezeno na několik málo slov: chvíle — chvil, plíce — plic, lžíce — lžic. Stejně izolované je neděle (ve významu ‚týdny‘) — neděl (kde není -i-, ale -ě-).

Pro třetí případ můžeme uvést místní jména, jako jsou Hrnčíře a Košíře, kde proti Hrnčířím je rozhodně Hrnčířům a kde se Košířím vedle Košířům drží jen díky kodifikaci, která vychází z toho, že tu už není podvědomé spojování s pojmenováním osob. Nesčetná místní jména na -ice podléhají tlaku spisovné normy a nahrazují -icům (které tak dostává spíše lidový nádech) koncovkou -icím, tedy vlastně v rozporu s tendencí odstraňovat shodu samohlásek.

Jako v 6. pádě jednotného čísla, tak i v 6. pádě čísla množného je důležité zakončení na obojetnou souhlásku. Jen takové zakončení totiž umožňuje zaměnit -i-ích a -í-ích a -i-ech a -í-ech, aniž vznikne přesun od měkkých kmenů k tvrdým. Změnou nosičích na nosičech by došlo k nesourodému spojení měkkého ě s „tvrdým“ -ech. Protože pak měkká maskulina a neutra s kmenem zakončeným retnicí nejsou (bývalo „ten Chrudim [hrad]“),[3] zbývá jediná možnost u s, z a l, tedy možnost záměny -isích, -izích, -ilích, -ísích, -ízích a -ílích za tvary s -ech. Tu lze doložit především na slově cíl[4], kde je cílích nahrazo[207]váno tvarem cílech. Avšak i tvary markýzích a motýlích (toto při zastaralém skloňování podle „muž“) nejsou tvary běžné, jsou nejvýše (markýzích) hyperkorektní. Dotazem u několika informátorů jsem také zjistil, že bez úvah o správnosti (o přináležitosti ke vzoru apod.) řeknou ve významu ‚na mincích‘ na penízech a že řeknou v městysech. Některé dokonce překvapilo, že SSJČ výslovně uvádí tvar penízích jako jediný. Jestliže je pytlech vedle pytlích, jde o rozšíření jevu, o nějž tu jde, i na slovo se skupinou -tl-.[5]

Jako jsme výše ukázali, že nelze pro mluvený jazyk ani potvrdit ani zamítnout existenci rušení sledu -emi v pomnožných místních jménech, tak nelze prokázat ani rušení sledu -i-i volbou -i-emi. Neexistenci 7. pádu množného čísla Pardubici si však nemusíme vysvětlovat jen přiřazením ke vzoru „nůše“. Pomnožná jména si žijí „svým životem“, jaksi mezi vzory „hrad“ a „žena“ na jedné a „stroj“ a „nůše“ na druhé straně.

Nezdá se, že by v jazyce byl zvláštní odpor proti sledu -o-ové nebo -u-u. Přesto stojí za povšimnutí, že je skupina domácích slov s kmenem zakončeným na retnou souhlásku — a to je zakončení, které se v 6. pádě jednotného čísla normálně dožaduje varianty -u (Chebu, Řípu, drahokamu, telegrafu, hávu) —, kde se při sledu „o (nebo ou) + retnice“ -u skutečně nahrazuje variantou -ě. Jsou to především slova, jejichž kmen končí na ov: hřbitov, krchov, domov, místní jména na -ov (i cizí jako Glasgow) a také slovo (kmen slov-). Dále slova strop, sloup, hrob, dům / dom-, strom. Výjimkou jsou jen slova s rysy cizosti (cop), ‚verbidy‘ (kop, lom, zob) a pak slova s takovými významy, které běžně trvají na -u (jako jsou názvy látek — kov, pop, přesto bývá i olovo, olově — a „zařízení“ — krov, kloub, roub).

Stojí snad také za zmínku, že při postupné proměně vzoru „kost“ na pouhý ‚podvzor‘ u vzoru „píseň“ (určený například nakonec jen pro slova na -st) se jednoslabičné kmeny, a to i v odvozeninách a složených slovech, jako jsou slova na -věď a -věť, drží vzoru „kost“ mnohem pevněji, než mnohá slova jiná (věc, řeč apod.). U vzoru „kost“ nejsou koncovky s -ě (-e) a -ěmi (-emi). Má tedy odpor proti sledu -e-e při převodu brzdící účinek. Ze slov s -e- přešla zatím jen tři: pec, sběř a zvěř. A to ještě poslední dvě nemají množné číslo, a [208]tedy ani příležitost spojovat se s -emi. Také číslovka čtyři se drží vzoru „kost“, ale tvarem 2. mn. čtyř ruší sled -i-í.

Zbývá ještě položit si otázku, není-li v češtině i skutečná, řekněme pozitivní harmonie samohlásek, to je snaha dosáhnout toho, aby za sebou následovaly samohlásky téže artikulační oblasti, byť nikoli nutně samohlásky totožné. Že totožnost ani nemůžeme očekávat, to vyplynulo z tendence, kterou jsme právě popsali.

Zdá se, že i harmonie v češtině je, i když v míře ještě mnohem skrovnější. Jeví se tak, jako by jazyk nebyl nakloněn tomu, aby za samohláskou, která se artikuluje při takové poloze jazyka, která není nijak extrémně vysunutá, následovala samohláska s takto extrémně vysunutou artikulací. S takovou extrémní polohou artikulujeme v češtině í a i (vysoká poloha) a á a a (nízká poloha). Jde tedy o odpor proti sledu o nebo e na jedné straně a í, i, á, a na druhé straně. Na rozdíl od turecké a ugrofinské harmonie samohlásek podle osy vertikální (přední — zadní) to je tedy svého druhu artikulace podle hranic horizontálních (vysoká — nízká — ani vysoká ani nízká). Protože pokud jde o koncovku, musí být možnost volby mezi variantami, vypadávají ze hry koncovky -ám, -ách, které nemají volné varianty. Do soutěže s jinými variantami vstupují totiž jen v místních jménech typu Kloboukám — Kloboukům a teplákám — teplácích. Avšak ani jinak nemůžeme podobný jev prokázat pro dlouhé koncovky -í, -ím, -ích. Je běžně koží, věží (ch, m); ostatně nějaké varianty by zase mohly být nejvýše u místních jmen.

Jde tedy vlastně jen o sled -o-i a -e-i, kde je v 1. pádě množného čísla ještě možnost -o-ové a -e-ové, která hoví „harmonii neextrémních samohlásek“, a pak o sled -o-a a -e-a, kde je u vzoru ‚hrad‘ u slov s místním významem, jak jsme o tom mluvili při koncovce -a, očekáváno -a, ale je tu i možnost -u, tedy -o-u a -e-u.

Je skutečně nápadné, že neříkáme členi, reci, soci, špezi, tvoři, zbězi, zvědi. Také otci je v 1. pádě množného čísla neobvyklé. Slova jako Chodové, Řekové, Keltové mají ovšem -ové proto, že se -ové zásadně užívá u jednoslabičných slov označujících příslušníky jedinečných kolektivů, jakými jsou například národ, kmen, sekta, rodina. Tak jako Britové, hindové, tchánové je i zeťové a choťové (SSJČ uvádí i choti). Bylo by možno namítnout, že je i bozi, a koneckonců i reci. To jsou však spíše profanující, podcenivé, žertovné až zesměšňující varianty, přehodnocení normy, asi jako můžeme říci i nenasyti, demagozi nebo Habsburci. Vzpomeňme jen na studentské [209]„To vědí bozi!“ Přitom je však nutno podotknout, že se uvedený jev uplatňuje jen u jednoslabičných kmenů při označení osob, tedy při přízvučném -e- a -o-, a že je oslaben po obojetných souhláskách (běsi, popi, snobi je vedle tvarů s -ové). Při označení zvířat převládá -i (šneci, hroši). Naopak překvapuje izolované hoši.

Pokud jde o genitivní -a, mělo by vedle do týla (i týlu) a kouta (i koutu?) stát z boka, z roha a vedle od večera, od zítřka, od ledna do února by mělo být od věka, od roka. Je sice zcela ojedinělé do roka (a do dne), ale jinak -a ve sledu -e-a a -o-a chybí. Dokonce není ani tam, kde se přes retnici prosazuje jeho „spreženec“ -ě. Je v domě, ale z domu, je na stropě, ale se stropu. Jestliže je sklepa a kostela, je třeba si uvědomit, že to jsou buď slova, která definici lokality neodpovídají (sklep je vnitřní prostor), nebo slova, která se i jinak chovají izolovaně (je ve sklepě, v kostele s -e-e). Proč by však nemohlo být z Cheba? Konečně není bez zajímavosti, že i běžně známá místa zahraniční, která, jak jsme už uvedli, se vzpírají sledu -e-ě, odporují i sledu -e-a: z Terstu, z Brestu, z Bruselu. U jmen domácích je však, jak se zdá, síla -a „neodolatelnější“: Oseka, Proseka, -berka, -štejna, někdy i Ještěda.

Můžeme tedy uzavřít, že v češtině jsou jisté odlesky podobných jevů, s jakými se setkáváme při takzvané harmonii samohlásek. Uplatňují se však jen okrajově tam, kde pro to v jazykovém systému vybývá možnost v podobě variant (dublet). Volba mezi variantami se však působením popsaných tendencí nevyčerpává. Jsou tu ještě síly další, například významové nebo povědomí o mluvnických a lexikálních vztazích, a také další síly formální (např. délka slova, druh koncové souhlásky kmene apod.). Obecně je třeba odmítnout domněnku, že se volba varianty některé pádové koncovky řídí jen citem. Takzvaný jazykový cit spočívá na soustavě podvědomě se uplatňujících činitelů, které mají různou sílu a různý dosah. Nakonec mezi ně patří i ty síly, které jsme se tu nepřímo snažili popsat a které vedou k rušení totožnosti samohlásek v ohýbaném konci slova a v menší míře k tomu, aby artikulace zůstávala ve střední, neextrémní poloze. Tvary slov si nepamatujeme jen ze skutečného úzu. Tvoříme — a správně — i ty tvary, které jsme nikdy neslyšeli, protože tyto síly jsou součástí našeho podvědomého mentálního uchopování celého jazykového systému.

---

[1] Profesor Šmilauer mě upozorňuje, že podobný případ snahy po odstranění sledu dvou i máme v lidovém medecína (a meducína), dále v kožešník a v četných místních jménech jako Dětenice, Měchenice, Rohenice, Jabkenice (na místo -ynice), Hostěnice, Přiběnice, Sovenice, Skořenice a Mutěnice (za -inice).

[2] Domnívám se naopak, že je dnes u ženských jmen na -ice základní tvar bez koncovky, a jen u některých se řidčeji objevuje i tvar s koncovkou, jako milicí, edicí; jen ambicí je častější než ambic. Jka

[3] Labe nemá množné číslo, nebe má plurál v jiném vzoru.

[4] Srov. J. Dvončová, Ke skloňování neživotných podstatných jmen rodu mužského zakončených na -l, NŘ 40, 1957, s. 145n.

[5] Česká mluvnice uvádí i piklech. Avšak pikle, tak jako asi i fígle, handle, machle, jsou jen odchylné tvary slov, která se jinak skloňují podle vzoru „hrad“. Je to něco podobného, jako jsou 1. a 4. pády muka, jatka aj. k slovům jinak skloňovaným podle vzoru „žena“.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 4, s. 201-209

Předchozí Vladimír Mejstřík: Pořadí vyhlíží následovně

Následující Alexandr Stich: Katastrofální nebo katastrofické následky?