Časopis Naše řeč
en cz

Slovesné předpony z hlediska syntaktického

Alla Lebeděvová

[Články]

(pdf)

-

Vzájemná souvislost slovesných předpon a předložek je pro slovanské jazyky charakteristická; pozornost jí věnují i normativní gramatiky, zvláště ruské.[1] České mluvnice se této otázky dotýkají jen částečně.[2] Slovesné předpony mají v češtině (a v slovanských jazycích vůbec) dvojí úlohu: jsou důležitým slovotvorným prostředkem a zároveň jsou jedním z gramatických prostředků pro vyjádření slovesného vidu. Otázce slovesných předpon a zejména jejich stránce gramatické byla v posledních letech věnována značná pozornost v souvislosti s problémem slovesného vidu.[3] Několik prací přistupuje k této tematice z jiných hledisek: článek J. Zimy a Z. Sochové[4] je věnován otázkám pravopisným; článek H. Křížkové[5] se zabývá otázkami užití příslovečných určení času a předponových sloves.

V tomto článku se chceme podívat na problém slovesných předpon z poněkud jiného hlediska: při zkoumání vzniku nového slova se nelze omezit jen na popis slovotvorných prostředků a způsobů jejich užití, ale je třeba dále prozkoumat, jakým způsobem se vzniklé slovo začleňuje do jazykového systému, jakým způsobem v jazyce funguje. Na [220]závažnost této otázky poukazuje M. Dokulil:[6] „… zkoumání slovotvorných formací v jejich vzniku musí být doplňováno i zkoumáním funkcí slovotvorné stavby těchto formací v jazykovém systému.“ To znamená, že je třeba mluvit o vztahu genetickém a strukturním — o tvoření slova a jeho fungování v jazyce.

Při zkoumání intence[7] českého slovesa je tento vztah zvláště důležitý, neboť jsou případy, kdy na základě rozboru slovotvorné struktury slovesa můžeme předpovědět jeho vazbu. Rozhodujícím prvkem slovotvorné struktury slovesa je nesporně předpona, která často buď způsobuje změnu slovesa nepřechodného v přechodné (sedět — odsedět trest, běhat — vyběhat si povolení…), nebo ovlivňuje a omezuje výběr předložkového pádu (za-členit do skupiny; při-znat se k zločinu; s-pojit se s partyzány; vy-padnout z okna; v-tančit do místnosti). Tato souvislost není vždy jednoznačná; někdy může jít o více možností, jako v případě za-členit, za-psat, za-řadit do skupiny, mezi nejvýznamnější, k nejmenším. Při výběru pádu se ovšem uplatňují i činitele jiné, ale míra jejich působení je značně omezena. Porovnejme např. vazby sejít se s někým a sejít s kopce. V prvním případě význam vzájemnosti děje a plynoucí z toho výběr pádu (s + instrumentál) podmiňuje zvratné zájmeno se.

V tomto článku se budeme zabývat slovotvornými otázkami českých slovesných předpon a zvláště otázkou postavení předponových sloves v jazykovém systému češtiny. Je třeba podotknout, že tento příspěvek si neklade za cíl vyřešit tuto otázku úplně, chce pouze upozornit na zajímavý problém, v poslední době značně opomíjený, avšak nikoli nový.[7a] Zájem o tuto stránku slovesných předpon lze zjistit u českých lingvistů již dříve. J. Zubatý sice nemá soustavnou práci věnovanou této otázce, ale nemůžeme pominout jeho šíře založenou stať,[8] kde se zmiňuje o historii vzniku slovesných předpon a předložek z bývalých příslovcí, a dále četné poznámky v různých statích shrnutých ve sborníku Studie a články,[9] týkající se vzájemné souvislosti užití [221]předpon a předložek v češtině. Úloha slovesných předpon spočívá v bližším určení slovesného děje. J. Zubatý srovnává jazyky evropské s jinými, např. se staroindickým, kde je předložek málo a kde k vyjádření významu postačí předpona a bezpředložkový pád. Čeština však často užívá jak předpony, tak i předložky; předpona sama nestačí k jednoznačnému vyjádření příslušného významu.

Další zpracování tohoto problému, i když zase na okraji zkoumání slovesného vidu, najdeme u F. Trávníčka;[10] vzájemnému vztahu slovesné předpony a předložky je věnována obsáhlá kapitola. Trávníček mluví o třech historických typech užití předložky a předpony, demonstruje je na příkladech vést do čeho — do-vést čeho — do-vést do čeho[11] a provádí podrobný rozbor jejich výskytu a vývojových tendencí na materiálu textů staročeských památek. Typ do-vést do čeho (tj. „předpona + V → předložka + S“) považuje za novější a ukazuje, jak se v historickém vývoji rozšiřuje na úkor obou typů starších. Zjišťuje také, že např. genitivní vazba mnohých sloves s předponou do- je podmíněna právě předponou (dobýt čeho, docílit čeho) atd.[12]

Podněty ke zkoumání současného stavu jazyka a náčrt problematiky najdeme u P. Nováka. Ve své práci[13] poukazuje na tyto skutečnosti: slovesa shodující se ve více vazbách tvoří významově homogennější celek než slovesa shodující se ve vazbě jedné; slovesa se stejnou předponou mívají často i stejnou vazbu; existuje paralelnost mezi slovotvorným posunem slovesa a posunem jeho vazby (číst něco — začíst se do něčeho; milovat něco — zamilovat se do něčeho apod.).

V současném jazyce najdeme všechny tři možnosti uváděné F. Trávníčkem. V tomto článku nás budou zajímat případy „předpona + V → předložka + S“, jinými slovy vzájemný vztah slovesné předpony a předložky v příslušné slovesné vazbě. V současném jazyce se na první pohled jeví jako nejfrekventovanější tyto dvojice: do - do, do - k, od - do, od - z, při - k, při - do, s - s (inst.), v - do, vy - z, za - do, za - v; kromě uvedených existují další dvojice: na - na, o - o, o - od, ob - kolem, pod - pod, pro - skrze, pro - v, pro - z, pře - na, pře - přes, před - před, roz - mezi, roz - od, s - s/z (gen.), u - od, u - v, u- z, v - do, v - mezi, u - u, [222]vy - nad, vy - od, vz - z, z - na, z - od, z - z, za - nad. Jak je vidět, jedna předpona připouští několik možností; o žádné z českých slovesných předpon se tedy nemůže říci (snad do určité míry kromě z), že slouží ke změně významu pouze v určitém směru.

O slovesech s předponou vy- říká sice Poldauf,[14] že jejich děj se vždy týká vnitřku něčeho („… může to být vnitřní prostor, vnitřní povrch…, zvláště geometricky vymezená plocha…“), nám však jde o samotný charakter slovesného děje, a právě ten je různý. V případě předpony vy- je tu jednou význam ‚opatřit něco něčím‘ (vytapetovat, vybetonovat), podruhé ‚odstranit něco z něčeho‘ (vyprostit, vymačkat), potřetí ‚učinit něco nějakým‘ (vysušit, vybílit), i když v každém případě se děj týká vnitřku něčeho. Jestliže zde chceme sledovat souvislost „vy + V → z + S (gen.),“ musíme rozdělit slovesa na významové skupiny podle charakteru slovesného děje a pak zjistíme, že u sloves s předponou vy- můžeme očekávat vazbu „z + S (gen.)“ pouze u následujících významových skupin:

1. Slovesa označující přemisťování, jejichž význam se konkretizuje připojením předpony vy-, tj. slovesa nabývající významu ‚dostat se odněkud‘, totiž ‚z vnitřku ven‘: vyjít z domu, ze skutečnosti, vyskočit z okna, vyletět z hnízda.

2. Předmětová slovesa s významem blízkým významu předcházejícímu ‚dostat něco odněkud‘, tedy rovněž ‚z vnitřku ven‘: vytáhnout nůž z kapsy, vyndat kalich ze svatostánku, vydolovat něco z podstaty.

3. Slovesa s významem ‚odstranit něco z nějakého celku‘: vybalit, vyčlenit, vyloučit, vyrvat…, nebo ‚odstranit někoho z nějakého celku‘: vyobcovat, vykázat, vyprostit, vysídlit…

4. Slovesa s významem ‚vytvořit něco z něčeho‘: vyrobit z něčeho něco, vyřezat ze dřeva figurky, vykonstruovat…

U sloves s předponou od pozorujeme vztah „od + V → od + S (gen.)“ především

1. u sloves se základním významem ‚oddělit něco od něčeho‘: odlepit, odtrhnout, odpojit, oddělit, odkrojit…, nebo u zvratných sloves ‚oddělit se od něčeho‘: odpoutat se, odvrátit se…,

2. u sloves znamenajících přemísťování, pokud zachovávají význam ‚vzdálit (se) od něčeho, od někoho‘: odešel od domu, odskočil od plotu[15]…, nebo s významem ‚opustit někoho‘: odstěhovat se od pří[223]buzných. Všechna slovesa označující přemísťování s významem ‚opustit něco‘ vyžadují „z + S (gen.)“: odejít z ústavu, z domova, odstěhovat se z vlasti, odletět z Madridu.

Vztah „při + V → k + S (dat.)“ zachovávají velmi důsledně především předponová slovesa s významem:

1. ‚Připojit část k nějakému celku‘: přiřadit něco k něčemu, přilepit, připočítávat…

2. ‚Připojit něco k něčemu navíc‘: připsat k seznamu několik dalších jmen.

Při vynechání předložky dochází ke změně nebo posunutí významu: přiřadit množinám vlastnosti, srovnej s přiřadit k množinám ještě další.

3. ‚Přemísťování, přiblížení k určitému místu, předmětu‘ apod.: přiletět k lucerně, přitlačit ke dvířkám a také v přeneseném smyslu: přikročit k realizaci, přistoupit k řešení, přijít k závěrům, k výsledkům (sem patří slovesa podmětová a předmětová). Slovesa přemísťování s předponou při- využívají k vyjádření významu ‚dostat se dovnitř‘ nejčastěji předložky do: přijeli do města, do přístavu, přiběhli, do budovy…

V případě sloves s předponou do- mluvíme o ‚dovedení děje k určitému předělu, k hranici, k výsledku nebo do podoby, ke které děj směřuje‘. V případě vynechání substantiva označujícího tento předěl, hranici … mluvíme o ‚dovedení děje do konce‘. Pro označení tohoto předělu, hranice slovesa s předponou do nejčastěji se užívá substantiv s předložkami k, do: dosahovat do samého kraje, dosahovat k samému kraji. Také slovesa označující přemísťování s významem ‚dostat se někam‘ mají nejčastěji konstrukci buď „do + S (gen.)“, jde-li o vyjádření významu ‚dovnitř‘: doplout do přístavu, nebo „k + S (dat.)“, jde li o vyjádření významu ‚do blízkosti něčeho‘: doplout k přístavu, ke břehu…

Slovesa s předponou v- mají nejkonkrétnější význam směrový ‚dovnitř něčeho‘: vstoupit do pokoje, vepsat do knihy, vtisknout do paměti. Vztah „v + V → do + S (gen.)“ je téměř zákonitý. Použití předložky v pro tyto případy bylo vzácné již ve staré češtině.[16] Takové užití předložky v v současném jazyce sice nevymizelo, vyskytuje se však převážně jen v přenesených významech: vstoupit v platnost, vkládat naději v revoluci. U sloves s předponou s- označujících spojování dvou nebo více věcí, předmětů atd. můžeme mluvit o vztahu „s + V → s + S (instr.)“. Jde tady o spojení jiného druhu než u sloves [224]s předponou při-, srov. připojit, ale spojit; přirovnat, ale srovnat; přidružit, ale sdružit.

Pro vyjádření významu ‚spojení dohromady‘ existuje několik možností:

a) „s + S (instr.)“: sžít se s někým, sejít se s někým, spojit se s někým;

b) „S a S“: spojit čin a trest;

c) „S do S“: spojit slova do věty, spojovat prvky do celku;

d) „S a S v S“: Egypt a Sýrie se spojily v jednotný stát.

Některá slovesa připouštějí možnost využití všech těchto typů (např. spojit se), jiná mají možnosti omezené (sbíhat se, shlukovat se).

Ve všech těchto případech pozorujeme, že jeden element podmiňuje výskyt druhého elementu, i když výběr druhého elementu není vždy plně jednoznačný. S touto výhradou můžeme vztah typu „předpona + V → předložka + S“ přiřadit k obecněji charakterizovanému vztahu rekce u L. Hjelmsleva. L. Hjelmslev[17] vystupuje s kritikou tradičního lingvistického pojmu rekce, kde není přesně stanoven rozsah minimálních jednotek v rekci působících. Upozorňuje např., že se říkává, že předložka řídí jméno, že řídí pád tohoto jména, že „člen primární“ (substantivum) řídí „člen sekundární“ (adjektivum) a že pád, číslo a rod členu sekundárního je ve shodě s pádem, číslem a rodem členu primárního. Mezi těmito několika možnostmi je třeba vybrat minimální jednotky, které je nutno zkoumat. A dále ukazuje, že by bylo správnější mluvit o tom, že předložka řídí pouze pád, a ne celé substantivum; že pád, číslo a rod adjektiva jsou ve shodě s pádem, číslem a rodem substantiva, a nikoli celé adjektivum a substantivum…, podobně jako v případě volo pueri ludant je prézens ludant řízen morfémem (prézentem) slovesa volo, zatímco konjunktiv ludant je řízen základem slovesa volo.

I v příkladech, které jsme probírali, můžeme předpokládat, že předložkový pád se neřídí pouze slovesem jako celkem, ale že jeho výběr souvisí především s předponou. Těmito případy, kdy výběr pádu je motivován morfematickou strukturou slovesa, se dostáváme do okruhu širší problematiky vzájemného vztahu slovotvorby a syntaxe.


[1] A. M. Peškovskij, Russkij sintaksis v naučnom osveščenii, Moskva 1948, s. 284; Akademičeskaja grammatika russkogo jazyka II, Moskva 1948, s. 579n. Zajímavý názor na tento problém najdeme u Karcevského, zvláště v Remarques sur la psychologie des aspectes en russe, Mélanges de linguistique offerts à Ch. Bally, Genève 1939, s. 31n. Stavu v ruštině se věnuje pozornost i v poslední době, jak o tom svědčí práce polských jazykovědců, viz např. A. Bogusławski, Prefiksacja czasownika we współczesnym języku rosyjskim, Wrocław—Warszava—Kraków 1963; S. Karolak, Zagadnienie rekcji przyimkowej czasownika w języku rosyjskim, Wrocław—Warszawa—Kraków 1966.

[2] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1951, s. 1247n.; B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 218n.

[3] Viz např. diskusi Fr. Kopečný - I. Poldauf na stránkách SaS 15—17, 1954—1956.

[4] J. Zima - Z. Sochová, Slovesa s předponami s(e)- a z(e)- v slovníku a v pravopise, SaS 25, 1964, s. 270n.

[5] H. Křížková, Příslovečná určení s významem časové míry ve spojení s dokonavými slovesy, NŘ 49, 1966, s. 65n.

[6] M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, Praha 1962, s. 8.

[7] K pojmu intence srov. E. Pauliny, Štruktúra slovenského slovesa, Bratislava 1943, zvl. s. 16 a též recenzi M. Dokulila Slovenský příspěvek k sémantice a syntaxi slovesa, SaS 11, 1949, s. 68n.

[7a] Řešení naznačených otázek ovšem předpokládá rozsáhlé studium české slovní zásoby s využitím slovníků i excerpovaných textů; výsledky takového studia chceme shrnout v připravované větší práci.

[8] J. Zubatý, Srovnávací skladba jazyků indoevropských, VČA 10, 1901, s. 502n.

[9] J. Zubatý, Studie a články, sv. I, č. 1, Praha 1945, např. s. 137, 153, 168, 220, 262, 301 …

[10] F. Trávníček, Studie o českém vidu slovesném, Praha 1923.

[11] Pro stručnost budeme dále používal zápisu předpona + V → předložka + S, kde V znamená sloveso, S substantivum v některém pádě a šipka → znamená, že předponové sloveso může být rozvito daným předložkovým pádem.

[12] Podrobně se problematikou genitivu zabývá K. Hausenblas ve Vývoji předmětového genitivu v češtině, Praha 1958, zejm. s. 132n., 160n.

[13] P. Novák, Pokus o formální rozbor závislostní koncepce v syntaxi (kandidátská disertace), Praha 1965.

[14] I. Poldauf, Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině, SaS 15, 1964, s. 49n.

[15] Stojí za zmínku, že v angličtině jsou tyto dva významy od sebe odlišeny, srov. I. Poldauf, Česko-anglický slovník, Praha 1959, s. 482, heslo od-.

[16] F. Trávníček, d. cit. v pozn. 10.

[17] L. Hjelmslev, La notion de rection, Acta linguistica I, Copenhague 1939, s. 10n.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 4, s. 219-224

Předchozí František Hladiš: K slovnědruhovému a stylovému uplatnění výrazu tak v mluvených projevech

Následující Miloš Dokulil: Nad monografií Jána Oravce „Väzba slovies v slovenčine“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1