Časopis Naše řeč
en cz

Příslovečné určení s významem časové míry ve spojení s dokonavými slovesy

Helena Křížková

[Články]

(pdf)

-

1. Příslovečná určení, jako jsou např. dlouho, krátce, celý den, celý život apod., lze považovat za druh kvantitativního určení slovesa, tj. určení vyjadřujícího míru nebo intenzitu slovesného děje. Avšak na rozdíl od takových určení, jako je např. hodně, strašně, úplně, příliš, málo apod., tj. kvantitativních určení ve vlastním smyslu slova, vyjadřuje dlouho, týden apod. nikoli množství nebo intenzitu děje jako takového, nýbrž míru jeho trvání.

Za základní varianty je třeba považovat příslovečné určení odpovídající na otázku „jak dlouho“ (dlouho, krátce, celý den…), „za jak dlouho“ (přečetl to za dnešek, za dva dny…, tj. „v průběhu dneška, v průběhu dvou dní…“) a „na jak dlouho“ (vypůjčil si knihu na týden, na chvilku, na dnešek…). Uvedené tři typy je třeba rozlišovat, neboť vyjadřují jednak různý vztah časové míry k ději, jednak se rozdílně chovají, pokud jde o možnost determinace sloves nedokonavých a dokonavých.

2. Již z uvedených příkladů je jasné, že vlastní dobu, po kterou děj trval, vyjadřují jen určení „jak dlouho“ a „za jak dlouho“ (tj. „v průběhu…), nikoli však „na jak dlouho“. Odejel na měsíc do lázní neznamená totiž, že měsíc trval sám děj, tj. odjíždění, nýbrž jeho výsledek: odejel do lázní + byl (resp. bude) tam měsíc. Podobně je tomu u nedokonavého vidu: Odjíždí na měsíc do lázní = odjíždí do lázní + bude tam měsíc. Z faktu, že určení s významem „na jak dlouho“ nevyjadřují bezprostředně časovou míru děje, k němuž se vztahují, nýbrž míru trvání jeho výsledku, vyplývá možnost spojovat je se slovesy obou vidů, tj. výběr vidu není užitím určení ovlivněn, je na něm zcela nezávislý. Jinak je tomu v případě „jak dlouho“ a „za jak dlouho“.

Lze říci, že určení „za jak dlouho“ sice umožňují užít sloves dokonavých i nedokonavých (dále dok. a nedok.), avšak širší je v tomto případě užití dok. sloves. Dok. sloveso vyjadřuje jak konkrétní jedinečný děj, tak také děj opakovaný, tj. např. Přečetl knihu za týden = četl (tuto) knihu týden // četl (každou) knihu týden. Nedok. sloveso ve spojení se „za jak dlouho“ je schopno vyjádřit jen děj opakovaný, nikoli konkrétní jedinečný v jeho průběhu: Luštil křížovku za hodinu = — luštil (každou) křížovku hodinu. Primárně se tedy „za jak dlouho“ pojí s dok. slovesem jakožto jedině možným tam, kde jde o vyjádření jedinečného děje, nedok. sloveso se vyskytuje jen při vyjádření opakovaného děje; v tomto případě nastává neutralizace vidového protikladu, fakultativně se užívá nepříznakového členu místo členu příznakového, tj. nedok. vidu místo dokonavého.

3. Zatímco se určení „na jak dlouho“ volně pojí se slovesy obou vidů (časová míra se netýká samého děje, nýbrž jeho předpokládaného výsledku) a u typu „za jak dlouho“ převažuje dok. vid (nedok. vid se vyskytuje fakultativně jen při neutralizaci vidu), je pro typ „jak dlouho“ charakteristické jen spojení s nedok. slovesem. Nedok. vid je zde natolik typický, že např. Vl. Šmilauer považuje za možné zjišťovat pomocí „jak dlouho“ trvání nedok. děje, nikoli však dok. děje: „Při větě ‚Miloval ji‘ se můžeme tázat ‚Jak dlouho?‘ …, ale při ‚Zamiloval se do ní‘ se touto otázkou nemůžeme ptáti.“[1] Na omezenou platnost tohoto tvrzení správně poukázal Fr. Kopečný, neboť časový rozměr vyjadřovaný určením „jak dlouho“ mohou mít za jistých okolností i dok. slovesa. „Když je obsah slovesa přímo zaměřen na měření času, je možná otázka jak dlouho? i u sloves dokonavých: Jak dlouho vytrvá? Jak dlouho setrval v mlčení? Jak dlouho si poseděl? pospal? Dále u některých neaktuálních perfektiv (tj. dok. prézentu s významem široké přítomnosti, H. K.): jak dlouho to vydrží?[2] Rozsah užívání typu „jak dlouho“ s dok. slovesy však není dosud znám, mluvnice ponechávají otázku spojení sloves s tímto určením stranou. Chtěli bychom se proto podrobněji zastavit u podnětné poznámky Kopečného (viz výše), dále jím nerozváděné.[3]

Determinace určením „jak dlouho“ je skutečně vlastní především slovesům nedokonavým, vyjadřujícím děj v jeho průběhu, děj jakožto proces. Trvání nedok. slovesa, jež na rozdíl od dok. slovesa nevyjadřuje vnitřní předěl, celostní pojetí děje, může být omezeno, a tedy jistým způsobem pojato jako celost, příslovečným určením časové míry. „Jak dlouho“ se pojí v zásadě s kterýmkoli nedok. slovesem, aspoň potenciálně: stál, psal, pracoval, mluvil, běžel, strádal, přecházel… dlouho, den, rok, celý život

U většiny dok. sloves je udání časového rozměru pomocí „jak dlouho“ vyloučeno, neboť dokonavost sama o sobě už znamená ono celostní pojetí děje, jehož dosahujeme u nedok. sloves v lexikální rovině pomocí určení „jak dlouho“. Gramaticky vyjádřená celostnost (tj. dokonavost) se s lexikálně vyjádřenou celostností navzájem doplňuje. Je-li přítomna jedna z nich, je vyjádření druhé víceméně nadbytečné. Přece však se vyskytují v češtině dok. slovesa, jež se s určením „jak dlouho“ pojí, tj. celostní pojetí je v tomto případě vyjádřeno dvakrát. Podle Kopečného jsou to slovesa, jejichž obsah je přímo zaměřen na měření času.

3.1 Běžně se pojí s udáním časové míry dok. slovesa s pro-, která Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ) charakterizuje jako „provedení děje ve velké míře, vyplňující značnou dobu“ (SSJČ II, str. 893), např. provzdychat celou noc, prožít mnoho let na venkově, prožvatlat celé odpoledne, protelefonovat skoro celý den, prošít celé noci aj. O těchto slovesech nelze říci, že jejich lexikální obsah je zaměřen na měření času, neboť jsou to slovesa vyjadřující nejrůznější druhy činnosti, a jsou-li nepředponová, pojí se s určením časové míry jen fakultativně. Předpona pro-, jež vnáší vedle dok. významu také lexikální význam „naveskrz“,[4] mění současně sloveso v sloveso přechodné, neboť toto „naveskrz“ předpokládá, že slovesným dějem je zcela zasažen nějaký předmět. Tak se z fakultativního určení „jak dlouho“ u nepředponových nedok. sloves stává ve spojení s předponovým slovesem s pro- akuzativní předmět. Svědčí o tom závazné (tedy nikoli fakultativní) užití akuzativu v příkladech uvedených výše. Důkazem toho, že akuzativ je zde předmětem, je nemožnost nahradit akuzativ příslovcem typu „dlouho“. SSJČ uvádí ve spojení s pro- vyjadřujícím „strávit nějaký čas nějakou činností“ veskrze jen akuzativ. Pouze u slovesa prosedět je uvedeno spojení prosedět dlouho (Herben); doklad je třeba považovat za individuální odchylku od běžného úzu, vzniklou patrně vlivem spojení se slovesy typu posedět (viz níže 3.2). Zcela výjimečně se uvádí rovněž předložkové spojení s do, jež lze zčásti hodnotit jako časovou míru „jak dlouho“: proseděl do noci (Sova), proflákám zde čas do večera, do prosince jsme to prohádali (Kub.). Ve dvou posledních příkladech je do + substantivum druhým určením, primární je zde akuzativ: proflákám čas, prohádali jsme to; v těchto případech je přirozenější interpretovat předložkové spojení s do jako časové určení, v do večera lze vidět i neshodný přívlastek příslovečného původu: čas do večera. Lze také hodnotit spojení s do jako „za jak dlouho“, jež se s dok. slovesy pojí (prohádat to do prosince). Je možno konečně vycházet i ze stažení dvou vět do jedné: proflákám zde čas do večera — proflákám čas + budu zde do večera. Jako individuální odchylku pociťujeme pouze proseděl do noci — spojení vzniklo zřejmě vlivem poseděl do noci.

Předmětové chápání akuzativu vylučuje jeho spojení se zvratným slovesem. Za zcela neobvyklé považujeme užití akuzativu v ojedinělém příkladu Celý den protoulal jsem se po březích Orlice (V. Mrštík; SSJČ). O předmětném, nikoli příslovečném chápání akuzativu svědčí rovněž možnost převést aktivní konstrukci s pro- v pasivní, běžné je aspoň užití přívlastkových slovesných adjektiv: prožít, proflámovat, probrečet den prožitý, proflámovaný, probrečený den.

Slovesa s pro- se tedy chovají jako kterákoli jiná dok. slovesa přechodná. S určením typu „jak dlouho“ se vlastně nepojí, akuzativ je předmětem a časovou míru vyjadřuje jen tehdy, má-li časový význam substantivum; viz propít jmění propít noc. Pokud se od sloves s pro- tvoří druhotná nedokonavá slovesa, pojí se tato slovesa rovněž závazně s předmětným akuzativem (prostává před domem celé hodiny, proplakává celé dny), může se však vyskytnout vedle předmětného akuzativu ještě i určení typu „jak dlouho“, jímž může být též akuzativ, ovšem příslovečný: dlouhé roky proplakávala celé hodiny. Sloveso proplakávat zde nemá význam jednoho konkrétního děje, nýbrž děje opakovaného, dlouhé roky stojí v jedné řadě s každý den, každý týden, denně, často apod., tj. s určením vyjadřujícím míru opakování děje, nikoli jeho trvání. Tím si lze vysvětlit, proč můžeme v podobném kontextu užít i dok. slovesa: Dlouhé roky (každý den, často…) proplakala / proplakávala celé hodiny.

3.2 Od dok. sloves s pro- se liší některé významové skupiny sloves s po-, jež se volně pojí s určením „jak dlouho“: Děti chvíli neposedí, Za to si posedí dlouho, Sníh dlouho nepoležel, Poležel týden s horečkou, Dlouho nepobyl, Pobyli na cestě čtrnáct dní (doklady SSJČ) aj. Akuzativ plní stejnou syntaktickou funkci jako příslovce, o čemž svědčí jejich zaměnitelnost. Spojením s po- se sloveso nestává přechodným, jako u sloves s pro-.

Fr. Kopečný přisuzuje po- v těchto případech vidovou funkci, provázenou lexikálním odstínem malé míry děje.[5] Soudíme však, že „malou“ míru po- v těchto případech nevyjadřuje, neboť se pojí stejně s dlouho jako s krátce. Formulaci SSJČ, že slovesa tohoto typu vyjadřují „malou n. zř. velkou míru děje základního slovesa prostého“ (SSJČ II, s. 626), je třeba chápat v tom smyslu, že ten či onen význam měrový nevyplývá z předpony, nýbrž z celého kontextu, v němž se ovšem opravdu malá míra vyskytuje častěji, aspoň u některých sloves. Závisí to zřejmě i na lexikálním významu těchto sloves. Skutečně malou míru vyjadřuje po- v případech pootevřít / pootevírat, poodhalit / poodhalovat aj. (viz SSJČ), tato slovesa však určení „jak dlouho“ vylučují. Zůstává tedy po- v pobýt, posedět, poplakat si apod. pouze funkce vidová a „malá míra“ se zde nevyjadřuje.

Užití „jak dlouho“ s předponovými slovesy s gramatickým po- je pouze fakultativní, ba v řadě případů je zcela vyloučeno — viz např. pošeptat, pohladit, potěšit aj. Tam, kde časovou míru při slovese vyjádřit lze, mají jednotlivé prostředky různou frekvenci. Zpravidla můžeme v podobných případech užít akuzativu časové míry — tedy např. posedět chvíli, pospat hodinku, poklusat asi půl hodiny, poležet týden, ponaříkat několik dní, pobýt čtrnáct dní aj. (příklady SSJČ), kdežto např. příslovce dlouho / krátce je možné vedle akuzativu jen v některých případech — viz např. slovesa posedět, poležet, pobýt dlouho / krátce, omezena jsou tato příslovce např. ve spojení s povozit, pochodit, pomazlit se, pobědovat si, počechrat aj. Potenciálně zde můžeme užít spojení s krátce, nikoli s dlouho. Pokud se podobná slovesa pojí s akuzativem, vystupuje akuzativ vedle kvantitativních příslovcí ve vlastním smyslu slova, tj. vedle typu hodně / trochu. (Stejně se zřejmě chápe příslovce krátce, u něhož vystupuje do popředí význam „trochu“, kdežto dlouho se nesbližuje s hodně, proto je v některých případech možno užít krátce vedle trochu, nikoli však dlouho vedle hodně.) Užití příslovcí typu hodně / trochu je ovšem mnohem širší než užití dlouho / krátce; hodně / trochu se pojí i s řadou dok. sloves, u nichž je např. akuzativ časové míry vyloučen: nejvíce se vyznamenat, hodně se rozšířit, málo se změnit, značně překročit plán, trochu se poohlédnout, velmi se rozhněvat aj.[6] Toto vlastní kvantitativní určení sloves ponecháváme stranou, neboť zasluhuje samostatné zpracování. Pro zjištění rozsahu příslovečných určení vyjádřených příslovci typu dlouho / krátce však je třeba vycházet z faktu, že je jejich užití mnohem užší než užití akuzativu měrového, který lze volně nahrazovat příslovci hodně / trochu, avšak jen zčásti také příslovci dlouho / krátce.

Určení typu „jak dlouho“, ať už vyjádřená příslovci, nebo akuzativem časové míry, jsou tedy ve spojení s dok. slovesy s po- jen druhem kvantitativního určení, zatímco ve spojení s nedok. slovesy je to typ samostatný. Viz vcelku volnou zaměnitelnost akuzativu časové míry nebo příslovce dlouho / krátce vlastním kvantitativním určením hodně / trochu u sloves s po-: poseděl krátce / hodinku × trochu, avšak částečnou nemožnost substituovat určení „jak dlouho“ typem hodně / trochu u slovesa bez po-: byl zde krátce / hodinku, nikoli trochu.

3.3 Do jisté míry umožňují užít určení „jak dlouho“ dok. slovesa s na-, vyjadřující velkou míru děje.[7] Vedle prostého množství děje mohou slovesa s na- vyjadřovat také děj mnohokrát opakovaný. Typická jsou zejm. spojení těchto sloves s co se na-, něco se na- (= mnohokrát se zabývat něčím, mnoho se zabývat něčím): ta se těmi dveřmi něco natříská, Něco se napadal, než se naučil lyžovat, Co se ti kluci natrhají kalhot, Co se v té době naplakala a nastýskala aj. (SSJČ). Jako každé dok. sloveso mohou se i slovesa s na- pojit s určením „za jak dlouho“, tj. časová míra se vyjadřuje především takto: Ty se mne natýráš za celý den, Naštípali jsme se za prázdniny dříví dost, Co se za ta léta napřetvařoval, Dost se za den namlčel apod. (SSJČ). Tím se slovesa s nevýrazně liší od sloves s po- typu posedět; ta se s určením „za jak dlouho“ nepojí, jsou tedy po této stránce blízká nedok. slovesům vyjadřujícím konkrétní neopakující se děje. Volně se pojí s určením „za jak dlouho“ rovněž slovesa s pro-: Stroj prostál za směnu dvě hodiny. Ojediněle jsou doložena u sloves s na- spojení s „jak dlouho“: nanudil se mě celý večer, nabažil se dlouho po novém klobouku (SSJČ), lze si představit dlouho ve spojení s nachodit se, naběhat se, nasedět se, natoužit se, natýrat se, naštípat se aj., např.: Dlouho se k nim nachodil, než je přesvědčil, Dlouho se naštípali, než dříví rozštípali aj. Možné je spojení se záporem: Dlouho se tam nenaseděl, Dlouho jste se na nás nenačekali apod. I v těchto případech lze chápat dlouho, resp. akuzativ časové míry za variant kvantitativního určení hodně, které lze do spojení s na- vždy dosadit. Ke spojení se záporem viz 3.5.

I jiná dok. slovesa, jejichž předpona vnáší aspoň potenciálně měrový význam, umožňují fakultativní užití „jak dlouho“, jež ovšem lze hodnotit jako variantu určení hodně / trochu: zdřímnout si chvilku, zabásnit si, zalyžařit si, zatančit si chvilku, hodinku apod.

Potenciálně se pojí s určením „jak dlouho“ rovněž předponová slovesa s u-, zejm. vyjadřují-li schopnost. Může jich být užito aktuálně i neaktuálně, tj. s významem konkrétního děje i děje opakovaného. Jsou to patrně pouze předmětová slovesa s významem přemístění, tedy unést, utáhnout, uvézt — např. unese ten košík aspoň půl hodiny = unese + akuzativ předmětný + „jak dlouho“, kdežto uběhne aspoň půl hodiny (s bezpředmětovým slovesem) = uběhne + akuzativ předmětný (půl hodiny zde stojí v jedné řadě s kilometr apod. a je nezaměnitelné příslovcem dlouho, kdežto unese košík dlouho je možné); není vyloučeno ani chápání kvantitativní (uběhne aspoň půl kilometru lze nahradit hodně). Možná jsou ve spojení s „jak dlouho“ i jiná předmětová slovesa, např. udržet, ubránit, uchránit, uchovat, utajit apod.: udržíme se, ubráníme se… dlouho, to se dlouho neutají apod.

Lze uvést i různá izolovaná slovesa, jež připouštějí determinaci určením „jak dlouho“, viz např.: kabát vydrží dlouho, zdržel se ve městě dlouho, dlouho mu dopřál klidu, dlouho dal pokoj, dlouho strpěla drzé chování, dlouho rozeznali na obzoru mizející loď, dlouho setrvali mlčky a některá jiná slovesa. Zajímavá jsou spojení s dok. slovesem podmíněná záporem. Není např. možno užít dlouho s uvidět, uslyšet bez záporu, avšak existuje přijatelné dlouho tě neuvidím, neuslyším, nespatřím, neuzřím aj.[8] V podobných případech se určení „jak dlouho“ dostává k slovesu zřejmě sekundárně, spojení je výsledkem stažení dvou vět, transformace dvou vět do věty jediné. Např. Už dlouho jsem si tak nezapracoval lze vyložit z Nezapracoval jsem si tak + je to už dlouho / trvá to už dlouho. Podobně viz Už dlouho nikdo nepřišel = Nikdo nepřišel + je to už dlouho, Dlouho jsem nedostal žádnou zprávu, Už dlouho se nezasmál, a stejně Dlouho tě neuvidím = Neuvidím tě + bude to dlouho.[9]

Určení typu „jak dlouho“ se slovesy uvedenými v 3.5 nelze zpravidla substituovat kvantitativními příslovci hodně / trochu.

4. Shrnujeme naše pozorování o určení časové míry v češtině takto:

Jednotlivé typy tohoto určení jsou různě vázány na vid slovesa, které determinují. Určení „jak dlouho“ jsou typická především pro spojení s nedok. slovesy, avšak vyskytují se rovněž s několika významovými okruhy dok. sloves. Určení „jak dlouho“ se zčásti přehodnocují na předmět (viz slovesa s pro-), popřípadě se sbližují s kvantitativním určením ve vlastním smyslu slova (hodně - trochu). V některých případech je jejich užití podmíněno syntakticky (viz např. vliv záporu na výskyt „jak dlouho“).

Určení „za jak dlouho“ jsou charakteristická především pro spojení s dok. slovesy. Nedok. slovesa se mohou pojit s tímto typem jen tehdy, vyjadřují-li opakovaný děj, tj. při neutralizaci vidového protikladu. S nedok. slovesy se po této stránce sbližují dok. slovesa typu posedět, která snášejí determinaci typem „za jak dlouho“ jen tehdy, vyjadřují-li opakovaný děj.

Určení „na jak dlouho“ nemají vliv na výběr vidu, neboť nevyjadřují délku trvání samého děje, nýbrž jeho předpokládaného výsledku.


[1] Viz Vl. Šmilauer, Slovesný vid a způsob slovesného děje, sb. První hovory o českém jazyce, 3. vyd., Praha 1946, s. 86.

[2] Viz Fr. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Rozpravy ČSAV, 1962, s. 23.

[3] Viz i mou stať Temporaľno-kvantitativnaja determinacija glagola (Opyt transformacionnogo analiza), Československá rusistika 11, 1966, s. 86n. V stati se řeší problematika determinace sloves v ruštině příslovečným určením s významem časové míry a s významem opakování. Poměry v bulharštině zkoumá J. S. Maslov v studii Glagoľnyj vid v sovremennom bolgarskom literaturnom jazyke (značenije i upotreblenije), sb. Voprosy grammatiki bolgarskogo literaturnogo jazyka, Moskva 1959, s, 222n.

[4] Viz Fr. Kopečný, cit. dílo s. 120.

[5] Viz Fr. Kopečný, cit. dílo s. 130 a 132.

[6] Dlouho je v podobných případech vyloučeno, protože vyjadřuje rozměr děje na časové linii horizontální, dok. slovesa však se na této linii jeví jako bod, bez rozměru. Hodně/trochu je rozměr roviny vertikální, proto dokonavost (tj. celostní pojetí děje) nevylučuje.

[7] SSJČ hodnotí slovesa typu nachodit se, naplakat se, nadřít se apod. v textu jako dok. i nedok. (II, s. 3). To by ovšem znamenalo, že jsou to slovesa stejně obojvidová jako např. některá slovesa na -ovat (legitimovat se apod.). U sloves skutečně obojvidových jde však o tvarovou homonymii, obojvidová slovesa mohou vystupovat ve všech kontextech, vlastních tomu či onomu vidu, kdežto slovesa typu nachodit se jsou vyloučena v těch pozicích, kde je možný pouze nedok. vid, tj. při vyjádření vlastní přítomnosti a v opisném futuru (nedostatek opisného futura uvádí i SSJČ). Jejich „nedokonavost“ se ničím neliší od „nedokonavosti“ jiných dok. sloves, užitých s významem neaktuálním, tj. s významem opakovaného děje. Viz Matka toho dnes navařila / Matka toho pokaždé navařila, Matka se dnes něco navařila / Matka se pokaždé něco navařila. Podobně viz Co se v té době naplakala × Co toho v té době vykouřil, udělal… Podobně stojí tato slovesa v jedné řadě s jinými dokonavými slovesy při vyjádření budoucího děje: dnes se něco navaříme, dnes toho vykouříme, dnes toho nakopeme aj. Budoucí čas dokonavého slovesa přitom nevylučuje, aby děj v okamžiku promluvy už probíhal; z faktu, že děj v okamžiku promluvy už probíhá, ještě nevyplývá nedokonavost slovesa, neboť v uvedených případech je pozornost zaměřena na zakončení v budoucnosti, nikoli na sám průběh děje.

[8] Schopnost záporných sloves pojit se s určením typu „jak dlouho“ v bulharštině uvádí J. S. Maslov v cit. studii, s. 226-227. Jsou to sice případy řídké, avšak podle autorových slov „kterékoli dok. sioveso je v zásadě schopno vytvářet podobná spojení, … Nepochybně je negace slovesa v tomto případě nezbytnou (třebaže nepostačující) podmínkou pro užití dok. slovesa“.

[9] K transformačnímu výkladu viz podrobněji v autorčině stati citované v pozn. 3.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 2

Předchozí Radíme a kritizujeme

Následující Anna Jirsová: Vazby u dějových podstatných jmen označujících duševní projevy