K slovnědruhovému a stylovému uplatnění výrazu tak v mluvených projevech

František Hladiš

[Články]

(pdf)

-

Jedním ze slov, která se v mluvených projevech vyskytují velmi často, je vedle zájmena ten a spojky a[1] především slovo tak. V mate[211]riálu, který jsme zkoumali a který zachycuje nepřipravené mluvené projevy olomouckých vysokoškolských studentů,[2] se v textech o rozsahu kolem 10 000 slov (slovnědruhových tvarů) opakovalo celkem 430krát a zařadilo se na třetí místo v pořadí všech hesel (slovníkových jednotek) hned za uvedené ten a spojku a. Jeho značnou frekvenci vůbec potvrzuje i frekvenční slovník českého jazyka;[3] v něm zaujímá dvacáté místo v pořadí celého slovníku, v pořadí příslovcí je ve většině jeho skupin na prvním nebo na druhém místě, přičemž v těch skupinách, které mají k našim textům nejblíže (D — dramata a H — publikované mluvené projevy), je stejně jako v našem materiálu první. Z čeho plyne jeho vysoká četnost, to nám pochopitelně strohý kvantitativní údaj nepoví, to se dá zjistit pouze podrobnou významovou a funkční analýzou v textu samém.

Hojný výskyt některého slova v textu napovídá (nejde-li o individuální zvláštnost), že je to buď slovo významově značně široké nebo pomocné, popřípadě slovo patřící k uzavřeným slovním druhům, především gramatickým. Nezřídka však také signalizuje jeho několikeré slovnědruhové uplatnění; přitom kvantitativní rozdíly v té či oné platnosti mohou vyplývat z odlišné stylové příslušnosti zkoumaných projevů. Jak se po této stránce chová slovo tak v mluvených projevech, o tom chceme pojednat v následující části.

Starší mluvnice a slovníky, např. Gebauerova - Ertlova Mluvnice česká, Příruční slovník jazyka českého, Vášův - Trávníčkův Slovník jazyka českého aj., zařazují slovo tak mezi příslovce (tzv. zájmenné příslovce); přitom nijak nezastírají jeho mnohofunkčnost. Naproti tomu Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) rozlišuje čtveru slovnědruhovou platnost, určuje je též jako spojku, částici, citoslovce a pochopitelně také jako zájmenné příslovce způsobu a míry (s řadou významových odstínů), nebo konečně jako příslovce vyjadřující ve dvojici jak — tak vztah k jiné větě, zpravidla s významem přirovnávacím, popř. výsledkovým. Jeho slovnědruhová příslušnost k příslovcím je dána tím, že si zachovává svůj samostatný lexikální význam i svou větněčlenskou platnost příslovečného určení; „vyjadřuje, že se [212]něco děje nebo že něco existuje způsobem již řečeným nebo ukazovaným nebo jak následuje; takovým, tím způsobem.“[4] V této platnosti není příznakově hovorové; nepřekvapí proto zjištění, že tyto příslovečné významy představovaly v našem materiálu jen menší část z celkového počtu výskytů, a to 78 (je to přibližně jen 17 %). Nadto více než z poloviny šlo o vyjádření míry nebo přibližnosti, tedy o významy svou obecností a neurčitostí blízké mluveným projevům: já jezdím domů tak jednou za čtrnáct dní; tam se ta teplota tak neudrží aj.[5]

Příslovce tak v platnosti způsobové nebo okolnostní se vyskytlo v našem materiálu 28krát, a to převážně s významem prostého způsobu: ten první den tak mluvím; vím, že to tak tady je; a zas tak — a zatáčka aj. Se způsobovým tak se setkáváme i v platnosti odkazovací: odkazuje na konkrétní sdělení vyjádřené větným členem nebo vedlejší větou uvedenou jak (s významem přirovnávacím), že, aby aj.: já mluvím tak, jak se mluví v Brně; já jsem se tak jak Milena vypravila do Strážnice aj. Jindy se zase vyskytuje ve spojení jenom, jen tak, tj. bez zvláštního důvodu nebo úmyslu: zašli jsme na pivo, abysme neseděli jenom tak; dělali jsme túru jenom tak; já nevím, jenom tak aj.

Pro mluvené projevy je však příznačné příslovce tak s významem přibližnosti, neurčitosti; tu v řadě případů má spíše již příznakově hovorový charakter, zvláště ve spojení s třeba, asi, dost, trochu, moc aj.: tak třeba jsme vymontovali kolo; asi tak dvacet kilometrů; měla jsem sukni asi tak trochu pod kolena aj.

Mnohem častěji se slovo tak uplatňuje v úloze spojky nebo částice, tedy jako neohebné slovo mluvnického významu, značně odlišné od původní platnosti příslovce. Vzhledem k tomu je nepochybně oprávněné rozlišovat dvě samostatné slovnědruhové jednotky, jak to činí SSJČ. Složitější je to u tak v platnosti spojky a částice. Jistě i tu jsou důvody pro to, aby se mohlo mluvit o dvou samostatných, slovnědruhově odlišených slovech. Dá se ovšem namítat, že rozdíly mezi nimi nejsou již takového druhu a ani ne tak výrazné jako v případě prvním. U obou můžeme určit některé společné rysy; je to především [213]ztráta původního významu zájmenného příslovce a také neschopnost začlenit se do věty jako samostatný větný člen — uplatňují se jako spojovací, uvozovací nebo vytýkací prostředky. Společným jejich rysem, i když v jiné rovině, je i to, že jsou vlastní především mluveným projevům[6] (jako prostředek psaného jazyka vystupuje tak v platnosti spojky jen ve dvojici jak — tak, spojující souřadné větné členy v poměru slučovacím: přišli jak mladí, tak staří,[7] v platnosti částice je tak v psaných projevech jevem sekundárním), a také to, že patří k prostředkům hovorové vrstvy jazyka spisovného; v mluvených projevech nespisovných se vedle nich uplatňují větší měrou i prostředky jiné: proto, a, ale aj. je v hovorovém jazyce nahrazováno tak, a tak, nebo tak, no tak aj., v nespisovných vrstvách (např. na Moravě) zase tož, a tož, na tož, tož tak aj.[8]

Vedle shod však můžeme uvést i rozdíly, vyplývající především z odlišné syntaktické úlohy spojek a částic. Spojkové tak se vztahuje ke dvěma syntaktickým jednotkám (větám nebo větným členům) a vyjadřuje jejich mluvnický i obsahově významový poměr. Tak ve funkci částice však uvozuje vždy jen jednu syntaktickou jednotku a v různé míře vyjadřuje i modální nebo citovou složku. Obě tak se odlišují i místem, které zaujímají ve větě nebo souvětí. Spojkové má stejné místo jako jiné spojky (a také je ho možno jinými spojkami nahradit); tak v platnosti částice vytýkací stojí u toho členu, který vytýká; jako uvozovací částice stojí sice také, podobně jako spojky, na začátku věty, ale nijak ji nespojuje s větou předchozí, stejně jako nespojuje dva větné členy, stojí-li uvnitř věty.

Vzhledem k tomu, že hranice mezi oběma tak nejsou přece jen tak výrazné, bylo by možno v obou případech uvažovat o příslušnosti k jednomu slovnímu druhu. Častěji se slovo tak vyskytlo v úloze spojky (celkem 242krát, tj. asi polovina celkového počtu všech výskytů tak), zatímco v platnosti částice jen 112krát (tedy asi jen čtvrtina). Avšak spojkové tak, zvláště v podřadných souvětích ve spojení se spojkami, zájmeny nebo zájmennými příslovci: když — tak, než — tak, jak (čas.) — tak, kdo — tak, kde — tak apod., stejně jako v souvětí souřadném ve spojení se spojkou a: a tak, a tož tak, no a tak, nemá [214]jen spojkovou platnost: on sepsal takový paměti a tak tam vypráví; když někdo dostal jídlo, tak dostal na čelo křížek sazema aj. Tu je výrazně slabším členem složeného spojkového výrazu a pro vyjádření syntaktického vztahu není nijak nutné. Ale i v těch případech, kdy je jeho spojková platnost zřetelnější, jako např. v souřadném spojení důsledkovém (proto, tedy) nebo vysvětlovacím (totiž), popř. odporovacím (ale), má spojkové tak často i odstín zdůrazňovací: já jsem ji musela hlídat, tak já jsem její kmotra; my jsme tam nebydleli, tak bydleli jsme tam den; pak jsme zase poslouchali jednu třetinu televizi, hokej, no tak ČSR—NDR; tak já nevím, tak já bych radši šla do Brna aj. Bylo by proto možno hodnotit toto druhé tak (vedle tak v platnosti příslovce) celkově jako částici a spojkovou platnost považovat ještě za sekundární, vznikající postupně, jak se základní vytýkací význam stálým opakováním a nakonec zautomatizováním stává součástí prostředku vyjadřujícího syntaktické vztahy v koordinaci nebo subordinaci. To je ostatně častý způsob, kterým vznikají spojky i z jiných slov; někdy se dokonce, jak uvádí J. Bauer,[9] původní slovnědruhový význam ztrácí. U tak je v některých typech spojení naznačený proces již ukončen; mohlo by se proto mluvit i o dvou slovnědruhově odlišných jednotkách.

Tak v platnosti spojky se v našem materiálu uplatňovalo především ve funkci spojky souřadicí (188 výskytů, tj. 77,6 %), daleko méně pak v úloze spojky podřadicí (54 výskytů, tj. 22,4 %). V souvětích podřadných se vyskytlo vždy jen ve spojení se spojkami když, než, jak aj. Jeho podíl na vyjadřování syntaktických vztahů je téměř zanedbatelný. Vždyť není téměř žádný rozdíl mezi typem když dohrají, jdou domů a typem když dohrají, tak jdou domů. To se však dá říci jen potud, pokud pomineme rozdíly mezi jednotlivými styly. Vypuštěním tak ze spojkového výrazu se na syntaktickém vztahu sice nic nemění, ale oslabuje se mluvenost celého souvětného spojení. Je tedy toto spojkové tak výrazným rysem mluveného jazyka, vytváří se spojkami podřadicími spojovací prostředek stylisticky příznakový, stojící v protikladu k prostředkům nepříznakovým, případně příznakovým v jiných stylových vrstvách. V našem materiálu nejčastěji vyjadřuje časovou následnost dvou dějů s významem rezultativním: když jsme přišly, tak všechny holky se zděsily; když jsem se to dozvěděla, tak jsem [215]si připadala tak divně aj. Některé varianty, především typ se spojovacím výrazem jak — tak (ve významu časovém, nikoli přirovnávacím), se ve spisovném jazyce vůbec nevyskytují; jak bylo mistrovství světa, tak jsme ho poslouchali; už jak jsem vyjela, tak už to vypadalo strašně tragicky aj. Méně často se s ním setkáváme při vyjádření časové shody (s variantami než — tak, když — no tak): když jsme byli v Praze, tak jel (byl) s náma soudruh P.; než se vypraví, no tak je tam strašný binec aj. Dvojitý spojkový výraz podřadicí vzniká i ve spojení tak se zájmeny nebo zájmennými příslovci kdo, kde: kdo neměl lyže, tak šel sáňkovat aj. Avšak i to je typ méně častý, stejně jako typ s a tak uvádějícím vedlejší větu příslovečnou s podmínkově přípustkovým odstínem: potom už taky jsem pochytila něco z toho Slezska, a tak přece já jsem ze začátku mluvila dost hanácky; je spíše nespisovný než hovorový proti spisovnému i když, ačkoli, přestože, popř. třebaže.

Nejčastěji se uplatňovalo spojkové tak v úloze spojovacího výrazu souřadicího, a to především souvětného,[10] přičemž převahu mělo jeho užití s významem důsledkovým, méně už slučovacím nebo odporovacím. Jen zřídka se vyskytlo ve vztahu vysvětlovacím. Také varianty a tak, příp. no tak, no a tak, a tož tak byly zastoupeny v stejném pořadí (i když rozdíly mezi jednotlivými typy nebyly už tak výrazné), jak to uvádí v přehledu následující tabulka.

 

	Typ spojení					Celkem
	důsledkový	slučovací	odporovací	přípustkově odporovací	vysvětlovací
tak	72	16	13	14	14	129
a tak, nebo tak	25	10	8	—	—	43
no (a tož) tak	7	4	2	—	3	16
Celkem	104	30	23	14	17	188

V platnosti důsledkové uvádí tak (nebo jeho varianty a tak, nebo tak) následek nebo důsledek vyplývající z předcházející věty. Jde tu o typicky mluvené prostředky proti psanému proto, tedy aj.: těsta bylo tolik (hodně), tak všichni měli co jíst; výbor se usnesl, že patříme na bohemistiku, tak zase nás brali zpátky; děcka jsou strašně velký, tak má s něma moc práce aj. Spojkový výraz v platnosti důsledkové [216]se v našem materiálu vyskytoval méně, třebaže i tu byl jeho výskyt častější než v jiných typech spojení (jde zřejmě o vliv spojky a[11]): zjistilo se, že rychlík nemá mašinu, a tak jsme znovu přestupovali; neřekli nám, že si máme vzít jídlo, a tak jsme tam přišli bez jídla aj. Obecné nebo oblastní moravské varianty no tak, no a tak, a tož tak se v našem materiálu vyskytly jen v malém počtu: měla jsem rýmu, no a tak jsem seděla doma; Ostravu zachvátila bouře, no a tak tam tramvaje nejezdily aj.

Pokud jde o tak slučovací, je jeho zastoupení mnohem menší. Nelze přitom vždy jednoznačně rozhodnout, zda jde skutečně o poměr slučovací, či jen o asyndeticky připojené závětí (apodozi), v němž počáteční tak je jen odkazovací částicí: máme tam válendy, takový skřínky na lůžkoviny, tak to máme docela hezky zařízeno; na jaro jsou naplánované zápočtové cesty, přijede Zábradlí, tak to my máme v plánu apod. Jindy však funguje tak v některých případech nepochybně jako skutečný spojovací výraz slučovací: je tam nějakej závod, tak tam pracuje jako laborantka; dali jsme zásoby na plac, tak jsme to snědli aj. Ještě výrazněji vystupuje slučovací vztah ve spojení a tak, no a tak: tak jsem se přihlásil, no a tak okolo desáté hodiny jsem vyrazil na cestu.

Jen v mluvených projevech se vyskytuje spojkové tak i v platnosti odporovací nebo přípustkově odporovací (někdy i s odstínem vysvětlovacím nebo rektifikačním): televize byla polámaná, tak spravili ju kluci; on říkal, jó, tak ti už pekařství nemají; je to angora stará, a tak dobře to jde; normálně to trvá dvacet minut, no a tak nám to trvalo hodinu; tam není kam lízt, tak je to takový předhoří aj.

Neméně charakteristické pro mluvený jazyk je časté užití tak v platnosti částice. V materiálu, který jsme zkoumali, se vyskytlo celkem 112krát, ale vzhledem k tomu, že spojkové tak se často uplatňuje zároveň jako částice, neodráží tento údaj úplně rozšíření v této jeho platnosti. Slovník spisovného jazyka českého je sice výslovně nehodnotí jako hovorové, ale z dokladů tam uvedených je zřejmé, že je příznačné pro (běžně) mluvené projevy. Pokud jde o jeho konkrétní uplatnění, setkáváme se s jeho několikerou úlohou. V postavení na počátku nových výpovědí ve větách oznamovacích a zvolacích[12] plní úlohu přípravného elementu, jímž mluvčí dává najevo, že chce mluvit, [217]že se připravuje na odpověď, nebo je projevem reakce na nenadálou otázku, výzvu, jednání ze strany jiného mluvčího nebo posluchače, a konečně je prostředkem pro udržování kontaktu s nimi. Tato přípravná (preparativní) funkce[13] je vlastní především mluvenému jazyku a částice tak se ve značné míře podílí na její realizaci (přibližně polovinou z celkového počtu výskytů tak v platnosti částice). V hovorovém jazyce spisovném je jedním ze základních výrazů, které se v této funkci uplatňují. (V útvarech nespisovných se užívá, podobně jako je tomu u tak spojkového, výrazů jiných: no, ná, ná tak, ná tož, a tož, teda, ále, ja atd.) V našem materiálu se tak střídá se složeným výrazem no tak a oba prostředky jsou zastoupeny přibližně stejnou měrou: tak já se jmenuju Š.; tak na horách jsem s nima nebyla; vším možným jsme se živili, no tak všechno možný, to se myslí od všech možných lidí; co umím?, no tak umím toho dost aj.

S uplatněním tak v přípravné funkci souvisí také jeho úloha jako prostředku navazovacího na kontext nebo situaci, tj. jeho konektivní povaha, řečeno termínem Mathesiovým. „Silná konektivnost je,“ podle jeho slov, „velmi charakteristickým rysem především všední řeči hovorové. V té jasně pozorujeme tendenci počínati hlavní věty, zejména když stojí na počátku hovorového úseku, slůvkem, které není pro větu ani gramaticky ani obsahově nezbytné, které však připíná to, co následuje, zřetelně ke kontextu nebo k situaci. Tím se vyhýbá prostá řeč hovorová příkrosti, kterou by mohla způsobit věta počínající se bez takového úvodu.“[14] Tato tendence je v mluveném jazyce tak silná, že potlačuje jinou, obecně platnou tendenci v češtině, totiž realizovat v rytmickém plánu začátek nové výpovědi sestupně, nikoli vzestupně: a tak jsme si chtěli poslechnout tu televizi NDR — tak jsme tam byli na Barborce, mají tam televizi; Bohouš začal kamarádit s lidma z institutu — tak jsem tam byl se podívat několikrát a aj jsem s něma seděl na pivě.[15]

Takové povahy však nemusí být jen tak počáteční. Tímto slůvkem často i končí větný úsek (obvykle ještě ve spojení se spojkou a, nebo, [218]popř. výrazem a tak podobně, nebo tak něco aj.). Zdá se, že i zde má stejnou úlohu: naznačuje pokračování promluvy, pomáhá udržovat pozornost posluchače, přitom je to opět výrazný rys mluveného jazyka (v našem materiálu představovalo celou polovinu přípravného tak na počátku výpovědi): všichni na nás volali a tak; bylo to s jakousi vírou a tak; chodili jsme po Letné a tak; měl jsem zjistit přesný vodjezd vlaku a tak dále; do kina jsme nemohli nebo tak; tak ona furt kradla nebo tak; že budeme vyrábět placky no a tak aj. V uvedených případech nejde jen o pouhé vyjádření neurčitosti nebo neúplnosti výčtu, jak by snad z některých dokladů mohlo vyplývat. Nejde ani o pokračování ve výčtu, neboť mluvčí je neměl na mysli, neuvažoval o něm, někde dokonce není vlastně vůbec možné. Vyplňuje jen přestávku mezi výpovědí, vyjadřuje však také někdy i nerozhodnost mluvčího, a proto právem je možno toto koncové tak hodnotit i jako jev na hranici paralingválnosti.

Jinak se slovo tak ve funkci částice uplatňuje také při vyjadřování „nezávaznosti“ výpovědi, někdy s odstínem vytýkacím, někdy uvádí shrnující nebo zobecňující výpověď, zvláště v apodozi; i tu jde o charakteristický rys hovorového jazyka (zvláště proti obecnému teda): to se tak člověk dověděl takový zprávy; já se tak o politiku ne moc zajímám; večer jsme se tak bavívali; my jsme o tom tak nějak blíž nemluvili; tatínek a vůbec dědeček, tak ti mluvili úplně hrozně moc spisovně; a u skupin, tak co tam máme? aj. Ve srovnání s jinými typy částice tak je však jeho výskyt menší.

Pro úplnost je třeba se zmínit i o tak v úloze citoslovce, i když se v projevech, které jsme zkoumali, vyskytlo jen ojediněle. Jako výraz souhlasu nebo přitakání bylo zatlačeno jinými, velmi frekventovanými prostředky, a to jednak neutrálním ano, zvláště však citoslovečným no, no a v menší míře i výrazy jo, ja aj. Pokud se vyskytlo, fungovalo zároveň i jako tak v přípravné funkci: hořické trubičky? — tak vyrábějí se v Hořicích. Citoslovečné tak jako výraz překvapení (ták, no to je pěkné; tak?, povídejte apod.) se ve zkoumaných textech nevyskytlo.

---

[1] Zmiňuje se o tom M. Těšitelová v článku K statistickému výzkumu slovní zásoby, Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 174.

[2] Jde o kratší i delší texty zachycující souvislá vypravování 25 studentů, posluchačů fil. fak. UP; vypráví se v nich o událostech ze studentského života, o zájezdech a jiných akcích, o životě na fakultě i v koleji, o různých zážitcích apod. Kvantitativní charakteristiku slovní zásoby těchto projevů jsem podal ve své kandidátské disertaci Příspěvek k poznání slovní zásoby běžně mluvené češtiny.

[3] J. Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961.

[4] Viz Slovník spisovného jazyka českého, díl III, heslo tak I., s. 762.

[5] Vzhledem k tomu, že jde o problematiku slovnědruhovou a syntaktickou, upustil jsem při citaci ukázek od zásad běžných pro přepis nářečních textů. Ponechal jsem však všechny výrazné odchylky od spisovného jazyka, a to jak hláskoslovné, tak tvaroslovné, které se v projevech studentů, pocházejících z různých oblastí Čech a Moravy, vyskytly.

[6] O rozdílech mezi projevy mluvenými a psanými pojednává např. M. Grepl, K podstatě a povaze rozdílu mezi projevy mluvenými a psanými, sb. Otázky slovanské syntaxe, 1962, s. 342—345.

[7] Viz SSJČ, díl III, heslo tak II., 1., s. 762.

[8] Viz např. článek J. Chloupka, O specifičnosti nářeční skladby, sb. Otázky slovanské syntaxe, 1962, s. 325—336.

[9] J. Bauer je hodnotí přímo jako částici, v čl. Spojky a částice, Sborník prací fil. fak. brněnské university, 1964, A 12, s. 131—139. Cit. dílo s. 135.

[10] Jako spojovací prostředek členský jsme je zaznamenali jen třikrát.

[11] Na oslabení důsledkového vztahu v souvětích se spojkou a upozorňuje i Bauerova-Greplova Skladba spisovné češtiny, 1965, s. 163.

[12] A jistě i ve větách přacích, ty se však v našem materiálu nevyskytly.

[13] Srov. např. čl. S. Prokešové, K. Hausenblase aj. ve sb. Otázky slovanské syntaxe, 1962.

[14] Srov. V. Mathesius, K dynamické linii české věty, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 268.

[15] Podle V. Mathesia, cit. dílo s. 269, může být tak vystřídáno pronominálním podmětem; ten se však klade, stojí-li výpověď ke kontextu nebo situaci v nějakém kontrastu.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 4, s. 210-218

Předchozí Helena Křížková: Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění

Následující Alla Lebeděvová: Slovesné předpony z hlediska syntaktického