Časopis Naše řeč
en cz

Nad monografií Jána Oravce „Väzba slovies v slovenčine“

Miloš Dokulil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]Otázky skladby, syntaxe stojí dnes právem v popředí zkoumání mluvnické stavby jazyka. Právě zde se totiž vztah jazyka k myšlení a vůbec vědomí projevuje nejbezprostředněji a syntaktická problematika je proto nejen nejpřitažlivější, ale i nejpodstatnější složkou zkoumání jazyka. Přesto zůstává dosud nejen v oblasti syntaxe souvětí a nadvětné syntaxe, ale i v syntaxi jednoduché věty dosti nejasného, a to i v otázkách zcela zásadních. K nim patří na prvém místě řešení vztahu skladby k tvarosloví a k nauce o slovní zásobě, zejména vyjasnění úlohy morfologických vlastností slovních druhů a tvarů a lexikálních vlastností jednotlivých slov a jejich tříd pro vlastní skladbu jakožto nauku o větě a jejích členech a nauku o slovních spojeních. Objasnit tuto problematiku je proto jedním z hlavních úkolů mluvnického bádání a bádání o stavbě jazyka vůbec.

Závažným dílčím problémem z tohoto okruhu otázek je problém pevných, tzv. vazebných spojení slov, odhalení podstaty a určení morfologických a lexikálních podmínek syntaktického vztahu nazývaného tradičně rekcí neboli vazbou v pregnantním smyslu toho slova. Problematice vazeb, zejména slovesných, dostalo se v naší literatuře osvětlení zatím jen v rámci souhrnných výkladů o skladbě,[2] a to zpravidla jednak obecných výkladů o větných vztazích a jejich vyjadřování, jednak výkladů o větných členech, zejm. o předmětu a kromě toho v několika speciálních statích věnovaných obecné problematice syntaktických vztahů a jejich vyjadřování.[3] Práci, která by zkoumala danou problematiku monograficky, v různých jejích souvislostech však v naší odborné literatuře dosud postrádáme. Je proto třeba uvítat, že [226]takovou všestrannou monografii darovala naší odborné veřejnosti jazykověda slovenská: její autor Ján Oravec zpracoval v ní z jednotného hlediska a na základě teorie odpovídající současné úrovni jazykovědy problematiku slovesných vazeb v slovenštině. Je to třeba uvítat tím spíše, že jde o práci průkopnickou jak svým celkovým pojetím, tak co do materiálové základny, a že má tato široce založená a přemýšlivá práce co říci nejen k problematice slovenštiny, ale i češtiny a namnoze i k otázkám obecnějším. Svůj rozbor založil autor na rozsáhlém materiálu asi 60 000 výpisků z více než 80 spisovatelů krásné i odborné literatury, především z posledních 40 let. Ve středu pozornosti stojí přirozeně současný stav vazeb v spisovném jazyce, autor jej však nechápe staticky, nýbrž jako výsledek vývoje a zároveň i východisko dalších změn; v souvislosti s tím vidí tento stav také v plné jeho funkční a slohové rozrůzněnosti.

Oravcova práce je velmi bohatě členěna: vedle 309 stran vlastního textu, učleněného do 6 částí a množství kapitol a odstavců (5—313), obsahuje podrobné anglické résumé (315—324), seznam literatury (325—329) a velmi podrobný věcný index (331—383).

Po stručném Úvodu (5—8), informujícím o materiálových pramenech práce a o její předhistorii a formulujícím pojetí daného úkolu, vykládá autor ve vstupní části práce (9—61) základní pojmy, s nimiž ve své monografii pracuje. Je to především pojem slovesné intence, jíž autor ve stopách E. Paulinyho a J. Ružičky rozumí „vyjádření poměru slovesného děje k východiskové i k cílové substanci“, tj. původci, popř. nositeli tohoto děje a k věci nebo bytosti, kterou tento děj zasahuje, na niž přechází. Autor tu dále zpřesnil třídění slovesných typů na základě intence a dokreslil jejich frekvenci. S pojmem intence úzce souvisí (přesněji je mu logicky podřazen) pojem slovesné rekce (vazby), vymezený tradičně jako „takový způsob vyjádření syntaktické závislosti, při němž závislý člen je v tom tvaru (nejčastěji v pádě), který mu určuje nadřazený člen“. („Tvarem“ je tu ovšem třeba rozumět morfologickou kategorii — M. D.) Autor tu zdůrazňuje známou skutečnost, že ve větných dvojicích, jejichž jádrem je sloveso, hranice mezi rekcí (předmětovou vazbou) a tzv. slabou závislostí (příslovečným určením) — signalizující na rozdíl od rekce pouze syntaktickou podřaděnost, nikoli však „tvar“ podřazeného členu — je neostrá a že silná závislost (rekce) a slabá závislost (přimykání) představují pouze krajní póly, mezi nimiž je široký pás přechodný: mezi členy vázanými k slovesu silnou vazbou (např. č. hnát koně)[4] a členy, které se k slovesu jen přimykají (např. č. pracovat na poli), vyčleňují se z jedné strany vazby s nepřímými předměty (dát [knihu] bratrovi), z druhé strany zase [227]částečně vázaná příslovečná určení (dát [knihu] na stůl). Předmět jakožto větný člen chápe autor rovněž ve shodě s chápáním u nás obvyklým — v rovině formy i obsahu: po stránce formálně mluvnické je rekčním doplněním slovesa nebo adjektiva, po stránce obsahové označuje věc, na kterou „děj přechází“. Zdůrazňuje však, že u předmětu stránka významová silně ustupuje před syntaktickou: na rozdíl od jednotlivých druhů příslovečných určení s konkrétními, specifikovanými významy je „význam“ předmětu abstraktní, gramatikalizovaný, tj. závislý nejen na mimojazykové skutečnosti, ale především na vnitřně jazykových zákonitostech.[5] Nicméně považuje za oprávněné vedle čistě gramatického členění předmětů na přímé a nepřímé i vnitřní členění z hlediska významového; rozlišuje tak obecně 5 druhů předmětů, a to: zásahový, výsledkový, cílový, obsahový a vztahový. Srovnání s obdobným tříděním Fr. Trávníčka a Fr. Kopečného[6] zdá se však dávat spíše za pravdu těm, kteří významové členění předmětu vůbec odmítají, protože „sémantická stránka předmětu je tak nevýrazná, že podle ní lze třídit jen zcela subjektivně“ (Šmilauer).[7] Je ovšem pravda, že se Oravec snaží podepřít významové členění jednotlivých druhů předmětu také odlišnými jejich gramatickými vlastnostmi (např. zásahový předmět bývá v dvojitých vazbách vždy syntakticky prvním předmětem, zatímco výsledkový předmět do dvojitých vazeb zpravidla nevstupuje).

Nejvíce pozornosti věnuje autor v této části výkladům o pádu (27—59). Podává nejprve kritický přehled novějších teorií pádů, jak jsou známy z prací Hjelmslevových, Jakobsonových, de Grootových a nejnověji Revzinových a Češkové, a srovnává je s názory zastávanými u nás zejm. Skaličkou, Hausenblasem a Marešem, na Slovensku pak Paulinym, Horeckým a Mikem, aby se pak pokusil o vlastní koncepci systému pádů v dnešní slo[228]venštině: Vychází přitom ze správného zjištění, že „na rozdíl od jiných morfologických kategorií, které souvisí s mimojazykovou skutečností zřejměji, jsou pády (rozuměj v dnešních jazycích slovanských — M. D.) kategorií více syntaktizovanou, neboť vyjadřují vztahy k mimojazykové skutečnosti zprostředkovaně. Vyjadřují vztah podstatného jména k jiným větným členům a tento vztah je gramatikalizovaným odrazem vztahu věci (pojmenované substantivem) k jiným jevům v mimojazykové skutečnosti.“ Na rozdíl od Mika, vymezujícího obecné významy pádů z hlediska jejich úlohy v rozvinutém intenčním poli sloves,[8] je přístup Oravcův formálnější. Oravec vychází ze zjištění, že v základní své funkci vyjadřují pády v mimojazykové skutečnosti obecně vztah věci k ději.[9] Na tomto základě vyčleňuje pak (v zásadní shodě s Jakobsonem) především ty pády, které vyjadřují vztah k ději zřetelně (A, D, I, G), od pádu, který nevyjadřuje, o jaký vztah jde (N)[10]; uvnitř první skupiny se dále vyčleňuje pád, který vyjadřuje jen vztah k ději (A), od pádů ostatních, které mohou vyjadřovat i vztah jiný, např. k věci (D, I, G). Zatímco u D, I je vztah věci [229]k ději významem základním a vztah k jiným jevům vztahem jasně přeneseným (srov. psát otci : dopis otci), jsou u G vztah k věci a vztah k ději navzájem nezávislé a neodvoditelné (srov. držet se tyče — konec tyče); proti ostatním pádům je však v obou těchto funkcích G charakterizován omezenou účastí (předmět označený podstatným jménem v G se účastní na ději vyjádřeném řídícím slovesem nebo na věci vyjádřené řídícím podstatným jménem jen v omezeném rozsahu).[11] Tak dostává autor tři protiklady mezi prostými pády: 1. označení — neoznačení účasti na ději, kterým se staví přímý pád N proti ostatním pádům, nepřímým; 2. označení — neoznačení omezenosti této účasti, kterým se staví G proti všem ostatním pádům; a 3. označení nespecifikované účasti na ději — označení specifikované účasti, jímž se vyčleňuje A jako (nepřímý) centrální pád proti pádům periferním D a I se specifikovanou účastí na ději.

Správně autor připomíná, že pád jakožto obměna, modifikace substantiva ve vztazích nevyjadřuje tyto vztahy o sobě, nýbrž jako člen pádového systému; jeho strukturní hodnota není však pouze výsledkem jeho vztahů k druhým pádům, nýbrž výsledkem vzájemného působení toho, co pád sám do systému vnáší, i vztahu mezi ním i ostatními pády.

Oravcovy podrobné charakteristiky jednotlivých prostých pádů jsou vcelku výstižné. Absolutní bezpříznakovost N, jako pádu pouhé existence, neoznačujícího „účast nějakého jiného jevu na pojmenované věci“ (dali bychom však i zde — na rozdíl od Mika — přednost původní formulaci Jakobsonově a mluvili raději o účasti pojmenované věci na jiném jevu), bychom ještě podepřeli tím, že N je schopen plnit i funkci ryze pojmenovací (upozorňuje na to např. Havránek - Jedlička a ovšem už Jakobson).

Výstižně je charakterizován i druhý centrální pád A jako pád vyjadřující zasaženost neomezenou v nijakém smyslu ani stupni, tedy neomezenou závislost a pasívní účast na ději, zatímco G je charakterizován jako pád omezené, částečné účasti na ději (obecně na daném jevu) (srov. např. pít, vypít kávu — napít se kávy).

Z periferních pádů je I charakterizován jako pád vyjadřující aktivní účast na ději. Základní jeho význam vidí autor ve významu nástroje (řezat nožem) a prostředku (plnit vodou), z něhož se dobře dají odvodit všechny významy příslovečné (např. místní: procházet se lesem), i význam předmětný (třást stromem). Vyvozovat z tohoto významu i I v jmenném přísudku (být dělníkem) a doplňku (nazývat přítelem) působí však podle našeho mínění dosti násilně. Mikův invariantní význam I „přechodná účast něčeho na předmětu v I“ (nebo jak bychom to spíše formulovali „přechodná účast předmětu v I na něčem“) je podle našeho názoru s to začlenit tento produktivní význam I přirozeněji.

[230]D je charakterizován okrajovou a neaktivní účastí na ději (sloužit národu) (tato charakteristika vyhovuje i konstrukcím, kde D vyjadřuje příjemce stavu). Základní význam D je podle autora zřetelový (žije se nám dobře, D tu označuje bytost, vzhledem k níž platí děj), na něj se navrstvuje významový odstín prospěchový (číst dětem) a směrový (psát otci). Tzv. volný D s odstínem zřetelovým, prospěchovým, citovým, stavovým a přivlastňovacím autor právem nepokládá za předmětný, nýbrž za příslovečný.

Co se týče pádů předložkových, vidí v nich Oravec nadstavbu nad systémem pádů prostých: pádový morfém v nich ztrácí svou samostatnost a stává se „podmorfémem“ (tj. částí slova mající význam jen ve spojení s jinou částí), jehož význam je konkretizován „podmorfémem“ předložkovým. Základní úlohou předložkových pádů je vyjadřovat konkrétní příslovečné (okolnostní) významy, které prosté pády většinou již zcela ztratily (srov. např. odjíždím tento den, týden, příští měsíc, ale jen … v neděli, v září atp.), předmět tvoří jen okrajové případy; i předložkové pády (s prvotními předložkami) se však vývojem syntaktizují (srov. např. naléhat na přítele, chránit se před něčím), a tak vznikají stále nové, složitější předložky pro vyjadřování konkrétních okolnostních významů (předmětový vztah tyto druhotné předložky vyjádřit nemohou).

Zásadním protikladem v soustavě prostředků, které mohou tvořit větnou dvojici se slovesem, je tedy Oravcovi protiklad centrálních pádů a prostředků ostatních; z nich periferní prosté pády vyjadřují sice okrajovou účast na ději, ale přece jednotnou, naproti ním příslovce vyjadřují neúčast na ději, zatímco předložkové pády tvoří přechodný člen: vyjadřují okrajovou účast i neúčast, tj. okolnost děje. (Pojem jednotné a zvl. nejednotné účasti by byl potřeboval v práci hlubšího výkladu.) Zastavili jsme se poněkud déle u těchto obecných výkladů proto, že stanoviska zde zaujatá mají pro vlastní práci a její přínos základní význam.

V hlavní části práce přechází autor k podrobnému popisu jednotlivých typů slovesných vazeb. Probírá nejprve vazby s pády prostými (61—179), a to A (61—90), G (91—134), D (135—166), I (167—179), pak vazby s pády předložkovými (181—246), a to opět s A (188—204), G (204 až 216), D (216—221), L (221—231) a I (232—246); samostatně probírá dvojité (247—276) a trojité vazby (276—277) s pády předložkovými.[12] Po vazbách pádových analyzuje pak autor ostatní prostředky vyjádření předmětu, a to infinitiv (279—292) a vedlejší větu předmětnou (293—304).

Kapitoly věnované jednotlivým slovesným vazbám podávají obvykle přehled současného stavu teorie daného prostředku, jeho celkovou charakteristiku, okruh jeho syntaktických funkcí, pak rozdělení příslušných předmětů, gramatické rysy jednotlivých jejich druhů a jejich hranice a jejich [231]vývojovou perspektivu. Správnost klasifikace jednotlivých druhů předmětů ověřuje autor soustavně metodou transformací. Tak např. nemožnost zaměnit A za N při změně aktivní věty v pasívní vyčleňuje jednoznačně vztahový předmět v A od všech druhů ostatních (mrazí mě, mrzela ho ta urážka); možnost zaměnit akuzativní předmět vedlejší větou odlišuje opět cílový a obsahový předmět (nařídit odchod // nařídit, aby odešel; slyšet zpěv // slyšet, že nebo jak se zpívá).

Na parafrázi těchto kapitol, kde hlavní váha leží na utřídění materiálu a jeho výkladu a zobecnění ve světle přijatých principů, musíme zde pohříchu rezignovat, i když právě ony představují vlastní vědecký přínos práce. Zastavíme se jen krátce u Oravcova výkladu předmětu v předložkovém pádě, neboť se tu dá dobře ukázat autorův kritický vztah k tradici i jeho vlastní metodologický přístup.

Autor právem kriticky odmítá takové vymezení předmětu, které vychází z jeho sémantiky, jak se s ním setkáváme např. v ruské akademické mluvnici a u nás u Fr. Trávníčka. Takové vymezení přehlíží tu závažnou skutečnost, že podstatou předmětu je jeho syntaktická funkce, to, že je vazebným doplněním slovesa, zatímco vlastní jeho sémantika, vztah k mimojazykové skutečnosti, má úlohu jen podružnou. Správně autor upozorňuje na to, že „i zřejmý zásah lze gramaticky podat jako příslovečné určení a naopak mnohé původně okolnostní vztahy se mohou myšlenkově a gramaticky zpracovat tak, že se podávají jako rekční svazek slovesa a objektu“. Oravec však zcela nepřijímá ani Paulinyho úzké vymezení předmětu, které za předmět pokládá jen přímý předmět vyjádřený prostým A, popř. G, a podrobně na materiálu prokazuje, že předložkové pády vyjadřují vedle různých druhů příslovečných určení často nejen předmět nepřímý, ale také — i když omezeně — i předmět přímý (za něj považuje L s podílnou předložkou po: dát každému po koláči, a partitivní G s předložkou z: brát z hotového). Zásadně mohou předložkový předmět vyjádřit jen pády s primárními předložkami, a to především předložky směrové (na, o, po, v + A; do, od, z + G; k, proti + D; za, před + I; po + L), z ostatních jen ty, které vyjadřují vztahy blízké koordinaci (s, bez, za [= místo]), a o (která ztratila zcela původní význam místní). Rozhodujícím kritériem, jde-li o předmět, či příslovečné určení, zůstává však okolnost, zda sloveso svým významem vyžaduje, či nevyžaduje doplnění.

Z českých syntaktiků stojí Oravec nejblíže Šmilauerovi (jehož v podstatě následuje Kopečný). Ale ani jeho závěry nepřijímá bez kritiky.

Na rozdíl od něho nepokládá např. doplnění sloves jako těšit se, rmoutit se, být smutný, veselý z něčeho, stydět se, hanbit se, děkovat za něco, bát se, třást se, mít strach o něco; utíkat, prchat před něčím za předmět, nýbrž za příslovečná určení, a to z toho důvodu, že slovesa označující city nebo projevy citů jsou slovesy s vnitřní akcí (ve smyslu Paulinyho), nevyžadují určení vnějšího objektu, nýbrž příčiny, proto je tu určení příčiny typickým příslovečným určením.

[232]Naopak zase spojení dát se do smíchu, uvést v pohyb ap., v kterých Šmilauer vidí příslovečná určení místa a spojení rozhodnout se k něčemu, přimět někoho k něčemu, pobízet někoho k něčemu, v kterých Šmilauer vidí příslovečná určení účelu, hodnotí jako vazby předmětné (infinitiv po těchto slovesech hodnotí i Šmilauer jako předmětný!).

Své obecné teze autor bohatě dokládá materiálem hierarchicky utříděným nejprve podle vlastního pádu, pak podle jednotlivých předložek, dále podle jednotlivých druhů předmětu a konečně podle významových skupin řídících sloves.

Jistým nedostatkem práce Oravcovy je (pracovně přirozeně odůvodněné) omezení problematiky na rekční vazby slovesa (jen okrajově si všímá Oravec také vazeb adjektiva). Je totiž nepochybné, že nejen pro problematiku pádů samých, ale i pro problematiku větných členů bylo by záhodno zkoumat slovesné vazby v širším rámci; především by se doporučovalo zkoumat doplnění slovesa při různých typech jeho nominalizace; konkrétně bude třeba hledat odpověď na otázku, co se děje s předmětem při nominalizaci řídícího slovesa. (Domnívám se např. s Fr. Trávníčkem na rozdíl od autora i některých českých syntaktiků, že i zde je třeba vidět předmět, neboť se tu — s výjimkou akuzativních vazeb — nemění ani rekce, ani sémantika; zároveň je tu však dána možnost hodnocení ve smyslu přívlastku, neboť předmět při dějovém substantivu je jako každé určení jména zároveň vždy i přívlastkem.)

V závěru práce upozorňuje autor na některé závažné výsledky svého zkoumání: rezumuje tu své pojetí základních prvků konstituujících slovesnou vazbu, a to rekce, pádu a předmětu, a shrnuje strukturní rysy jednotlivých pádů, prostých i předložkových v platnosti předmětu různých druhů, charakterizuje dvojité a trojité vazby pádové a úlohu infinitivu a vedlejší věty v syntaktické funkci předmětu.

Jak vyplývá z našich předcházejících výkladů, je Oravcova práce myšlenkově velmi bohatá a přináší mnoho cenných pozorování a poznatků. Její síla je především v šťastné interpretaci jazykových fakt a v dobré schopnosti jejich zobecnění. Zdůraznit je třeba, že Oravec, třebaže prozrazuje ve své práci dobrou znalost odborné literatury, slovenské, české i cizí, zůstává vždy svůj; k cizím názorům se staví kriticky a usiluje o vlastní, originální koncepci a řešení, která se vždy snaží podepřít přesvědčivými důvody. Je přirozené, že tato řešení nebudou vždy konečná, při tak složité problematice, jakou daná problematika beze sporu je, by to bylo sotva lze očekávat. I těm názorům a řešením Oravcovým, kterým další bádání nedá zcela za pravdu, nebude však moci upřít uváženost a podnětnost.

Oravcova práce významně doplňuje a prohlubuje poznání této důležité a svou povahou složité problematiky, kde se stýká syntax s morfologií a lexikem. Přináší jak jednotný a ucelený rozbor slovesných vazeb po všech stránkách, tak i podrobný a doklady bohatě doložený popis a výklad jed[233]notlivých typů těchto vazeb. Jak po stránce obecné koncepce, tak po stránce jejího uplatnění při třídění, rozboru, popisu a výkladu jazykového materiálu představuje Oravcova práce nesporný vědecký přínos slovenské jazykovědy, jehož význam přesahuje úzký rámec vlastní slovakistiky.

Oravec šťastně spojuje úctu k jazykovým faktům s výraznou vlohou myslitelskou a — čehož si je zvláště cenit — i se schopností pevné logické stavby a s jasností výkladu. Při vší vědecké náročnosti Oravcovy knihy přečte si ji proto s prospěchem nejen školený odborník, ale každý, komu záleží na hlubším poznání syntaktické stavby obou našich národních jazyků. Po všech těchto stránkách zasluhuje si Oravcova monografie „Vazba slovies v slovenčine“ našeho plného uznání.


[1] Vydalo Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied v Bratislavě, 1967 za vědecké redakce J. Ružičky (recenzenty byli Fr. Kopečný a E. Pauliny).

[2] Viz např. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Skladba, Praha 1949, s. 152n. a zvl. 215n.; B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha, 2. vyd. 1963, s. 319n., 353n., 372n.; Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha, 1. vyd. 1958, s. 26n. a zejm. 45n. a 202n.; Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha, 2. vyd. 1966, s. 80n., 197n.; J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1964 (skripta), 33n., 122n.

[3] Uveďme tu aspoň zásadní studii K. Hausenblase Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. Bulletin Vysoké školy rus. jaz. II, 1958, s. 3—31 (srov. i jeho Vývoj předmětového genitivu v češtině, Praha 1958) a J. Popely, Příspěvek k základním syntaktickým vztahům a k syntaktickým prostředkům, tamže IV, 1960, s. 109—130.

[4] Pokud se nám jeví potřebné osvětlit některé obecné teze příklady, volíme — je-li to možné — vždy příklady české; tento postup odůvodňujeme tím, že nám při referování o práci slovakistické jde přirozeně především o jevy, které jsou vlastní i češtině, a o zobecnění, která mají dosah i pro ni.

[5] Proto je také vhodnější mluvit zde o větné úloze, funkci nebo platnosti než o významu.

[6] Trávníček rozlišuje 7 druhů předmětu: 1. stavový, označující „osobu nebo věc, která se dostává dějem, činností do nějakého stavu, do nějakých okolností“ (pohánět koně, prodat dům); 2. obsahový, blíže určující, vymezující, doplňující obsah děje (vidět oheň, mít radost); 3. cílový, vyjadřující cíl děje (stavět dům, jít pro lékaře); 4. dotykový, vyjadřující dotyk, styk s někým nebo něčím (dotknout se drátu, vést za ruku); 5. odlukový, vyjadřující někoho nebo něco, od čeho se někdo nebo něco odlučuje, oddaluje, vzdaluje (zbavit /koho, se/ strachu, utéci hlídači); 6. zájmový, vyjadřující toho nebo to, v jehož zájmu, v jehož prospěch nebo neprospěch, k jehož užitku nebo škodě se něco děje (pomáhat příteli, bojovat za vlast) a 7. vztahový, vyjadřující někoho nebo něco, na koho nebo nač se děj vztahuje, koho nebo čeho se děj týče (zdá se mi, podobat se otci). Připomíná však, že pojetí může leckdy kolísat. S Trávníčkem se v podstatě shoduje Kopečný [rozlišuje však předmět obsahový (vidět chlapce) a látkový (vyprávět o chlapci) a jako samostatný druh vyčleňuje předmět výsledkový (psát dopis)], který rovněž zdůrazňuje relativnost tohoto třídění a sám mu proto velký význam nepřikládá.

[7] Podobně i Bauer - Grepl. Patrně z týchž důvodů odkazují Havránek - Jedlička v otázce významového členění předmětu na syntaktické významy příslušných pádů.

[8] Fr. Miko, Rod, číslo a pád podstatných mien, Bratislava 1962, s. 88n. Srov. naši recenzi v NŘ r. 47, 1964, s. 96—101. Toto pojetí je i v základě zpracování pádů v kolektivním díle Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966 (autorem příslušné partie je ovšem rovněž Fr. Miko).

[9] Obecné vymezení pádu jakožto kategorie vyjadřující v podstatě vztah mezi dvěma věcmi Oravec odmítá s tím, že nedoceňuje úlohu slovesa při vymezování věty; pád vyjadřuje podle Oravce především vztah k bezprostřednímu komponentu, k slovesu samému a je tak odrazem vztahu věci k ději v mimojazykové skutečnosti. Podle našeho mínění je však toto stanovisko příliš jednostranné. Zdá se, že Oravcovi tu pracovní omezení, soustředění na problematiku pádů při slovese zastírá širší souvislosti: to, že primárním smyslem kategorie pádu je udávat vztah mezi objekty, výrazně potvrzuje významná úloha i vysoká produktivita příjmenného prostého G a příjmenných pádů předložkových. Tento vztah může ovšem být a často také bývá zprostředkován slovesem, konkretizujícím jeho povahu; vztah pádu a slovesa je pro celkové hodnocení podřazeného vztahu obou substancí velmi významný, je nicméně druhotný. Tomu neodporuje zásadní možnost abstrakce od východiskové substance (jako např. v darovat dětem knihu nebo darování knihy dětem) a fakt, že lexikální sémantika slovesa zabarvuje vztah mezi předměty do té míry, že se dílčí vztah mezi slovesem a závislým jménem dostává do popředí; vztah k východiskové substanci zůstává totiž vždy v pozadí, a to i ve větných typech bezpodmětných, jako v slov. Brata zabilo nebo v čes. Bolí mě v krku, představujících krajní mez emancipace slovesa, které se z přechodného, středního členu dvoučlenné věty transformuje v jednotný člen jednočlenné věty. Obecná definice pádu by proto podle našeho názoru měla postihnout oba tyto aspekty: jak primární (často zprostředkovaný) vztah mezi substancemi, tak sekundární (bezprostřední) vztah mezi dějem a substancí. Z hlediska užší tematiky Oravcovy knihy — vazeb slovesa — je ovšem toto omezení odůvodněno.

[10] Nominativ sám o sobě totiž nevyjadřuje nijaký vztah k ději a může právě proto plnit velmi různé úlohy ve větě (podmětu, jmenného přísudku, základu jednočlenné věty, neshodného přívlastku a příslovečného určení). — V zájmu výraznosti a úspornosti užíváme zde i dále místo názvů jednotlivých pádů jejich iniciálových značek: N = nominativ, G = genitiv, D = dativ, A = akuzativ, I = instrumentál, L = lokál.

[11] To je zřetelně vidět v příslovesném užití G, ve spojení se jménem bývá tento příznak různě modifikován a zastřen.

[12] Dvojité vazby s prostými pády jsou probrány při pádech, které jsou pro tyto vazby charakteristické (tak nejčastější typ těchto vazeb A s D při D).

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 4, s. 225-233

Předchozí Alla Lebeděvová: Slovesné předpony z hlediska syntaktického

Následující Jaroslav Bauer: Monografie o vývoji českých infinitivních vět

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1