Listárna

[Letter's to editors]

(pdf)

-

Dol. Jiřetín. Od jména most (i Most) bylo přídavné jméno mostský. Tomek (Základy starého místopisu praž. III., 16) píše o Mostské ulici, jinde o mostské bráně, Pulkava (podle Gebauerova Stč. slov.) o hradě mostském. Jungmann II., 494 zaznamenává rukopisný doklad, že Mostští, jak příročí svého zastávati budou, vyslyšáni býti mají. Časem však přídavné jméno mostský ustoupilo pohodlnějšímu mostecký (ze základu mostec n. mostek) a píše se pak o Mostecké ulici, mostecké věži a p. a tak také o kraji mosteckém a p., kdež na podporu byla zajisté i mnohá jiná přídavná jména toho tvaru, utvořená od jmen místních, jako písecký, hradecký a p. Okres mostecký píše se s malým m, protože jména přídavná, utvořená ze jmen vlastních, píší se malým písmenem kromě určitých případů vypočtených v Pravidlech.

Panu F. M. v Hluboké. O krácení podst. jmen díra — děrou a p. byl výklad v N. Ř. II., 254. Z toho, že je síla — silou, nesmíme usuzovati, že musí býti také třída — třidou; jazyk má své důvody, proč podle našeho zdání vybočuje tu a tam z pravidla mluvnického, a nesmíme zapomínati, že jazyk se nespravuje pravidly mluvnickými, nýbrž pravidla mluvnická jazykem. Třída je slovo staré a znělo kdysi třieda; kdyby je byl jazyk v 7. p. zkracoval, znělo by tředou (jako díra, stč. diera — děrou). — Píšeme řídící učitel, nikoli řídicí, protože jde o učitele, který školu skutečně řídí, kdežto řídicí podle analogie by mohlo znamenati učitele, který jen na to je, má k tomu schopnosti, aby ji řídil, třeba nic nedělal. Také mívají tato přídavná jména význam trpný, na př. prací, mycí a p. je to, co se dá práti, mýti a p. Vystihuje tedy slovo řídící funkci učitele školu spravujícího nejlépe.

[95]Panu F. M. Slovo oběživo bylo v našich dnech patrně právě raženo. Slova s touto příponou -ivo (vlastně -vo) jsou utvořena většinou a pravidelně od sloves IV. třídy, jako stavivo, topivo, hnojivo, svítivo, krmivo, kuřivo (jsou většinou nevelmi stará), od nich se přenáší přípona -ivo k jiným kmenům slovesným, na př. pečivo (od péci), melivo (od melu), předivo (od předu), mlezivo (od mlzu = ssaji) a p. Slovo oběživo přitvořeno však bylo prostě ke slovu oběh, nikoli k základu slovesnému (ten je obíhati, kdežto oběživo by předpokládalo sloveso oběžeti s významem trvacím) a není tedy po našem soudu docela správně utvořeno, čehož na slovech uměle tvořených smíme a máme vším právem žádati. — Výraz »vedoucí síla«, který má znamenati vedoucího úředníka, je zřejmý germanismus; my slova síla v tomto významě (= Kraft, Lehrkraft a p.) neužíváme. — »Zapracovaný dělník« není výraz chybný; zapracovati se je utvořeno právě tak jako zabrati se, začísti se, zamilovati se, a jako říkáme o tom, kdo se do něčeho zabral nebo zamiloval, že je do toho zabraný, zamilovaný, můžeme říkati také o dělníku, který se zapracoval (t. j. do práce vnikl a zná se v ní), že je to dělník zapracovaný.

Panu F. Š. v P. České jméno Zdeněk (Zdeňka) je domácí, rodinná zkratka buď latinského jména Sidonius (Jungmann V., 631) anebo českého Zdeslav (F. A. Slavík v Č. Č. M. 1889, str. 161); v rodině pánů ze Šternberka na př. vyskytuje se jméno Zdeslav i Zdeněk velmi často, což by mohlo býti svědectvím, že jsou to jen dvě různé formy téhož jména v rodině oblíbeného. Analogie podobných zkrácených jmen domácích, jako jsou Václav — Vaněk, Čáslav — Čeněk, Zbyslav — Zbyněk, Bohuslav — Bohuněk (Buněk), Stanislav — Staněk, ukazuje i při jméně Zdeslav na formu Zdeněk. To je také způsob u nás odedávna ustálený. Ne tak snadno lze věc rozřešiti bez spolehlivě psaných dokladů starších při jméně ženském. Pouhým přechýlením jména Zdeněk vzniknouti mohlo ovšem jméno Zdeňka, jehož ň v sousedství k mohlo ztvrdnouti v n (Plzeň — Plzenka, mřeněk — mřínka). Jméno ženské mohlo však také býti utvořeno ze staršího Zdena (koncovka -ena je častá u jmen ženských) a znělo by pak Zdenka; ale ani tvar Zdenka nevylučuje tvar Zdeňka, neboť skupina nk měnívá se v ňk (postranky — postraňky, posunky — posuňky a p.). Pouhým rozborem mluvnickým se tedy jistoty nedobereme a jest tedy nejlépe podle jména mužského i podle ustáleného zvyku psáti nejen Zdeněk, nýbrž i Zdeňka. Tak píše i Matiční Brus i Pravidla; neshody mezi oběma rádci, o níž se zmiňujete, není.

Dr. Kramarcz, Benes. Tak čteme v časopise pro mládež »Le petit journal« v čís. 2. roč. 2., jež právě vyšlo, a jenž jest vydáván profesory drem Mikovským a drem Špíškem. Jak se mají psáti vlastní jména ať osobní ať jiná, ať naše ať cizí v tekstě jinojazyčném? Soudíme, že se psáti mají pravopisem původním a bez všelijakých ústupků jinému jazyku. Tak píšeme vlastní jména německá a francouzská, italská i anglická, latinská i řecká atd. S tohoto zřetele jest psaní hořejší nepřípustným přehmatem, proti němuž nutno se ohraditi tím spíše, že ho užito v listě pro studentstvo a že se jím učí již mládež svá příjmení komo[96]liti. A jak úžasně mimo to vypadá zkomolené české jméno v očích čtenáře cizího. »Kramarcz« proti »Kramář«! To přece není čeština!

V. K.

Panu red. K. v H. na M. Snaha Vaše po správnosti jazykové jest potěšlivým úkazem a může býti příkladem novinám jiným. Z Vaší péče jazykové vzejde jen prospěch.

Panu učiteli Markovi v Plavech u Železného Brodu. Odkazujeme Vás na úvodní článek prof. Zubatého v tomto čísle »Naší Řeči«. Je to stanovisko celé redakce a, jak doufáme, správné stanovisko všech rozvážných a věci znalých lidí v našem národě.

Panu J. Š. v Pr. Žádáte nás, abychom upozornili své čtenáře na to, že slovo batoh (ne baťoch), které se Vám zdá býti přece jen názvem posměšným, by se mělo nahraditi výrazem vrecko, které uvádí Palkovič ve svém Slovníku, nebo vřecko, kterým Jungmann nahrazuje německý rucksack. Ale batoh nemá posměšného významu, to je čistě subjektivní dojem. Slovo to se vyskytuje už ve staré češtině, na př. v legendě o sv. Kateřině, ovšem ve významě poněkud jiném. Na Slovensku pak žije napořád a dokonce i v lidových písních (na př. poď mi zdvíhať batoh trávy).

Panu V. K. v P. 2. pád množný mezd (od slova mzda) není tvořen násilně (jako není tvořeno násilně slovo námezdní), nýbrž je nezvyklý, protože se slova mzda v množném čísle málokdy užívalo. Pokládati sklonění slova mzda v množ. čísle za defektivní (t. j. bez 2. p. množ.) není dobře možné, protože vlastností defektiv je, že za scházející formy užívalo se tvarů slov jiných, souznačných (tím právě defektiva vznikala), a takové náhrady za 2. p. mezd v jazyce není. A že denní potřeba může přinésti s sebou i potřebu množných tvarů slova mzda, toho svědectvím je právě faktum, že se 2. p. množ. mezd vyskytl a vyskytuje. Není přece zhola jedno, napíšeme-li, že dělnická mzda je vysoká anebo že dělnické mzdy jsou vysoké, neboť v tomto případě jsou různé případy mzdové výšky jaksi individualisovány. Proto není proč se pozastavovati nad tím, vyskytne-li se kde tvar mezd, když je správně utvořen a když je k množ. číslu — a v tom je snad punctum saliens celé věci — důvod. To platí i o 2. p. množ. zel, byť menší měrou, neboť tu je náhrada nezvyklého a nebývalého tvaru mnohem snazší. Spisovatel, který má jazykový cit, zarazí se zajisté nad nezvyklostí tohoto tvaru a uhne, napíše z dvojího zla (m. ze dvou zel), sáhne k synonymu nebo k opisu (špatnost, bída, zlá věc a p.). Tím ovšem není řečeno, že s vývojem významu slova zlo nemohl by nastati okamžik, kdy všecky tyto prostředky nevystačí a kdy bude třeba sáhnouti po tvaru nezvyklém a nikdy nebývalém, jako jsme už sáhli po plurále zla, kterého v starším jazyce také nebývalo.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 3, pp. 94-96

Previous František Novotný: Z obchodní češtiny

Next Josef Zubatý: O českém pravopise