Pilovat a řezat pilou

Emanuel Michálek

[Short articles]

(pdf)

-

Mezi slovesy odvozenými od podstatných jmen se vyčleňuje produktivní typ, jehož význam se dá vystihnout opisem ‚užívat jako prostředku toho, co vyjadřuje základní slovo‘.[1] Patří sem slovesa bičovat ‚užívat biče jako prostředku k bití někoho‘, bubnovat, gumovat, kamenovat, kartáčovat, luxovat, lyžovat, rentgenovat, sáňkovat, telefonovat a četná jiná. Po stránce formální k nim patří také sloveso pilovat, které je odvozeno od základního podstatného jména pila. Proti ostatním případům obdobně tvořeným je tu však určitý významový rozdíl, pociťovaný i těmi uživateli jazyka, kteří nejsou lingvisty: sloveso pilovat neznamená ‚užívat pily jako nástroje k opracování něčeho‘, nýbrž ‚opracovávat, obrábět (obrušovat, uhlazovat) pilníkem‘ (srov. Slovník spisovného jazyka českého). Chceme-li si tento rozdíl mezi slovesem pilovat a jinými slovesy podobně tvořenými vysvětlit, neobejdeme se bez krátkého pohledu historického.

Staročeské podstatné jméno pila mělo význam novočeských jmen pila i pilník. Čteme je v dokladech jako pila veliká jako prkna řeží ArchČ 16, 347 (1490); sero (lat.) = pilú tru KNM XIII D 11fol. 329 rb (14. stol.) ‚pilou řežu‘, ale také v kontextech typu pila neb pilník slúží železu Comest 33b2 lima. Jak ukazuje poslední doklad, existovalo v stč. i podstatné jméno pilník ve významu novočeském. Ze staročeského významu slova pila ‚pilník‘ ovšem lehko vyvodíme význam dnešního slovesa pilovat ‚obrábět pilníkem‘. Právě tento typ patří k nej[59]produktivnějším v dnešním jazyce, jak naznačují příklady uvedené výše. Obdobné poměry byly zřejmě už v staré češtině. Ukazují na to stč. slovesa příslušného typu jako skřipcovati, karabáčovati, uzdovati, kyjovati, hoblovati, kamenovati, flastrovati, glejtovti apod. Sem náleží i stč. pilovati, které má v řadě dokladů význam stejný jako v jazyce dnešním, srov. např. limatus pilován SlovKlem 60a, podobně SlovOstřS 90a aj.

V některých západoslovanských jazycích má sloveso pilovat význam ‚obrábět pilníkem‘ i ‚řezat pilou‘. Tak je tomu v slovenštině[2] i v polštině.[3] Snad tomu tak bylo i v staré češtině, ale stč. dokladů na sloveso pilovati ‚řezat pilou‘ je málo. Patří k nim pravděpodobně slovníkové doklady z Klareta pilovánie saraciamen KlarGlosM 2779[4] a z poměrně pozdního slovníku Klementinského serrare pilovati SlovKlem 23a. Podobně Vusín (1726) vykládá lat. serratorius opisem damit man sägt, čím se piluje a F. Špatný (1851, 1864) má za německé feilen i sägen stejně píliti, pilovati.[5] Pro pojem ‚řezat pilou‘ užívala stará čeština často výrazu víceslovného třieti pilú: by v hoři, jako by ho třel pilú TristB 122a; pilú řězati BiblLit Iz 10, 15; v dokonavém vidu se užívalo spojení pilú přětřieti Comest 321b. Naproti tomu pilovati v tomto významu mělo postavení mnohem okrajovější. Slovníky dnešního spisovného jazyka sloveso pilovati s významem ‚řezat pilou‘ neuvádějí, zdá se však, že úzus soudobého jazyka tento význam nevylučuje.[6]

Zkratky

ArchČ = Archiv český čili Staré písemné památky české i moravské. Uvedený svazek red. J. Kalousek, Praha 1897.

KNM = rukopis Národního muzea v Praze.

Comest = Comestor, Historia scholastica, český překlad z 2. pol. 14. stol. Vyd. J. V. Novák, Praha 1910.

SlovKlem = Latinsko-český slovník Klementinský z r. 1455.

SlovOstřS = latinsko-český abecední slovník z pol. 15. stol.

KlarGlosM = Klaretův Glossarius, latinsko-český veršovaný slovník z 2. pol. 14. stol.

TristB = Tristram a Izalda, veršovaný román přeložený a upravený podle německých skladeb, brněnský rukopis z 2. pol. 14. stol.

BiblLit = Litoměřická bible (jednosvazková), citováno místo z proroka Izaiáše.

---

[1] F. Daneš, Jak jsou utvářena česká slova, O češtině pro Čechy, Praha 1960, 77; F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny 1, Praha 1951, 380n.

[2] Slovník slovenského jazyka 3, Bratislava 1963, 70.

[3] Słownik języka polskiego 6, Warszawa 1964, 390.

[4] Srov. B. Ryba, K rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským, Listy filologické 15, 1951, 108.

[5] Za tyto doklady děkuji prof. dr. Vl. Šmilauerovi.

[6] Srov. např. Slovník jazyka českého P. Váši a F. Trávníčka, ve vyd. 1946 i 1952, Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 1, pp. 58-59

Previous Slavomír Utěšený: O proměnách ponrav

Next Miloslava Knappová: Co znamená povodeň a co záplava?