Časopis Naše řeč
en cz

O proměnách ponrav

Slavomír Utěšený

[Short articles]

(pdf)

-

Nepůjde nám pochopitelně na tomto místě o proměnu ponravy v chrousta, nýbrž o nesčetné podivuhodné obměny starobylého jména ponrava v českých nářečích; tyto proměny ukazují jednak na překvapivé možnosti lidové fantazie (projevující se nejsvobodněji právě u takovýchto nápadných výrazů bez zřetelné etymologie), jednak na vázanost i těch nejroztodivnějších obměn na poměrně přesně vymezené územní okruhy.

Příbuzní české ponravy žijí nebo alespoň od nepaměti žili ve většině slovanských nářečí, a jak ukazuje Machkův výklad (Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, s. 384), měli všichni s největší pravděpodobností společného předka v hromadném označení *po-norv-ьje (v polských nářečích dosud pandrowie) — srovnej obdobně tvořené výrazy jako pohoří < *po-gor-ьje, pokolení. Základ tohoto výrazu, kořen *norv je patrně dosud doložen v litevském narva nebo narvas ‚buňka ve včelím plástu‘. Už tradiční výklad spojoval výraz ponrav ap. s kořenem *ner/nor/nir (srov. např. u Jungmanna III, 290), ponrava by tedy původně znamenala to, co se noří, ponořuje. Machek to modifikuje na konkrétnější význam ‚vše, co žije ve vyhloubených „norvách“ — larvy včel v buňkách, larvy brouků v dutinách dřev ap.‘[1] Staroruské ponorovъ, kašubské ponor, polské pędrak, srbocharvátské pundrav, pamrak, slovenské pandrav ap. odrážejí pak další vývojovou fázi tohoto výrazu po stránce formální i významové. U těchto jmen (vesměs muž. rodu) jde už o označení určitého jednotlivce — zpravidla je to ‚tlustší larva hmyzu‘. Ve [56]staré češtině by některé doklady ukazovaly vedle slovníkové rovnice pondrav(a) atalabus (v Klaretově Glosáři v. 591 a Bohemáři v. 210) též na posunutý význam ‚brouk vůbec‘. Jiné doklady už spojují dnešní dvojici chroust — ponrava těsněji, přitom však ukazují na to, že tu mohlo docházet k vzájemným záměnám. Pro dnešní význam svědčí pak zcela zřetelně např. doklad z Lékařských knih Křišťanových: ponravy, to jest bielé veliké červy, ješto je v rolé nalézají (obdobný citát je i v Jungmannově slovníku). V nářečích žije takové popisné označení ponrav, obsažené v uvedeném vysvětlení, vlastně podnes: tak např. bílej červ na Telečsku a porůznu po jižních Čechách a hrubý chrobák (tj. tlustý červ) na Valašsku.[2] Výraz ponrav a jeho nástupnické formy se totiž v některých našich nářečích neudržely, stejně jako zanikly v řadě slovanských jazyků, s výjimkou oblasti centrální. Přitom je zajímavé, že se i u nás vyskytuje ponrava především ve středních částech Čech a Moravy. (Z toho je vidět, že se nemusí archaismy držet vždy jen při okrajích, ba že tomu může být někdy naopak.) Po okraji jihozápadních Čech a hlavně na rozsáhlém území jihovýchodočeském s přesahem na záp. Moravu (zde po čáru Č. Krumlov—Milevsko—Pelhřimov—Dačice) máme jen výrazy červ, bílej červ, kobzí (tj. chroustí) červ apod., ba někdy je tu ponrava spojována a zaměňována s žížalou (té se na tomto území říká rovněž zpravidla červ). Podobně je tomu na Valašsku s výrazem chrobák, který tu může znamenat brouka, červa i žížalu.[3] Kromě toho se především na těchto územích, ale porůznu i jinde, zvláště v centrální oblasti lašské, vyskytne ve významu ‚ponrava‘ výraz larva (který jinak označuje v nářečích často i kuklu). Ojediněle jsou konečně hlášeny i podoby jako štír, óhorník a podžirák (Horňácko), které ovšem mohou znamenat i jiné larvy nebo červy.

Na valné části Čech, Moravy a Slezska se však ponravy přece udržely, ovšem zpravidla za cenu značných proměn. Vedle spisovného ponrava žije tak v nářečích spíš stará běžná obměna pondrava se samovolně vzniklým d uvnitř skupiny -nr- (srovnej stejný proces i v jiných slovanských jazycích). Častá je tu i starší podoba muž. rodu pondrav a mužský rod se pak v jiných obměnách tohoto základu projevuje na většině našeho jazykového území s naprostou převahou. Téměř výhradně je tomu tak ve vlastním českém okruhu podob s počátečním ko- (typ kondrát) a hlavně pak na Moravě na východ od čáry Zábřeh—Blansko— Znojmo. V Jungmannově slovníku se však pod heslem pondrav(a), slov. pandrák převaha mužského rodu v uváděných nářečních obměnách nijak neprojevuje; jsou tu zastoupeny ponrav, ponrava, pondrav, pondrava, kondrava, kundrava, konrád, kondrát, kundrát — a dále odkazové heslo pondrava. V Machkově výčtu zato podoby muž. rodu převažují: pondrav, pandrav, pandrab, kondrát, kundrát, výchčes. kondravec — proti tomu jen pondrava, pondravice, kondrava, ko[57]trava (poslední není v anketovém materiálu doložena). Tyto podoby vykládá Machek příklonem k housenka, mohla však působit i jiná jména žen. rodu, jako larva, hlísta (ostatně rovněž kolísavá).

Vyjdeme-li v dalším výkladu z Machkových dokladů, seřazených zřejmě podle stoupající míry proměnění původní podoby, je třeba vrátit se k uvedené izoglose ženský/mužský rod, probíhající západní Moravou a méně zřetelně i po obvodu moravskoslovenské oblasti s dost hojnými podobami žen. rodu pan(d)rava (na Meziříčsku a Frenštátsku spíše pondrava).[4] Přitom už na východ od čáry Polička—V. Bíteš—Znojmo převládly podoby s pa-, tedy pandrava a hlavně pandrav a dále i hanácké pan(d)rab. Podoba pan(d)rav je vůbec nejhojnější na oblasti moravskoslovenské a územně dále navazuje patrně na Slovensko (Slovník slovenského jazyka III, 8 však uvádí — jako hovorovou — jen podobu pandrava ‚larva hmyzu‘ a též ‚hrubá nadávka ničemnému člověku‘).

K další změně koncového -v > -b docházelo už jen v nářečích na střední Moravě v okruhu Polička—Brno—Kyjov— Holešov—Olomouc—Šumperk; zde tedy vznikly podoby pondrab(a) a hlavně pan(d)rab(a), resp. pandráb (poslední asi příklonem k spojení pan dráb). Kromě toho se objevuje pandrab a pandrob též na Hlučínsku. Na sev. Moravě pak vznikly z této základny pravděpodobně i další obměny, jako hadrabant a dále docela horban (patrně přikloněním k jménu Urban, nář. Horban), doložené jednou i na Jevíčsku. Sem pak můžeme přičíst i obdobné radikální přetvoření s příklonem k nějaké další představě — dražant u Bystřice n. P. (zajímavá je obdoba v zakončení dražant//hadrabant — srov. depreciativa jako karhant, harant, parchant < panchart). Tyto podoby podél západního okraje hanácké oblasti doplňuje ještě odvozenina pandrák na Znojemsku, jež je co do stavby totožná s polským pędrak a slovenským pandrák cit. u Jungmanna, resp. i se srbochorvátským pumrak. (I v Čechách se na pomezí oblastí jiných proměn výrazu ponrava vyskytuje odvozenina stejného typu kon(d)rák.)

Ještě rozmanitější, ale vcelku zase územně vázanější byl další vývoj v Čechách. V celé široké středočeské oblasti, zhruba uvnitř linie Louny—Praha—Sedlčany—Ledeč n. S.—Litomyšl—Žamberk, s přesahy daleko na západ až k Rakovníku, Plzni a Příbrami, a na východ pak až na Opavsko, vznikly podoby s náslovným kon-/kun-: tak podorlické kondrava, resp. i kontrava, jež dalo dále u Č. Třebové a na již. Litomyšlsku konzdrava. V mužském rodu se tu pak vyvinula na Hořicku odvozená podoba kondravec//pondravec.

Daleko největší část tohoto celkového území však zaujímají varianty vzniklé v lidové etymologii příklonem ke jménu Konrád — tedy kon(d)rád, kun(d)rád a kon(d)rát, kun(d)rát. Přitom jsou podoby s koncovým -d výhradní od Loun k Litoměřicům (kunrád) a na východ od čáry Pardubice—Jičín—Chotěboř (kon(d)rád), hojně pak i v prostoru od [58]Vlašimi ke Kolínu (hlavně konrád). Na hranicích mezi -d/-t se přitom často vyskytne zmíněná už odvozenina kon(d)rák (hlavně Jičínsko a Přeloučsko), u Loun se najde i dalším křížením vzniklé ponrád. Na západ od linie Mladá Boleslav—Č. Brod—Sedlčany jsou zase jen podoby s ku- (kunrát u Prahy, kundrát hlavně v Pojizeří). Konečně na Opavsku jsou podoby vzniklé zkombinováním změny po- > ko- a -v > -b: kondrab, kundrab.

Český výraz ponrava i moravský pandrav prošly tedy jak patrno hezkou řádkou proměn. Jejich soubor by jistě přinesl zajímavé výsledky i pro teoretickou analýzu kombinačních možností změn v rámci jednoho slova, kterou se nemůžeme zabývat v tomto článku. Chtěli bychom však na závěr ještě zdůraznit tu závažnou okolnost, že u těchto proměn nejde jen o nějaké rarity z vývojově odlehlých okrajových nářečních úseků (jak by se dalo soudit např. u výrazu hôrban, v němž se vlastně nezachovala ani jedna hláska beze změny), nýbrž přímo i o výrazy z centrální české oblasti: vždyť ani pražský kunrát nemá z původní podoby zachováno víc než ústřední hláskovou skupinu -nr-. A konečně snad stojí za zmínku, že všechny anketou dosvědčené obměny výrazu ponrava dosahují úhrnného počtu 34 zvláštních variant jediného slova, a to patrně můžeme v české nářeční oblasti považovat za rekord.[5]


[1] Holub-Kopečný (Etymologický slovník jazyka českého, 1952, s. 286) počítá též s příbuzenstvím mezi po-nrav a mrav- (mravenec ap.), není to však příliš pravděpodobné.

[2] Všechny tyto a další nářeční údaje čerpáme, není-li uvedeno jinak, z výsledků ankety se Slovníkovým dotazníkem pro nářečí českého jazyka I, kap. X. Zvířectvo. Mapové zpracování názvů ponravy je uloženo v archívu dialektologického odd. Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze.

[3] Viz S. Utěšený, K studiu českých lidových názvů malých zvířat, Slovo a slovesnost 12, 1961, s. 22.

[4] K rozdílům v rodovém zařazení dochází v našich nářečích zvláště u slov přejatých, jako hadr/hadra, zast. putr/putra ‚máslo‘. U neodvozených slov domácích se takové rozdíly více projevují mezi jednotlivými slovanskými jazyky: jablko — bělorus. jáblyk, srbochorv. jabuka, bulh. jabălka; čes. topol — ukr. topolja, jihosl. topola.

[5] Počítáme-li varianty jediného slova bez hravých obměn rýmových, jako je tomu např. u názvů sluníčka sedmitečného. Obměny typu pinkalinka, ankalinka, boubelinka, popelinka, bábrlinka, majdalinka atd. jsou ovšem ještě mnohem početnější.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 1, pp. 55-58

Previous Naďa Svozilová: Vedlejší věta, nebo polovětná vazba?

Next Emanuel Michálek: Pilovat a řezat pilou