Vedlejší věta, nebo polovětná vazba?

Naďa Svozilová

[Short articles]

(pdf)

-

Týdeník Nové knihy, informující čtenáře o knižních novinkách, podává spolu se základními údaji o každé vycházející knize i její charakteristiku, popř. krátký obsah. Snaha o stručnost a hutnost vyjádření nebývá tu však vždy [54]spojena se stylovou vybroušeností; setkali jsme se i se zanedbáním pravidel větné stavby: Kriminální román odehrávající se v Paříži a v němž se setkáváme znovu s populární postavou komisaře Maigreta. (jde o charakteristiku Simenonovy detektivky „S úctou Picpus“, NK 8, 1967.) Skladebním nedostatkem této věty je nevhodné použití tzv. smíšené několikanásobnosti (tj. souřadného spojení větného členu a věty[1]), tedy nevhodné uplatnění „členské disharmonie“[2]. Přitom tu máme případ specifický; jde sice o spojení větného členu a věty, avšak tímto větným členem je polovětná vazba (odehrávající se…). Autor se tedy mohl snad i domnívat, že správně spojuje jednotky mluvnicky rovnocenné. Podívejme se na uvedené souvětí blíže.

Obsahem charakteristiky jsou tři fakty: jde o kriminální román, děj tohoto románu se odehrává v Paříži, v tomto románu se znovu setkáváme s komisařem Maigretem. Tyto tři fakty můžeme spojit různým způsobem, různými vztahy: a) druhý fakt blíže určuje první a třetí pak první a druhý (Kriminální román odehrávající se v Paříži, v němž se…), b) druhý a třetí fakt rovnocenně určují první (Kriminální román, který/jenž se odehrává v Paříži a v němž…). Autor vlastně zkřížil obě možnosti. První bližší určení vyjádřil polovětnou vazbou (odehrávající se…), druhé určení však už takto (souřadně k prvnímu) vyjádřit nemohl, jestliže měl na mysli rozvinutější fakt, jehož formulace vyžaduje změnu podmětu (setkáváme se). Mohl ovšem toto určení vyjádřit podřadně — srov. výše uvedené znění (a). Protože však zřejmě chápal vztah obou určení jako rovnocenný, připojil druhé určení (vztažnou větu) k prvnímu (polovětné vazbě) souřadně, spojkou a; tak vznikl citovaný kříženec. Nelze jednoznačně tvrdit, že se autor dopustil tohoto nedopatření z přílišného chvatu (asi tak, že by zformuloval začátek souvětí jedním způsobem, když však týmž způsobem nemohl pokračovat, nevrátil se již zpět, k nové formulaci) nebo z nedbalosti. Mohl tak učinit, jak jsme se již zmínili, po úvaze. Mohl považovat slovesné (dějové) přídavné jméno, které žije v našem povědomí jako výraz synonymní s vyjádřením větným (vztažnou větou se zájmeny který nebo jenž), za vyjádření rovněž vztažné, a proto k němu souřadně připojil vztažnou větu. Slovesné příd. jméno však nemá samostatnou vztažnou (větnou) funkci; je — skladebně — polovětnou vazbou[3] a vystupuje vždy jen jako větný člen.[4]

Zároveň ovšem vzniká otázka, proč je v našem případě spojení větný člen + (vztažná) věta nevhodné, když přece smíšená několikanásobnost je zásadně možná (i když slohově nebezpečná[5])? Závada ve stylizaci našeho souvětí spočívá, jak víme, v nepatřičném uplatnění tzv. členské disharmonie. Příčinu této nepatřičnosti vidíme v tom, že bližší [55]určení spojená spojkou a nejsou na stejné úrovni těsností svého vztahu k řídícímu členu. (Jde totiž o bližší určení přívlastková). Podobně jako by nebylo vhodné spojení „velké a mnohamiliónové město“, nevyhovuje nám ani spojení „… odehrávající se … a v němž“ (v prvním případě jde ovšem o trochu jiný druh těsnosti než ve druhém). Pomocí spojky a spojujeme (přívlastková) určení mající co do těsnosti rovnocenný vztah ke svému řídícímu jménu. V případě našeho souvětí tomu tak není, první určení je ve vztahu těsném, druhé, vedlejší věta, je ve vztahu volném. — Náležitým vyjádřením by tedy bylo znění uvedené výše jako (b).

Nakonec ještě dvě poznámky. — Obtížím s uvedeným vyjádřením se autor mohl zcela vyhnout, kdyby byl přesněji formuloval vztahy. Vhodněji řekneme, že se odehrává děj románu, a nikoliv, že se odehrává román. Pak by naše věta zněla: Kriminální román, jehož děj se odehrává v Paříži a v němž se setkáváme… Nesnáze s určeními by takto vůbec nevznikly. Je zřejmé, že přílišná snaha po co největší zhuštěnosti není vždy naprospěch věci, přináší s sebou formulační potíže. — A dále: Příslovečné určení znovu by vhodněji stálo před slovesem setkáváme se. V původním znění (…román, v němž se setkáváme znovu s populární postavou komisaře Maigreta) se postavením tohoto přísl. určení narušuje náležité řazení větných členů v takovém pořádku, jak k sobě významem patří (roztrhává se větná dvojice, aniž je k tomu důvod).

---

[1] Srov. o tom zejména J. Hrbáček, Souřadné spojení větného členu a věty, Naše řeč 2, 1965, s. 116, a Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 372 a 520.

[2] Viz M. Jelínek, O jazyku a stylu novin, Praha 1957, s. 125, a Fr. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 280.

[3] Podle Vl. Hraběte, Polovětné vazby a kondenzace „druhého sdělení“ v ruštině a češtině, Praha 1964.

[4] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 51.

[5] Vl. Šmilauer, c. d., s. 372.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 1, pp. 53-55

Previous Zdeněk Hlavsa: Závod pracuje i v sudou sobotu

Next Slavomír Utěšený: O proměnách ponrav