Na prahu druhého padesátiletí

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

-

Letošním ročníkem nastupuje Naše řeč do druhé padesátky svého trvání. Vstoupila do života v předposledním roce 1. světové války jako časopis pro vzdělávání a tříbení českého jazyka. U její kolébky stáli Josef Zubatý, Emil Smetánka, Jaroslav Vlček a František Bílý, v průběhu let přijali v její redakční řadě účast téměř všichni významní čeští jazykovědci-bohemisté a v počtu přispěvatelů nechybí, zvl. v posledním období, nikdo z těch, kteří zasáhli aktivně do vývoje naší jazykovědy v oboru studia českého jazyka. Práce týkající se českého jazyka nezůstaly ovšem vývojem věcí omezeny jen na Naši řeč a také řešení otázek jazykové kultury, které v třicátých letech průkopně zasáhlo do vývoje názorů v této oblasti, soustředilo se až do let padesátých v čas. Slovo a slovesnost a teprve pak se plně uplatnilo i v teoretické a praktické činnosti Naší řeči, opírajíc se o teorii jazykové kultury vypracovanou a stále propracovávanou pražskou školou.

Přes tato omezení je padesát ročníků Naší řeči jak zrcadlem jazykového dění v průběhu posledních padesáti let našeho národního života, tak svědkem vývoje poznání českého jazyka, metod tohoto poznání i rozvoje jazykovědného bádání.

Padesát let činnosti Naší řeči spadá zhruba zajedno s historickým obdobím počínajícím znovudobytím státní samostatnosti v r. 1918 i jeho přípravou v posledním válečném roce. Padesát let v životě jazyka bývá ještě zahrnováno do jeho přítomnosti, současnosti. Podstatným znakem živého jazyka je jeho proměnnost, probíhají v něm vývojové změny obrážející změny společenské. Jsou období poměrného klidu ve vývoji jazyků a naopak období naplněná stálým pohybem, kvasem, vzruchem. Není pochyby o tom, že posledních padesát let vývoje českého jazyka patří k obdobím bouřlivého jazykového dění, v kterém se obrážejí všechny změny ve vývoji národní společnosti, změny hospodářské, společenské, kulturní, její rozvoj, její dočasné ohrožení za německé oku[2]pace i její nový rozvoj po r. 1945. Naše řeč představuje ve své první fázi zrcadlo sice jednostranně nastavené, ale při kritické revizi, s kterou k sledovaným jevům můžeme dnes přistupovat, zrcadlo nesmírně zajímavé. Kritické hodnocení jazykového stavu bylo v této první fázi mezi jiným určováno nedůvěrou k současnému spisovnému (či jak se tehdy často psalo knižnímu) jazyku. Naše dnešní hodnocení nesdílí tuto nedůvěru, vychází z jiných teoretických zásad, opírá se o nově vypracovanou teorii spisovného jazyka, zakládá se na výrazném rozlišení úrovně jazyka samého (i jeho kultury) a nedostatků v konkrétní jazykové praxi, přihlíží k vyjadřovacím společenským potřebám i k vývojovým tendencím v jazyce odhalováním zákonitostí vývoje jeho struktury. Neznamená to ovšem, že chceme zavírat oči před skutečnými nedostatky v kultuře sdělování a vyjadřování v mateřském jazyce, že nevidíme leckde nesprávný přezíravý postoj k jazyku, že nejsme znepokojeni nivelizací jazykové výchovy na školách. I když je naše hodnocení jiné a velmi mnohé výtky a odsudky dříve pronášené ztratily své oprávnění, fakta sama zůstávají a poskytují nám vděčný materiál pro charakteristiku vývoje spisovné češtiny za uplynulých padesát let.

I svědectví o rozvoji teoretického studia českého jazyka, zvláště spisovného, hluboké jazykovědné rozbory jeho prostředků a charakteristiky jeho současného rozvoje a funkcí, jak je podává padesát ročníků Naší řeči, jsou poučné pro poznání rozvoje jazykovědného bádání, jeho metod i vztahů jazykovědy k společenským vyjadřovacím potřebám. Jsou v tomto vývoji výkyvy, ale není sporu o tom, že je zde nashromážděno mnoho poznatků o českém jazyce, které nejsou dosud ani plně soustavně zpracovány, ani vždy zcela využity. Dotýkají se všech rovin jazykové stavby, slovní zásoby i mluvnice, prvků formálních i významových, otázek pravopisných i výslovnostních, problematiky stylistické, zvláště v charakteristikách nebo rozborech projevů z různých stylových oblastí (zprvu převahou umělecké a odborné, později také publicistické a hovorové). Od samého počátku činnosti Naší řeči nezůstává stranou zájem o otázky jazykové výchovy: vyučování mateřskému jazyku na našich školách a jeho lingvistické základy patří stále k okruhu zájmů Naší řeči.

Při dřívějších jubilejních zamyšleních se vždy vynořovala otázka o společenském dosahu působení Naší řeči, o jejím vlivu na úroveň jazykové kultury. Odpovědi na ni vyjadřovaly často i skepsi, ale i přesvědčení o kladném ohlasu této činnosti, projevujícím se ovšem spíše [3]vytvářením příznivějších podmínek než přímými výsledky jazykově nápravnými. Není pochyby o tom, že společenský dosah takového působení závisí na charakteru činnosti jazykově výchovné i jazykově kritické, na předpokladech, které pro ni vytváří jazykověda, i na podmínkách, které jsou určovány společností samou. Máme-li dnes odpovědět na tradiční otázku, vyzní naše odpověď optimisticky v tom, že se právě v poslední době dostává naší činnosti velké podpory od vrcholné vědecké instituce, Československé akademie věd (srov. zprávu o usneseních o zvyšování jazykové kultury a o vyučování mateřskému jazyku v loňském ročníku Naší řeči, s. 39 a 65); úloha jazykové kultury ve vzdělávacím procesu byla vyzdvižena v projevu ministra školství prof. J. Hájka na začátku školního roku; jazykové stránce projevů věnují pozornost některé ústřední úřady a instituce, kultura mluvených projevů se stává předmětem zájmu na některých vysokých školách ap. Zvyšuje se tak společenská prestiž veškeré této činnosti, poskytuje se morální podpora všem, pro něž kulturnost jazykových projevů, péče o ni není zbytečností, ale věcí odpovědného společenského postoje. Nemůžeme však než znovu připomenout, že dlouhého odkladu nesnese zásadní řešení jazykové výchovy na školách, zvláště na středních, protože dnešní stav ohrožuje — jak už bylo několikrát konstatováno — samy základy jazykové kultury u nastupující mladé generace a je v příkrém rozporu se společenským významem této složky národní kultury.

Současnost nás i v jazyce spojuje nejen s minulostí, ale ukazuje nám také do budoucnosti. Zajímá nás a musí nás zajímat nejen otázka, jaká je čeština dnes, ale i jaká bude zítra. Vývoj spisovného jazyka je určován vývojem a rozsahem jeho funkcí, a ty jsou závislé na rozvoji té společnosti, která jazyka užívá. Jazykověda přispívá k rozvoji jazyka odhalováním a poznáváním jeho zákonitostí, studiem procesů, které v současném jazyce probíhají i sledováním podmínek jeho fungování. I když máme vypracovány základní práce a příručky o českém jazyce a na dalších se pracuje kolektivně i individuálně, zjišťujeme, že zbývá ještě mnoho vykonat pro relativně dokonalé, explicitní poznání současné spisovné češtiny. Nejen proto, že se propracovávají teoretická východiska a že se vypracovávají nové, objektivnější a exaktnější metody zkoumání, ale také proto, že je jazyk v stálém pohybu, působeném činiteli vnitřními, jazykovými, i vnějšími, společenskými. Česká jazykověda se může při tomto zkoumání opírat o celistvou teorii spisovného jazyka vypracovanou pražskou jazykovědnou školou i o dílčí [4]složky této teorie (teorii normy a kodifikace, teorii stylové diferenciace spisovného jazyka, teorii jazykové kultury). Pevný základ jí poskytuje všestranně se rozvíjející strukturálně zaměřené studium mluvnické stavby a slovní zásoby i rozvoj bádání stylistických. Naše řeč přináší výsledky tohoto studia a šíří je a popularizuje i výsledky knižně publikované.

Ve všech vědeckých oborech jsme dnes svědky rozvíjející se mezinárodní spolupráce i čilé výměny názorů. Při studiu mateřského jazyka doznívala dlouho orientace vlastivědná, která zčásti izolovala tuto oblast zkoumání a uzavírala ji do hranic národní vědy. Naše řeč si už před dvěma lety dala za úkol informovat postupně o cestách a cílech studia spisovných jazyků v jednotlivých zemích, o procesech v současných jazycích probíhajících a o zásadách jazykové kultury, kterými se péče o spisovné jazyky řídí. Srovnávání naší činnosti na tomto úseku badatelské i popularizační práce s činností v jiných zemích se ukazuje jako velmi užitečné a přímo vybízí k rozvití širší spolupráce. Už letmé srovnání, které umožňuje dosavadní znalost prací, ukazuje zcela jasně, že v současných spisovných jazycích probíhají stejné nebo podobné procesy: projevy těchto procesů v konkrétních jazycích mohou být ovšem rozdílné podle charakteru jazyků i podle historických podmínek jejich vývoje. Podnětem k určitým vývojovým změnám může být změněný charakter současné komunikace (spolu s rozvojem prostředků hromadného šíření informací a kultury), změněné nebo měnící se společenské podmínky apod. Velmi výrazně podporuje paralelní vývojové rysy diferenciace projevů podle funkčního, stylového zaměření. Slohotvorní činitelé určující výstavbu projevů v jednotlivých stylových oblastech (v oblasti běžně dorozumívací, odborné, publicistické i umělecké) mají platnost objektivní a obecné stylové normy na nich založené nejsou omezeny hranicemi národního jazyka. Proto jsme svědky podobných vývojových tendencí např. při rozvoji jazyka vědy, ale ještě výrazněji jazyka současné publicistiky. Také při studiu jazyka uměleckých děl zjišťujeme velmi často, že se v jednotlivých národních literaturách rozvíjejí paralelní specifické prostředky sloužící technice výstavby textu. Naší pozornosti zatím uniká konfrontace projevů v oblasti běžně dorozumívací a také projevů mládeže, ale i ta jistě potvrdí existenci mnoha podobných obecných rysů. Tím, že chceme sledovat podobné vývojové rysy v současném stavu a vývoji spisovné češtiny se stavem a vývojem jiných spisovných jazyků, neztrácíme se zřetele národní specifičnost jazyka a specifické podmín[5]ky jeho dnešního vývoje (určované českou jazykovou situací). Konfrontace však umožní zlepšovat, zpřesnit a prohloubit naše poznání.

Z hlediska mezinárodní spolupráce klade si Naše řeč za cíl sledovat i práci zahraničních bohemistických pracovišť. Jsme svědky toho, jak se v poslední době jejich činnost rozvíjí (v Sovětském svazu, v Polsku, Jugoslávii, Bulharsku, Rumunsku, NDR, ve Velké Británii, Francii, Itálii, NSR a v mnoha jiných zemích), jak přináší plodné výsledky badatelské i jak pomáhá šířit nejen znalost českého jazyka, ale i zájem o českou kulturu a vědu v zahraničí. Činnost zahraničních bohemistů je na jedné straně spjata s lingvistickou a slavistickou tradicí v příslušných zemích, na druhé straně potřebuje stálý kontakt s bohemistickými pracovišti našimi. Zahraniční bohemisté studují některé důležité otázky české jazykové stavby (slovesný vid, tvoření slov aj.), otázky vývoje českého jazyka, zvl. také spisovného, vzájemné vztahy češtiny a jiných jazyků slovanských, vypracovávají dvojjazyčné slovníky (např. slovník česko-rumunský, česko-srbocharvátský ap.), zabývají se problematikou překladatelskou pro potřeby překládání, které je častou součástí jejich činnosti ap.

Je samozřejmé, že se ve své činnosti Naše řeč soustřeďuje především na úkoly spojené s všestrannou péčí o spisovnou češtinu a její kulturu. Organizace této péče je soustředěna v Ústavu pro jazyk český (v Praze i v pobočce v Brně) a podílejí se na ní bohemistické katedry všech vysokých škol. Je třeba kladně hodnotit pomoc Socialistické akademie a zvláště iniciativní účast Lidové university, která využívá oživeného zájmu veřejnosti i podpory vědeckých institucí i politických míst k organizování přednáškových cyklů i kursů. Jako účinných prostředků se využívá zvláště rozhlasu, méně televize; také pomoc tisku v poslední době spíše slábne. Vedle této rozvité institucionální činnosti bylo by potřebí spontánní účasti a úsilí všech učitelů mateřského jazyka, ať ve vlastní práci školní, nebo mimoškolní.

Shodou okolností spadá jubileum Naší řeči zajedno s padesátým výročím obnovené státní samostatnosti v r. 1918. Budeme mít při této příležitosti možnost zhodnotit jak vývoj českého jazyka, tak rozvoj vědeckého poznání českého jazyka i rozvoj péče o něj za posledních padesát let. Z podnětu redakce Naší řeči připravuje Ústav pro jazyk český spolu s filosofickými fakultami v Praze a v Brně seminář o spisovné češtině a jazykové kultuře. Už názvem se hlásí k tradici pražské jazykovědné školy (jejíž sborník se stejným názvem vyšel v r. 1932). Cílem semináře bude ukázat širší odborné veřejnosti, zvláště učitelské, [6]dynamiku současného jazykového stavu, živé procesy, které v jazyce probíhají, a vést tak k hlubšímu pochopení proměn v jazyce i důsledků pro jazykovou kulturu.

V letošním jubilejním roce bude aktivizovat naši jazykovědu, zvl. slavistickou, ještě jedna významná událost: v Praze se bude konat VI. mezinárodní sjezd slavistů (za předsednictví akad. B. Havránka). Po poválečných setkáních v Moskvě (1958) a v Sofii (1963) se sejdou opět v Praze slavisté z celého světa — 1. slavistický kongres se konal rovněž v Praze v r. 1929 — aby projednali zásadní vědecké a některé organizační otázky svého oboru, přednesli výsledky dosavadní práce, vyměnili si názory a osobním poznáním přispěli k sblížení stanovisk.

Rok, v kterém Naše řeč vstupuje do druhého padesátiletí, je v našem národním životě rokem jubilejním. Jubilea nás neukolébávají vzpomínkami, ale podněcují k činům. Cíle, které si v další činnosti klade Naše řeč, jsou vytyčeny, cesty, kterými jich chce dosáhnout, se otvírají. Věříme, že budou i nadále úspěšné.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 1, pp. 1-6

Previous NS, LK, MB, MK: Radíme a kritizujeme

Next František Daneš: Oba, obojí, obé