Časopis Naše řeč
en cz

Nové zahraniční sborníky z prací pražské školy

Zdeněk Hlavsa

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V posledním čísle loňského ročníku jsme seznámili naše čtenáře s několika novými publikacemi týkajícími se pražské lingvistické školy.[1] Konstatovali jsme tehdy s uspokojením, že jejich vydání svědčí o vzrůstajícím zájmu světové veřejnosti jak o teoretické principy funkčně strukturní jazykovědy formulované Pražským lingvistickým kroužkem, tak o aplikaci těchto principů na analýzu konkrétních jazykových jevů. Nyní se nám dostaly do rukou další dva sborníky, které tento živý ohlas znovu výmluvně potvrzují: polský, nazvaný Praska szkoła strukturalna w latach 19261948,[2] a sovětský s názvem Pražskij lingvističeskij kružok.[3]

První knížka vyšla jako čtvrtý svazek edice nazvané „U zdrojů současné stylistiky“ (U źródel współczesnej stylistyki) a podává informativní přehled o názorech pražských strukturalistů na básnický jazyk. Mnoho zajímavého však přináší i pro toho, kdo se zabývá otázkami obecně jazykovědnými. Jak konstatoval v předmluvě W. Górny,[4] je teorie básnického jazyka v pražském pojetí nerozlučně spjata s metodami specificky jazykovědnými. (Základy takového chápání rozboru jazyka uměleckého díla je třeba hledat u lingvistů ruských, shromážděných zvláště ve skupině „Opojaz“; k jejím čelným pracovníkům patřil též R. Jakobson.) V pracích pražských jazykovědců se toto spojení projevuje na jedné straně např. v tom, že se při rozboru jazyka básnického díla rovněž aplikuje korelativní protiklad příznakového a bezpříznakového členu a protiklad langue parole (tj. jazyka jako systému a jazykového projevu), na druhé straně že se v studiích fonologických věnuje soustavná pozornost využívání zvukových prostředků jazyka k diferenciaci stylové a k výstavbě verše, dále že práce o funkčním rozvrstvení spisovného jazyka usilují o vymezení specifických rysů jazyka básnického ve vztahu k jiným funkčním stylům atd. Krátce řečeno, pražští teoretikové odmítali individualistickou a výlučně psychologickou interpretaci slohu umělecké literatury, vysvětlující jej toliko osobností tvůrce, a [223]soustřeďovali pozornost na objektivně postižitelné, čistě jazykové prostředky literárního textu, viděné mimo jiné též na pozadí normy spisovného jazyka jako celku. Připomeňme si též, že k velké diskusi o jazykové správnosti z let třicátých,[5] kterou Pražský lingvistický kroužek otevřel cyklem přednášek o spisovné češtině a jazykové kultuře a v níž měl rozhodující podíl, byla bezprostředním podnětem puristická kritika, stíhající mechanickým vymáháním (pochybné) kodifikace jazyk krásné literatury. Je tedy zcela na místě, že polský sborník otiskuje na prvém místě obecněji zaměřené výňatky z Tezí PLK věnovaných 1. sjezdu slavistů v Praze 1929 a Havránkovu studii Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura.

Pro jazykovědce je sborník zajímavý i tím, že vstupní výklady se aspoň v náznaku pokoušejí vysvětlit vznik pražského strukturalismu z širokých souvislostí filosofických a vědně metodologických. Nezůstávají při zjednodušujícím, ale naneštěstí tak často v cizině tradovaném pojetí, že „pražská škola“ vyrostla z podnětů přinesených do jejího středu R. Jakobsonem, příp. též z myšlenek de Saussurových, zprostředkovaných pracemi Karcevského, nýbrž nastiňují též živý ruch ideový a vědecký, spojený se jmény Brentana, Martyho, Masaryka, Hostinského, O. Zicha, Schleichera, Zubatého, mladého Mathesia a mnoha jiných, kteří každý svým způsobem vytvářeli podmínky k tomu, aby nastupující generace pražských jazykovědců hledala nové cesty v lingvistické práci. Sborník Praska szkoła strukturalna se tím organicky zařazuje mezi polské publikace, které informují o vývoji světové jazykovědy. Výklady v úvodních partiích zřetelně překračují rámec stylistické tematiky a suplují shrnující monografii o obecných principech pražské školy, i když v rozsahu dosti skromném.

Pokud jde o SSSR, tam je ovšem situace zcela jiná. Až vyjde ohlášený sborník z prací Jakobsonových, který nepochybně obsáhne i nejdůležitější studie z jeho „pražského“ období, bude mít badatel, který se zajímá o teorii a praxi pražské školy, k dispozici jak hodnotící výklady o jejích dějinách a teorii, tak skutečně reprezentativní výběr materiálu. Ba můžeme říci, že kdokoli bude dnes hledat poučení nejúplnější (českého čtenáře nevyjímaje), bude se musit obrátit k pramenům ruským, ať již původním, nebo překladům. Po kapitole v Zvegincevově chrestomatii Istorija jazykoznanija v očerkach i izvlečenijach[6] patří k nim zvláště ruský překlad Trubeckého práce Grundzüge der Phonologie, vydaný v r. 1960; v r. 1964 věnovala pražské škole zasvěcený šedesátistránkový výklad T. V. Bulyginová v knize Osnovnyje napravlenija strukturalizma, v témž roce si sovětští přátelé přeložili Vachkův Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague; nový sborník, o němž píšeme, je tedy třeba považovat za velkorysé doplnění chybějícího [224]článku. Z tohoto hlediska je též nutno hodnotit proporcionalitu v zastoupení témat: fonologie, jíž je věnována kniha Trubeckého a většina statí Jakobsonových, ustoupila poněkud do pozadí,[7] výrazně je naopak zastoupena problematika gramatická, zvláště morfologická: rozsah knihy umožnil otisknout především obsáhlou Skaličkovu studii Zur ungarischen Grammatik, která má pro morfologickou a typologickou tematiku „klasického období“ pražského strukturalismu základní význam (tu je třeba opět zdůraznit, že sborník je mimořádně záslužný právě rozsahem svého výběru; v publikacích tohoto typu se zpravidla nedostane na obsáhlejší práce, zde však — vedle zmíněné stati Skaličkovy — najdeme na osmdesáti stranách i Mathesiovu studii Řeč a sloh).

Uspořádání knihy je tematické. Po úvodní stati Kondrašovově jsou v ní otištěny úplné Teze PLK (vydavatel měl k dispozici i jejich originální české znění[8]) a průkopnickou přednášku Mathesiovu O potenciálnosti jevů jazykových. Pak následuje šest prací věnovaných fonologii a morfologii, dvanáct prací zaměřených k problematice gramatické a devět týkajících se otázek spisovného jazyka a jeho kultury a otázek jazyka psaného. Každý z těchto oddílů je uzavřen studií naznačující, jak jsou podněty funkčně strukturní lingvistiky rozvíjeny v československé jazykovědě současné. Tyto články jsou převzaty z obnovených Travaux linguistiques de Prague z roku 1964: první část uzavírá stať Vachkova, druhou společný příspěvek Vachkův a Danešův,[9] třetí část pak Jedličkův. Poznamenejme, že různorodost tematiky druhé části zřejmě působila určité potíže se seřazením: umístění Mathesiových prací o aktuálním členění větném a o slovosledu mezi úvahy o morfologii je poněkud problematické, neboť z hlediska autorovy koncepce jde o záležitost povýtce syntaktickou. Mathesiova koncepce funkční lingvistiky je ovšem natolik svérázná, že se těžko vměstnává do tematického dělení jiného typu. Je třeba si uvědomit, že v ní stojí morfologie poněkud v pozadí (jde „napříč“ funkční onomatologií i syntaxí a slouží oběma, tj. morfologické prostředky se podílejí jak na plnění funkce pojmenovávací, [225]tak usouvztažňovací). Je proto snad trochu nespravedlivé jen stručně konstatovat, jak to učinil Kondrašov, že základním nedostatkem Mathesiovy koncepce bylo zanedbání morfologické struktury jazyka (s. 11); bylo snad spíše třeba naznačit, jak Mathesius funkci morfologie chápal, a popřípadě s tím polemizovat. Nedostalo se ani na ukázky z prací o jazykových svazech (Havránek, Jakobson).

Po pravdě řečeno, malý rozsah úvodní studie nedovoloval podrobnější a osobitější výklady, zvláště měla-li též podat přehled hlavních zásad, které stmelují početnou skupinu vědeckých individualit v hnutí nazývané pražskou školou. Kondrašov osvědčil dobrou orientaci v literatuře, jestliže vyzdvihl funkční hledisko, dynamickou koncepci jazykového systému a zřetel k mimojazykovým činitelům jako specifické rysy školy; rozvinutí teorie gramatických protikladů, nauku o aktuálním členění, rozpracování problémů strukturní typologie a jazykových svazů a zkoumání funkčních „jazyků“ (stylů) považuje pak za její hlavní úspěchy. Pokud jde o teorii básnického jazyka, staví se autor k pražskému pojetí v podstatě odmítavě, což organicky vyplývá z vědeckého kontextu a převládajících názorů literárně estetických v SSSR (stanovisko pořadatelů sborníku polského je tu principiálně odlišné, podle M. R. Mayenové „dnes živé tendence rozvoje humanistických věd musí považovat pražskou školu za jeden ze svých výchozích bodů“, cit. ze s. 11). Tím spíše zasluhuje ocenění fakt, že do výběru byl zařazen i programový článek J. Mukařovského Jazyk spisovný a jazyk básnicky — je na čtenáři, aby si utvořil vlastní názor.

Snad trochu překvapí, že oba sborníky nesou názvy přisuzující pražské škole konečnou časovou hranici, zatímco u nás podtrhujeme spíše životnost tradice pražské funkční lingvistiky. Ale články z obnovených Travaux, převzaté do sovětského sborníku, vyjadřují po našem soudu dost přesvědčivě, jak cesty naší jazykovědy v mnoha směrech navazují na Pražský lingvistický kroužek. Pokud jde o teorii básnického jazyka a její literárněvědnou a kritickou aplikaci, tu je ovšem situace složitější: v padesátých letech byl vývoj příliš citelně narušen a ani u nás nebylo zatím k metodám pražských strukturalistů zaujato jednotné stanovisko. Jestliže tedy knihy, o nichž jsme tu referovali, budou podněcovat k zamyšlení i nad těmito otázkami, budou tím užitečnější. Nelze také nevidět, že po vydání dvou chrestomatií anglických, jedné polské a jedné ruské je vlastně na tom nejhůře český čtenář, chce-li se seznámit s klasickými studiemi „pražské školy“; bylo by konečně už vhodné pomýšlet i na chrestomatii českou.


[1] Viz NŘ 49, 1966, zvl. s. 271n.

[2] Varšava 1966, 308 stran. Redaktorka R. M. Mayenowa.

[3] Moskva 1967, 559 stran. Sestavil a předmluvu napsal N. A. Kondrašov.

[4] Byl též překladatelem statí a autorem komentářů. Předčasná smrt mu však bohužel zabránila, aby práci na sborníku dovedl do konce.

[5] V Naší řeči ji souhrnně a výstižně charakterizoval J. Vachek v jubilejním čísle o pražské škole v loňském ročníku (49, 1966, zvl. s. 260n.).

[6] Jde o oddíl Funkcional’naja lingvistika v II. dílu, 1960, s. 67—110.

[7] Jen toho snad můžeme litovat, že výběr statí výrazněji nepodtrhl pozoruhodné pokusy o exaktnější popis fonologického systému jazyka prostředky statistickými, v nichž pražští lingvisté byli průkopníky metod, které teprve v současnosti nacházejí plné uplatnění. Postrádáme též některou z Havránkových studií o souvislosti funkce spisovného jazyka a jeho fonologické struktury (a vůbec jeho systému). To, co bylo vybráno, mohlo by vzbudit dojem, že se B. Havránek nedostal za hranice obecných úvah, a mohlo by zastřít nedostatečně informovanému čtenáři, jaké významné postavení má ve vývoji pražské školy Havránek přímo polyfonní povahou svého vědeckého myšlení.

[8] Reedice se dosud opíraly o francouzský překlad, otištěný v Travaux clu Cercle linguistique de Prague 1, 1929. Původní český text je dnes vzácností, a ještě větší málo známé teze o jazykovém vyučování, jež v Travaux otištěny nebyly.

[9] Bibliografický údaj je tu nepřesný: vročení je sice správné, ale odkazuje se k předválečným Travaux!

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 4, s. 222-225

Předchozí Jaroslav Porák: O morfologické homonymii v češtině

Následující Alexandr Stich: O polonismech v obrozenské češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1