Názvy cizích měn a jejich tvarové obměňování v českém textu

Miloš Helcl

[Články]

(pdf)

-

Po nedávných zevrubných poučeních o skloňování přejatých jmen v češtině[1] by nemělo činit potíže ani zařazování názvů cizích měn do českých jazykových projevů. Přesto však uživatelé jazyka nezřídka upadnou do pochybností, jakou podobu má mít jméno některé cizí peněžní jednotky v textu, ať již ho potřebují užít v prvním, nebo zvláště v jiném pádě. Příležitostí k užívání názvů cizích měn v současné době zvýšených mezinárodních styků obchodních, kulturních i turistických neustále přibývá a s rozšiřováním okruhu států, našich partnerů v těchto stycích, přibývá i nových, dosud neznámých slov, jimiž jsou peníze různých (i nových) států pojmenovány. S tím se vynořují i nové problémy při jejich přejímání do naší slovní zásoby, neboť ne vždy jsou příslušníkům našeho národního společenství, kteří s nimi první přicházejí do styku, zevrubněji známy jazykové systémy, z kterých nová slova pocházejí. Pak se může stát, že podobu názvu, s kterou se v cizích kontextech nejčastěji setkávají, pokládají za základní a tu do našeho jazyka převezmou, ačkoli jde o tvar třeba některého nepřímého pádu množného čísla apod. A nemusí jít ani o exotické, neznámé jazyky, případ s rumunským lei a s bulharským leva ilustruje — jak uvidíme — naše tvrzení víc než dost.

Vedle problematiky vlastního skloňování názvů cizích peněžních jednotek v našem jazyce objevuje se tedy na tomto úseku rozhojňování slovní zásoby i problematika základní pojmenovávací podoby příslušné měnové jednotky. Ba tato problematika je oné nadřaděna, neboť pro tvoření jednotlivých pádů a pro zařazování do skloňova[207]cích vzorů potřebujeme u nového názvu znát právě tuto základní podobu, tj. podobu prvního pádu čísla jednotného.

Teoreticky vzato by se touto základní podobou měla stát podoba 1. pádu jedn. čísla, je-li slovo přejímáno z jazyka typu flektivního, nebo podoba tomuto pádu odpovídající, pochází-li slovo z jazyka typologicky odlišného. V praxi tomu tak většinou bývá, i když dochází ještě také k obměně cizí podoby podle potřeb našeho skloňovacího systému. Např. marka (z něm. die Mark) přibírá koncové -a jako typický znak jmen ženského rodu podle vzoru „žena“. Ale nezřídka se při přejetí uplatní podoba jiná, v jazykových projevech frekventovanější, jíž bývá u našich názvů hlavně množné číslo (srov. uvedené již příklady lei, leva, uplatňující se u nás místo základních podob rum. leu a bulh. lev, nebo angl. pence, mn. číslo k penny). Při určování základní podoby pojmenování se uplatňuje často též rozdíl mezi psanou a vyslovovanou podobou názvu, i když víme, že „pravidelně se vychází z výslovnosti slova, nikoli z jeho podoby psané, tam, kde se od vyslovované podoby liší“.[2] Není-li ovšem bezpečně známa ona vyslovovaná podoba (při častém seznámení s novým názvem právě jen prostřednictvím projevů psaných), nevyhneme se nejistotě ve stanovení správné základní podoby přejímaného názvu cizí měny. Nevíme-li např. u názvů sucre a gourde, je-li v nich koncové -e němé nebo vyslovované, můžeme se rovněž dopustit omylu při uvádění nového pojmenování do naší slovní zásoby, a to i s následky, které ze stanovení základní podoby jména vyplývají pro jeho zařazení do skloňovacího vzoru. Při výslovnosti [gurd] by patřilo ke vzoru „hrad“ (a bylo by tedy mužského rodu), při znění [gurde] by však šlo o typ „parte“,[3] který je variantou skloňovacího vzoru jmen středního rodu a liší se od něho výrazně tím, že před koncovým -e nemá měkkou ani obojetnou, nýbrž tvrdou souhlásku; protože má v jedn. č. zvláštní tvar jen pro 7. pád (-em), v množ. čísle se pak tvarově neobměňuje, bývají podst. jména sem patřící pokládána za nesklonná s dubletním 7. pádem jedn. čísla (srov. např. heslo parte ve Slovníku spis. jazyka českého II, s. 523).

Ale i když zjistíme a stanovíme základní pojmenovávací podobu cizí měnové jednotky pro češtinu, nezískáme tím vždy již i bezpečný, nesporný podklad pro její tvaroslovné zařazení, respektive rodové [208]určení. Je to proto, že sama koncová hláska neurčuje vždy jednoznačně mluvnický rod; např. souhláskou může být zakončeno podstatné jméno rodu jak mužského, tak ženského, ba u přejatých i středního (muzeum), samohláskou -a vedle ženských jmen i mužská a přejatá střední (drama), na -e jsou zakončena podstatná jména všech tří rodů.[4] Dále působí i to, že se u názvů měn neuplatňuje princip zařazování do určité skupiny podle věcně významového okruhu, tj. podle nadřazeného názvu (peníz, měna, valuta apod.), ani podle významově blízkého názvu téhož řádu (grešle, groš, krejcar, zlatka aj.), jak tomu bývá u některých jiných typů, např. jury je ženského rodu podle porota, whisky zase podle pálenka, ač jiná nesklonná jména na -y jsou rodu středního. Konečně není mluvnický rod předem dán proto, že u některého přejímaného slova kategorie mluvnického rodu vůbec neexistuje, a proto, že se v jazycích, z nichž se přejímá a které mluvnický rod rozlišují, u názvů peněžních jednotek uplatňuje různé rodové zařazení (der Heller, ale die Krone, rubl’, ale kopejka atd.), a není vždy nezbytně nutné, aby přejímající jazyk zachoval u přejímaného slova mluvnický rod, který mělo v jazyce, z něhož bylo převzato.[5] Všechny tyto okolnosti, a dále i to, že někdy bývá pojmenování měny zakončeno hláskou, která se neobjevuje v zakončení u domácích slov, takže se podle ní slovo do žádného z našich skloňovacích vzorů zařadit nedá (např. samohlásky -á, -é, -ó, -ú, ale též -e, -í, je-li předcházející souhláska tvrdá), nebo že se naopak přes zakončení shodné s určitým vzorem převzaté jméno podle něho neskloňuje (např. para, peso), působí, že se skloňováním názvů cizích měn musíme zabývat zvlášť, zejména když mnohé z nich ani v nových slovnících nenajdeme. Ze souboru peněžních názvů[6] vyjmeme nejprve ty, které se právě pro své zvláštní zakončení nedají zařadit pod některý náš skloňovací vzor, zůstávají proto nesklonné a jsou v češtině většinou středního rodu.[7] Sem patří paraguayské guarani [-ny], jemenské imádí [-dý], afghánské afghani, afgání [-ný], somálské somali (PSN však uvádí somalo), vietnamské xu, mongolské möngö [munge]. Původní mužský rod zůstává u franc. sou [sú], rum. leu, angl. penny (dnes dílčí jednotka [209]měny mnoha států) a finského penni, ženského rodu je guinea [giny], stará anglická zlatá mince (v. SSJČ I, 554) a dosud užívaná hodnota při údaji cen exkluzívního zboží. Přes koncové -o pokládá PSN za nesklonné slovo i čínskou dílčí jednotku měny ťiao (v Kapesním atlase světa psáno chiao), ačkoli čínská jména vlastní na -ao skloňujeme, např. Mao, Maa, Maovi (dnešní jazyková praxe nepřijala doporučované tvary Maoa, Maoovi…[8]), a přes zakončení -a také řecké lepta (jde vlastně o 1. p. mn. čísla k jedn. číslu středního rodu lepton) a jugoslávské para. Slovo para má ovšem i doklady na skloňování podle vzoru „žena“, a to jak starší (z Chocholouška: neviděl ani pary, z Němcové: za čtyry pary), tak i mladší (z Holečka: dáti paru, z Haška: děti prosily o nějakou paru). Ale už od dob Nerudových se vyskytovalo také jako nesklonné (platit pět para vstupu) a dnes tento způsob zařazování do větné souvislosti a střední rod u něho zcela převládl. Název leu má v rumunštině množné číslo lei a tato podoba se u nás stala základní pojmenovávací podobou (srov. i Pravidla čes. pravopisu 1966, s. 232). Je rodu mužského (PSN uvádí v tabulce u hesla měna (III, 106) podobu leu, s poznámkou, že mn. č. je lei; v abecedě však zařazuje ve shodě s Pravidly jako heslové slovo podobu lei). Pro dílčí jednotku rumunské měny uvádí PSN obdobně jako základní podobu nesklonné bani, tj. zase tvar množ. čísla (1. p. jedn. čísla v rumunštině zní ban a v této podobě by se mělo skloňovat podle vzoru „hrad“).

Prakticky lze za nesklonná pokládat i podstatná jména středního rodu na -e s předcházející tvrdou souhláskou (Kuchařův typ parte, v. výše), neboť jen v 7. p. č. j. mají vedle neskloňované podoby (parte) též tvar s koncovkou -m (partem). Z našich názvů sem řadíme ecuadorské sucre [-kre], dánské, norské a švédské öre [ére] a sierraleonské leone.

Dále věnujeme pozornost názvům, které by sice podle poslední samohlásky mohly být zařazeny pod příslušný český vzor, ale neskloňují se podle něho, protože předcházející hlásky neodpovídají poměrům v zakončení slov domácích (podle Kuchaře[9] je u nich porušen „princip souvztažnosti koncových samohlásek s předcházejícími hláskami“), popř. se vymykají ze zařazení podle mluvnického rodu, běžného u domácích jmen („porušují princip souvztažnosti rodu a zakončení“, [210]tamže s. 158). K první odchylce od stavu u domácích slov patří panamská měnová jednotka balboa, příznačná skupením samohlásek o + a, i u přejatých slov obecných vzácným (běžnější jsou slova na -ea[10]); nalézáme je u vlastního jména Samoa a u básnického pojmenování hroznýše boa (které může být též nesklonné).[11] (Méně vzácné spojení koncových samohlásek má běžnější název kongrua a místní jména Padua, Mantua[12] aj.). Tato podstatná jména se skloňují ve většině pádů obou čísel podle vzoru „žena“, jen v 3. a 6. p. jedn. čísla a v 2. p. mn. čísla mají tvary podle vzoru „nůše“, tedy balboy, balboi, balbou, o balboi, balboou; balboy, balboi, balboám, balboy, balboách, balboami.

Neshodu mezi koncovou samohláskou a rodovým zařazením pozorujeme u některých názvů měnových jednotek (základních i dílčích) končících na -o. Tato samohláska zařazuje automaticky domácí slova (i většinu přejatých) do středního rodu ke vzoru „město“. Avšak některé názvy peněz, zejména ital. centesimo [čentezimo], špan. céntimo [sen-], macaoský avo, středoamer. a jihoamer. (špan.) peso mají přes tuto výraznou vlastnost odchylku v rodě, neboť podle přídavných jmen u nich se vyskytujících (v. PSN III, 104n.), např. kubánský peso, a podle tvaru 2. p. čísla mn., např. 100 céntimů, 100 avů, nelze pochybovat o tom, že pracovníci v peněžnictví, zahraničním obchodě, v cestovním ruchu aj. pociťují tato slova jako podstatná jména mužského rodu (snad pod vlivem jména peníz). A to je zvláštnost, na kterou ani podrobný a výstižný, teoreticky důmyslně podložený popis skloňování přejatých jmen v Kuchařově článku neupozornil.[13]

Menší měrou se tato odchylka vyskytuje i u názvů přicházejících [211]z portugalštiny, v nichž se poslední samohláska nevyslovuje -o, nýbrž [-u] (např. escudo [iškudu], centavo [sentavu], brazilský cruzeiro [kruzejru]; ty by měly být zařaděny do středního rodu a zůstat nesklonné, neboť — jak jsme poznali již výše — o zařazení přejímaných jmen do skloňovacího vzoru (a tím i do mluvnického rodu) rozhoduje výslovnost, nikoli podoba psaná. K zařazení mezi jména mužského rodu s 2. p. mn. čísla na -ů vedla patrně redakci PSN snaha po jednotném skloňování slov z téhož významového okruhu (název dílčí měnové jednotky), velmi blízkých i podobou a pocházejících z téhož kořene cent-. (Nebylo přitom dbáno rozdílů v zakončení a ve výslovnosti, takže skloňování podle „hrad“ je uplatněno — s největší pravděpodobností pod vlivem slov cent a centime [santym], náležitě sem zařazených — i u slov zakončených samohláskou -o, ať vyslovovanou [-o], nebo [-u].[14] Vedle maskulin cent a centime byla by tu vznikla ještě neutra podle „město“ (špan. céntimo, it. centesimo, špan. centavo) a neutra nesklonná (port. centavo [sentavu]), přičemž totéž slovo (v grafickém obraze) by jednou bylo sklonné, podruhé nesklonné (při výslovnosti s [-u]). Bylo tedy v tomto případě na místě takovou variabilitu nepřipustit a sjednotit skloňování (i mluvnický rod) u všech těchto jmen podle podstatných jmen náležitě zařazených pod mužský vzor „hrad“, tj. podle cent a centime [santym].

Je přirozené, že se podle centavo [sentavu] dostaly do této skupiny i názvy základních měnových jednotek escudo [iškudu], cruzeiro [kruzejru] a další názvy s koncovým -o, jako peso (srov. argentinský peso, PSN III, s. 104), somalo (Kapesní atlas má u této jednotky podobu somali, v. výše). Tím vlastně vznikl nový podtyp skloňování podstatných jmen mužského rodu s 1., 4. a 5. p. jedn. čísla zakončeným samohláskou -o a v ostatních pádech jedn. čísla i v mn. čísle s koncovkami vzoru „hrad“ nebo spíše „les“ (2. -a, 3., 6. -u, 7. -em; mn. 1., 4., 5., 7. -y, 2. -ů, 3. -ům, 6. -ech). A toto skloňování podle praxe PSN mají tyto názvy i při portugalské výslovnosti koncového -o jako [-u]. Nastává tedy u nich odchýlení od zásady nesklonnosti a příklon ke skloňování rumunských životných (vlastních) jmen na -u,[15] ovšem s modifikací koncovek v těch pádech, kde se liší životná od neživotných (3., 6. j. -u, 1. mn. -y).

[212]Po probrání uvedených zvláštních případů, kdy je třeba uvažovat o základní podobě přejímaných názvů měnových jednotek základních i dílčích, zbývá nám už jenom zmínit se i o velikém počtu případů zcela pravidelných, shodných se zásadami platnými pro skloňování přejatých slov vůbec. Jde o skloňování podle vzorů „hrad, stroj, žena, nůše“, když případy, které by se měly objevit u vzoru „město“, byly převedeny do vzoru mužského a když o vzoru „moře“ bylo již též pojednáno. K zařazení jména ke vzoru „píseň“ (a tím méně k ustupujícímu vzoru „kost“) nebyla u této skupiny názvů příležitost.

Ke vzoru „hrad“ náleží nejen podstatná jména zakončená tvrdou nebo obojetnou souhláskou, jako frank, šilink (ev. Schilling, shilling), šterlink (ev. sterling), fenik, lek (alb.), tögrök [tugrik] (mongol.); dong (vietnam.), satang (thajský); forint (maď.), baht (thajský), kyat (barmský), perutoth [-ot] (izrael.); rand (basutský); gulden (nizoz., běžnější však je nizozemský zlatý), čon (korej.), jen (jap.), jüan (čín.), sen (indonés.), won (korej.); dolar, dinár, fillér (maď.), piastr (egypt.), angolar, laar (maledivský); rial (írán.), fil (irácký, jordán.), halál (saúdskoarab.), pul (afgánský), quetzal [kecal] (guatemalský), sol (peruánský); dirham (marocký); rapp (švýc.), kip (laoský); bogšas (jemen.), pyas (barmský), nýbrž i jména zakončená nevyslovovaným -e, předchází-li před ním tvrdá nebo obojetná souhláska, tedy centime [santym] (franc. a mn. j.), gourde [gurd] (haitský), millième [miljem] (egypt.) aj.

Mnohem nižší je počet názvů měn potřících ke vzoru „stroj“. Poměrně málo je jich zakončeno měkkou souhláskou: groš (rak., pol.), kuruš (tur.), kirš (saúdskoarab.), z obojetných souhlásek pak se uplatňuje jen -l u slova rubl (to však ještě kolísá mezi tímto vzorem a vzorem „hrad“). Případy s grafikou odchylnou od výslovnosti se zde nevyskytují.

Mimo komplikace se zařazením slov para, lepta a balboa (v. výše) nastává u vzoru „žena“ též možnost rozdílů mezi psanou a vyslovovanou podobou slova. Týká se však jen slova pajsa (dř. transkribovaného pice podle zásad anglického pravopisu), dílčí jednotky měny indické, pákistánské, nepálské aj. (2. mn. pajs). Ostatní jména zakončená samohláskou -a s předcházející tvrdou nebo obojetnou souhláskou mají náležité zařazení ke vzoru „žena“ a pravidelné skloňování podle něho, i s případným vkladným -e- v souhláskové sku[213]pině na konci slova, např. kopejek, stotinek,[16] liber, marek, drachem, ale belg (od belga = 5 belg. franků). Bez problémů je skloňování slov koruna, lira, peseta, agora (izrael.), lempira (hcnduraské), córdoba [kordova] (nicaragujské), na pravopisné zvláštnosti je třeba upozornit u slova pataca [-ka], označujícího měnovou jednotku Portugalského Timoru a Macaa. Vyslovované [-k-] se v 3. a 6. p. jedn. čísla mění v -c- (patace jako marce), ve všech ostatních pádech (mimo 1. jedn. čísla) se píše -k-: pataky, pataku atd.[17]

Zbývá nám ještě pojednat o slovech, která se svým zakončením (-e- s předcházející měkkou souhláskou) hlásí ke vzoru „nůše“, a jsou tedy ženského rodu. Přísně vzato nemá toto zakončení z přejatých názvů měn žádný.[18] Podle výslovnosti sem ovšem náleží přejatá slova na -ie [-ije]. Mezi názvy měn takto vyznívá rupie a jen z Kapesního atlasu doložené darie (saúdskoarabská dílčí jednotka). PSN však místo ní má kirš (v. výše).

Pro peníze pojmenované zpodstatnělým přídavným jménem, jako je pol. złoty, platí, že mimo vlastní (citátovou) základní pojmenovací podobu přijímají tvary ze skloňování čes. příd. jmen, tedy złotého atd.

Z podaného přehledu názvů cizích měn, převzatých do naší slovní zásoby podle zásad pro stanovení základní podoby a pro zařazení do některého skloňovacího vzoru na podkladě mluvnického rodu a zakončení, vyplývá, že valnou většinu těchto názvů lze snadno, bez zvláštního znásilňování jejich formy do našeho tvaroslovného systému včlenit. Přesto však jsme viděli, že u menšího počtu z nich s obecnými zásadami nevystačíme, a museli jsme proto vyvodit pro ně pravidla zvláštní. To se týkalo hlavně skupiny jmen zakončených samohláskou -o, některých zakončených samohláskou -a a -e a odchylky pro jména zakončená vyslovovanou samohláskou [-u] (psanou -o). Pokud jde o jména nesklonná, platí pro ně — mimo případ právě uvedený — zásady obecně platné pro přejatá slova. Jen u jed[214]notek rumunské měny lei a bani (jediná podoba), u bulharského leva (vedle lev, lva), řeckého lepta (jediná podoba) a anglického pence vyšlo se při stanovení základní pojmenovávací podoby české z podoby množného čísla v původním jazyce, zatímco u jmen ostatních se od zavedení podoby vycházející z množného čísla na -s (pesos apod.) upustilo.

Tyto poměrně jednoduché zásady pro zařazení všech typů názvů měnových jednotek přispějí snad k ustálení praxe v odborných i novinářských projevech psaných i mluvených a pomohou tak zvýšit jednotnost spisovné normy i na tomto speciálním úseku slovní zásoby.

---

[1] Srov. sborník O češtině pro Čechy (2. vyd., Orbis, Praha 1963) a v něm stati J. Kuchaře, Skloňování přejatých jmen v češtině, s. 130—166, a F. Váhaly, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, s. 167—209; dále B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice (2. vyd., SPN, Praha 1963), s. 162n., M. Knappová, Začleňování cizojazyčných názvů ulic a náměstí do českých textů, Naše řeč 50, 1967, s. 12—22.

[2] J. Kuchař, cit. čl. s. 134n.

[3] J. Kuchař, cit. čl. s. 154n.

[4] Jak už bylo uvedeno, nerozhoduje o tom psaná podoba slova.

[5] K tomu v. J. Kuchař, cit. čl. s. 136—8.

[6] Poskytl jej jednak Kapesní atlas světa, Praha 1964, jednak Příruční slovník naučný (dále PSN) III, Praha 1966, s. 104n., jednak excerpce pro základní lexikální archív ÚJČ.

[7] J. Kuchař, cit. čl. s. 162 a 164.

[8] Srov. Fr. Váhala, cit. čl. s. 187.

[9] Cit. čl. s. 143 a 148.

[10] Někdy se podle psané podoby řadí do této skupiny guinea, angl. mince, zvláště svým 2. p. mn. čísla guinejí, podle výslovnosti [giny] však je nesklonné, v. výše.

[11] Srov. i M. Dokulil, Skloňovaní vlastních jmen zeměpisných typu Troja, Sofia, Korea, Samoa, Kapua, NŘ 38, 1955, s. 199—202.

[12] Ta ovšem vedle podob Padova, Mantova.

[13] Je ovšem třeba konstatovat, že 2. vydání knihy O češtině pro Čechy vyšlo v r. 1963, kdežto III. díl Příručního slovníku naučného teprve v r. 1966 (tabulka měny na str. 104—106 zachycuje stav ke dni 30. listopadu 1964). Pak ovšem vzniká otázka, byla-li uvedená odchylka od výkladů v Kuchařově článku, které podle pozn. 1 k uvedené stati (str. 134) mají ráz normativní, odůvodněna. Kapesní atlas světa (vydaný v l. 1964 a 1965 v 3. a 4. vydání) postupuje zase jinak, někdy uvádí u názvů dílčích jednotek tvar skloňovaný podle našich vzorů, jindy v podobě cizí, např. kubánská měna je tam označena jako peso = 100 centavos, u Kostariky čteme: měna: colon = 100 centimos, ale u Haiti: gourde = 100 centimů.

[14] S [-u] se však v češtině asi vyslovují jen zřídka, většinou se zachovává i ve výslovnosti [-o].

[15] Váhala, cit. čl. s. 184.

[16] Nenáležitě bývá tato dílčí bulharská měnová jednotka nazývána stotinki; to však je bulharský tvar množného čísla, 1. p. jedn. čísla zní v bulharštině stotinka [-ty-] a tuto základní podobu má i v češtině.

[17] Analogicky podle psaní u vlastních jmen na -ca (Casablanca, Casablanky) a na -co (Franco, Franka), v. Váhalův příspěvek v cit. sb. s. 184 a 202 a článek Z. Hruškové, Zeměpisná jména typu Casablanca a San Francisco v NŘ 41, 1958, s. 175n.

[18] Hledělo by sem slovo pence, které nalézáme v Kapesním atlasu světa jako dílčí jednotku britské měny, popř. měn jiných (anglická libra = 20 shillingů = 240 pencí), to však je — jak už jsme viděli — mn. číslo k názvu penny.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 4, s. 206-214

Předchozí Jiří Blažek: K vyjadřování důsledkového odstínu stupňovacího spojení v češtině a ke vzniku příslovcí natož, natožpak

Následující Ivan Lutterer: Pokus o netradiční pohled na historickou fonologii češtiny