Ještě o smolenické lexikografické konferenci

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pripomienky ku zpráve o kritike Slovníka slovenského jazyka

Ústavná rada Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra SAV v súvislosti so zprávou Jaroslava Machača Smolenická konference (nejenom) lexikografická (NŘ 49, 1966, s. 284—291) pokladá za potrebné adresovať českej kultúrnej verejnosti tieto pripomienky:

Súhlasíme s konštatovaním, ktoré naznačuje nadpis zprávy (Smolenická konference nejenom lexikografická), že konferencia nemala číro lexikografický ráz, lebo sa na nej diskutovalo aj o základných problémoch jazykovej kultúry. Okrem toho vyvolala aj ozdravujúcu zmenu vo vedení Ústavu slovenského jazyka a jeho potrebnú reorganizáciu, pri ktorej sa jednou z hlavných úloh stala práca v okruhu jazykovej kultúry. Organizačné zmeny nášho ústavu sa prejavili aj navonok premenovaním Ústavu slovenského jazyka na Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra.

2. Jaroslav Machač v zprávě sa pozastavuje nad tým, že v posudku SSJ (ktorý zostavilo oddelenie gramatiky a štylistiky) sa ako príklady na narúšanie ustálenej normy uvádzajú aj výrazy z výkladovej časti SSJ; kvalifikuje to ako „zvláště zajímavé“. K tomu treba na vysvetlenie z našej strany dodať, [172]že SSJ — a vlastne každý výkladový slovník — nepriamo kodifikuje lexikálne prostriedky aj prostredníctvom svojich výkladov. Je neprípustné, aby hociktorý slovník isté výrazy a spojenia v heslovej časti neuznával a vo výkladoch ich používaním „rehabilitoval“. Nuž výčitka v uvedenom posudku môže byť pre dakoho zaujímavá, ale bola celkom prirodzená a oprávnená.

3. V zpráve (na str. 288) J. Machač píše: „Členové autorského kolektivu SSJ snažili se přispět k objasnění situace, za které SSJ a jeho koncepce vznikaly…, popř. — a to bylo od autorů Slovníku dosti překvapující — přinášeli další dokladový materiál na podporu kritických připomínek slovakistických posudků…“. — K tomu dodávame nakrátko iba toľko: keď autori SSJ nemohli uplatniť svoj postoj pri definitívnom znení svojich hesiel (lebo hlavný redaktor SSJ dr. Štefan Peciar ich argumentáciu nerešpektoval), uplatnili ho aspoň v kritike hotového diela.

4. V zpráve čítame: „Jak již bylo úvodem řečeno, překročila smolenická konference svou náplní daleko rámec odborné lexikografické konference. Jednání o SSJ a především jeho kritika (ze slovenské strany) souvisela s otázkami obecnější povahy, se současnou kulturně politickou situací na Slovensku vůbec. Slovenští účastníci … zdůraznili ve svých projevech, že to byla první větší jazykovědná konference, kde se o problémech spisovné slovenštiny hovořilo otevřeně.“ — Lenže toto správne konštatovanie sa nepriamo oslabuje poznámkou pod čiarou: „Je to pozoruhodné vzhledem k tomu, že právě této problematice byly věnovány buď zčásti, nebo zcela vědecké konference v r. 1960 (liblická) a v r. 1962 (bratislavská).“ — Nuž pozoruhodné je to naozaj do tej miery, že treba znova konštatovať a zdôrazniť: o problémoch spisovnej slovenčiny sa vo verejnosti otvorene hovorilo naozaj až pri kritike SSJ.

5. V závere zprávy sa subjektivisticky konštatuje, že kritika SSJ, ako ju podali slovakisti, „ublížila po mém soudu nejvíce uživatelům Slovníku z řad širší veřejnosti. … v širší veřejnosti ulpí na něm přes všechna doporučení patrně na dlouhou dobu určitá příhana, že jde o dílo jistým způsobem podezřelé. A to si Slovník slovenského jazyka, první úplný lexikografický popis slovenské slovní zásoby, nezaslouží.“ K tomu z našej strany len toľko: V otvorenej kritike Slovníka slovenského jazyka sme požadovali adekvátne interpretovanie slovnej zásoby spisovnej slovenčiny, ale sledovali sme pritom i záujem ďalšieho zdravého vývinu nášho národného jazyka. Neublížili sme používateľom Slovníka zo širšej verejnosti (nejazykovedcom) — naopak postarali sme sa a staráme sa, aby sa pri čítaní jeho kritizovaných častí neznepokojilo citlivé jazykové povedomie používateľa. Robíme teraz znova dôkladný prieskum piatich dielov SSJ a na stránkach časopisu Kultúra slova poúčame používateľov, kde a ako si ho treba opraviť a doplniť.

6. Povedať, či kritika SSJ pomohla jazykovej kultúre na Slovensku, ale aj komu a čomu ublížila, pokladáme za povinnosť a kompetenciu slovenských [173]jazykovedcov a slovenskej kultúrnej verejnosti. — Napokon konštatujeme, že sme v istom zmysle vďační i za subjektivisticky podfarbenú zprávu o smolenickej konferencii, a to preto, že nás znova nástojčivo upozorňuje na potrebu pridŕžať sa vedecky objektivizovaného slovenského jazykového povedomia.

Poznámka redakce

Redakce Naší řeči poskytla místo k publikování těchto připomínek se stejnou samozřejmostí, s jakou vyzvala J. Machače, jednoho ze čtyř českých účastníků smolenické konference a člena lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, k napsání zprávy o jejím obsahu a průběhu. Ústavní rada slovenského akademického ústavu považovala zřejmě za potřebné doplnit tuto zprávu o informace týkající se jednak personálních změn ve vedení ústavu, jednak změny v názvu ústavu (bod 1), zdůraznit osobní podíl vedoucího redaktora Slovníku slovenského jazyka (SSJ) na některých jevech kritizovaných v posudcích G. Horáka, E. Paulinyho, J. Ružičky aj. (bod 3) a znovu podtrhnout, že „o problémech spisovné slovenštiny se na veřejnosti otevřeně mluvilo až při kritice Slovníku slovenského jazyka (bod 4).

K další části připomínek považujeme za nutné vyjádřit toto stanovisko redakční rady: O nepřímé kodifikační úloze výkladové části normativního slovníku nelze ani podle našeho názoru pochybovat; ve zprávě Naší řeči (bod 2) se také nepokládá za „zajímavé“ to, že „narušování ustálené normy“ v této části slovníku bylo v posudku předneseném G. Horákem kritizováno, nýbrž tento jev sám, totiž „narušování ustálené normy“ ze strany lingvisticky školených lexikografů slovakistů. Pokud jde o připomínky k závěru naší zprávy (bod 5 a 6), nedomnívá se redakce Naší řeči, že by její autor neměl plné právo vyslovit obavu, že po příkré kritice SSJ ze slovenské strany, navazující na rozsáhlou polemickou kampaň v časopise Kulturny život, bude SSJ přijímán v širší slovenské veřejnosti s určitou nedůvěrou, protože širší veřejnost nemá možnost rozlišit, jak rozsáhlá část SSJ byla kritizována ve srovnání s částí nezasaženou a tedy platnou.

Naše řeč, časopis zabývající se otázkami jazykové kultury z teoretického i praktického hlediska, přináší pravidelné informace o problematice z této oblasti v různých národních a jazykových prostředích. Konfrontaci s řešením této společensky závažné problematiky v prostředí domácím považuje redakce nejen za užitečnou, ale i za nutnou. Pokládá přitom za zcela samozřejmé, že se odborný časopis k těmto otázkám i vyslovuje a přináší i názory a závěry jednotlivých přispěvatelů. Tím se náš časopis nechce vměšovat a také nevměšuje do konkrétního řešení otázek jazykové politiky a jazykové kultury, které přísluší — jak bylo i ve zprávě o smolenické konferenci v závěru zdůrazněno — především jazykovědcům příslušného národa. Ovšem teoretické otázky jazykové kultury patří do obecné problematiky [174]jazykovědné a bylo by vědecky neobvyklé bránit tomu, aby se staly předmětem vědecké diskuse, aby se k nim kterýkoli lingvista nebo kterékoli lingvistické centrum třeba i diskusně vyslovovalo.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 3, s. 171-174

Předchozí Alexandr Stich: O jazyku a stylu slovenské literatury pro mládež

Následující Jaroslav Machač: Jak psát podnikové dopisy