Další svazek sborníku filosofické fakulty v Brně

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Čtrnáctý svazek Sborníku filosofické fakulty brněnské university z r. 1966 je věnován šedesátinám prof. dr. Karla Ohnesorga, zabývajícího se především fonetikou dětské řeči. K vědnímu oboru jubilantovu se v tomto ročníku hlásí dvě studie z oblasti českého jazyka, kdežto převážná část dalších bohemistických statí je v souhlase s tradicí brněnské jazykovědné školy věnována otázkám skladby.

Ze studií fonetických zaujme na prvním místě Studie z české pedofonetiky (s. 29—51), v níž J. Pačesová sleduje využití a realizaci jednotlivých fonémů u českého chlapce Jiřího v období jeho prvních padesáti slov. Autorka postupně probírá jednotlivé hlásky, zjišťuje jejich zvlád[164]nutí, popisuje jejich varianty a vypočítává jejich frekvenci. Výklad doprovází grafy a tabulkami. Konstatuje, že dítě v tomto období zvládlo dobře ze samohlásek a, i, u, kdežto e a o nejsou u něho ještě stabilizovány a mají mnoho fonetických variant. Ze souhlásek zvládlo dítě celkem dobře artikulaci p, t, ť, k, m, n, ň, j, tj. především těch souhlásek, které se článkují vpředu, kdežto artikulace ostatních je neustálená; některé souhlásky se v prvních padesáti slovech neobjevily (v, z, r, ř, g).

Francouzsky psaná krátká studie P. Beneše O toponymické fonetice (s. 27—28) se do tohoto oboru hlásí jen názvem. Autor upozorňuje na několik drobných jevů z jižní Moravy. Místo Žabovřesky a Královo Pole je prý leckdy slýchat Žabiny a Krpole; autor tyto podoby vykládá zkrácením, „jehož původ je třena hledat v pohodlné a rychlé řeči“ (s. 27). V druhé části článku probírá jednak jihomoravská obyvatelská jména tvořená příponou -čan, shodnou se slovenštinou, např. Bratislavčan, Lanžhočan, Kostičan, Týnčan apod., a zvlášť se zastavuje u jména Neovesčan (obyvatel Nové Vsi). V závěru článku pak navrhuje vykládat místní jméno Bánov stažením z Bojanov a spojovat je s osobním jménem Bojan spíše než s Bán.

S mnohým v Benešově článku je těžko souhlasit. Vědomé slovotvorné obměny Žabiny, Krpole nelze vykládat foneticky pohodlnou a rychlou mluvou, nýbrž slovotvorně, u obyvatelských jmen Bratislavčan, Lanžhočan je sice přípona -čan jako v slovenštině, ale u jmen Kostičan (od Kostice), Tvrdončan (od Tvrdonice), Týnčan (od Týnec) nejde fakticky o příponu -čan, nýbrž -an, výkladu jména Bánov z Bojanov nenasvědčují historické doklady. S termínem zkrácení (abréviation) zachází Beneš dost libovolně; vykládá jím i změnu Novovesčan v Neovesčan a Novéj Vsi v Novej ’si.

M. Grepl článkem Citově motivované aktualizace v rovině modální výstavby výpovědi (s. 53—67) navazuje částečně na své práce předchozí, věnované mimo jiné i zvukové stránce věty. Vyslovuje požadavek, aby se při studiu věnovala stejná pozornost všem prostředkům pro vyjadřování citovosti (emocionality) a aby se vykládaly se zřetelem k jejich vzájemné souvislosti a vázanosti a na pozadí základního, citově neutrálního modálního schématu. Základní prostředky pro vyjádření citového zaujetí mluvčího vidí v obměnách intonace a slovesného způsobu, dále v přidávání citových částic a ve zvláštních případech užití kladu a záporu. Postupně pak probírá některé typy aktualizace a podrobně se věnuje popisu aktualizací ve větách oznamovacích. Tu je zajímavý výklad o částicích; autor k nim počítá slova copak, což, jestli (Jestli já to nevěděla!), dále když, pak, ale, vždyť, že (homonymní se spojkami), to, ono (např. To prší, Ono to už nějak půjde).

Dokladový materiál ke svým výkladům čerpá autor z divadelních her, především současných, opírá se i o pozorování živých mluvených projevů a jistě i o úzus vlastní. Jiný mluvčí, jako např. recenzent, může tedy některé doklady hodnotit jinak než autor (např. trojí realizaci věty Ty jsi dnes vtipný na s. 56—57, větu Ta má oči! na s. 58 aj.).

[165]K důležitým, a jak sám autor říká, dosud vůbec nezpracovaným otázkám z vývoje české skladby obrací pozornost J. Bauer v článku Uplatnění systémových souvislostí ve vývoji syntaktické stavby českého jazyka (s. 69—75). Zajímavý je tu hned úvodní výklad, že především skladba jazyka reaguje citlivě na měnící se sdělné úkoly, kdežto hláskosloví a tvarosloví „může uspokojit i rychle rostoucí výrazové potřeby bez výrazných a rychlých změn“ (s. 69). Jedním ze základních vývojových činitelů v skladbě je podle autora protikladnost jevů téhož řádu. V článku se tato teze dokumentuje charakteristikou vývoje protikladů mezi větami dvoučlennými a jednočlennými, mezi větami slovesnými a jmennými, mezi souvětím souřadným a podřadným a mezi vazbami participiálními (přičesťovými) a infinitivními. Výklad ukazuje, že vývojové poměry tu byly často složité. Při jejich odhalování se může studium synonymnosti a protikladnosti prostředků ukázat velmi plodným.

Skladbou současných nářečí se soustavně zabývá J. Chloupek. V tomto svazku otiskl spolu s V. Michálkovou článek K interpretaci věty a souvětí v nářečí (s. 77—85). Autoři ukazují, jaké nesnáze pro rozbor a určování vět, větných členů a vztahů vyplývají z jisté nadbytečnosti nebo zase z nedostatku vyjadřování některých vztahů v nářečních projevech. Obtíže se projevují především při rozboru nářečních zápisů, protože tu schází situace, jež projev činila plně sdělným. Někdy však ani znalost situace plně nepomůže. Autoři probírají velmi podrobně některé případy tzv. „neusouvztažnění“ (tj. nevyjádření vztahů gramatickými prostředky), dále některé případy vět neslovesných, vazeb přechodníkových a souvětí. Jejich výklady jsou zajímavé, jdou do hloubky i do šířky a vcelku přesvědčují. Pochybnosti mohou vzbudit jen jednotlivosti, např. výklad o tzv. slovesně kategoriální transgresi u souvětí V izb’e sa svíťiło sv’eťidły — po vałasky sv’eťidło: autoři soudí, že i druhou větu (neslovesnou) je třeba stejně jako větu první chápat jako konstatování o minulosti (s. 79), nebo možnost určovat vedlejší větu v souvětí Jak bývala (= bydlila) ve Lhotě, tak toho člověka neznala i jako zřetelovou nebo srovnávací (s. 83).

Z oddílu Materiály mohou čtenáře Naší řeči zajímat dva články, a to Příspěvek k poznání vývoje hanáckých nářečí od M. Čejky a D. Šlosara (s. 137—139) a K tvoření adjektiv ve staré češtině od Zd. Rusínové (s. 141—145).

V prvním článku podávají autoři zprávu o nářečním zápisu vzniklém kolem r. 1610 v Dřevohosticích u Přerova. Jsou v něm některé znaky hanácké, zvláště změna ej v é (např. hébati, hotovéch peněz), skupina šč (ščestí) a infinitiv na -ť (platiť, viděť). Souhlasím s jejich závěrem, že hanácká změna ej v é se provedla už v 16. století, nesouhlasím však s celkovou charakteristikou zápisu, v níž autoři odmítají i vliv spisovného jazyka hlavně pro syntaktické, stylistické a interpunkční důvody. Zápis je psán běžnou úřední češtinou té doby, má i obvyklou formu takových zápisů, je v pod[166]statě spisovný, obsahuje však některé hláskoslovné dialektismy. Proto je třeba hodnotit některé jevy jinak, než hodnotí autoři článku. Tvar v chlívích nelze pro tuto dobu pokládat vůbec za archaismus, tvar 2. p. ječmeně má nářečně měkké skloňování, ale koncovka je spisovná (tj. -e, nikoli nářeční -a: ječmeňa).

Zd. Rusínová ve svém článku podává přehled rozmanitých typů tvoření přídavných jmen, určuje synonymní přípony, významové oblasti apod. Článek však není bohužel dost přehledný.

Vedle dalších statí, týkajících se srovnávacího jazykozpytu, rusistiky a romanistiky, obsahuje sborník jako obvykle bohatý oddíl recenzí, referátů a zpráv.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 3, s. 163-166

Předchozí Stanislav Králík: Příspěvek k poznání lidového jazyka na moravsko-slovenském pomezí

Následující Alexandr Stich: O jazyku a stylu slovenské literatury pro mládež