Lašský nářeční slovník ve Slezských písních

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Zvláštní, přímo neopakovatelný ráz vtiskuje Slezským písním Petra Bezruče sugestivní využívání oblastních a nářečních jazykových prvků. V české poezii nadregionálního charakteru je Bezručova básnická tvorba i po této stránce zjevem jedinečným. Kupodivu však byla nářečnímu slovníku Slezských písní věnována v dosavadních rozborech jen malá pozornost, přestože příspěvků k jazykové stránce Bezručova díla stále přibývá.[1] Abychom tuto mezeru aspoň poněkud odstranili, chceme se ve svém příspěvku soustředit na předběžné určení původu slovníkových a zčásti též hláskových dialektismů, které zaplňují stránky Slezských písní s přibývající hustotou v pořadí vzniku jednotlivých čísel. V podstatě se přitom omezíme na výrazy, které autor sám vysvětluje v poznámkách na konci knihy.[2] Ostatně těch rovněž neustále přibývalo: od čtyř strohých vysvětlivek k Herbenovu Slezskému číslu přes třicet devět číslovaných odkazů amerického vydání Preissigova po dobrou stovku hvězdičkovaných odkazů posledních vydání za autorova života.[3]

[130]Valnou část nářečního slovníku Slezských písní najdeme shrnutu a vysvětlenu též v českých výkladových slovnících, Vášově-Trávníčkově, Příručním slovníku jazyka českého i v nejnovějším Slovníku spisovného českého jazyka.[4] V Příručním slovníku jsou to např. citátové doklady u následujících hesel: břem, četyna, folvark, gazda, gmina, grapa, goral, harenda, holoty, chacharče, chlop, metla, mórg, ojčizna, parobek, polák, potka, psouti, pšakrev, roba, robka, rybárka, řondziti, starka, strumeň, švarný. — Některé důležité bezručovské dialektismy tu však přece chybějí. Jde hlavně o tzv. dialektismy sémantické, jako chorý chléb ‚černý chléb‘, obilí ‚pšenice‘, koruna ‚kůra‘ říkat ‚modlit se‘, a nejsou tu v citátech vždy zastoupeny ani dialektismy pro Bezruče zvlášť příznačné, jako děvucha, mur, šumný.

Valná část těchto a dalších Bezručových dialektismů je ovšem v Příručním slovníku zachycena z jiných autorů, hlavně prozaiků, a to především z Moravy (Herben, Mrštíkové, Kosmák) a zvláště z oblasti lašské (Sokol-Tůma, Martínek, z mladších Nor, Glazarová); výjimkou však přitom nejsou ani autoři ze severovýchodních Čech (Stašek, Jirásek). Nevymyká se tedy nářečně příznaková vrstva slovníku Slezských písní ve svém celku nějak zvlášť z rámce novodobé české literární konvence, která uvedla do jazyka literatury především moravské dialektismy v poměrně hojné míře. Je třeba si ovšem uvědomit, že zde jde především o tradici realistické venkovské prózy a dramatu od let osmdesátých, kdežto v poezii bychom podobnou paralelu k Bezručovi sotva našli.[5]

[131]Už z tohoto heslovitého přehledu základních Bezručových dialektismů, jak nám je ukázal jejich výběr v Příručním slovníku, jsou dobře patrné jejich hlavní okruhy a významová těžiště a poněkud pak i oblastní původ. Ještě lépe to vysvitne, seřadíme-li si nyní do věcných okruhů a zčásti též podle slovních druhů celý nářečně příznakový slovník Slezských písní, pokud je doložen v publikovaných moravských a slezských nářečních slovnících. K tomuto účelu shrneme ovšem bez rozlišení dialektismy ze všech časových vrstev sbírky.[6] Slova rozšířená na větší části Moravy, zvláště ve středu a na východě, uvádíme v seznamu proloženě; slova doložená ve všech hlavních slovnících lašských nářečí označujeme *; slova uvedená jen v jednom z nich jsou opatřena jeho značkou.[7]

I. Lidé v rodině a společnosti: otcové K ‚rodiče‘, *stařeček // stareček (nář. stařyček), *stryk, *synek, *syneček, *chlop (též chlap) ‚muž, manžel‘, *baba, starka ‚babička‘, potka ‚kmotra‘ (K jen potek), *roba ‚žena, manželka‘, *robka, *děvucha, *děvuška, dcerka, galanka ‚milá‘; bača, gazda, goral, hofer ‚podruh‘, pacholek ‚čeledín‘, chachar, *gyzd ‚ohava‘ (nadávka), *cigánka, maryna (S ‚silná žena‘, u Bezruče ‚děvka‘), *metla ‚nevěstka‘, *burmistr ‚starosta‘, paterek ‚kaplan‘, rektor ‚učitel‘ K.

II. Práce a obživa: robota, díl ‚pole v určité trati‘, joch ‚jitro, polní míra‘, obile ‚pšenice‘, rež ‚žito‘, ryps rkp. ‚řepka‘, *chorý chléb ‚černý‘, chrást ‚list zelí‘ ap., *kobzole ‚brambory‘, *měch ‚pytel‘, *sečka ‚řezanka‘.

III. Ves a byt: *dědina ‚ves‘, ojčizna ‚vlast‘ (K ‚podíl po otci‘) folvark ‚dvorec‘, *grunt ‚statek‘, *dach ‚střecha‘, *jizba, *mur ‚zeď‘, murovaný, *poval ‚strop‘, lože.

[132]IV. Zábava a zvyky: *bečka, *kelíšek, kontušovka S, *kvit ‚líh‘, sivá ‚kořalka‘ H, šklanka (L šklenka, K šklany), *pěsnička, skřipky ‚housle‘ S, *vesele ‚svatba‘, *odpust ‚pouť‘.

V. Čas, počasí, terén: *vesna (nář. vesno), pěrun ‚hrom‘ K (jinak jen v kletbě), pluta ‚nepohoda‘, polák ‚severní vítr‘, půlnoc ‚sever‘ L, grapa ‚strž, sráz‘.

VI. Les a rostlinstvo: bor ‚les‘ L, břem ‚modřín‘, četyna ‚chvoj‘, drva, *haluz, koruna ‚kůra‘, ostrva (nář. ostrbja ap. ‚sušák z kmene s pahýly větví‘), *sosna, *slíva ‚švestka‘, iskerka (nář. iskerko) ‚sedmikrása‘, palach ‚rákos‘, pokřiva B, pyšný janek ‚pelargónie, S.

VII. Zvířata: macek ‚zajíc‘ S, *suka, kačice, kokot, *kura, rybárka ‚racek‘, osa ‚vosa‘, pauk.

VIII. Tělo a oděv: lza ‚slza‘ K, B, košulka.

IX. Činnosti: dávit ‚tlačit‘ S, *piznout ‚uhodit‘, psut ‚kazit‘, *robit, *rubat, spíchat, *vysmýčit ‚vyhodit‘, vydat se ‚vdát se‘, *čut ‚cítit‘, *písat, *pravit, řondit ‚mluvit‘, *říkat ‚modlit se‘, zahřešit ‚zaklít‘, *založit se ‚vsadit se‘, je mu X ‚jmenuje se X‘.[8]

X. Vlastnosti: bitý ‚kovaný‘ S, hrubý 1. ‚velký‘ *2. ‚tlustý‘, *chorý ‚černý‘, ostatní ‚poslední‘, sivý, *šumný ‚hezký‘, *švarný, *žultý.

XI. Příslovce a částice: hore ‚vzhůru‘, *kaj ‚kde‘, poly ‚polou‘, *po našemu, *raz // ráz ‚jednou‘, *vráz, *skoro ‚brzo‘, teraz K, *bo ‚neboť‘, *choć ‚třebaže‘ *něch, *ni ‚ne‘, tož (nář. tuž), ynum ‚jen‘ K, oto ‚hle‘.

XII. Předložky: dlo boga ‚proboha‘ K (L dla), *jit do stryka ‚k strýci‘.[9]

Vedle toho se ve Slezských písních vyskytuje řada výrazů a obratů, jež nejsou doloženy ani v jednom z lašských slovníků přibraných ke konfrontaci, a lze je proto zpravidla přičíst buď k individuálním poetismům Bezručovým, nebo k vrstvám mimo vlastní slezský nářeční slovník novější doby. Jde o tyto výrazy:

I. šuhaj, parobek (‚mladší čeledín‘?), macek ‚hlupák‘, přibylec, gajdoš ‚hudec‘ (H ‚hastroš‘), chacharče, robotnice, souputnice, šlachta (polonismus); II. kopalna, barevna, mórg ‚jitro‘; III. gmina ‚obec‘, [133]bývání ‚bydlení‘ (laš. zpravidla meškani); IV. harenda (rkp. harynda ‚něco pronajatého, panská krčma‘, S: pomístní jméno Harenda), smotek (cigarety), vodka; V. strumeň ‚pramen, stružka‘, vydralisko, výspa ‚ostrov‘, holoty ‚ukazatele cesty‘; VI. suk ‚větev‘; VII. kača ‚ptačí samička‘, lišák ‚druh motýla‘; VIII. kosma ‚kštice‘ (L kosmač ‚cuchat vlasy‘), renčka ‚ručka‘, šlář ‚závoj‘; IX. bozkat ‚líbat‘; X. lisí ‚lstivý‘, surový ‚syrový‘ (B surovizeň), šarý (polonismus?); XI. spoly ‚spolu‘, zkuń ‚odkud‘, juž, yn (odporovací částice); XIII. (frazeologie): deň dobrý, s Panem Bog, pša krev, sto pěronów, žol mi ‚je mi líto (vesměs pol.), topit slamou ‚být v posledním tažení‘, vody jí nepodá ‚nerovná se jí‘, byla bystré dušky (o kořalce).[10]

Vedle regionalismů v apelativní slovní zásobě představují ve Slezských písních valný podíl regionálního lexika vlastní jména místní a osobní. Už F. Werfel v předmluvě k prvnímu německému překladu Slezských písní upozornil na přímo magickou moc zeměpisných jmen v této sbírce, nedávno pak tuto stránku Bezručovy poezie zhodnotil pronikavě O. Králík.[11]

Svět Slezských písní — zem pod Beskydem na Slezské, mezi Modrou (Prajskou), Polskou a Moravskou stranou (v rukopise Maryčky Magdónovy vymezený též hranicí Venger) — je autorem jakoby znova a znova zaklínán jmény řek (Opa, Olza, Lucina), vrchů (Godula, Žor, Gigula — Lysá) a osad: Hučín, Střebovice, Těšín (Ćeszyn), Poremba, Dombrová, Pětvald (v Pětvoldźe), Ligotka Kameralna, Polská Ostrava, Frydek, Frydlant, Boška (jen v rukopise), Domaslovice, Tošonovice, Michalkovice a konečně i vzdálenější Ratibor a Vraclav.[12] Jak patrno, výrazně se v těchto jménech projevuje krajový původ především po stránce hláskoslovné a nejednou se tu uplatňují dokonce i grafické polonismy. I po formální stránce se tak prozrazuje nesmírně hluboké [134]intimní spojení básníka s rodným krajem, v němž lze jistě hledat jednu z hlavních příčin toho, že stárnoucí Bezruč svádí později stejně urputný jako marný boj proti oficiálním názvům Doubrava, Poruba, Slezská Ostrava, či adjektivům typu jistebnický, vítkovický.[13]

Neméně výrazně se regionální živel podbeskydský projevuje ve jménech osobních, která dala podobně jako jména zeměpisná přímo název řadě básní ze všech časových vrstev Slezských písní. Tak tu najdeme mezi ženskými jmény Maryčku Magdónovu, ale i Maryčku Halfarovu, „górnou“ Maryčku[14] a Berušku Bystrońovu, z mužských jmen kantora (v rukopise rektora) Halfara, Bernarda Žora-Žára, dragona Hanysa Blendovského, Hanysa Horehledě, Buzka-Strycha, Mazura, Dulavu Juru (vždy v gen. Dulavy Jury), Jana Krasuly hoře i pyšného Janka — pyšného janka a ovšem i legendárního Ondráše — Ondru a sedm Havranů, z nichž jménem poznáváme Hanysa a Pavla a přezdívkou toho, co „mu prali břem“. Konečně je vlastní svět Slezských písní dokreslen i jmény zvířat, koníků Chylky s Lyskou.[15]

* * *

Celý textový soubor Slezských písní se jak známo vytvářel postupně během řady desítiletí; pokud pak jde o vlastní nářeční výrazivo, náleží k nejstarší vrstvě — jádru Slezských písní — jen jeho nepatrná část.[16] V jediné pozdní baladě „Sedm Havranů“ lze tak napočítat 32 různých příznakově nářečních slov — naproti tomu v jedné z prv[135]ních otištěných básní „Škaredý zjev“, která má zhruba stejný rozsah, je výrazně nářeční jen jedno slovo, a to opavské večerek ‚netopýr‘.[17] Není však naším úkolem sledovat růst nářečního lexika v postupu Bezručovy tvorby, ani posuzovat vrcholy a nížiny její stylizační úrovně po této stránce.[18] V dalším se chceme nářečním slovníkem Slezských písní zabývat jen co do vztahu k tradičnímu výrazivu lašskému, zejména pak hornoostravskému a beskydskému, kam se nářeční živel Bezručovy tvorby přiřazuje (podobně jako její intimní složka) co nejúžeji.[19]

Soudobý jazykový úzus na hornoostravském úseku lašských nářečí nemůžeme bohužel po slovníkové stránce dosud plně dokumentovat na základě vyšlých dialektologických prací, ba ani na základě archívního materiálu. Vcelku dobře však potvrzuje autentičnost podstatné části souboru nářečního lexika Slezských písní rozsáhlý slovník sousedních těšínských nářečí v II. dílu monografie A. Kellnera, Východolašská nářečí (viz pozn. 7). Zde je doložena valná část Bezručových dialektismů v širším krajovém kontextu — po hláskové stránce jsou to ovšem varianty slezskopolského nářečního typu s hláskou g, měkkými retnicemi ap. V některých dialogických básních, jako „Tošonovice“ a „Blendovice“, se ostatně setkáváme právě i s touto hláskovou stylizací: S panem Bog’ … Zkuń, kaj idźeš? … jaké renčky! … Dlo boga svientego![20]

Pokud nejsou dialektismy Slezských písní doloženy ve všech lašských slovnících, s nimiž jsme prováděli srovnání, může jít o rozdíly [136]zeměpisné: jen část lašských nářečí zná např. výrazy otcové ‚rodiče‘, rektor ‚učitel‘, gajdoš, starka, vesele, kokot, strumeň, řondit, nimo, teraz, podoby górny, dlo — vesměs jde o slova a podoby východnější. Dále může jít o slova zanikající, zpravidla přejatá ze sousedních jazyků (folvark, gmina, holoty, harenda, mórg, ryps, potka); těmto výrazům odpovídají i slova ze širšího okruhu moravského, popř. i celočeského (hofer, pacholek, byrgr ‚německý měšťák‘, gróf ‚hrabě‘). Konečně jde o výrazy, které dnes ve Slezsku žijí jen mezi Poláky, a to ještě zřídka (ojčizna, šlachta, kopalna, na žol, lza).[21] Při určování zeměpisného výskytu Bezručových dialektismů je zajímavé, že se pro význam ‚pšenice‘ užívá jednou výrazu žito, jako vesměs na moravském východě, podruhé pak obile, jako v povodí Morávky.

Zvláštní pozornosti si v cyklu básní beskydských a těšínských zaslouží „goralské lexikum, společné častěji i nářečím valašským a vůbec širší karpatské oblasti. Sem patří slova jako gazda, bača, goral (K gorol — jinak v lašské oblasti jen ‚neotesanec‘), pluta, grapa // drapa, četyna, ostrva ap. Jde z velké části o slova přejatá s valašskou pasteveckou kolonizací, k nimž patří rovněž jména hor Gigula a Godula.

Pozoruhodná je skupina dialektismů, které souvisí s Bezručovým zaníceným smyslem pro přírodu a zpravidla nejsou jakožto příliš speciální v nářečních slovnících doloženy: lišák ‚motýl Vanessa polychloros‘, kača ‚ptačí samička‘, pyšný janek ‚pelargonie’, vydralisko ‚pole ve stráni, z něhož příval odplavil ornici‘. Sem konečně můžeme přiřadit i výraz holoty ‚ukazatele cesty‘.

Vedle toho nesmíme zapomenout ani na vlastní básnické dialektismy Bezručovy, které se zpravidla opírají o širší tradici knižního jazyka a zvlášť básnické řeči. Jde o případy jako půlnoc ‚sever‘ (v lašských nářečích jen na Hlučínsku), výspa ‚ostrov‘ (srov. i polské wyspa), bor ‚les‘, lože ‚postel‘, mohyla ‚hrob‘, snad i svaté pole ‚hřbitov‘, ojčizna ‚otčina‘ (v nářečí jen konkrétní význam ‚podíl po otci‘), parobek ‚mladší čeledín‘. Poněkud jiného druhu jsou dialektismy jako bozkat, šuhaj, suk ‚větev‘, drvo, které zřejmě podmínil širší moravský a slovenský folklórní a literární kontext (někdy tu ovšem nedostatek svědectví slezských nářečních slovníků nemusí znamenat, že slovo v lašských nářečích nežije).[22]

[137]Zvlášť zajímavé jsou dále básnické novotvary Bezručovy, které skutečně anebo zdánlivě navazují na slezský nářeční základ. Sem patří výrazy jako chacharče, souputnice, robotnice, přibylec, hlupec (srov. polské głupiec), bystrá duška. Někdy se tu zřejmě uplatňují Bezručovy individuální libůstky (přípona -na místo -írna ve slově barevna, r ve slově stareček, adjektiva typu vítkovský);[23] sem lze přičíst i podobu prošvarná děvucha, kterou Králík právem odsoudil jako nevhodnou folklórní malůvku.[24]

Tak tedy se jeví Bezručův slovník v konfrontaci se slovníkem přirozeného nářečí. Můžeme jej však také porovnat s jiným slovníkem básnickým, napájejícím se vlastně přímo ze stejného přirozeného zdroje, totiž se slovníkem lašské nářeční poezie Óndry Łysohorského. Je až neuvěřitelné, jak málo se po slovníkové stránce oba autoři kryjí. Repertoár nářečních slov Łysohorského umělého básnického dialektu, vytvářeného především na podkladě lidového úzu na Místecku, je pochopitelně rozsáhlejší nežli u Bezruče. Mezi slovníkovými vysvětlivkami jeho sbírky „Aj lašske řéky płynu do mořa“ (Praha 1958) najdeme však jen tyto shody s příznakovými výrazy bezručovskými: bo, četyna, énóm, gorol, grapa, horać, chachar, choć, kaj, koruna, kwit, mur, měch, ni, paučina, roba, robota, rybiorka, řykani, šumny, tóž, wesno, žółty. Vedle těchto slov, jež patří téměř vesměs k základnímu lašskému slovníku, má Łysohorského sbírka jen několik málo výrazů odlišných od dialektismů Bezručových: např. zboži ‚obilí‘, šachor ‚rákos‘, kérchow ‚hřbitov‘, zkěl ‚odkud‘ (u Bezruče obilí, palach, hřbitov, popř. svaté pole, zkuń, popř. odkud).

I v porovnání s živým nářečím i v porovnání s básnickou laštinou Łysohorského ukazuje tedy slovník Slezských písní, jak jejich autor těžil z těch nejhlubších vrstev slezského nářečního pokladu. Dovodit, jak se na tomto základě vytvářel text, účinně spojující poetické výrazivo knižní s regionálním akcentem země pod Beskydami, jaká stylistická výběrová kritéria se tu uplatňovala v jednotlivých fázích Bezručovy tvorby, a porovnat tuto praxi s Bezručovými teoretickými názory na jazyk, to vše ještě zůstává úkolem pro další studium.

---

[1] Z významnějších prací o Bezručově jazyce viz zvl. J. V. Sedlák, Epitheton u Bezruče, Naše řeč 17, 1933, 129—134 a 178—184; K. Rektorisová, Bezručova básnická řeč, Brno 1937; J. Bělič, Bezručovy názory na spisovný jazyk, sborník Pět studií o P. Bezručovi, Olomouc, 1947; J. Hrabák, Kapitola bezručovská, List 2, 1947/8, 6—11; J. Marchiori, Barevná adjektiva v básnickém díle P. Bezruče, Slezský sborník 53, 1955, 543—551; J. Filipec, Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, Praha 1961, s. 101n. (o synonymech krásy a rudosti u Bezruče); O. Králík, Text Slezských písní, Ostrava 1963. Do tisku je připraven jubilejní bezručovský sborník s příspěvkem L. Pallase o proměnách dialektismů ve vývoji SP a S. Utěšeného Nad perspektivami nářeční stylizace SP.

[2] K vydání v SPN z r. 1958 právem poznamenal A. Sivek na s. 197, že Bezručovy vysvětlivky „se staly nedělitelnou součástí SP“. Kromě nich bylo k tomuto školnímu vydání připojeno plných 12 stran editorských poznámek.

[3] Autorův vysvětlivkový aparát se posléze rozrostl do encyklopedické šíře a stal se zároveň tribunou obhajoby kuriózních jazykových zálib stárnoucího básníka: srov. „vítkovské pece — přídavné jméno osad Vítkovice, Blendovice, Pardubice, Ostravice atd. zní vítkovský, blendovský, pardubský (Božena Němcová v listech), ostravský atd. Tak mluvili naši předkové, tak dosud mluví prostý národ. „Intelektuáli“, kteří se nad lid vypínají, říkají vítkovický... — už proto, že Němci praví: Witkowitzer ap.“ (srov. k tomu J. Bělič, uved. dílo s. 191 a 204n.). — Výjimku ve vzestupné linii rozrůstání poznámek, která vyvrcholila v uved. školním vydání z r. 1958, představuje jen neautorizované vydání sibiřské (Irkutsk 1919), k němuž nebyly připojeny žádné vysvětlivky.

[4] Zvlášť Příruční slovník jazyka českého, dokumentující soudobý úzus především na základě beletrie, bývá dobrým ukazatelem užití oblastně příznakových slov u jednotlivých autorů, ba umožňuje někdy i postihnout přibližný rozsah takových dialektismů v lidovém jazyce.

[5] Případ Bezručovy tvorby není ostatně svérázný jen tím, že v ní jde o využívání dialektismů v básnickém jazyce. V záměrně volených dialektismech Slezských písní proniká rovněž daleko více než u soudobých kritických realistů odpor k vídeňským pánům i měšťácké Praze a plné přimknutí k utiskovanému slezskému lidu (srov. J. Bělič, K otázce využívání nářečí v literatuře, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, 513). — Je příznačné, že sám Herben, ač autor řady próz s hojným zastoupením moravských nářečních prvků, v Bezručových textech dialektismy spíše škrtal, nebo volil podoby více interdialektické: tak se do tisků nedostal ryps ‚řepka‘, označení do Venger ‚do Uher‘, v pozdějších vydáních se místo harynda, Boška ujalo harenda, Baška ap. (srov. O. Králík, Text SP, zvl. str. 91n.).

[6] Kromě Králíkových studií k vývoji textu SP a uvedené práce Pallasovy srov. též soupis textových změn od V. Ficka, Změny v textu SP, Slezsky sborník o Bezručovi, Opava 1953, 56—109. Abychom vyloučili moment někdy velmi proměnlivého vývoje textu, omezujeme se v dalším na znění rukopisné — podle vydání O. Králíka a V. Ficka, Slezské písně podle rukopisů, Opava 1963.

[7] Jde o tyto vesměs diferenční nářeční slovníky: F. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906 (B); F. Horečka, Nářečí na Frenštátsku, Frenštát 1941 (H); A. Kellner, Východolašská nářečí II, Brno 1949 (K); A. Lamprecht, Slovník středoopavského nářečí, Ostrava 1964 (L); Z. Sochová, Slovní zásoba jihovýchodního okraje západolašské oblasti (Studénka a okolí), rkp. kand. disertace, Praha 1966 (S). Další údaje o lexiku lašské oblasti mi zvláště na základě nářečních anket (mj. též podle ankety pro Český jazykový atlas) poskytl J. Balhar, o oblasti těšínské pak E. Lotko. Nepřihlédli jsme k rukopisnému materiálu celolašského nářečního slovníku v brněnské pobočce ÚJČ (jádrem jeho je pozůstalost prof. Kellnera).

[8] U sloves je zvlášť výrazný podíl dialektismů tvaroslovných, jako líbe, díve se, omže, nedbe rkp., stáčá, horá ‚hoří‘, tys je ‚ty jsi‘, nimo ‚není‘, a zčásti i slovotvorných, jako polehnem do země, zleze báň. Naopak u dalších kategorií přídavných jmen a příslovcí je nejnápadnější nářeční stylizace hlásková: surový ‚syrový‘, šarý, žultý — hore, poly, ni, ynum.

[9] Dialektismy předložkové a spojkové probrala zevrubně v cit. práci K. Rektorisová v oddíle o syntaxi.

[10] Z těchto případů zdánlivě vyplývá, že se ve frazeologii SP nejméně obráží lašský nářeční živel. Po této stránce jsou však diferenční nářeční slovníky zpravidla velmi neúplné. Např. spojení mi je žol je na Těšínsku zcela běžné (podle informace E. Lotka).

[11] Schlesische Lieder, München 1917, Vorrede, s. XXI; „Ein ähnliches Gefühl mochten die Griechen haben, wenn sie Theben und Argos von der Szene genannt hörten, alltägliche Orte, die nun auf einmal verwandelt waren zu Traum-Bedeutung.“ — O. Králík, K funkci vlastního jména v tvorbě Petra Bezruče. Slavica Pragensia IV, 1962, s. 721—726.

[12] Ve spisovné češtině mají uvedená jména toto znění: Hlučín, Třebovice, Těšín, Poruba, Doubrava, Petřvald, Komorní Lhotka, Slezská Ostrava, Frýdek, Frýdlant, Baška, Domaslavice, Tošanovice, Michálkovice, Vratislav (pol. Wrocław), Ratiboř (pol. Raciborz).

[13] Nejsoustavněji jsou tyto názory vyloženy v pamfletu vydaném pod pseudonymem Kuba Stopěruntík, Moravská zem a moravská řeč, Brno 1923 (kritice je podrobil zejména J. Zubatý v Naší řeči 8, 1924, 148n.). Později vznikla nejpopulárnější polemika vyšlá samostatně v Brně 1936 pod titulem Jistebský či jistebnický? Disput vedený v Lidových novinách mezi drem Fr. Trávníčkem, profesorem brněnské university, a mezi P. B. (Srov. J. Bělič, uved. dílo s. 187).

[14] Proti všem těmto milým Maryčkám rodného kraje stojí cizácká Maryna nad Vltavou — Praha.

[15] V tomto článku nemůžeme blíže konfrontovat výrazivo vlastního dějiště SP s výrazivem poetickým a knižním, které se zvláště v prvním údobí Bezručovy tvorby (jádro SP) inspiruje především světem antiky: sem spadá slavná autostylizace Bezruče od Těšína — zajatého večerka — ubitého Spartaka vůdce — Ahasvera svědomí Čechů — zašlého národa barda (Škaredý zjev), nebo paralela Leonidovy oběti v soutěskách Thermopyl a Bezručova ztraceného boje před cimbuřím Těšína: já stojím před Těšínem / probodnutými boky o Gigulu opřen / jak zákony kázaly mně. Napětí, které takováto konfrontace vyvolává, se zřetelně jeví např. v závěru básně Michalkovice (viz i grafiku rukopisu): na rty mne líbe Medúsa. / Habet, jam habet — řve luza.

[16] To se především týká básní uveřejněných v Besedách „Času“ a v Slezském čísle. Srov. k tomu zvl. Králíkovu knihu uvedenou v pozn. 1.

[17] Slovo večerek prozrazuje vlastně v jádru SP jako jediné, že autor musel mít styk též se slovníkovou sférou opavskou — na Ostravsku a Těšínsku je znám jen nětopyř, myntopeř ap. (srov. též mou stať uvedenou v pozn. 1.).

[18] Znovu odkazujeme na studie Králíkovy. Pokud jde o frekvenci zastoupení dialektismů v jednotlivých vrstvách SP, přinese pro ni časem vedle článku Pallasova dostatek materiálu hlavně slovník SP, připravovaný V. Fickem ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český jako jeden z prvních našich autorských slovníků.

[19] O tom svědčí předně dialogická čísla SP, jako „Blendovice“ a „Tošonovice“, zčásti však i epické básně, jako „Maryčka Magdónova“ nebo „Ondráš“.

[20] Neméně závažná svědectví pro autentičnost beskydského lexika SP přináší slovník Horečkovy práce Nářečí na Frenštátsku, jakož i jeho příspěvek Bezručův nářeční slovník, Naše řeč 32, 1948, 83—84; naproti tomu stručný slovníček Lorišova Rozboru nářečí hornoostravského ve Slezsku (Praha 1899) může být prospěšný jen u některých archaismů, nově už nedoložených. Protože Bezruč aspoň v hlavní fázi tvorby SP zřejmě využíval dialektismů „na Slezské“ nejvíce rozšířených a protože po slovníkové stránce jsou lašská nářečí poměrně málo rozrůzněna (nepočítáme-li diferenciaci uvnitř česko-polského přechodu), najde se většina těchto výrazů i v Lamprechtově Slovníku středoopavského nářečí a tím spíše i v nepublikované práci Z. Sochové o slovní zásobě okolí Studénky.

[21] Podle sdělení E. Lotka.

[22] Z výrazů uvedených v druhé skupině našeho seznamu, protože nebyly zachyceny žádným ze slezských slovníků, jsou v živém nářečí dosud nesporně známy zvláště tyto: gmina, strumeň, surový, šarý, pšakrev.

[23] Viz pozn. 13. — Ironií osudu se stalo, že tak vehementně odmítané adjektivum vítkovický se dostalo i do nadpisu jedné básně Ó. Łysohorského, Witkowicke kóminy.

[24] O. Králík, uved. dílo s. 45n.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 3, s. 129-137

Předchozí MS, MB, MH, MK: Radíme a kritizujeme

Následující Josef Hrbáček: K poměru mezi spojovacími prostředky členskými a větnými (Podřadicí spojky v jednoduché větě)