Epitheton u Petra Bezruče

Jan V. Sedlák

[Články]

(pdf)

-

Poetika se v rozličných dobách dívala na básnické epitheton různě, ale vždycky v něm viděla a vidí podstatnou součást básnického stylu, zvláště pak poetika novodobá. Epitheton je jí měřítkem básníkovy fantasie, jeho smyslové a charakterisační bystrosti, jeho schopnosti dát základnímu slovu nový znak, novou vůni, dát mu novou náladovou působivost i spojitost. Původně epitheta se svým základním slovem splývala v jednotu ztrnulou, neměnnou, mechanicky se opakovala a přispívala víc ke stálosti a okrasnosti básnického stylu, v moderní poesii však souvisí daleko víc s osobností básníkovou, s jeho zážitky, sklony, s potřebou osobního výrazu. Tuto spojitost osobnosti básníkovy s básnickým výrazem uznávají dnes i někteří novější badatelé ruští.[1] Epitheton je podle nich určováno nejen dobou, časovou módou, ale i zvláštním vztahem básníkovým.

Je známo z vývoje literárních směrů a škol, že se dívaly různě na funkci epitheta. V některých školách a směrech se epitheta ustálila, tvořila zvláštní kmenovou zásobu, jíž se obecně užívalo. Tak tomu bylo na př. v klasicismu i v jiných směrech. Epitheton bylo konvencí, šablonou, která ustrnula a tak se přejímala, neboť těmto směrům nezáleželo na epithetu novém, překvapujícím, osvěžujícím. Přišly však směry jiné, především romantika a po ní impresionism, které měly zvláštní zálibu v epithetu novém a působivém. Romantika vypracovala epitheton přímo s virtuositou. Je povědomo, jak romantika vedle slovesa, které je dynamičtější, uplatnila epitheton jako jeden z nejvýznačnějších prvků výrazových, [130]je znám výrok Mussetův, že romantika je poesií adjektiv.[2]

V romantickém epithetu se uplatnila dokonale osobnost básníka. Tato romantická tendence, usilující o novost, individuálnost epitheta, má velmi blízko k obdobné tendenci básnického impresionismu, který rovněž hledá epitheton rosně svěží, neotřelé, nejméně užívané, v němž se právě projeví zvláštnost pohledu básníkova. Moderní poesie se vyhýbá epithetu ustrnulému, zdobnému, a usiluje o epitheton osobité, a přejímá-li už epitheta tradiční nebo i konvenční, snaží se jim dát novou náplň, nový vztah. O tom rozhoduje výrazová potřeba básníkovy individuality. Tato potřeba překonává vlivy doby, směrů i vlivy osobností a vzorů básnických.

Nejen epitheton, ale i celý básnický výraz, celá řeč básníkova je podrobena této vnitřní potřebě osobnosti, vyjadřujíc její nazírání světa a její prožívání skutečnosti. Studujeme-li tedy epitheton básníkovo, musíme si mimo jiné všímati, jak souvisí s jeho zážitky, do jaké míry se v něm vyjadřuje a projevuje jeho prožitek. Tak se nám mnohé z jeho epithet ukáže charakteristickým a typickým.

Jsou jistě vedle epithet typických a osobitých epitheta, která udávají jen vlastnosti málo proměnlivé, a jsou nazývána obyčejná, konvenční nebo tradiční. Avšak i takové tradiční epitheton mívá různou funkci v celku básnickém. Byla nadhozena otázka, jaká je funkce takových tradičních epithet vedle epithet individuálních v jazyce básnickém. Odpověď na tuto otázku je částečně odpovědí na otázku o rozdílu řeči básnické a obyčejné. I řeč obyčejná se stává řečí básnickou, při čemž především záleží na nové náplni, na zvláštním užití, na spojitosti s celkem básníkova výrazu vůbec. V této spojitosti, v tomto celkovém užití může i zcela konvenční epitheton míti zvláštní působivost a poslání. Černé doly, černí kovkopové a pod. epitheta jsou zcela konvenční, a přece v souboru barevných epithet a v celkové struktuře Bezručova výrazu mají zvláštní postavení a účinnost.

Básnické epitheton má hlavně vzrušiti novostí vztahu, má vzbudit nové a nečekané představy, má rozrušit logicky ztrnulou konvenci, má překvapit, má — a v tom se shodují teoretikové duchovědní stejně jako formalističtí — přispěti k emocionálnosti a k zesílení obraznosti.

Epitheton v řeči obyčejné má za účel, základní pojem blíže omezit a zúžit, ale básník neustrne jen na takovém logickém [131]postupu, na jednoznačnosti významové, touží z niterné potřeby po oslabení logické spojitosti, touží po vytvoření spojitosti nové a působivější. Smělost a novost takového spojení je dána povahou obraznosti.

Petr Bezruč náleží k těm, kdož nejsou v epithetu novotáři. Nevytváří epithet příliš nových a neužívá jich nadměrně. Jsou básně, kde se najdou sotva čtyři epitheta. Takových básní, kde se epitheta vyskýtají v míře hojnější a s promyšlenou výrazností, není mnoho. Je to na př. báseň »Pluh« nebo »Krásné pole« a několik jiných. Nikdy neužívá Bezruč epithet pro planou ornamentálnost, samoúčelnou dekorativnost, ač se nevyhýbá epithetům ustáleným, ba až konvenčním. V motivech antických užívá epithet z poesie antické. Na vrub tohoto vlivu je možno připočísti nepatrný počet epithet, jako blýskavohelmý, běloperutný, homerický; tomuto vlivu je možno připisovat místy hojnější užití i zvláštní rozložení epitheta, jako na př. v básni »Dědina nad Ostravicí«, jež celá je naplněna představami poesie antické:

Jak když před dlouhým a žlutým tím murem
— blesk hoře bil v otce a rozrazil matku,
zoufalá žena na zeď klesla skrání —
prachem jej padlého obránce města
vlek surový Řek.
Jak když pod kopytem římského jezdce
dřevěným štítem a kamenným mečem
nadarmo máchna vstříc oceli těžké
v prach klesl barbar: atd.

Vliv antiky ani po stránce ideové ani po stránce výrazové nemá zásadního, rozhodujícího významu v poesii Bezručově. Ta je, jak jsem ukázal jinde podrobně, určována hlavně třemi základními zážitky: zážitkem erotickým, zážitkem sociálním a zážitkem vlasteneckým. Zážitek antiky jako zážitek vzdělanostní má význam podružnější.

V epithetech Bezručových značnou převahu mají epitheta barevná. Není podstatně doloženo tvrzení Vondráčkovo,[3] že Bezruč měl zásadní a přirozený odpor k epithetům, hlavně barevným. Naproti tomu vykladač Bezručův V. Martínek[4] přiznává zase až přílišnou váhu epithetu, větší než slovesu.[5] [132]Správně usuzuje na zvláštní zálibu Bezručovu v červeni a černi, v barvách plných, nelomených, protichůdných a kontrastních.

Hojnost barevných epithet u Bezruče by mohla vésti i k názoru, že jde o blízkost nebo o vliv impresionismu. Proti tomu je třeba hned s počátku říci, že barevná epitheta Bezručova nejsou samoúčelná, že se nerozvíjejí z potřeby smyslových sensací, že se nehromadí, aby vyčerpávala úplnost prchavých dojmů, že nejsou výrazem hravé fantasie.

Všimněme si těchto barevných epithet podrobněji.

Tak epithet černý, tmavý, temný, smědý užito je v díle Bezručově více než sedmdesátkrát. Vyskytují se nejhojněji ze všech jeho epithet vůbec. Z těch sedmdesáti epithet připadá na vlasy, oči a pleť plných pětadvacet. S nimi souvisí i »temná upomínka«. Tato epitheta mají vztah k básníkovu zážitku milostnému, který měl základní vliv na celou tvorbu i výraz. Také z chmurných zážitků vlasteneckých a sociálních vniká temné zabarvení do epitheta Bezručova. Vztah k zemi a k lidu vyjadřují tato temná epitheta: mračná země, černá země, černý bor, černý les, černé doly, černé domky, černá jizba, černé lože, pak i černý kovkop, černí muži, černé ruce, a nade vším, nad zemí i nad lidem táhne se noc, noc temná nebo i šerá.

Bezruč je básníkem kontrastu. Proto svou čerň uvádí nejednou v protiklad, tu průzračnější, onde složitější; klade ji v kontrast s barvou rudou nebo bílou a polarita tohoto protikladu, mocně prožitá, osciluje nejednou celou básní a dodává jí mohutné působivosti.

Typická je na př. hned báseň »Červený květ«, v níž se symbolisuje jedinečně osobnost básníkova. Zde se hromadí epitheta v nezvyklé míře, ano dokonce se jedno význačné epitheton anaforicky opakuje:

Za temným oknem, v květníku sivém
hrubý a špičatý mračil se kaktus.
Jednoho jitra
červený z lodyhy vyrazil kalich,
červený květ.

Kontrastují tu nejen epitheta, ale i všechen výraz, v němž je vzácná jednota vnější i vnitřní formy.

Protikladnost epithet nikde neporušuje jednotu básně, naopak hoví tvůrčímu principu Bezručovu. Někdy celá báseň je naladěna do jednoho základního tónu i v svých epithetech, avšak na jejím pozadí se objevuje kontrastující barva. Tak [133]je tomu v jedné z nejdůležitějších básní, »Jen jedenkrát«, jež je celá laděna v temné spodní barvě na žhavém pozadí. Dokazují to zřejmě i její epitheta smutný, temný, černý, zasmušilý, začouzený, teskný, mračný, zvadlý, mrtvý, z nichž některá se i opakují; vedle nich je jen slunečný Bůh, slunečná záře a bílé listy. Kontrast těchto barev je opět symbolicky ztvárněn.

Přesvědčujeme se z toho, že barevná epitheta Bezručova mají smysl symbolický, že jsou ve vztahu velmi blízkém k básníkovu zážitku, jsou obrazem jeho nitra i jeho masky. Také z oblasti zážitku vlasteneckého můžeme uvésti jednu typickou báseň. Je to báseň »Opava«, celá zladěná do temnobílého kontrastu. Básní letí černý pták s bělavým zobákem a po temné prohře osudové budou vlát prapory na věžích bílého města. Je tu celkem málo těchto barevných epithet, ale síla základní představy i její kontrast působí mohutně svou symbolickou naléhavostí. K této symbolické naléhavosti přispívá kontrast celé vnitřní náplně i celého výrazu.

Připojuji ještě jiné doklady na barevné kontrasty: dvě tmavé oči… jasně žhnou, tmavým vlasem probleskly oči, z černých vlasů pod vln sněhem…, bílé líce s tmavým okem, anebo z jiné oblasti: ves temnem prosvítá, černá voda v světlou padá a pod. Jinak je jasné, bílé barvy u Bezruče pramálo. Epitheta jasný a pod. užito je zřídka v jeho významu původním (hladina řeky jasná); většinou má přídech a smysl ironický (jasný markýz a j.). Má tedy opět náplň kontrastní.

Epitheta barevná i jiná mívají u Bezruce smysl typicky symbolický. Tato symboličnost je zase v těsném vztahu k nitru básníkovu, bývá buď přímo osobní, nebo mívá platnost nadosobní, hlavně ve vztazích k zážitkům vlasteneckým. Takovým osobně symbolickým obrazem je »strom zvadlý« s kontrastní představou růže; je to typická maska stejně jako ‚hrubý a špičatý‘ mračící se kaktus za temným oknem s kontrastní představou rudého květu. V jiné oblasti zážitkové je symbolická na př. modrá strana, nebo zkráceně modrá, symbolicky kontrastuje temná a bílá v Blendovicích, kde symbolický je bílý sníh a také bílá zima, ale proti tomu je černý běs, temná noc a černý hrob jako symbolická představa bezútěšné skutečnosti kmenové.

Ostatek epithet černotmavých má jen význam většinou charakterisační, na př. černé koně, černé suky (psi), tmavé zvonky, temná srst, tmavá křídla a pod. Leč i v těchto epithetech, zdánlivě konvenčních, nejednou působí vztah a souvis[134]lost se zážitkem základním. Tak je tomu u tmavých zvonků, tmavých křídel, ale je tomu tak i u těch černých koní a černých psů.

Z převahy temných epithet se často usuzovalo na pesimistický životní názor Bezručův. Viděli jsme však, že čerň je barva spojená se základními zážitky básníkovými, vidíme, že tato barva náleží k osobitým barvám bezručovským a že teprve v prožitku nám vysvitne její pravý význam; sotva lze však z pouhého užití této barvy usuzovati na světový názor básníkův.

(Ostatek příště)

---

[1] B. Žirmunskij, K voprosu ob epitete. Ve sborníku statí Pamjati P. N. Sakulina, Moskva 1931, str. 75—82.

[2] Fr. Strich, Klassik und Romantik 1922, str. 136.

[3] Fr. Vondráček, Poesie Petra Bezruče, v Praze 1912, str. 96.

[4] V. Martínek, Petr Bezruč, Mor. Ostrava 1924, str. 94.

[5] Podrobný rozbor slovesa Bezručova však ukáže pravý opak. Bezruč je básník, u něhož se všecka dynamika básnického výrazu především a hlavně soustřeďuje právě do slovesa.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 5, s. 129-134

Předchozí A. P. (= Antonín Procházka): Subst. »Češi« jako apelativum

Následující Vladimír Šmilauer: Studentské přezdívky z Bratislavy