K pojetí doplňku

Karel Svoboda

[Articles]

(pdf)

-

V článku Jeden typ doplňku se spojkou „jako“ (Naše řeč 48, 1965, s. 263n.) podal Fr. Daneš výklad syntaktické konstrukce v lingvistice opomíjené. Cílem mého příspěvku není zabývat se transformační metodou, které tam autor důmyslně užil, ani výsledky, ke kterým dospěl, nýbrž využít podnětů článku a ukázat, že i ve výkladu doplňku s jako je možné uplatnit metodu transformace či spíše metodu srovnávání syntaktických konstrukcí k tomu, aby byl prohlouben větněčlenský výklad větné stavby, tj. výklad, který objasňuje jazykovou formu a jí vyjádřenou významovou stavbu věty.

Domnívám se, že je třeba nejprve si položit otázku, proč v případech uváděných Fr. Danešem na s. 266 může být doplněk s jako kromě případu (d) jen v 1. pádě, např. (b) Nedostávalo se desek vydaných [200]jako bezplatná prémie, (c) Obdivuji se desce vydané jako bezplatná prémie, (e) …hovořili o desce vydané jako bezplatná prémie. Odpověď můžeme hledat tak, že nejprve srovnáváme např. vyjádření Chybí mi deska vydaná jako bezplatná prémie s vyjádřením Deska byla vydána jako bezplatná prémie. V obou případech se užívá doplňku s jako v 1. pádě. Příčinou toho je činitel společný oběma způsobům vyjádření: cíl děje slovesného adjektiva vydaná, tj. adjektiva odvozeného od přechodného slovesa,[1] je vyjádřen 1. pádem (deska), stejně jako je tomu vůbec u přechodných sloves v rodě trpném (byla vydána). V obou případech je doplňkem s jako blíže určován podmět, a proto se doplněk shoduje v pádě s podmětem. Na rozdíl od toho je v Danešových případech 4. b, c, e, f cíl děje slovesného adjektiva vyjádřen jiným pádem než nominativem. Např. ve větě Hovořili o desce vydané jako bezplatná prémie je pád substantiva o desce, vyjadřující cíl děje, určen řídícím slovesem hovořili; k němu se pádem, číslem i rodem přizpůsobuje slovesné adjektivum vydané. Pádem výrazu o desce je tedy vyjádřeno, na co přechází děj řídícího slovesa hovořili, není jím (syntakticky) vyjádřeno, na co přechází děj slovesného adjektiva vydané. To se vyjadřuje pouze doplňkem s jako: jeho nominativ je prostředkem vyjadřujícím cíl děje řídícího slovesného adjektiva. Proto se nominativ v tomto případě tak drží.

Jinak je tomu ve spojení, jehož základem je podstatné jméno slovesné, např. Vydání knihy jako bezplatné prémie. — Jeho nadbíhání řediteli jako vlivnému představenému. — Jednání o desce jako (o) bezplatné prémii. — Pohrdání naším sousedem jako kariéristou. Pád výrazu s jako je určen podstatným jménem slovesným stejně, jako je jím určen pád předchozího podstatného jména.

Pádová závislost výrazu s jako na podstatném jménu slovesném souvisí s tím, že výraz s jako je tu přívlastkem, tj. větným členem, který se k substantivu pojí těsněji než doplněk a přímo, ne prostřednictvím jiného výrazu, je součástí postupně rozvíjejícího přívlastku. Syntaktické vztahy tohoto postupně rozvíjejícího přívlastku bychom mohli vyjádřit takto:

[201]Tím se dostáváme k důležité otázce poměru mezi přívlastkem a doplňkem. O doplňku se běžně vykládá, že je ve dvojím vztahu, ve vztahu k podmětu nebo k předmětu a ve vztahu k slovesu. Důležité však je, který vztah pokládáme za základní. Vyjdeme-li od jazykové formy v typu Chlapci se vrátili unaveni, od toho, že tvar unaveni vyjadřuje větším počtem mluvnických významů (pádem, číslem, jmenným rodem, životností) vztah doplňku k podmětu než vztah ke slovesu, jsme oprávněni za základní vztah pokládat vztah doplňku k podmětu (jindy k předmětu), jinak řečeno k substantivu nebo zájmenu. To nás přivádí k novému pojetí doplňku, k pojetí, která přispívá k systémovému uspořádání větných členů. Ukazuje totiž na poměr mezi přívlastkem a doplňkem, na to, co mají oba tyto členy společné i čím se liší. Společné mají to, že blíže určují (rozvíjejí) jméno,[2] liší se tím, že přívlastek určuje podstatné jméno přímo (unavení chlapci), doplněk určuje podstatné jméno (nebo zájmeno) prostřednictvím slovesa,[3] popř. slovesného adjektiva.[4] K tomuto výkladu jazykové formy doplňku a syntaktických vztahů, do nichž doplněk vstupuje, má blízko tradiční sémantická definice doplňku, v níž se říká, že doplněk „vyjadřuje vlastnost (nebo stav), kterou má toto jméno (tj. jméno v podmětě nebo v předmětě) za jistého děje nebo která se mu jistým dějem přisuzuje“.[5]

Výklad, že základní vztah doplňku není vztah ke slovesu, nýbrž ke jménu (v podmětu nebo předmětu), lze podepřít také transformací shodného doplňku na přívlastek, na kterou upozornil Vl. Šmilauer[6]: [202]„Nahradíme-li sloveso dějovým substantivem, promění se … doplněk v přívlastek podmětu nebo předmětu“, tj. v přívlastek toho, co je ve výchozí větě podmětem nebo předmětem. Srov. Chlapci se vrátili unaveni. — Návrat unavených chlapců. Na rozdíl od toho příslovečné určení se při transformaci věty na větný člen stává přívlastkem dějového substantiva utvořeného z přísudkového slovesa. Srov.: Chlapci se rychle vrátili. — Rychlý návrat chlapců.

Chápeme-li doplněk tak, že určuje podmět nebo předmět prostřednictvím slovesa, lze vysvětlit, proč v Danešově typu 4.d se doplněk s jako může shodovat s předmětem, např.

Jde tu o jev, který v případech typu Líbily se nám snímky z výstavy hodnocené jako zdařilé určil Daneš výstižně jako druh atrakce (270). O atrakci však jde také u substantivního doplňku s jako. Doplněk s jako se v případech jako Jdu si koupit desku vydanou jako bezplatnou prémii pádově ztotožnil s předmětem, protože jej prostřednictvím výrazu vydanou blíže určuje. Syntaktický vztah doplňku k předmětu se zde vyjadřuje shodou,[7] jako se vyjadřuje např. ve struktuře Desku vydali jako bezplatnou prémii.

Vnucuje se otázka, proč se doplněk s jako může shodovat pouze s předmětem ve 4. pádě, ne s předmětem v jiných pádech, ani s příslovečným určením, jak ukazuje Daneš na s. 268. Lze říci, že by se z důvodů shora uvedených atrakce pociťovala jako přílišná proto, že by ani pádem řídícího substantiva (např. o desce), ani pádem doplňku s jako (např. jako bezplatné prémii) nebylo vyjádřeno, na co přechází děj slovesného adjektiva vydaná. V případě Jdu si koupit desku vydanou jako bezplatnou prémii je 4. pád jako bezplatnou prémii přijatelný proto, že se ke slovesu vydat cíl děje vyjadřuje 4. pádem alespoň tehdy, je-li sloveso v činném rodě.

Pojetí doplňku jako větného členu, který blíže určuje podmět nebo předmět prostřednictvím slovesa, nám umožňuje vyložit jinak, než je u nás tradiční,[8] případy typu Dívka se vrátila celá opálená. Adjektivum celá není závislé na adjektivu opálená, ani obráceně, nýbrž ad[203]jektivum opálená určuje (prostřednictvím slovesa vrátila se) substantivum dívka a toto spojení je pak jako celek určeno adjektivem celá. Jde tedy o doplněk postupně rozvíjející, protějšek postupně rozvíjejícího přívlastku.

Správnost tohoto výkladu potvrzuje případ Dívka se vrátila do něho celá blázen. Ženský rod adjektiva celá nelze zajisté vysvětlovat jako v případě typu Můj chlapeček roztomilá mi pomohl. Ty vznikly z typu Můj chlapeček roztomilý mi pomohl. Naproti tomu východiskem k větě Dívka se vrátila do něho celá blázen není věta Dívka se vrátila do něho celý blázen. Tu nemůžeme pokládat za výchozí, pokud se jí vůbec užije. Neshodu mezi rodem adjektiva celá a substantiva blázen lze vysvětlit tím, že výrazy celá a blázen určují postupně podmět dívka.

Vztah postupně rozvíjejícího doplňku lze vyjádřit (obdobně jako vztah postupně rozvíjejícího přívlastku) takto:

---

[1] Fr. Daneš správně upozorňuje (265), že „adjektivizační transformace“ je v těchto případech omezena na slovesa přechodná.

[2] Není tu, jak tomu v jazyce bývá, úplná souměrnost v poměru mezi přívlastkem a doplňkem. Doplněk např. určuje zájmeno osobní v běžných případech (Našli mě velmi unaveného), přívlastek určuje osobní zájmeno jen v případech zvláštních (Já nešťastný).

[3] O tom již v mém čl. Funkce, obsah, struktura a systém mluvnických pouček, Český jazyk a literatura 12, 1961, 88n. a v učebnici Metodika vyučování českému jazyku a slohu na školách 2. cyklu, Praha 1965, 101n.

[4] Srovnej s tím Danešův výklad, že chceme-li v případech typu Chybí mi ještě deska vydaná jako bezplatná prémie výraz s jako určit jako doplněk, musíme „dodat, že jde o doplněk vztažený přes přívlastek“ (266, pozn. 5).

[5] B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 365. - Viz též výklad, který podal už Jiří Malovaný v zapadlém článku O doplňku v češtině, zvláště nové (Druhá roční zpráva české obecní reálky v Kroměříži 1899/1900, 3—24): „Doplněk vyslovuje vlastnost, kterou podmět nebo předmět dostává dějem slovesným, nebo vlastnost, která se na nich jeví při ději slovesném.“

[6] Novočeská skladba, Praha 1947, s. 334.

[7] Viz též Fr. Daneš, NŘ 48, 1965, s. 267, pozn. 7.

[8] Viz např. Vl. Šmilauer, cit. spis v pozn. 6, s. 335, a Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 267.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 4, pp. 199-203

Previous Jiří Kraus: Kvantitativní rozbor stylu pracovních návodů

Next Miloš Helcl: K složeným přídavným jménům s druhou částí -vědecký, - vědní, -vědný