Časopis Naše řeč
en cz

K složeným přídavným jménům s druhou částí -vědecký, - vědní, -vědný

Miloš Helcl

[Articles]

(pdf)

-

V tomto článku chceme odpovědět na otázky z řad přírodovědců, má-li se fakulta, kde se přednáší o přírodních vědách, nazývat přírodovědecká nebo přírodovědná, a v druhém případě, proč přírodovědná, když se na druhé straně mluví o oborech společenskovědních.

Dříve než odpovíme na tyto otázky, bude zapotřebí ujasnit si, jaké jsou jednak vztahy nesložených přídavných jmen vědecký, vědní, vědný k jejich základovým podstatným jménům, jednak jejich vztahy vzájemné.

[204]Pokud jde o přídavné jméno vědecký, nemůže být pochyb o tom, že slovotvornou formou náleží k podstatnému jménu vědec,[1] od něhož je odvozeno příponou -ký. Ta je zařazuje mezi přídavná jména s významem přivlastňovacím, ovšem vyjadřující vlastnictví ve smyslu širším.[2] Z hlediska významového však nelze nevidět, že vyjadřuje též vztah k podstatnému jménu věda; tento výklad najdeme v Příručním slovníku,[3] který dokonce poměr k slovu vědec vůbec neregistruje. Tato neshoda mezi tvořením a významem přídavného jména vědecký vedla — při potřebě přesnějšího vyjádření vztahů — k vytvoření přídavných jmen přímo odvozených od slova věda, totiž vědní a vědný; těch se užívá zejména ve spojeních vědní soustava, obor, vědní rozkvět, vědní (zastarale vědné) poznatky, knižně a zastarale vědný pokrok, tj. tam, kde jde výrazně o vyjádření některého ze vztahů vlastních druhému pádu, tedy v našem případě rozkvět vědy, soustava věd atd. Jak ještě uvidíme, nelze však v těchto spojeních zamítat přídavné jméno vědecký, jež se významovým vztažením k slovu věda a sekundárním vyčleněním přípony -ecký[4] stalo synonymem přídavných jmen vědní a vědný. Naopak se přídavná jména vědní, vědný objevují i ve spojeních jiných než v těch, kde nahrazují druhý pád vědy, věd, např. odborně vědní stanovisko (Čteme 1940), vědní zájem filosofa (Kmen 1918), vědní poznání (Šalda 1918), vědní práce (Zpravodaj 1943), vědné knihy (Jungmann 1825), vědné společnosti (V. A. Svoboda 1841).

Právě uvedené příklady ukazují, že kolísání mezi užitím přídavných jmen vědní, vědný a vědecký, nerozlišování jejich významu podle jejich slovotvorného vztahu k podstatným jménům věda a vědec, a tedy jejich záměnnost synonymická, jsou již hodně starého data. Dosvědčuje to i „Okus české terminologie filosofické“ od F. Palackého (z r. 1827), v němž se navrhují přídavná jména vědný, vědecký jako rovnocenné ekvivalenty za něm. wissenschaftlich a lat. scientificus.

[205]Přesto však lze zjistit, že v určitých případech pozdější vývoj od nerozlišeného užívání našich přídavných jmen upustil, takže dnes nelze užít např. spojení vědní (vědná) společnost, má-li se jím vyjádřit, že jde o společnost vědců, nikoli věd. Naopak zase dnes užíváme převážně spojení vědní obor, vědní disciplína, vědní soustava, neboť v nich jde o vztah k podstatnému jménu věda, nikoli k vědec.

Jsou ovšem i četná spojení, v nichž takovéto důsledné a přesné rozlišení není uskutečněno. V excerpovaných dokladech lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český najdeme jak spojení vědní řeč, tak vědecký jazyk, a je to zcela oprávněné, neboť můžeme mluvit stejně o jazyce vědy, jako o vyjadřování vědců. Podobně je tomu ve spojeních vědní nebo vědecké poznání, ale ne zcela vhodné je spojení vědní práce místo vědecká práce.

Stejně je však zajímavé podívat se na historii užívání obou přídavných jmen v nové češtině trochu blíže. Po období 20.—30. let minulého století, kdy bylo přídavné jméno vědný vedle vědecký dosti běžné, nastává jeho téměř úplný ústup z užívání, takže od r. 1848 až do r. 1886 nenajdeme pro ně v archívním excerpčním materiálu žádný doklad. Uvedeného roku (1886) se objevilo v Athaeneu a pak ještě několikrát, naposledy v posmrtném vydání knihy Josefa Čapka Psáno do mraků r. 1947, má však již rys zastaralosti, neboť současně s ním se od poloviny 80. let 19. století objevuje mladší přídavné jméno vědní, které je z úzu vytlačuje již od počátku našeho století, a zvláště od jeho let čtyřicátých. Naproti tomu je existence přídavného jména vědecký od obrozenských dob podnes nepřetržitá.

Je ovšem známý fakt, že jazyk neponechává po dlouhou dobu vedle sebe zcela nerozlišené prostředky, a tak tomu je i ve vývoji dvojice přídavných jmen vědní (vědný) a vědecký. Alespoň doklady z poslední doby dosti přesvědčivě ukazují, že se zvláště v odborném vyjadřování začíná zase pozorněji přihlížet k významovému rozlišování obou přídavných jmen. Při jejich užívání se totiž začíná zhruba od počátku našeho století, zprvu řídce, od 40. let však čím dál tím důsledněji upouštět od užívání přídavného jména vědecký alespoň v těch případech, kde nelze také pomýšlet na vztah k slovu vědec, jak tomu bylo ještě v minulém století: z r. 1838 máme např. spojení vědecká větev z ČČM, v r. 1880 užil spojení vědecké soustavy i Sv. Čech. Mladší doklady však jsou jen vědní obor, disciplína, odvětví, vědní kategorie, vědní soustava, vědní poučka, vědní schémata, vědní rozkvět.

[206]Z dosavadních výkladů již jasně vyplynulo, že mezi přídavnými jmény vědný a vědní není rozdíl významový, nýbrž jen rozdíl v časovém užívání: vědný je dnes svým stylovým zabarvením již trochu zastaralé (tak je hodnotí již v r. 1953 Příruční slovník v VI. dílu s. v.).

Po tomto letmém, nutně poněkud zjednodušujícím pohledu na významový vztah přídavných jmen vědný, vědní a vědecký i na jejich stylový ráz, věnujme nyní pozornost složeninám, v nichž jsou tato přídavná jména druhými částmi. Zde je situace ještě o něco složitější, neboť může jít o složeniny jak prvního, tak druhého stupně[5] neboli přímé a nepřímé.

U složenin nepřímých, tj. odvozených od složeného slova, je nutno — tak jako tomu je u nesložených přídavných jmen — dbát toho, které podstatné jméno je jejich základem, zda přírodovědec (a tedy přírodovědecký), či přírodověda (a tedy přírodovědný). Nelze však jen zcela jednoznačně tvrdit, že přírodovědný je odvozeno od přírodověda, neboť mohlo vzniknout také skládáním a odvozením ze sousloví přírodní věda, a v tom je další komplikace.

Je-li totiž třeba utvořit nějakou odvozeninu, např. přídavné jméno, ale i jiné podstatné jméno, od dvouslovného výrazu, který je ustáleným pojmenováním jednoho pojmu, mění se toto sdružené pojmenování v jednoslovný odvozovací základ s formou pojmenování složeného, např. lehkoatletický k lehká atletika, hnědouhelný k hnědé uhlí, vysokoškolák k vysoká škola, těžkotonážník k těžká tonáž.[6] Podobně tedy máme k sousloví přírodní vědy přídavné jméno přírodovědný (ke změně v první části přírodní → přírodo- srovnej např. středoškolský k střední škola, východoevropský k východní Evropa), ke spojení společenské vědy přídavné jméno společenskovědní a literárněvědný k literární věda.

Ale je tu ještě jeden způsob vzniku složeného slova. Jak ukázal již akad. Trávníček,[7] nevznikají některá složená slova přímým skládáním, nýbrž jen na podkladě tzv. tlaku systému prostým doplněním řady složenin analogií podle řady existující u slov prostých. Můžeme proto předpokládat, že podle existující řady věda - vědec - vědní (vědný) - vědecký přitvoří se ke složeným slovním podobám s různými odvozovacími příponami přírodovědec - přírodovědný - přírodovědecký, [207]jejichž východiskem je spojení přírodní věda, dodatečně také chybějící člen přírodověda, a doplní tak u složenin jejich řadu na stav známý z řady slov nesložených. Navíc pak se tento dodatečně přitvořený člen řady stane zdánlivým nebo předpokládaným výchozím základem pro odvozování, ač skutečnou složeninou druhého stupně, tj. odvozenou od hotové již složeniny, je zde jen přídavné jméno přírodovědecký. Rozhodně jí není přídavné jméno přírodovědný (v. výše). V tom, že tu došlo k přehodnocení slov vzniklých skutečným skládáním ve složeniny vzniklé jen odvozováním od složeného základu, a v tom, že za slovotvorný základ bylo pojato slovo, které za svůj vznik děkuje jen dodatečnému, tlakem systému způsobenému analogickému doplňování řady složenin podle řady slov nesložených, je zdroj uvedené již větší komplikovanosti ve slovotvorných vztazích mezi složenými přídavnými jmény přírodovědecký, přírodovědný a přírodovědní.

Odtud pak přechází stírání prvotní diferencovanosti i na stránku významovou. Ta — jak již bylo ukázáno — nedbá často slovotvorné struktury slova ani okolností jeho vzniku a vyvíjí se samostatně a samovolně. Zase však analogií podle přehodnocení vztahů u přídavných jmen vědní a vědecký, která se ve většině případů stala synonymy schopnými vzájemného zaměňování, dospěly k obdobnému stavu tyto formy i ve funkci druhých částí slov složených. Ale uchovalo-li se při některých spojeních jemnější rozlišování mezi přídavnými jmény vědní a vědecký, nebo vzniklo-li později nově (v. zde s. 205), rozlišuje se obdobně i mezi užitím přídavných jmen přírodovědecký a přírodovědný.

Také u nich konstatuje Příruční slovník (IV 2) synonymnost a stejně jako u přídavných jmen vědní a vědecký vykládá jejich význam jen vztahem k podstatnému jménu přírodověda,[8] nikoli k přírodovědec. Podíváme-li se však do PS na složeniny s první částí jazyko-, zjistíme tam, že k jazykověda zná — ve shodě s excerpčním materiálem lexikálního archívu ÚJČ — jen přídavné jméno jazykovědný, nikoli jazykovědecký (dnes běžné slovo jazykovědec Příruční slovník ani neuvádí, má jen jazykozpytec). U jiných složených přídavných jmen se někdy v tomto díle vyskytují podoby obě (na -ecký a na -ný), jindy jen jedna. Obě jsou u složenin s kraso- a s mravo- a při výkladu významu je rozlišen vztah k -věda (-vědný) a k -vědec (-vědecký). U pří[208]davných jmen pravovědný a pravovědecký je však význam vyložen jen vztahem k podstatnému jménu pravověda,pravovědec je též zařazen. Jen jednu podobu přídavného jména (vedle jazykovědný uvedeného již výše) mají v Příručním slovníku složeniny s boho-, člověko-, ducho-, látko-, sloho-, tělo-, uměno- a životo-, a to s druhou částí -vědný. Stejně tam najdeme jen přídavná jména (utvořená od sousloví s prvním členem adjektivním) hudebněvědný, literárněvědný (zřídka též -ní), sociálněvědní, společenskovědní (řidčeji též -ný), tajnovědný. Jen podobu -vědecký (a nikoli též -vědný) má složené přídavné jméno přísnovědecký, kterému neodpovídá v slovní zásobě složené podstatné jméno pojmenovávající nějaký obor věd a v němž jde o jiný typ složeniny: mezi první a druhou částí není vztah určení vlastnosti, nýbrž bližší okolnosti.

Tento přehled zpracování složených přídavných jmen s druhou částí -vědný, -vědní a -vědecký v Příručním slovníku ukazuje jednak, že na rozdíl od prostého přídavného jména je ve složeninách většinou běžnější podoba s příponou -ný než s -ní, jednak, že je oprávněný požadavek rozlišovat obě podoby i významově. Toto rozlišení se při stanovení výchozího významu opírá o slovotvorný vztah k základovému podstatnému jménu, pokud ovšem obě jména, -věda i -vědec, ve složeninách existují. Teprve jako další význam se eventuálně vyskytlo i uvedení ve vztah k onomu druhému podstatnému jménu. Ovšem jak jsme již výše viděli, toto zjištění platí jen o přídavných jménech s druhou částí -vědecký. Přídavná jména s druhou částí -vědný vyjadřují jen jeden významový vztah, a to k svému slovotvornému základu -věda. Ta tedy mohou mít jako synonymum přídavná jména s podobou -vědecký (v druhém významu), sama však nemohou být synonymní s prvním významem přídavných jmen -vědecký.[9]

Je proto správné spojení přírodovědecká fakulta, neboť u něho nelze vyloučit vztah k podstatnému jménu přírodovědec, i když existuje ještě pojmenování fakulta přírodních věd, které by ukazovalo k složenině přírodovědná. Stejně totiž nazýváme i fakultu věd právních a státních fakultou právnickou, protože vychovává právníky,[10] tak jako [209]lékařská lékaře a bohoslovecká bohoslovce. Doporučujeme tedy zůstat u názvu fakulta přírodovědecká.

A ještě k druhé položené otázce: proč je u přídavného jména přírodovědný zakončení tvrdé, na -ný, a u společenskovědní měkké, na -. Již výše bylo ukázáno, že rozdíl mezi přídavnými jmény vědný a vědní je převážně dobový, že za starší podobu vědný nastoupilo mladší a dnes běžné vědní. A také jsme se zmínili o tom, že u složených přídavných jmen je naopak běžnější odvozovací přípona -ný a řidší přípona -. Jen u dvou složenin, společenskovědní a sociálně-vědní, převládá dnes přípona -ní, ačkoliv až do konce let padesátých byla vedle ní dosti běžná přípona -ný.[11] Příponou -se původně (v letech čtyřicátých našeho století) odvozovalo i přídavné jméno od sousloví literární věda. I když u něho dnes převládá přípona -ný, podporuje onen prvotní způsob odvozování výklad, o který se zde chceme pokusit. Složená přídavná jména odvozená od hotových substantivních složenin mají ve shodě se starší podobou nesloženého přídavného jména k podstatnému jménu věda podobu -vědný, zatímco složená přídavná jména prvního stupně, tj. utvořená přímo skládáním obou slov výchozího ustáleného spojení, které je obsahově jednotným pojmenováním sdruženým, bývají upravena do adjektivní podoby připojením odvozovací přípony -ní, zejména pokud jsou mladšího původu, tedy z doby, kdy se již k podstatnému jménu věda stalo běžnějším přídavné jméno vědní.[12] Proto tedy máme k složeninám jazykověda, přírodověda přídavná jména jazykovědný, přírodovědný,[13] ale k souslovím společenské vědy, sociální vědy přídavná jména společenskovědní, sociálněvědní. Ovšem jako se vždy a všude v jazyce uplatňuje všemocná analogie, nelze ani u těchto případů zabránit jejímu působení, a tak se stává, že se dokonce u týchž přídavných jmen někdy objevují obě podoby, na -ný i na -, vedle sebe. Mimo uvedené již rozdíly v dobovém úzu nemůžeme však u nich zatím zjistit jiné stylové a ani významové rozlišení.


[1] Tak je vykládají J. Jungmann, Slovník česko-německý V, Praha 1839, s. 466, a též P. Váša - F. Trávníček, Slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 1639 (pod heslem vědec).

[2] Viz F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I2, Praha 1951, s. 334n.

[3] Příruční slovník jazyka českého VI, Praha 1951—1953, s. 847a; rukopis Slovníku spisovného jazyka českého uvádí toto přídavné jméno ve vztah k oběma uvedeným podstatným jménům.

[4] O podobném problému, o vztahu k základovým podstatným jménům huť, hutník, hutnictví, psal Fr. Daneš v článku Hutní - hutnický v Naší řeči 43, 1960, s. 152n.

[5] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I2, Praha 1951, s. 240.

[6] Srov. B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice2, Praha 1963, s. 92.

[7] Fr. Trávníček, Maloměsto a malé město, SaS 2, 1936, s. 21n.

[8] Jungmannův Slovník česko-německý III, s. 610, rovněž vykládá přídavné jméno přírodovědecký jako ‚na přírodovědu se vztahující‘, v jeho hesláři však mimo tato dvě slova další složeniny nejsou.

[9] Srov. k tomu jeden citát: „Je to problém přírodovědný, spočívající na přírodovědeckých poznatcích o přeměně hmoty a energie.“ (O. Schmidt 1946).

[10] Podle článku citovaného zde v pozn. 4 lze ovšem přídavné jméno právnický pokládat za odvozené od právo sekundární příponou -nický a vztahovat je významově i k právník a právnictví. Náš případ (vědní - vědecký) tedy potvrzuje Danešovo zjištění na uvedeném místě (s. 152), že tu „nejde o jev izolovaný“. Obdobný jev, že se totéž přídavné jméno vztahuje jak k názvu oboru, jevu, tak i k názvu osoby jím se zabývající, dosvědčují i případy jako pedagogický od pedagogika i pedagog nebo -istický (socialistický ap.) od -ista i -ismus (socialista i socialismus) aj.

[11] Nejstarší doklad pro přídavné jméno k sousloví společenské vědy máme z Tvorby v r. 1948, a to s příponou -ní. Přípona -ný se u něho objevuje v r. 1952 a drží se do r. 1963, pozdější doklady mají už zase jen příponu -ní.

[12] O tom v. úvodní část tohoto pojednání, s. 203 a 205.

[13] Další příklady v. zde výše na s. 207n.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 4, pp. 203-209

Previous Karel Svoboda: K pojetí doplňku

Next Libuše Kroupová: V oblasti, na úseku, v oboru, na poli