Časopis Naše řeč
en cz

Místní jména Lísek a Lesík a zdrobněliny toho typu

František Cuřín

[Články]

(pdf)

-

1. V Čechách a na západní Moravě je několik obcí pojmenovaných zdrobnělinou slova les, Lísek nebo Lesík. Všechny vznikly nebo byly česky pojmenovány značně pozdě, v 17.—20. století. Na osady původně české bylo zřejmě přeneseno jméno polní nebo lesní trati, a to v podobě Lísek (z Lések). Patří sem Lísek u Postupic v okrese Benešov, připomínaný poprvé r. 1712, Lísek u Hudlic v okrese Beroun, poprvé doložený jako myslivna až v 19. stol., Lísek u Bystřice nad Pernštejnem, založený asi v letech 1750—1751. Naproti tomu při přejmenování osad v době nedávné se uplatňuje podoba Lesík; sem patří Lesík u Nejdku v okrese Karlovy Vary (dříve Mühlberg) a Lesík u Lomnice v okrese Sokolov (německy Waldl).

2. Podoba lísek nežije dnes ani ve spisovném jazyce, ani v nářečích, pokud tak ovšem můžeme soudit z dialektologické literatury. Udržuje se na některých místech jen v traťových jménech, ale často ztrácí v povědomí místních obyvatel svůj obsah a stává se jménem značkovým. Svědčí o tom někde příklon k podst. jménu líska a z toho plynoucí tvarové kolísání, jako např. v Praze na Pankráci hostinec Za lískem, lidově U lísky (a dokonce jméno ulice Za Zelenou liškou).

V traťových jménech byla však podoba lísek v 17. a 18. století velmi silně rozšířena a zachovávala si svůj obsah, kdežto podoba lesík se vyskytovala výjimečně. Dosvědčují to oba katastry z 18. století, tereziánský i josefský, mnohými doklady z celých Čech.

V tereziánském katastru z let 1713—1722 jsou např. tyto doklady: 2545[1] U lísku, Za lískem v Zátaví u Písku, 2440 Pod lískem v nedalekém Jehnědně, 1661 U lísku v Ledečku n. S., 2992 Za lískem ve Zhořci u Pacova, 1636 Za lískem, U lísku, Pod lískem v Michli (Praha), 558 K lísku v Líšném u Turnova, 1213/2 U lísku v Srchu u Pardubic, 932 Nad lískem, U lísku v Budíkově u Chotěboře aj.

3. Lze tedy soudit, že aspoň v lidovém jazyce byla v starší době [130]běžná podoba lések, lísek a že podoba lesík pronikla značně pozdě, nejspíš až koncem 18. stol. a v stol. 19. Pro tento vývoj se zdají svědčit některé záměny starší, které se objevují už v tereziánském katastru, i když je musíme pro jejich nepočetnost, pro možnost písařských chyb a záměn posuzovat opatrně. Tak např. v Zátvoru na Rakovnicku jsou z TK doložena jména polí U homole u lísku, U lísky, U lísku, v Nemošicích na Pardubicku V lísku, Za lísou (není však jisté, jde-li o stejnou trať) ap. Jak jsme už řekli, svědčí nejspíš o tom, že se zdrobnělina lísek přestávala spojovat se základem les. Příčina je v tom, že v důsledku historické změny é-í, jež se v lidovém jazyce dokončila v 16. stol. (a jež po měkkých souhláskách pronikala i do jazyka spisovného), oddálila se zdrobnělina hláskově od svého základu, popř. že se nadto mohla spojovat se základem jiným. To mohlo být podporováno v našem případě a v několika případech jiných, např. cep - cépek - cípek: cíp - cípek, pes - pések: písek, klen - klének: klín -klínek, možností homonymie v několika pádových tvarech; 2. p. sg. m. líska = 1. p. sg. f. líska, 3. 6. p. sg. m. lísku = 4. p. sg. f. lísku apod. Naproti tomu v zdrobnělině lesík zůstala kořenná samohláska zachována, spojení se základem les se hláskově nezastřelo a tvary této zdrobněliny nejsou homonymní s tvary slova jiného.

4. To souvisí s tím, že zdrobněliny tvořené příponou -ek jeví tendenci ke změně kvantity předcházející samohlásky. Na rozdíl od zdrobnělin tvořených od slov dvojslabičných a víceslabičných (např. jetel - jetýlek, potok - potůček, holub - holoubek) musí u jmen jednoslabičných změna postihnout vždycky slabiky kořenné, tedy pro základní význam slova důležité. Historické změny dlouhých samohlásek (é-í, ó-ů, ú-ou) pak u mnohých těchto slov oddálily hláskovou podobu základního slova od podoby zdrobněliny, např. les - lísek, nos -nůsek, kluk - klouček, takže mohlo potom dojít i k uvolnění souvislosti významové. Naproti tomu u zdrobnělin tvořených příponou -ík k tomuto jevu zpravidla nedocházelo, kořenná samohláska se nedloužila, a tedy ani kvalitativně neměnila (např. lesík, nosík, klučík). Na první zběžný pohled bychom mohli z rozdílů lesík - lísek, nosík - nůsek apod. vyvozovat spojitost s novodobou tendencí k zachování hláskové podoby v tvarech téhož slova nebo u slova základního a slov odvozených (les - les-ík apod.). Mohli bychom dospět k hypotetickému závěru, že se v důsledku této tendence obecněji projevuje snaha tvořit zdrobnělá jména od jednoslabičných maskulin příponou -ík nebo že se popř. staré zdrobněliny na -ek nahrazují novými, tvořenými přípo[131]nou -ík, jako v případě lísek - lesík. Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom ze stavu v současném jazyce usuzovat, jak je dnes střídání samohlásek e-í, o-ů, u-ou pevné, jak se ho aspoň v jednom jevu využívá.

5. V současné slovní zásobě zachycené ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jazyka českého jsme zjistili 373 jednoslabičných maskulin, od nichž tento slovník nebo Příruční slovník jazyka českého uvádí zdrobněliny. Percentuálně se poměr obou typů jeví takto:

Kořenná

samohláska

 Zdrobněliny 

Zdrobněliny

Obojí typ

Počet

celkem

na -ek

%

na -ík

%

     %

e (les)

28

46,7

25

41,7

7

11,6

60

o (most)

40

63,—

15

23,—

9

14,—

64

u (sud)

36

75,—

6

12,5

6

12,5

48

a (hrad)

75

79,8

9

9,6

10

10,6

94

i, y (bič, byt)

48

92,—

1

2,—

3

6,—

50

ů/o (vůz)

6

46,2

2

15,4

5

38,4

13

ó (pór)

4

100,—

4

ej, au (hejl, skaut)

2

50,—

1

25,-

1

25,—

4

r, l

9

52,9

3

17,6

5

29,5

17

 

  264  

70,7

63

16,9

46

12,4

373

Z tabulky vyplývá celková silná tendence k tvoření zdrobnělin příponou -ek, není však u všech jmen stejně výrazná. Nejvýraznější je u těch jmen, jejichž kořenná samohláska se při tvoření zdrobnělin kvalitativně nemění a měnit nemůže (i/y, a, ou, ó), např. býček, míček, hádek, stánek, bloudek, vousek, pórek. Z podst. jmen, jejichž samohláska se v důsledku historických změn mění nebo může měnit, je přípona -ek nejčastěji u slov s -u- (75%), např. doubek, chloupek, soudek, kdežto u ostatních klesá pod celkový průměr, nejvíc u slov s kořenným -e- (typ les). U těchto slov s -e- je obojí tvoření zhruba v rovnováze, neboli proti ostatním jednoslabičným substantivům jsou tu silně zastoupeny zdrobněliny na -ík, např. lesík, mečík, chlebík, deštík, erbík apod.

6. Další rozbor ukazuje, že tu působili ještě činitelé jiní. Zkoumáme-li hláskový sklad jmen tohoto typu, pozorujeme ve všech skupinách výraznější tendenci k deminutivům na -ík u slov zakončených souhláskovou skupinou. Z 53 takových slov se u osmi tvoří [132]zdrobněliny jen příponou -ek, např. cejnek, hlístek, lístek, chřástek, puntek, u 32 jen příponou -ík, např. centík, čertík, drozdík, špuntík apod., a u 13 je možnost obojí. Percentuální poměr je 15 : 60 : 25. Přitom je nápadné, že většina těchto slov (37) je původu jasně cizího a nemá v češtině zjevné etymologické příbuzenství, např. cent, erb, kvelb, nerv, kord, mops, juks, grunt, hunt, luft apod. Z původních českých slov sem patří např. břest, čert, červ, déšť, drozd, chvost, hvozd, most, chroust, chřást, nárt, hlíst aj.

Protože uvedené poměry zůstávají stejné pro slova původu cizího i domácího, zdá se, že zakončení na souhláskovou skupinu s volbou zdrobňovací přípony souvisí. Nejspíš s tím souvisí i poněkud silnější tendence k příponě -ík nebo aspoň ke kolísání u slov s kořennou souhláskou r, l, pokud ovšem celkový počet 17 takových slov nás opravňuje o tendenci mluvit (např. chrtík, plšík, plžík, hrbek i hrbík, prstek i prstík apod.).

Jiné souvislosti u těchto slov vysledovat nelze. U jmen zakončených na jednoduchou souhlásku rozdíly u jednotlivých skupin nejsou, a nelze najít ani souvislosti s významem, popř. stářím slov.

7. Všimněme si dále, do jaké míry se u zdrobnělin tvořených příponou -ek kvantitativně a hlavně kvalitativně mění kořenné samohlásky. Situaci snad nejlépe zase ukáže číselný přehled. Připojíme k němu pro úsporu místa hned údaje z Jungmannova Slovníku. K těm se vrátíme později.

Základová
samohláska

e

o

u

a

i/y

á

í/ý

u zdrobnělin
na -ek je

e

í

e
í

o

ů

o
ů

u

ou

u
ou

a

á

i
y

í
ý

á

í/ý

VT a PS
zdrobn. jen na -ek


8


18


2


16


9


14


9


25


2


4


29


5


7


42


34

zdrobn.
na -ek i -ík


6


1

 


8


1

 


4


2

 


3


7


1


2

 

 

Jungmann
zdrobn. na -ek


22


12


4


31


7


11


6


21


1


7


27


10


6


28


23

Poznámka: VT = Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého, PS = Příruční slovník jazyka českého.

[133]Přehled ukazuje, že v nové češtině[2] je nejživější a nejpevnější kvantitativní střídání u slov s kořenným -u- (u-ou): nejenže se u slov tohoto typu tvoří v 75% případů deminutivum jen příponou -ek (viz vpředu), ale nadto v 69% těchto případů (25 z 36) je zdrobnělina jen s -ou-: dub - doubek, zub - zoubek, pruh - proužek apod. Tato skupina se tak blíží skupině slov s kořenným krátkým -a-, u níž dochází ve velké většině případů k dloužení, např. had - hádek, hrad - hrádek, mlat - mlátek apod. Krátké -a- tu zůstává jen u slov bratek, čajek, kvapek, traček, a ta jsou všechna označena jako neobvyklá nebo lidová. Poměrně pevné zůstalo střídání i u slov s kořenným -e-, např. břízek, dřízek, hřbítek, klípek, sklípek apod. Naproti tomu u slov s kořenným -o- se projevuje výrazná tendence k zachování této hlásky (ovšem krátké). Svědčí o tom nejen značný počet případů jen s krátkým -o-, např. borek, došek, floček, hložek aj., ale i časté kolísání, např. hrobek i hrůbek, knotek i knůtek, kroček i krůček, boček i bůček, rovek i růvek apod. U ostatních typů, zvl. u slov s kořenným -e- a -u-, je počet kolísání v kvantitě minimální.

Všimněme si také slov s kořenným -o-, která mají dnes v 1. p. jedn. čísla -ů- (typ dům, domu). Je jich v našem materiálu celkem 18. U desíti z nich je kolísání mezi zdrobňovací příponou -ek a -ík, z nich pak u devíti se v obou případech, tj. u zdrobnělin na -ek i u zdrobnělin na -ík, samohláska krátí: stolek - stolík, domek - domík, volek - volík apod. U slov, od nichž je doložena jen zdrobnělina na -ek, je buď -ů- zachováno (bůžek), nebo je -o- (dvorek). Od základních slov, která mají v celém skloňování -ů-, je tato hláska i v zdrobnělině (trůnek, kůrek). U dvou slov s náslovným ú- se tvoří zdrobnělina příponou ek: údek, úlek.

Vůbec pak je možno říci, že se u slov, od nichž je možno tvořit zdrobněliny oběma příponami, projevuje silná tendence k vyrovnání samohlásky se základním slovem (pokud jde o kvalitu), např. cepek i cepík, džberek i džbeřík, chvostek i chvostík, hošek i hošík, luček i lučík apod. Někdy jsou možné, především u slov s -o-, dokonce tři podoby zdrobnělin, např. kolek - kůlek - kolík, mostek - můstek - mos­tík, copek - cůpek - copík. Jejich postavení v jazyce spisovném není [134]stejné; mezi jednotlivými formami bývají stylistické nebo i významové rozdíly.

8. Všechny tyto tendence, zvláště pak sklon k deminutivům na -ík u slov s kořenným -e-, by mohly vedle snahy po odstranění homonymie působit náhradu starší podoby lísek podobou lesík. Je však otázka, zda jde skutečně o pohyb projevující se také v historickém vývoji, aby jím mohl být náš případ zasažen už v 18. století. Nejde nám o stanovení všech podrobností, a nebudeme proto materiál sledovat do hloubky a do šířky. Omezíme se pro starší dobu jen na srovnání se Slovníkem Jungmannovým pro obrození a se Staročeským slovníkem Gebauerovým pro období staré.

Jungmann uvádí deminutiva i od některých slov, od nichž v novočeských slovnících doložena nejsou: bál - bálek, balík, bez - bezek, den - denek, dnek, dráb - drábek, drábík, dříst - dřístek, dým - dýmek, foch - fochek, chřest - chřestek, chřestík, jíl - jílek, jilm - jilmek, kal - kálek, kat - katík, kel - kélek, klík, klad - kládek, klíšť - klíštěk, klok - kloček, kraj - krajek, krut - krutek, kyj - kyjík, loch - lůšek, lok - loček, lup - lupek, loupek, med - medek, mleč - mlečík, pouch - poušek, roj - rojek, rojík, svár - svárek, vor - vorek, vosk - voštěk, zpěv - zpěvek.

Z těchto 30 dokladů je 22 tvořeno jen příponou -ek, 3 jen příponou -ík a 5 kolísá. Převažuje tu tedy značně typ na -ek, a to u všech skupin. Srovnání řady slov, od nichž jsou deminutiva doložena jak u Jungmanna, tak v současných slovnících, vykazuje některé rozdíly. U některých slov jsou v obrození zdrobněliny na -ek proti současnosti navíc nebo výlučně, např. červek i červík, grošek i grošík, chmelek i chmelík, keřek i křík, chrtek i chrtík, svalek atpod., ale stejně tak jsou navíc nebo výlučně doloženy zdrobněliny na -ík, např. hrotík, chroustík, kleník, koutík, křižík, májík, oulík, vředík aj.

Celkový číselný poměr v Jungmannově Slovníku ukazuje naše tabulka na s. 135.

Srovnání se současným stavem ukazuje, že v Jungmannově Slovníku jsou zdrobněliny tvořené příponou -ek o něco častější, kdežto zdrobněliny na -ík o něco méně časté než dnes. Kolísání mezi obojím typem bylo v celkovém počtu stejné jako dnes. Stejné relace nacházíme i v jednotlivých skupinách podle kořenných samohlásek, viz např. u -o-, -u-, -a-, -i/y-. Jen u slov s kořenným -e- byl počet deminutiv na -ík v procentech značně menší (22,9 proti dnešním 41,7), zato bylo více kolísání (25% proti dnešním 11,6%). Kdybychom nepřihlíželi

[135]Kořenná samohláska

Zdrobněliny
na -ek         
   %

Zdrobněliny
na -ík            
%

Obojí typ
                  ​  
%

Celkem

e

25

52,1

11

22,9

12

25,-

48

o

42

76,4

6

10,9

7

12,7

55

u

27

90,-

1

3,3

2

6,7

30

a

60

81,-

7

9,5

7

9,5

74

i, y

49

90,7

2

3,7

3

4,6

54

ů

6

50,-

3

25,-

3

25,-

12

ou

8

61,5

1

7,7

4

30,8

13

ej

2

100,-

 

2

r, l

11

73,3

 —

4

26,7

15

 

230

78,5

31

10,5

32

11,—

293

k výběru slov a spoléhali jen na naše čísla, mohli bychom soudit, že za obrození byla tendence k příponě -ek podstatně silnější než dnes, neboli že postupně přibývá deminutiv na -ík. (To by ovšem vyhovovalo výkladu podoby lesík jako náhrady za lísek.) Mohlo by o tom svědčit i silné kolísání mezi oběma příponami. Musíme si však uvědomit, že Jungmannův Slovník neobsahuje všechna slova současná, hlavně pak ne slova původu cizího, a zvláště že se vyhýbá slovům německým. Tím značně poklesl počet slov zakončených na souhláskovou skupinu, u nichž je právě výrazná tendence k deminutivům na -ík, a to i u Jungmanna. Poměr -ek : -ík : obojí typ je u něho 35% : 42% : 23% (celkem 26 slov), v dnešním jazyce 15% : 60% : 25%. K tomu pak je si třeba ještě dále uvědomit, že Jungmann čerpal mnoho z nářečí, že si pravděpodobně mnohá deminutiva na -ek sám tvořil (nebo že je tvořili jeho spolupracovníci), neboť se mnohá, zvláště tam, kde je kolísání, objevují jen v heslech, ale nikoli v dokumentačním materiálu. Novost těchto deminutiv je nejspíš dosvědčována i tím, že kořenná samohláska zůstává často beze změny, např. chmelek, molek, nosek, svalek, vředek apod. Tím by se rozdíly, beztak nevelké, se současným stavem vyrovnaly.

9. Nedá se tedy říci, že by se od obrození v spisovném jazyce projevovala výraznější tendence k deminutivům tvořeným příponou -ík. Poměr mezi oběma typy zůstává v podstatě stejný, i když u jednotlivých slov změny ve prospěch deminutiv na -ík nastávají. Jisté změny nebo rozdíly v hodnocení obou typů je možno v novějším vývoji pozorovat u těch slov, u nichž jsou dodnes oba typy tvoření. Tu bývá [136]dnes zpravidla jeden typ hodnocen jako bezpříznakový, druhý jako příznakový (knižní, nářeční, citově zabarvený, archaický apod.), ovšem nikoli vždy. Např. v PS *aršek, dial. biček, *boček, *copek -*copík, *čajek - čajíček, *čižík, *domík, *gruntek, *hlasík, *prstek, *proutík, *sklepík apod.

Příklady ukazují, že zpravidla se hodnotí jako příznaková ta podoba, která neodpovídá převážnému typu tvoření v jednotlivých skupinách. Podle předchozích tabulek je např. u slov s kořenným -a- převážně typ na -ek; v PS jsou hodnocena jako příznaková deminutiva hájík, klasík, krámík, sadík, ale také parček (slovo na souhláskovou skupinu!). Toto zjištění stejně jako číselný přehled a dřívější výklad svědčí o tom, že lze mluvit o tendencích spíš v jednotlivých skupinách než v celém souboru jmen.

10. To, co jsme konstatovali o době novočeské (od obrození), platí nejspíš o celém historickém vývoji této skupiny deminutiv v českém jazyce. Svědčil by pro to materiál Gebauerova Staročeského slovníku. Celkové počty v něm vypadají takto:

Kořenná samohláska

Zdrobněliny
na -ek

Zdrobněliny
na -ík

Obojí typ

Celkem

e

16

7

3

26

o

16

6

2

24

u

8

2

1

11

ú

2

2

a

20

2

1

23

i, y

7

2

1

10

ó

3

1

3

7

r, l

11

1

12

83 = 72 %

20 = 17 %

12 = 11 %

115

Malý počet dokladů u jednotlivých skupin nedovoluje aspoň poněkud pravděpodobné vyčíslení. Srovnání jednotlivých slov i celku však ukazuje na stále stejné tendence; poměr -ek : -ík : obojí typ je

u Gebauera.………………72 :17 :11

u Jungmanna.…………….78,5:10,5:11

dnes ………………………70,7 :16,9 :12,4

[137]Pro starou dobu nelze posoudit, jaký je stav kvantity kořenných samohlásek u deminutiv na -ek a u deminutiv na -ík; grafika k tomu nedává spolehlivější podklady.

11. Celkově lze říci, že v češtině po celou dobu vývoje zůstávají vztahy mezi tvořením deminutiv příponou -ek a tvořením příponou -ík v souhrnu jednoslabičných maskulin stále stejné. V hrubých rysech zůstávají stejné i tendence v jednotlivých podtypech; např. od slov s kořenným -e- se tvoří často deminutiva na -ík, kdežto od slov s kořenným -i/y- nebo -u- se převážnou většinou tvoří deminutiva na -ek. V nové češtině nelze tedy spojovat obecně volbu deminutivního tvoření příponou -ek nebo -ík s tendencí zachovávat kořennou samohlásku a soudit obecně na využití kvalitativních protikladů samohlásek v současném jazyce. O této tendenci lze mluvit jen uvnitř jednoho podtypu: např. deminutiva tvořená příponou -ek od maskulin s kořenným -o- mají v nové češtině už od obrození poměrně silnou tendenci zachovávat původní krátké -o-, např. mostek, snopek, lomek apod., kdežto maskulina s kořenným -u- ve velké většině si u deminutiv ponechávají samohlásku dlouhou (dnes -ou-) : kousek, brousek, vnouček apod.

12. Pro posouzení vývoje tohoto jevu v celé šíři by bylo třeba srovnat stav spisovného jazyka se situací nářeční, ale ta není dosud podrobněji známa. Nářeční monografie obvykle věnují tvoření slov málo pozornosti a jejich slovníky uvádějí deminutiva, jen pokud se nápadněji odlišují od tvoření spisovného nebo pokud se významově osamostatnila. Zdá se však, že se rozdíly od spisovného jazyka týkají jen jednotlivých slov, např. vuzek v nářečích lašských proti obecnějšímu a spisovnému vozík, stolík v již. Čechách proti stolek, východočeské košek proti obecnému košík apod. Někde se vztahy mezi jednotlivými deminutivy posunuly, např. v již. Čechách se někdy jako základ pociťují slova škopek, smrček a podoby škopík, smrčík jako deminutiva k nim apod.

13. Jestliže se celkové poměry v tvoření zdrobnělin našeho typu po celou dobu vývoje nemění, lze je považovat pro češtinu za charakteristické na rozdíl např. od slovenštiny, pro niž i základní jazykové příručky naopak konstatují silnou tendenci k příponě -ík. Jak jsou rozdíly velké, ukazuje srovnání čísel z prvních čtyř svazků Slovníka slovenského jazyka (písmena A—U) s čísly našimi. Percentuální poměr deminutiv od jednoslabičných maskulin je takový:

 

[138]Zdrobněliny
na -ek, -ok

Zdrobněliny
na -ík

Obojí
možnost

čeština

70,7 %

16,9 %

12,4 %

slovenština

21 %

60 %

19 %

Poměry v obou jazycích jsou právě opačné. Přitom v slovenštině nejsou žádné rozdíly v podskupinách podle kořenných samohlásek ani podle zakončení. Proti češtině je relativně větší možnost tvořit deminutiva obojím způsobem, např. brúsok i brúsik, býček i býčik, hŕbok i hŕbik atd. A také nejsou, aspoň jak se to jeví v Slovníku slov. jazyka, u takových slov dublety zpravidla stylisticky nebo významově rozlišeny. Dvojí tvoření deminutiva od slova les ukazují i místní jména Liesek (v okrese Dolný Kubín) a snad Lesíček (v okrese Prešov).

S tímto rozdílem souvisí asi také rozdíly v změnách kořenných samohlásek. V češtině se u deminutiv na -ík kořenná krátká samohláska téměř nikdy nedlouží, tedy ani kvalitativně nemění, např. lesík, mečík, nosík, klasík, lučík, dlouhá samohláska pak zůstává nebo se krátí, např. trámík, hájík, králík, ale mrazík, deštík, domík, dolík.[3] V slovenštině se naopak velmi často u deminutiv na -ík kořenná samohláska dlouží. Podle materiálu Slovníka slov. jazyka je to zvlášť často u slov s kořenným -o-, např. bôčik, brôčik, krôčik, plôtik proti dvorík, chvostík, nosík, u slov s -u-, např. búčik, kúštik, púčik, plúžik proti mužík, méně často u slov s -e-, např. briežik, smriečik, sniežik proti červík, štepík, u slov s -a-, např. mráčik, ráčik, a s -i-, např. gríbik. Někdy je kolísání v kvantitě, např. mostík i môstik, hádik i hadík, mrázik i mrazík.

Vraťme se k našim místním jménům Lísek a Lesík. Rozdíl mezi nimi svědčí jen o historické změně v tvoření deminutiva od slova les, o ničem víc. Vliv na vítězství podoby lesík měla nejspíš homonymita této podoby a snad i tendence k tomuto tvoření u jednoslabičných maskulin s kořenným -e-. Podobně u slova pes je možno vysvětlit podobu pejsek kontaminací tvaru pések (nebo pesek, jak uvádí Jung[139]mann) a psík, nářečně psejk se změnou í v ej po sykavce, spíš než hláskovou změnou písek - pejsek, jak uvádí v Etymologickém slovníku V. Machek. Zánik podoby nůsek souvisí možná s terminologizací podoby nůsek v starém rostlinném názvu a tendencí slov s kořenným -o- k zachování této hlásky, apod. Vysvětlovat tyto jevy jen vývojovou tendencí je podle našeho rozboru sotva možné.

Na závěr je třeba říci, že materiál slovníků, z nichž vycházíme, není a nemůže být úplný. Slovníky ani jejich podklady nemohou zachytit všechny možné zdrobněliny, nýbrž zachycují jen zdrobněliny v spisovném jazyce písemně doložené. Tvoření zdrobnělin je jev velmi živý, lze je tvořit téměř od každého konkrétního jména, ba i od některých jmen abstraktních. Dá se však předpokládat, že zjištěné vztahy platí i pro tato nedoložená slova, tedy obecně.


[1] Číslo knihy v Státním ústředním archívu v Praze.

[2] Tato práce je založena na dokladech ze slovníků a ty vedle slov spisovných uvádějí i slova nespisovná (nářeční, slangová atd.). Představují tedy naše statistiky jakýsi obecný průměr. Je možné, že v některých nářečích, např. lašských, je větší celkový počet zdrobnělin tvořených příponou -ek.

[3] Kvantita deminutiv na -ík souvisí se střídáním kvantity v základním slově a je stejná jako v nepřímých pádech základu: trám, trámu - trámík, háj, háje - hájík, král, krále - králík, ale mráz, mrazu - mrazík, déšť, deště - deštík, dům, domu - domík, stůl, stolu - stolík apod. Proto se u slov s krátkou samohláskou v základě kvantita v zdrobnělině na -ík nemění.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 3, s. 129-139

Předchozí AT, KS, Vl, MS, MH (= Miloš Helcl): Radíme a kritizujeme

Následující Jana Jančáková: Jihozápadočeské nářeční prvky na jihovýchodním Příbramsku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1