K původu slov koleda a kalendář

Emanuel Michálek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Vánoce jsou časem koled a brzo po svátcích dochází ke změně kalendářního roku. Někdy si však dost neuvědomujeme, že mezi oběma slovy — koleda a kalendář — je také souvislost jazyková. Obě slova souvisí s latinským jménem Kalendae, které označovalo první den v měsíci. Slovo Kalendae je původu řeckého a znamená den, na který bylo veřejně ohlašováno novoluní.[1] Naznačené souvislosti se obrážejí také v starší slovní zásobě našeho jazyka, např. staročeská bible užívá slova kalendy ve významu ‚první den v měsíci‘ i ve významu ‚novoluní‘.[2] Ve středověku nabylo latinské Kalendae dalšího významu ‚druhá část měsíce, jejíž dni jsou pojmenovány podle kalend měsíce následujícího‘.[3]

Významový vývoj českého slova koleda (stč. kolada) můžeme si představit asi takto: Vycházíme-li z významu ‚oslava, slavnost‘, popř. ‚skladba při ní provozovaná‘,[4] můžeme odtud odvodit všechny významy v staré češtině doložené: 1. ‚svatební píseň‘ (KrumlVýkl 3a), 2. ‚koledování, chození koledníků po domech‘ (aby žádný tovaryš ani tovaryška v žádné hody nechodili na koledu, ArchČ 14, 480, doklad z 2. pol. 15. století), 3. ‚dar, výslužka‘ (Na Štědraj den daj koladu faráři peněžitú a cti drahým pitím PísHusit 126) a konečně i význam časový, na nějž, zdá se, ukazuje málo průhledný doklad z Klareta zařazující koledu mezi svátky (KlarGlosA 2395). K výchozímu významu ‚oslava, slavnost‘ třeba dodat, že takové slavnosti byly pořádány odpradávna v době zimního slunovratu, později pak je církev nahradila křesťanskými vánocemi. Z toho, že ve slově koleda se slovanské jazyky shodují po stránce formální a jsou si blízké i z hlediska významového, můžeme usuzovat na přejetí značně staré.[5] Stejný závěr lze vyvodit z toho, že zde nastala pravidelná změna nosové hlásky (calendae > kolęda > kolada > koleda), což by v pozdější době už nebylo bývalo možné. To vidíme např. ve slově kalendář, kde k takové změně nedošlo. Je to zcela pochopitelné, vždyť jde o přejetí nepochybně mladší: základem je tu středolatinské calendarium, spíše snad než německá podoba kalender. Dosavadní datování, které počítalo s přejetím slova kalendář v 16. století nedlouho před dobou veleslavínskou,[6] můžeme na základě staročeského materiálu posunout dále do minulosti, před rok 1500. Umožňuje to tento staročeský doklad z rukopisu 15. století: Z kalendáře nemá vymazáno nic býti pro ustavenie papežovo, Hvězd 14b.[7]

---

[1] G. Friedrich, Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1934, s. 20; V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 188; 213.

[2] V kalendách, to jest na počátcě měsiecóv, BiblOl Nu 28, 1, in calendis; v soboty, v kalendy i na jiné hody, BiblOl 2. Par 31, 3, calendis. Novoluní bylo v některých kulturních oblastech a také u starých Židů svátkem spojeným s obětmi a hodováním, srov. A. Novotný, Biblický slovník 1, Praha 1956, s. 506.

[3] G. Friedrich s. 83.

[4] Srov. V. Machek s. 213.

[5] Z jiných důvodů dochází k podobným závěrům výklad A. Boháče, Vliv románštiny na slovanskou terminologii církevní, Listy filologické 35, 1908, s. 443n.

[6] V. Machek 188. Calendarium znamenalo dlužní knihu, calendae — lhůtu splatnosti.

[7] Hvězdářstvie krále Jana, srov. F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Národního musea v Praze 1, Praha 1926, s. 92.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 5, s. 308

Předchozí Jaroslav Machač: Vypořádali jsme se

Následující Zdeňka Sochová: Abstraktismus, či abstraktivismus?